Vštěpování nebo získávání znalostí a dovedností. Vzdělání je dosahováno (1) vysvětlováním a opakováním; (2) ukázňováním, výchovou poskytovanou s láskou (Př 1:7; Heb 12:5, 6); (3) vlastním pozorováním (Ža 19:1–3; Ka 1:12–14) a (4) káráním a přísným napomínáním (Ža 141:5; Př 9:8; 17:10).

Jehova Bůh je velký Vzdělavatel a Učitel, který nemá sobě rovného. (Job 36:22; Ža 71:17; Iz 30:20) Svého pozemského syna Adama stvořil se schopností mluvit konkrétním jazykem. (1Mo 2:19, 20, 23) Poučil ho o stvoření (1Mo, kap. 1, 2) a o svých požadavcích, které měl Adam dodržovat. (1Mo 1:28–30; 2:15–17)

V patriarchální společnosti. Z celé Bible je patrné, že základní jednotkou pro poskytování vzdělání je rodina. Hlavou rodiny a celé domácnosti, což mohla být i velká komunita, jakou byla například rodina Abrahamova, byl v nejstarší společnosti otec. Hlava rodiny byla za vzdělávání domácnosti odpovědná. (1Mo 18:19) Příklad, který v poučování svých dětí dal Abraham, následovali jeho synové Izák a Jákob; svědčí o tom dobrá výchova, která je patrná v jednání Josefa. (1Mo 39:4, 6, 22; 41:40, 41) Job ze země Uc, Abrahamův vzdálený příbuzný, byl obeznámen s tehdejšími vědeckými poznatky a s tehdejším technickým rozvojem a kromě toho byl Jehovou poučen o přírodě. (Job 9:1, 9; kap. 28, 38–41)

Rozsáhlé poznatky v oblasti astronomie, matematiky, geometrie, architektury, stavitelství a v jiných uměleckých či vědních oborech měli v té době Egypťané. Mojžíš byl vychováván svou matkou v uctívání Jehovy (2Mo 2:7–10), ale kromě toho byl „poučován ve veškeré moudrosti Egypťanů. Byl skutečně mocný ve svých slovech a skutcích.“ (Sk 7:22) Izraelité žili v Egyptě jako otroci, ale přesto uměli číst a psát a byli schopni učit tomu své děti. Krátce před vstupem do Zaslíbené země dostali pokyn, i když to bylo myšleno obrazně, aby si Boží přikázání napsali na dveřní sloupky svých domů a na své brány; měli své děti také poučovat o Božím zákoně. Toto poučování probíhalo samozřejmě v hebrejštině. (5Mo 6:6–9; srovnej 5Mo 27:3; Joz 8:32.)

Vzdělávání v době platnosti Zákona — před exilem. Základními vzdělavateli byli stále rodiče a za poučování svých dětí byli odpovědní. (2Mo 12:26, 27; 5Mo 4:9; 6:7, 20, 21; 11:19–21) Na duchovní, mravní a duševní výchovu svých dětí už od útlého věku se od samého počátku svých dějin dívali Židé jako na jednu z hlavních povinností rodičů. Samsonův otec Manoach se modlil, aby ho Bůh vedl při výchově syna. (Sd 13:8) Hlavním učitelem byl otec, ale i matka děti učila, a to zejména tak, že je povzbuzovala, aby poslouchaly otcovo poučování a ukázňování. (Př 1:8; 4:1; 31:26, 27) Rodiče si uvědomovali, že správná výchova v dětství je zárukou toho, že i v pozdějších letech bude dítě jednat správně. (Př 22:6)

Děti měly na své rodiče pohlížet s nejhlubší úctou. Ti pevně uplatňovali svou rodičovskou autoritu. (Př 22:15) Měli to dělat s láskou, ale neposlušné děti byly ukázňovány přísně — někdy došlo i na doslovný prut. (Př 13:24; 23:13, 14) Dítě, které své rodiče proklínalo nebo je udeřilo, mohlo být usmrceno. (3Mo 20:9; 2Mo 21:15) Vzpurný syn, který byl už starší a nechtěl se změnit, musel být ukamenován. (5Mo 21:18–21) První přikázání se slibem bylo ve skutečnosti pátým z Deseti přikázání: „Cti svého otce a svou matku, . . . aby se tvé dny prokázaly jako dlouhé a aby se ti vedlo dobře na zemské půdě, kterou ti dává Jehova, tvůj Bůh.“ (5Mo 5:16; Ef 6:2, 3)

