Slovník spisovného jazyka českého definuje zákon jako „1. přesně formulované ustanovení upravující poměry a jednání uvnitř něj[akého] společenství (zprav. státu), právně závazné, dané kompetentní autoritou; soubor takových ustanovení . . . 3. ustálené pravidlo, přikázání, zvyklosti, závazné pro příslušníky něj[akého] celku.“ (Praha, 1989) Jiný slovník dodává: „Boží přikázání či zjevená Boží vůle . . . , celá soustava Božích přikázání či zjevení: vůle Boží . . . : pravidlo správného způsobu života nebo dobrého chování, zejm[éna] když je vytvořeno v souladu s Boží vůlí, svědomím či mravním cítěním nebo vrozeným smyslem pro  právo.“ (Webster’s Third New International Dictionary, 1981)

Slovem „zákon“ je v Hebrejských písmech překládáno převážně hebrejské slovo tó·rahʹ, které je příbuzné se slovesem ja·rahʹ, jehož význam je „nařizovat, učit, poučovat“. V některých případech je překladem aramejského výrazu dath. (Da 6:5, 8, 15) K dalším slovům, která jsou v některých překladech Bible překládána jako „zákon“, patří miš·patʹ (soudcovské rozhodnutí, rozsudek) a mic·wahʹ (přikázání). V Řeckých písmech je jako „zákon“ překládáno slovo noʹmos odvozené od slovesa neʹmo (rozdávat, rozšiřovat).

Jehova je označován jako Původce zákona, jako Nejvyšší Zákonodárce (Iz 33:22), Svrchovaný Panovník, jenž pověřuje autoritou (Ža 73:28; Jer 50:25; Lk 2:29; Sk 4:24; Zj 6:10) a bez jehož svolení či připuštění nemůže být žádná autorita uplatňována. (Ří 13:1; Da 4:35; Sk 17:24–31) Jeho trůn je pevně založen na spravedlnosti a soudu. (Ža 97:1, 2) Sdělená Boží vůle se pro Boží tvory stává zákonem. (Viz heslo PRÁVNÍ SPOR.)

Zákon daný andělům. Božímu zákonu a Božím přikázáním podléhají andělé — tvorové, kteří jsou vyšší než člověk. (Heb 1:7, 14; Ža 104:4) Příkazy a omezení dal Jehova i svému protivníku Satanovi. (Job 1:12; 2:6) Jehovovo postavení Nejvyššího Soudce uznával a respektoval archanděl Michael; při jednom sporu s Ďáblem řekl: „Kéž tě Jehova přísně napomene.“ (Juda 9; srovnej Ze 3:2.) Všechny anděly Jehova Bůh podřídil oslavenému Ježíši Kristu. (Heb 1:6; 1Pe 3:22; Mt 13:41; 25:31; Fil 2:9–11) Na Ježíšův příkaz byl tedy jeden andělský posel vyslán k Janovi. (Zj 1:1) Andělé však mají být podle slov apoštola Pavla v 1. Korinťanům 6:3 souzeni Kristovými duchovními bratry; je to řečeno zřejmě proto, že ti budou mít určitý podíl na vykonání rozsudku nad ničemnými duchy.

