V biblických dobách vychovatel obvykle nepůsobil jako učitel, ale byl to člověk, který doprovázel dítě do školy a ze školy a možná i při jiných činnostech. Vychovatel předával dítě učiteli. U svých svěřenců to dělal od jejich dětství asi až do puberty nebo i déle. Vychovatel měl dítě chránit před tělesnou i mravní újmou. (Proto také starofrancouzské slovo tuteur a latinské tutor znamenají doslova „ochránce či strážce“.) K povinnostem vychovatele však patřilo také ukázňování a jeho úkolem mohlo být i poučování dítěte v otázkách chování. Ukázňování ze strany vychovatele mohlo být velmi přísné — bez ohledu na to, zda vychovatelem byl člověk, který za svou práci dostával zaplaceno, či zda jím byl otrok.

Galaťanům 3:24, 25 proto ukazuje, že „Zákon se . . . stal naším vychovatelem [řec. pai·da·go·gosʹ, doslova „vůdce dítěte“] vedoucím ke Kristu, abychom byli prohlášeni za spravedlivé díky víře. Ale když nyní přišla víra, již nejsme pod vychovatelem.“ Zákon byl přísný. Ukázal, že Židé jsou přestupníci, a odsoudil je. (Ga 3:10, 11, 19) Zákon v podstatě ty Židy, kteří byli správně ukázňováni, předal jejich Učiteli, Ježíši Kristu. Apoštol Pavel říká: „Než přišla víra, byli jsme střeženi pod zákonem a společně vydáni do vazby a vzhlíželi jsme k víře, o které bylo určeno, aby byla zjevena.“ (Ga 3:23)

Apoštol Pavel řekl Korinťanům: „Vždyť třebaže snad máte deset tisíc vychovatelů v Kristu, jistě nemáte mnoho otců, neboť v Kristu Ježíši jsem se stal vaším otcem prostřednictvím dobré zprávy.“ (1Ko 4:14, 15) Pavel byl první, kdo  přinesl poselství života do Korintu, a tudíž byl jakoby otcem sboru tamějších křesťanských věřících. Později se možná o zájmy těchto věřících starali jako vychovatelé jiní lidé, jimž byly svěřeny děti, ale Pavlův postoj ke Korinťanům se tím nezměnil. „Vychovatelé“ jako Apollos sice měli o sbor upřímný zájem, ale Pavel se o ně zajímal proto, že se pro ně velmi namáhal jakožto jejich duchovní otec. (Srovnej Ga 4:11, 19, 20; viz hesla POUČENÍ; VZDĚLÁNÍ.)