Rodiče měli své děti poučovat pravidelně a neustále — doma, při práci nebo na cestě. Poučování nemělo být omezeno jen na slova a ukázňování, ale rodiče ho měli poskytovat také svým dobrým příkladem, protože se Božím zákonem měli řídit při všem, co ve svém životě dělali. Díky tomu, že Izraelité třikrát do roka chodili na svátky do Jeruzaléma, byly děti vzdělávány v zeměpisu a zároveň měly příležitost seznámit se s krajany z celé izraelské země. (5Mo 16:16)

 Děti nebyly poučovány jen v oblasti náboženství; chlapci se například učili povolání svého otce nebo nějaké jiné řemeslo. Zruční řemeslníci Becalel a Oholiab byli díky Božímu duchu způsobilí učit ostatní Izraelity v průběhu výstavby svatostánku v pustině. (2Mo 35:34) Mladé ženy se v domácnosti seznamovaly s povinnostmi manželky; tyto budoucí manželky byly poučovány, že mají mít velkou úctu ke svému manželovi, jako to dělala Sára, která v tom byla příkladem. (1Mo 18:12; 1Pe 3:5, 6) Z 31. kapitoly knihy Přísloví vyplývá, že dobrá manželka byla velmi schopná, šikovná a měla mnoho povinností.

Zdá se, že jak chlapci, tak i děvčata měli hudební vzdělání. Existovaly hudebnice a zpěvačky. (Sd 11:34) Mezi Levity byli skladatelé písní a poezie, hudebníci a zpěváci. (Ža 87:nadp., 88:nadp., 1Pa 25)

Bůh také určil, že celý kmen Levi bude sloužit jako pedagogický sbor v oblasti náboženství. Kněží byli do úřadu slavnostně uvedeni v roce 1512 př. n. l. Jednou z jejich hlavních činností bylo poučování lidu o Božím zákoně. Tomu národ samozřejmě vyučoval Levita Mojžíš jakožto prostředník (2Mo 18:16, 20; 24:12); povinností kněží a nekněžských Levitů bylo dbát na to, aby lidé chápali všechny předpisy, které jim Jehova prostřednictvím Mojžíše dal. (3Mo 10:11; 14:57; 5Mo 17:10, 11; 2Pa 15:3; 35:3) Levité měli lidu Zákon předčítat. Předčítání probíhalo během Svátku chýší v Sabatním roce, a to veřejně a pro celý národ; nedocházelo k žádné segregaci podle věku nebo pohlaví, ale celý národ — staří i mladí lidé společně s cizími usedlíky uvnitř jejich bran a všemi, kdo mohli rozumět — se společně shromáždil, aby naslouchal čtení. (5Mo 31:9–13) Ve třetím roce své vlády nařídil vyučovací kampaň v Judě král Jehošafat; knížata, kněze a Levity vyslal na okružní cestu po celé Judě, aby poučovali lid o Božím zákoně. (2Pa 17:9)

Velkou část Hebrejských písem tvoří poezie, která je z pedagogického hlediska účinnou mnemotechnickou pomůckou. Hebrejská poezie nebyla založena na rýmu, ale spočívala v paralelismu myšlenek, tedy v myšlenkovém rytmu. Používaly se také působivé metafory; ty vycházely z přírody, z věcí, které byly známé všem, dokonce i dětem. Používán byl i abecední akrostich, což je stavba, ve které jsou počáteční písmena veršů uspořádána v abecedním pořádku. (Ža 25, 34, 37, 111, 112, 119; Př 31:10–31; Ná 1–4) V některých případech začínalo několik veršů stejným písmenem; například ve 119. žalmu začíná osm řádků hebrejským písmenem ʼaʹlef, osm řádků písmenem béth atd., až nakonec vzniklo 176 řádků pro 22 písmen hebrejské abecedy.

Po návratu z vyhnanství. Poučování lidu o pravém uctívání bylo nejdůležitějším úkolem po návratu z Babylóna a po znovuvybudování chrámu. Písař Ezra byl velmi vzdělaný muž a opisovač Bible. (Ezr 7:1, 6) Sepsal mnoho zpráv, opisoval knihy Hebrejských písem a podílel se na uspořádání jejich kánonu. Kromě toho veřejně poučoval izraelský národ o Božím zákoně. Tím plnil své povinnosti levitského kněze. (Ezr 7:11, 12, 25) Také zorganizoval kněze a Levity, kteří přišli zpět z Babylóna, aby k obnově pravého uctívání vedli Izraelity, kteří se vrátili do své vlasti, a jejich děti. (Ne 8:4–9) Hebrejští opisovači neboli znalci Zákona (soferim) byli muži vzdělaní v Zákoně, a přestože ne všichni z nich byli Levité, měli v poučování lidu významnou úlohu. S postupem času však zavedli mnoho tradic a zkazili pravé nauky Božího slova. (Viz heslo PÍSAŘ, ZNALEC ZÁKONA.)