Zákon Božího stvoření. Jedna z definic slova zákon, které jsou uvedeny ve Slovníku spisovného jazyka českého, uvádí, že jde o „všeobecně platný princip vypozorovaný z jevů, zejm[éna] přírodních“. Jehova jakožto Stvořitel všeho, co je v nebi a na zemi (Sk 4:24; Zj 4:11), stanovil zákony, které platí pro celé stvoření. V Jobovi 38:10 se mluví o ‚předpisu‘ na moři, v Jobovi 38:12 se mluví o ‚přikazování jitru‘ a v Jobovi 38:31–33 je pozornost obrácena k souhvězdím a k ‚ustanovením nebes‘. Stejná kapitola poukazuje na to, že Bůh je Pánem světla, sněhu, krup, oblaků, deště, rosy a blesku. V kapitolách 39 až 41 je dále ukázáno, jak se Bůh stará o království zvířat a že jejich rození, životní cykly a zvyklosti jsou určovány předpisy danými Bohem, tedy ne nějakým „přizpůsobením se“ v důsledku evoluce. Již při samotném tvoření různých forem života Bůh stanovil zákon, že se každá z nich bude množit ‚podle svého druhu‘; tím je možnost evoluce vyloučena. (1Mo 1:11, 12, 21, 24, 25) I člověk rodil syny „ke své podobě, ke svému obrazu“. (1Mo 5:3) V Žalmu 139:13–16 se mluví o růstu lidského zárodku v děloze a je tam ukázáno, že části dítěte byly „v [Jehovově] knize“ zapsány v době, kdy žádná z nich ve skutečnosti ještě neexistovala. V Jobovi 26:7 se píše, že Jehova „zavěšuje zemi na ničem“. Dnešní vědci se domnívají, že poloha země ve vesmíru je dána zejména vzájemným působením zákona přitažlivosti a zákona odstředivé síly.

Zákon daný Adamovi. Když byli Adam s Evou v zahradě Eden, Bůh jim přikázal, (1) aby naplnili zemi, (2) aby si ji podmanili a (3) aby měli v podřízenosti všechny živé tvory na zemi, v moři a ve vzduchu. (1Mo 1:28) Dostali zákony týkající se stravy; na základě nich mohli jíst jak rostliny plodící semena, tak ovoce. (1Mo 1:29; 2:16) Adam však dostal příkaz, který mu zakazoval jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a špatného (1Mo 2:17), a tento příkaz byl sdělen také Evě. (1Mo 3:2, 3) Adam porušil stanovený zákon, a proto se o něm mluví jako o přestupníkovi a hříšníkovi. (Ří 5:14, 17; 4:15)

Zákony dané Noemovi; patriarchální zákon. Noemovi dal Bůh přikázání, která se týkala budování archy a záchrany jeho rodiny. (1Mo 6:22) Po potopě dostal zákony, na jejichž základě mohl člověk ke své stravě přidat maso. Noemovi bylo také jasně ukázáno, že život, tedy i krev, v níž je život, jsou posvátné, bylo mu zakázáno jíst krev, byla odsouzena vražda a byl zaveden trest smrti za tento zločin. (1Mo 9:3–6)

Hlavou a vládcem rodiny byl patriarcha. Jako velká Hlava rodiny neboli Patriarcha je označován Jehova; je „Otcem, jemuž každá rodina v nebi a na zemi vděčí za své jméno“. (Ef 3:14, 15) Vynikajícími příklady patriarchů jsou Noe, Abraham, Izák a Jákob. Jehova s nimi jednal zvláštním způsobem. Abraham dostal  příkaz, aby na znamení smlouvy, kterou s ním Bůh uzavřel, obřezal všechny muže ve své domácnosti. (1Mo 17:11, 12) Abraham zachovával „příkazy“, „ustanovení“ a „zákony“ Jehovy. Věděl, jak Jehova uplatňuje spravedlnost a jak vykonává soud, a své domácnosti přikazoval, aby se těchto příkazů drželi. (1Mo 26:4, 5; 18:19)

Zákony, jimiž se řídili patriarchové, byly všeobecně uznávány a částečně se odrážely v zákonech tehdejších národů — ty všechny totiž pocházely ze tří synů patriarchy Noema. Například egyptský faraón věděl, že je nesprávné vzít si manželku jiného muže. (1Mo 12:14–20) Věděli to i filištínští králové v případě Sáry a Rebeky. (1Mo 20:2–6; 26:7–11)

