Soudní exkomunikace (neboli odnětí pospolitosti) provinilce z určité komunity či organizace. Je to zásada a právo náboženských společností a má podobnou sílu jako prostředky používané politickými a správními orgány — trest smrti, vyhoštění a vyloučení z členství. V Božím sboru slouží toto opatření k zachování naukové a morální čistoty organizace. Uplatňování této pravomoci je pro další existenci organizace nezbytné, a to zejména v případě křesťanského sboru. Sbor musí zůstat čistý a musí si zachovat Boží přízeň, má-li být dál Božím nástrojem a má-li Boha dál zastupovat. Jinak by totiž Bůh celý sbor zavrhl neboli odřízl. (Zj 2:5; 1Ko 5:5, 6)

Jehovův postup. Pro vyloučení někoho neboli pro odnětí pospolitosti někomu se Jehova rozhodl v řadě případů. Odsoudil k smrti Adama a vyhnal jej i jeho manželku Evu ze zahrady Eden. (1Mo 3:19, 23, 24) Kain byl vypovězen a stal se tulákem a uprchlíkem na zemi. (1Mo 4:11, 14, 16) Andělé, kteří zhřešili, byli vhozeni do tartaru, stavu husté tmy, kde jsou uchováváni k soudu. (2Pe 2:4) Dvacet tři tisíc smilníků bylo za jediný den odříznuto od Izraele. (1Ko 10:8) Na Jehovův příkaz byl usmrcen Achan, protože ukradl to, co bylo zasvěceno Jehovovi. (Joz 7:15, 20, 21, 25) Levita Korach byl společně s Datanem a Abiramem z kmene Ruben odříznut za vzpouru, a Miriam byla postižena malomocenstvím; kdyby za ni Mojžíš neprosil, možná by jako malomocná nakonec zemřela. Byla tedy vyloučena z izraelského tábora a 7 dní musela zůstat v karanténě. (4Mo 16:27, 32, 33, 35; 12:10, 13–15)

Pod mojžíšským Zákonem. Když někdo závažným způsobem či úmyslně porušil Boží zákon, který Izraelité dostali prostřednictvím Mojžíše, mohl být odříznut, to znamená usmrcen. (3Mo 7:27; 4Mo 15:30, 31) K hříchům, které byly takto trestány, patřilo odpadlictví, modlářství, cizoložství, jedení krve a vražda. (5Mo 13:12–18; 3Mo 20:10; 17:14; 4Mo 35:31)

Jestliže měl být v době platnosti Zákona vykonán trest odříznutí, muselo být předloženo svědectví z úst nejméně dvou svědků. (5Mo 19:15) Tito svědkové museli provinilce kamenovat jako první. (5Mo 17:7) Tak se mohla projevit jejich horlivost pro Boží zákon a pro čistotu izraelského sboru a mohlo je to také odradit od falešného, neuváženého či ukvapeného svědectví.

Sanhedrin a synagógy. Jako soudní dvory, které vyšetřovaly přestupníky židovského zákona, sloužily v době Ježíšovy pozemské služby synagógy. Nejvyšším soudem byl Sanhedrin. Pod římskou nadvládou neměli Židé takovou autoritu jako v době teokratické vlády. Dokonce i v případě, že Sanhedrin odsoudil někoho, kdo si zasluhoval smrt, mohli Židé trest  smrti vykonat pouze někdy, protože museli respektovat omezení uložená Římany. Systém exkomunikace čili odnětí pospolitosti, který existoval v židovských synagógách, měl tři stupně či tři označení. Prvním stupněm byl trest nid·dujʹ. Ten byl na relativně krátkou dobu, zpočátku jen na 30 dní. Člověk, který byl potrestán tímto způsobem, nesměl mít určité výsady. Mohl sice chodit do chrámu, ale tam pro něj platila jistá omezení; a všichni kromě členů jeho rodiny museli stát 4 lokte (asi 2 m) od něho. Druhým stupněm byl cheʹrem, což znamená něco, co je zasvěceno Bohu nebo co je v klatbě. To byl závažnější rozsudek. Provinilec nemohl ani vyučovat, ani sám nemohl být vyučován ve společnosti ostatních lidí, ani nemohl provádět žádné obchodní transakce kromě nakupování věcí nezbytných k životu. Nebyl však úplně vyvržen z židovské organizace, a měl šanci vrátit se zpět. Posledním stupněm bylo šam·mat·taʼʹ, úplné odříznutí ze sboru. Někteří znalci se domnívají, že poslední dvě formy exkomunikace se lišily jen velmi málo.