Vzdělání v prvním století n. l. Za vzdělávání dětí, zejména za jejich výchovu v raném věku, byli nadále odpovědní především rodiče. (2Ti 1:5; 3:14, 15) Čteme o tom, že Ježíše vychovávali v Nazaretu jeho matka a adoptivní otec a že Ježíš dále rostl a sílil a byl naplněn moudrostí. Když mu bylo 12 let, udivil učitele v chrámu svým porozuměním a svými odpověďmi. (Lk 2:41, 46–52) Hlavními učiteli na veřejnosti a ve školách, které byly zřizovány v synagógách, byli i nadále znalci Zákona. (Viz heslo SYNAGÓGA.) Vyučovalo se přírodním vědám a také Zákonu a rabínskému učení, které bylo k Zákonu přidáno. Povinností rodičů bylo naučit děti nějakému řemeslu.

Opravdu vynikajícím učitelem byl Ježíš. Jako učitele mimořádně vlivného a oblíbeného ho uznávali i jeho současníci. Jeho učedníci měli ve zvyku nazývat ho „Rabbi“, což znamená „Učitel“. (Mr 9:5; viz heslo RABBI.) Dokonce i jeho odpůrci museli při jedné příležitosti uznat, že mluví  znamenitě. A jednou, když farizeové poslali důstojníky, aby Ježíše zatkli, důstojníci se vrátili a na otázku, proč se vrátili s prázdnou, odpověděli: „Tak nikdy jiný člověk nemluvil.“ (Jan 7:46; Lk 20:39, 40; Mr 12:32, 34)

V první řadě, jak sám řekl, Ježíš nemluvil ze své vlastní iniciativy, ale přišel ve jménu svého Otce a mluvil věci, které se od svého Otce naučil. (Jan 5:19, 30, 43; 6:38; 10:25) Mezi ním a Jehovou Bohem byl důvěrný vztah, protože Ježíš byl Boží jediný zplozený Syn z nebes; proto byl Ježíš nejlepším učitelem, pokud jde o vlastnosti, díla a záměry jeho Otce. (Mt 11:27) Druhou nejdůležitější vlastností, díky níž byl Ježíš dobrým učitelem, byla láska k lidem, které učil. (Mr 10:21; Jan 13:1, 34; 15:9, 12) Málokterý učitel miluje své učedníky tolik, že by byl ochoten dát za ně svůj život, jako to udělal Ježíš. (Jan 15:13) Ježíš věděl, co si jeho posluchači myslí. (Jan 2:25) Měl velkou rozlišovací schopnost. (Lk 6:8) Když vyučoval, neležely mu na srdci nějaké sobecké zájmy; byl totiž bezhříšný a bezelstný. (Heb 7:26) Když vyučoval, nemluvil ve filozofických pojmech znalců Zákona, ale používal podobenství, která se týkala běžných věcí. Proto je jeho učení srozumitelné i dnes. Poučování, které poskytoval, obsahovalo mnoho podobenství. (Viz heslo PODOBENSTVÍ.)

K Ježíšovu vyučování patřilo i kárání a ukázňování. (Mr 8:33) Vyučoval příkladem a také slovem; tímto způsobem vykonal velké dílo kázání a vyučování. Mluvil s autoritou, jakou neměl žádný znalec Zákona; všechno dělal s pomocí Božího svatého ducha, což ukazovalo, že jeho učení má nebeskou podporu. Proto mohl s autoritou a mocí přikazovat démonům, aby vyšli z těch, kdo jimi byli posedlí. (Mr 1:27; Lk 4:36) Odvážně a nebojácně odsoudil falešné učitele, kteří ostatním lidem bránili naslouchat jeho učení. (Mt 23)