Za dnů Mojžíše byli Izraelité otroky v Egyptě. Odešli tam dobrovolně, když ještě žil Jákob; po smrti Jákobova syna Josefa, který byl ministerským předsedou, však byli zotročeni. Do otroctví tedy vlastně nebyli prodáni, protože za ně nebyla zaplacena žádná cena. Jehova proto v souladu s patriarchálním zákonem o vyplacení a o přednostním postavení prvorozeného syna řekl prostřednictvím Mojžíše a Árona faraónovi: „Izrael je můj syn, můj prvorozený. A říkám ti: Pošli mého syna pryč, aby mi sloužil. Ale kdybys ho odmítl poslat pryč, hle, zabiji tvého syna, tvého prvorozeného.“ (2Mo 4:22, 23) Za propuštění Izraelitů nebyla potřebná žádná výplatní cena, a Egypt ani žádnou nedostal. A když Izraelité opouštěli své egyptské otrokáře, „Jehova dal lidu přízeň v očích Egypťanů, takže je obdarovali tím, co si vyprosili; a Egypťany obrali“. (2Mo 3:21; 12:36) Izraelité přišli do Egypta s faraónovým souhlasem, jako svobodný národ, a ne jako váleční zajatci, kteří mají být zotročeni. Jejich otroctví bylo protiprávní, a proto je nepochybné, že Jehova dohlédl na to, aby při odchodu dostali mzdu za svou tvrdou práci.

Když některý člen rodiny přestoupil zákon, byla za to odpovědná rodina. Jejím odpovědným představitelem byl patriarcha, hlava rodiny; na něj padala vina za přestupky členů rodiny a on musel potrestat jednotlivé přestupníky. (1Mo 31:30–32)

Manželství a prvorozenecké právo. Svatbu svých synů a dcer zařizovali rodiče. (1Mo 24:1–4) Bylo zvykem platit cenu za nevěstu. (1Mo 34:11, 12) Uzavírání manželství s modláři bylo mezi Jehovovými ctiteli považováno za neposlušnost a za provinění proti zájmům celé rodiny. (1Mo 26:34, 35; 27:46; 28:1, 6–9)

Právo prvorozeného bylo dědičně vyhrazeno prvorozenému synovi. Na základě tohoto práva dostal dvojí podíl na majetku. Hlava rodiny, tedy otec, však mohla toto právo převést na někoho jiného. (1Mo 48:22; 1Pa 5:1) Nejstarší syn se po otcově smrti obvykle stal patriarchální hlavou. Když se synové oženili, mohli svou domácnost založit nezávisle na otcově vedení a mohli se tak sami stát hlavami rodin.

Morálka. Hanebným a trestuhodným jednáním bylo smilstvo, zejména v případě osob, které byly zasnoubené nebo které byly v manželství (tehdy šlo o cizoložství). (1Mo 38:24–26; 34:7) Jestliže muž zemřel, aniž po sobě zanechal syna, bylo zvykem uzavírat švagrovské manželství. V takovém případě bylo povinností bratra zemřelého, aby si vzal za manželku vdovu po zemřelém; prvorozený syn, který se z jejich svazku narodil, měl získat majetek zemřelého muže a měl nést jeho jméno. (5Mo 25:5, 6; 1Mo 38:6–26)

Majetek. Zdá se, že většinou nikdo nebyl vlastníkem nějakého osobního majetku, snad s výjimkou několika osobních věcí; všechna stáda, potřeby do domácnosti a její vybavení bylo společným vlastnictvím celé rodiny. (1Mo 31:14–16)

Na základě historických dokladů se někteří znalci domnívají, že při prodeji půdy se půda kupci ukázala z nějakého výhodného místa a určily se přesné hranice. Zákonný souhlas s koupí vyjádřil kupec tím, že pronesl: „Vidím.“ Když Jehova dal Abrahamovi slib, že dostane zemi Kanaán, nejprve mu řekl, aby se podíval do všech čtyř stran. Abraham ale neřekl: „Vidím.“ Bylo to možná proto, že Bůh uvedl, že Zaslíbenou zemi dá později Abrahamovu semeni. (1Mo 13:14, 15) Zákonnému zástupci Izraele, Mojžíšovi, Jehova řekl, aby se ‚díval‘ na tu zemi; jestliže názor, o kterém se právě mluvilo, je správný, pak by to znamenalo, že země byla zákonně převedena na Izraelity, kteří ji měli převzít pod Jozuovým vedením. (5Mo 3:27, 28; 34:4; viz Mt 4:8, kde se mluví o Satanově nabídce Ježíšovi.) Jiným postupem, který, jak se zdá, má podobný zákonný charakter, bylo procházení zemí nebo vstoupení do ní s cílem získat ji do vlastnictví. (1Mo 13:17; 28:13) V některých starověkých dokumentech se při každém prodeji nemovitosti  uváděl počet stromů na určitém kusu země. (Srovnej 1Mo 23:17, 18.)

