V biblickém použití je to oficiální představitel, který byl ze zvláštního důvodu vyslán vládcem za nějakým konkrétním účelem. Obvykle v tomto postavení sloužili starší, zralí muži. Řecké slovo pre·sbeuʹo (‚jednat jako vyslanec‘ [Ef 6:20]; ‚být vyslancem‘ [2Ko 5:20]) a slovo pre·sbeiʹa („sbor vyslanců“ [Lk 14:32]) jsou tudíž příbuzné slovu pre·sbyʹte·ros, které znamená „starší muž; starší“. (Sk 11:30; Zj 4:4)

Ježíš Kristus přišel jako ‚apoštol‘ Jehovy Boha neboli „vyslaný“. Je to on, kdo „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (Heb 3:1; 2Ti 1:10)

Potom, co byl Kristus vzkříšen do nebes a nebyl již na zemi jako člověk, jeho věrní následovníci byli jmenováni, aby jednali místo něho, a proto „zastupují Krista“ jako Boží vyslanci. Pavel se výslovně zmiňuje o svém úřadu vyslance. (2Ko 5:18–20) Byl podobně jako všichni pomazaní následovníci Ježíše Krista vyslán k národům a lidem, kteří byli odcizeni nejvyššímu Svrchovanému Panovníku, Jehovovi Bohu — byli vyslanci ve světě, který neměl pokoj s Bohem. (Jan 14:30; 15:18, 19; Jk 4:4) Jako vyslanec nesl Pavel poselství smíření s Bohem skrze Krista, a když byl vězněn, řekl tudíž o sobě, že je „vyslanec v řetězech“. (Ef 6:20) Skutečnost, že Pavel byl v řetězech, ukazuje na nepřátelský postoj světa vůči Bohu, Kristu a mesiášské královské vládě, protože vyslanci byli od nepaměti pokládáni za nedotknutelné. Národy projevily neúctu vyslancům, kteří byli vysláni, aby zastupovali Boží Království pod vládou Krista, a tím daly najevo velké nepřátelství. Byla to ta nejhrubší urážka.

Pavel v roli vyslance respektoval zákony té země, ale zůstával přísně neutrální ke světskému politickému a vojenskému dění. Bylo to v souladu se zásadou světských vlád, že vyslanci musí poslouchat zákony, ale nemusí projevovat oddanost zemi, do níž byli vysláni.

Všichni Kristovi věrní, pomazaní, duchem zplození následovníci, kteří mají nebeské občanství, jsou podobně jako Pavel „vyslanci, kteří zastupují Krista“. (2Ko 5:20;Fil 3:20)

To, jak člověk přijímá tyto Boží vyslance, rozhoduje o tom, jak bude Bůh jednat s ním. Ježíš Kristus tuto zásadu vysvětlil v podobenství o muži, který vlastnil vinici a jako své zástupce poslal nejdříve otroky a potom svého syna. Pěstitelé vinice zacházeli s otroky surově a majitelova syna zabili. Majitel vinice proto na nepřátelské pěstitele přivedl zničení. (Mt 21:33–41) Ježíš uvedl ještě jiné podobenství — o králi, jehož otroci byli zabiti, když jednali jako poslové, kteří zvali královy hosty na svatební hostinu. Ti, kdo takto přijali královy zástupce, byli pokládáni za královy nepřátele. (Mt 22:2–7) Ježíš tuto zásadu jasně formuloval slovy: „Kdo přijímá každého, koho posílám, přijímá také mne. A zase, kdo přijímá mne, přijímá také toho, který mě poslal.“ (Jan 13:20; viz také Mt 23:34, 35; 25:34–46.)

Snahu vyslance o nastolení míru použil Ježíš k tomu, aby objasnil, že pro získání Boží přízně a věčného života musí každý osobně usilovat o pokoj s Jehovou Bohem, vzdát se všeho a následovat šlépěje jeho Syna. (Lk 14:31–33) Naproti tomu ukázal, jak je pošetilé připojit se k vyslancům, kteří mluví proti tomu, koho Bůh pověřil královskou mocí. (Lk 19:12–14, 27) Dobrým příkladem jsou Gibeoňané, kteří projevili taktní a úspěšné úsilí o mír. (Joz 9:3–15, 22–27)

Předkřesťanští zplnomocněnci. V předkřesťanské době neexistoval žádný oficiální úřad, který by přesně odpovídal dnešnímu vyslanci. V zemi nesídlili trvale žádní oficiální zástupci cizí vlády. Výrazy „posel“ (heb. mal·ʼakhʹ) a „zplnomocněnec“ (heb. cir) tudíž přesněji popisují povinnosti, které měli v biblických dobách tito lidé. Jejich společenská třída a společenské postavení však byly v mnoha ohledech podobné jako u vyslanců, a některá z těchto hledisek jsou dále popsána. Tito lidé byli oficiální představitelé a doručovali poselství mezi vládami a jednotlivými vládci.

Na rozdíl od dnešních vyslanců starověcí zplnomocněnci neboli poslové nepřebývali v cizích hlavních městech, ale byli vysíláni pouze za určitých okolností za konkrétním účelem. Často to byli vysoce postavení lidé (2Kr 18:17, 18) a jejich úřad byl ve velké vážnosti. Když navštívili jiné vládce, byli tudíž pokládáni za nedotknutelné osoby.

 Způsob, jakým se zacházelo s poslem nějakého vládce nebo zplnomocněnce, se pokládal za způsob jednání s vládcem či vládou. Když tedy Raab projevila přízeň poslům, které Jozue vyslal jako zvědy do Jericha, jednala tak ve skutečnosti proto, že uznala, že Jehova je Bůh a Král Izraele. Jehova jí proto prostřednictvím Jozua projevil přízeň. (Joz 6:17; Heb 11:31) Hrubým porušením nepsaného mezinárodního zvyku mít úctu ke zplnomocněncům bylo jednání ammonitského krále Chanuna, k němuž vyslal král David několik sluhů jako projev přátelství. Ammonitský král naslouchal svým knížatům, kteří tyto posly falešně označili za zvědy, a veřejně tyto posly ponížil, čímž projevil neúctu Davidovi i jeho vládě. Toto potupné jednání vedlo k válce. (2Sa 10:2–11:1; 12:26–31)

Když dnešní národy přeruší diplomatické vztahy, tak odvolají svého vyslance; starověké národy si však místo toho v době napjatých vztahů vzájemně posílaly posly neboli zplnomocněnce jako mluvčí, aby se obnovily pokojné vztahy. O takových ‚poslech míru‘ mluví Izajáš. (Iz 33:7) Ezekjáš poslal asyrskému králi Senacheribovi žádost o mír. Ačkoli Senacherib ohrožoval opevněná města Judy, Asyřané umožnili poslům volný průchod, protože poslové jednali jako zplnomocněnci krále Ezekjáše. (2Kr 18:13–15) Jiný příklad můžeme vidět ve zprávě o izraelském soudci Jeftovi. Poslal k ammonitskému králi posly s dopisem, ve kterém protestoval proti jeho nesprávnému jednání a navrhoval vyřešit spor o územních právech. Kdyby to bylo možné, Jefta by prostřednictvím zplnomocněnců vyřešil celou záležitost bez boje. Těmto poslům bylo umožněno bez zábran projít mezi vojsky tam a zpět. (Sd 11:12–28; viz heslo POSEL.)