Vzdělání a křesťanský sbor. Ježíšovi učedníci šli při vykonávání křesťanského vzdělávacího díla v Ježíšových šlépějích, a měli podobné úspěchy jako Ježíš. Nejenže všude kázali dobrou zprávu o Božím Království, ale také učili ty, kdo naslouchali. (Sk 2:42) Stejně jako Ježíš byli i oni odvážní a mluvili s autoritou. (Sk 4:13, 19, 20; 5:29) Byli zmocněni Božím duchem a díky tomu se prokazovalo, že jejich vyučování má Boží schválení. Vyučovali v chrámu, v synagógách a dům od domu. (Sk 5:16, 21; 13:14–16; 20:20) Shromažďovali se s ostatními křesťany, aby se poučovali a aby jeden druhého povzbuzovali k lásce a ke znamenitým skutkům. (Sk 20:7, 8; Heb 10:24, 25)

Apoštol Pavel psal o různých úřadech a činnostech ve sboru, které měli vykonávat zralí muži, mezi nimiž byli i učitelé. Ukázal, že cílem všech těchto činností bylo vzdělávání s ohledem na usměrňování svatých, pro služební dílo, pro budování Kristova těla. (Ef 4:11–16) Pravidelné vyučování Božímu slovu bylo prováděno ve sboru, jak to ukazují slova v 1. Korinťanům 14. kapitole. Učiteli měli být všichni členové křesťanského sboru, dokonce i ženy — měli činit učedníky z lidí z celého světa. (Sk 18:26; Heb 5:12; Ří 12:7) Ale v rámci samotného sboru byli jako dozorci jmenováni zralí muži, například Timoteus a Titus. (1Ti 2:12) Tito muži měli být způsobilí vyučovat sbor a napravovat to, co se snad dostalo do rozporu s Písmem. Museli dávat bedlivý pozor, aby jejich učení bylo přesné a zdravé. (1Ti 4:16; 2Ti 4:2, 3; Tit 2:1)

Bible mnoho informací o tělesné výchově neuvádí, s výjimkou rady apoštola Pavla: „Tělesné cvičení je totiž prospěšné k nemnohému; ale zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má slib života nynějšího a toho, který má přijít.“ (1Ti 4:8) Tělesná aktivita je však potřebná při účinném kázání a vyučování, ke kterému jsme povzbuzováni. Ježíš hodně chodil pěšky a jeho učedníci také. Pavel podnikl v souvislosti se svou kazatelskou činností mnoho cest, a to v tehdejší době znamenalo hodně chodit pěšky.

O světském vzdělání se Bible vyjadřuje v omezeném měřítku. Křesťany varuje, aby se nezabývali lidskými filozofiemi ani aby netrávili čas pátráním po odpovědích na pošetilé a neužitečné otázky. Dává jasnou radu, aby se křesťané myšlenkově nestýkali s těmi, kdo nevěří v Boha a jeho Slovo. (1Ti 6:20, 21; 1Ko 2:13; 3:18–20; Kol 2:8; Tit 3:9; 1:14; 2Ti 2:16; Ří 16:17) Křesťané si byli vědomi toho, že jejich odpovědností před Bohem je řádně se starat o své rodiny. Často museli získat určité vzdělání nebo být vyškoleni, aby mohli vykonávat své světské zaměstnání. (1Ti 5:8) Ale dějiny raného křesťanství ukazují, že křesťané měli zájem především na tom, aby jakýmkoli zákonným způsobem mohli kázat „dobrou zprávu“, aby se  sami poučovali z Božího slova a také aby mu vyučovali ty, kdo jim naslouchali. (1Ko 9:16) Ve svém díle Christianity Goes to Press (1940, s. 111) profesor E. J. Goodspeed napsal:

„Od chvíle, kdy si křesťané uvědomili možnosti publikování při šíření svého evangelia po celém světě, plně je využili, a to nejen tak, že vydávali nové knihy, ale že také pátrali po starých knihách, které by vydali, a tento smysl pro publikování je nikdy neopustil. Je chybné domnívat se, že to začalo vynálezem knihtisku; už od roku 70 l. p. to byl charakteristický rys křesťanského postoje a získal na síle, když se ukázalo, že tato metoda přináší hojné ovoce. Nemohly to zastavit ani invaze barbarů, ani temný středověk. To všechno dokazuje úžasnou dynamiku, jež pronikala celým životem prvních křesťanů, kteří se snažili nejen skutkem a slovem, ale všemi nejprogresivnějšími metodami publikování donést lidstvu evangelium v jeho plnosti a bez omezení.“ (Viz hesla ŠKOLA; VYCHOVATEL.)