Opatrování. Když někdo slíbil, že bude „střežit“ nějakého člověka, nějaké zvíře nebo nějakou věc, bral na sebe zákonnou odpovědnost. (1Mo 30:31) Ruben jakožto Jákobův prvorozený syn byl odpovědný za zmizení Josefa. (1Mo 37:21, 22, 29, 30) Ten, kdo měl něco ve svém opatrování, musel o svěřenou věc dostatečně pečovat. Musel nahradit zvířata, která mu někdo ukradl, ale ta, která sama pošla nebo která se ztratila za okolností, jimž nemohl zabránit, například při nájezdu ozbrojených zlodějů ovcí, nahradit nemusel. Jestliže bylo zvíře usmrceno nějakým dravým zvířetem, muselo být roztrhané zvíře přineseno jako důkaz, na základě kterého byl opatrovník zbaven odpovědnosti. (1Mo 37:12–30, 32, 33; 2Mo 22:10–13)

Otroctví. Otroky bylo možné koupit; mohly jimi být i děti rodičů, kteří sami byli v otroctví. (1Mo 17:12, 27) Otroci mohli mít v patriarchální domácnosti velmi čestné postavení, jako to bylo v případě Abrahamova sluhy Eliezera. (1Mo 15:2; 24:1–4)

Boží zákon daný Izraeli — Mojžíšův zákon. Jehova dal Izraeli Zákon skrze svého prostředníka Mojžíše roku 1513 př. n. l. v pustině Sinaj. Zákon byl slavnostně zaveden na hoře Choreb za bázeň vzbuzujících projevů Jehovovy moci. (2Mo 19:16–19; 20:18–21; Heb 12:18–21, 25, 26) Platnost smlouvy byla potvrzena krví býků a kozlů. Lid předkládal oběti společenství a naslouchal čtení knihy zákona. Potom celý národ prohlásil, že bude poslouchat všechna slova, která k němu Jehova mluvil. Do tohoto Zákona, který byl předán prostřednictvím Mojžíše, bylo začleněno mnoho dřívějších patriarchálních zákonů. (2Mo 24:3–8; Heb 9:15–21; viz heslo SMLOUVA.)

Jako Zákon bývá často označováno prvních pět knih Bible (1. až 5. Mojžíšova). Tento výraz je někdy používán také na celá inspirovaná Hebrejská písma. Židé však celá Hebrejská písma obvykle dělili na tři části — na ‚Mojžíšův zákon‘, na ‚Proroky‘ a na ‚Žalmy‘. (Lk 24:44) Příkazy, které dostávali prostřednictvím proroků, byly pro Izraelity závazné.

Jehova byl v Zákoně označován jako absolutní Svrchovaný Panovník a ve zvláštním smyslu jako Král. Vzhledem k tomu, že Jehova byl jak Bohem, tak i Králem Izraele, byla neposlušnost Zákona nejen náboženským přestupkem, ale také velezradou, přestupkem proti Hlavě státu, v tomto případě proti Králi Jehovovi. O Davidovi, Šalomounovi a jejich nástupcích na judském trůnu bylo řečeno, že sedí na „Jehovově trůnu“. (1Pa 29:23) Lidští králové a panovníci v Izraeli byli povinni Zákon dodržovat; když začali jednat despoticky, stali se přestupníky zákona a museli Bohu skládat účty. (1Sa 15:22, 23) Kralování a kněžství byly odděleny, čímž byla rovnoměrně rozdělena moc a zajištěna ochrana před tyranií. Izraelitům to také stále připomínalo, že jejich Bůh a skutečný Král je Jehova. V Zákoně byl definován vztah jednotlivých Izraelitů k Bohu a k bližnímu, a každý jednotlivec se mohl k Bohu přibližovat prostřednictvím kněží.