Hříšník, který byl vyvržen, tedy úplně odříznut z židovské komunity, byl považován za toho, kdo je hoden smrti, i když Židé možná neměli zákonnou moc rozsudek smrti vykonat. Nicméně forma odříznutí, kterou Židé uplatňovali, byla v židovské komunitě velmi silnou zbraní. Ježíš předpověděl, že jeho následovníci budou vyháněni ze synagóg. (Jan 16:2) Strach z vyloučení neboli „exkomunikace“ bránil některým Židům, dokonce i vládcům, aby Ježíše vyznali. (Jan 9:22, Rbi8, ppč; 12:42) Příkladem toho, že synagóga takto postupovala, je případ slepého muže, kterého Ježíš uzdravil a který o něm mluvil příznivě. (Jan 9:34)

V době své pozemské služby dal Ježíš pokyny, jak postupovat v případě, že se někdo proti jinému člověku dopustil vážného hříchu, ale přitom šlo o hřích takové povahy, že pokud se věc řádně vyřešila, nebylo nutné zapojovat do celé záležitosti židovský sbor. (Mt 18:15–17) Ježíš povzbuzoval k tomu, aby bylo vynaloženo opravdové úsilí na pomoc provinilci, ale zároveň aby byl sbor chráněn před neústupnými hříšníky. Jediným tehdejším Božím sborem byl sbor Izraele. ‚Mluvit ke sboru‘ neznamenalo, že celý národ, nebo dokonce všichni Židé v určité komunitě vynesou nad provinilcem rozsudek. Tímto úkolem byli pověřeni starší muži z Židů. (Mt 5:22) Na provinilce, který těmto odpovědným mužům odmítl naslouchat, se mělo pohlížet jako na ‚člověka z národů a výběrčího daní‘; společenství s nimi se Židé vyhýbali. (Srovnej Sk 10:28.)

Křesťanský sbor. Na základě zásad vyjádřených v Hebrejských písmech zplnomocňují Křesťanská řecká písma svými příkazy a precedenčními případy křesťanský sbor k tomu, aby vyloučil některé lidi neboli aby jim odňal pospolitost. Tím, že sbor tuto autoritu, kterou dostal od Boha, uplatňuje, zůstává čistý a zachovává si dobré postavení před Bohem. Apoštol Pavel na základě autority, jež mu byla svěřena, nařídil, aby byl vyloučen krvesmilník, který si vzal manželku svého otce. (1Ko 5:5, 11, 13) Pavel tuto autoritu uplatnil také v případě Hymenaia a Alexandra. (1Ti 1:19, 20) Naproti tomu Diotrefes se snažil odejmout pospolitost některým křesťanům zřejmě neoprávněně. (3Ja 9, 10)

K hříchům, za které může být člověku odňata pospolitost s křesťanským sborem, patří smilstvo, cizoložství, homosexualita, chamtivost, vyděračství, krádeže, lhaní, opilství, utrhání, spiritismus, vraždy, modlářství, odpadlictví a působení rozdělení ve sboru. (1Ko 5:9–13; 6:9, 10; Tit 3:10, 11; Zj 21:8) Jestliže někdo podněcuje vytvoření nějaké sekty, je před tím, než je mu odňata pospolitost, nejprve dvakrát milosrdně varován. V křesťanském sboru platí zásada vyjádřená v Zákoně, totiž že obvinění musí být potvrzeno svědectvím dvou nebo tří svědků. (1Ti 5:19) Ti, kdo byli usvědčeni z hříchu, jsou na základě Písma pokáráni před „přihlížejícími“, například před těmi, kdo dosvědčili hříšné jednání, takže i oni budou mít před tímto hříchem zdravou bázeň. (1Ti 5:20; viz heslo POKÁRÁNÍ.)

Křesťanský sbor je v Písmu také vybízen, aby přestal pěstovat společenství s tím, kdo je nepořádný nebo jedná nesprávně, ale kdo si ještě nezasluhuje úplné vyloučení. O této věci napsal Pavel tesalonickému sboru: „Přestaňte se s ním stýkat, aby se zastyděl. A přece ho nepovažujte za nepřítele, ale dále ho napomínejte jako bratra.“ (2Te 3:6, 11, 13–15)

Ale pokud jde o ty, kdo byli křesťany, ale později zavrhli křesťanský sbor nebo z něho byli  vyloučeni, apoštol Pavel přikázal: ‚Přestaňte se společensky stýkat s takovým člověkem.‘ A apoštol Jan napsal: „Nepřijímejte ho nikdy do svých domovů ani ho nezdravte.“ (1Ko 5:11; 2Ja 9, 10)

Ti, kdo byli vyloučeni, mohou být v případě, že projevují upřímné pokání, do sboru opět přijati. (2Ko 2:5–8) I to je pro sbor ochranou před tím, že by byl Satanem přelstěn, kdyby nejprve přehlížel provinění, a pak upadl do druhého extrému a byl nelítostný a nebyl ochoten odpustit. (2Ko 2:10, 11)