Pod Zákonem se Izraelité mohli stát „královstvím kněží a svatým národem“. (2Mo 19:5, 6) Vzhledem k tomu, že Zákon vyžadoval výlučnou oddanost Jehovovi, že zcela zakazoval jakoukoli formu ‚mezicírkevního hnutí‘ a že obsahoval předpisy týkající se obřadní čistoty a předpisy týkající se stravy, představoval ‚stěnu‘, která Izraelity jasně oddělovala od ostatních národů. (Ef 2:14) Žid sotva mohl vstoupit do stanu či domu pohana nebo jíst s pohany, a přitom zůstat obřadně čistý. Když byl na zemi Ježíš, panoval názor, že se Žid stává nečistým už jen tím, že vstoupí do domu pohana. (Jan 18:28; Sk 10:28) Zákon chránil svatost života a důstojnost a čest rodiny, manželství a samotného člověka. Smlouva Zákona však ovlivnila ještě další oblasti, tedy přispěla nejen k náboženské oddělenosti Izraelitů, ale měla také příznivý vliv na jejich zdraví a chránila je před nemocemi, jež byly mezi okolními národy běžně rozšířené. Není pochyb o tom, že když Izraelité poslouchali zákony mravní čistoty a zákony týkající se tělesné hygieny a stravy, bylo to pro ně prospěšné.

Ale pravým účelem Zákona bylo, jak řekl apoštol Pavel, „aby učinil zjevnými přestupky, dokud nepřijde semeno“. Byl „vychovatelem vedoucím ke Kristu“. Poukazoval na Krista jako na zamýšlený cíl. („Kristus je konec Zákona.“) Zákon odhalil, že všichni lidé, tedy i Židé, jsou pod hříchem a že člověk nemůže získat život na základě „skutků zákona“. (Ga 3:19–24; Ří 3:20; 10:4) Zákon byl „duchovní“, byl od Boha a byl „svatý“. (Ří 7:12, 14) V Efezanům 2:15 je označen jako „Zákon přikázání, který se skládal  z výnosů“. Byl měřítkem dokonalosti, a toho, kdo byl schopen ho dodržet, označoval jako dokonalého, jako hodného života. (3Mo 18:5; Ga 3:12) Vzhledem k tomu, že ho nedokonalí lidé nemohli dodržet, ukazoval Zákon, že „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Ří 3:23) Pouze Ježíš Kristus ho dodržoval dokonale. (Jan 8:46; Heb 7:26)

Zákon také sloužil jako „stín budoucích dobrých věcí“ a věci, které s ním byly spojeny, byly ‚předobraznými znázorněními‘. Proto se na něj Ježíš a jeho apoštolové často odvolávali, když vysvětlovali nebeské záležitosti a otázky křesťanského učení a chování. Zákon je tedy důležitým studijním materiálem, kterým by se křesťan měl určitě zabývat. (Heb 10:1; 9:23)

Ježíš řekl, že celý Zákon spočívá ve dvou přikázáních — milovat Boha a milovat bližního. (Mt 22:35–40) Je zajímavé, že v 5. Mojžíšově (kde je Zákon trochu upraven, aby mohl být uplatněn na nové podmínky, které pro Izrael měly nastat po osídlení Zaslíbené země) se hebrejské výrazy pro slova „láska“, „milovat“ atd. objevují více než dvacetkrát.

Deset slov (2Mo 34:28) neboli Deset přikázání bylo sice základní částí Zákona, ale pojilo se asi s 600 dalšími zákony; ty všechny byly pro Izraelity stejně závazné. (Jk 2:10) První čtyři z Deseti přikázání definovaly vztah člověka k Bohu, páté přikázání se týkalo vztahu k Bohu a vztahu k rodičům a posledních pět vztahu k bližnímu. Těchto pět posledních přikázání bylo očividně uvedeno v pořadí podle závažnosti škody způsobené bližnímu: vražda, cizoložství, krádež, falešné svědectví a chtivost či sobecká touha. Díky desátému přikázání je Zákon ve srovnání se zákony ostatních národů něčím jedinečným, protože zakazuje sobeckou touhu, což je příkaz, jehož dodržování vlastně může prosadit jenom Bůh. Toto přikázání ve skutečnosti ukazovalo, co je příčinou porušování všech ostatních přikázání. (2Mo 20:2–17; 5Mo 5:6–21; srovnej Ef 5:5; Kol 3:5; Jk 1:14, 15; 1Ja 2:15–17.)

Zákon obsahoval mnoho zásad a ustanovení. Soudcům byla ponechána volnost při zkoumání a zvažování pohnutek a postoje těch, kdo Zákon porušili, a také okolností, za nichž byl přestupek spáchán. Svévolný, neuctivý či nekajícný přestupník byl potrestán v plné míře. (4Mo 15:30, 31) Jindy však mohlo být rozhodnuto, že rozsudek bude mírnější. Například vrah musel být zcela jistě usmrcen, ale tomu, kdo někoho zabil neúmyslně, mohlo být projeveno milosrdenství. (4Mo 35:15, 16) Majitel býka, který měl ve zvyku trkat a který usmrtil nějakého člověka, mohl být usmrcen; soudci mu však mohli uložit zaplacení výkupného. (2Mo 21:29–32) Ve 2. Mojžíšově 22:7 a ve 3. Mojžíšově 6:1–7 jsou uvedeny rozdílné tresty pro zloděje; důvodem je nepochybně rozdíl mezi svévolným zlodějem a mezi provinilcem, který se ke svému činu dobrovolně přiznal.

Zákon svědomí. Bible ukazuje, že tento zákon je zákonem lidí, kteří mají ‚zákon napsaný ve svém srdci‘. O těch, kdo nejsou pod nějakým přímým zákonem od Boha, například pod Zákonem, který byl dán prostřednictvím Mojžíše, je napsáno, že jsou „zákonem sami sobě“; jejich svědomí je totiž příčinou toho, že ve svých vlastních myšlenkách jsou „obžalováváni nebo též omlouváni“. (Ří 2:14, 15) O svědomí, které bylo původně dáno praotci Adamovi a prostřednictvím Noema bylo předáno dalším generacím, svědčí mnoho spravedlivých zákonů pohanských společností. (Viz heslo SVĚDOMÍ.)

V 1. Korinťanům 8:7 apoštol Pavel napsal, že nedostatek přesného křesťanského poznání může být příčinou slabého svědomí. Svědomí může být buď dobrým, nebo špatným rádcem; závisí to na tom, jakou míru poznání člověk má, a na tom, jaké získal poučení. (1Ti 1:5; Heb  5:14) Někdo může mít svědomí poskvrněné, a proto může být sváděn na scestí. (Tit 1:15) Někteří lidé stále jednali proti svému svědomí a tak způsobili, že se jejich svědomí stalo necitlivým jako zjizvená tkáň, a tudíž přestalo být spolehlivým rádcem, kterého by měli poslouchat. (1Ti 4:1, 2)

„Kristův zákon.“ Pavel napsal: „Dál noste břemena jedni druhých a tak plňte Kristův zákon.“ (Ga 6:2) Smlouva Zákona přestala platit o Letnicích roku 33 n. l. („protože se totiž mění kněžství, nutně nastává také změna zákona“; Heb 7:12), a proto jsou křesťané od té doby „pod zákonem vůči Kristu“. (1Ko 9:21) Tento zákon je označován jako ‚dokonalý zákon, který patří ke svobodě‘, jako ‚zákon svobodného lidu‘ a jako ‚zákon víry‘. (Jk 1:25; 2:12; Ří 3:27) Tento nový zákon předpověděl Bůh prostřednictvím proroka Jeremjáše, když mluvil o nové smlouvě a o tom, že svůj zákon napíše do srdce svého lidu. (Jer 31:31–34; Heb 8:6–13)

Stejně jako byl Mojžíš prostředníkem smlouvy Zákona, je Ježíš Kristus Prostředníkem nové smlouvy. Mojžíš napsal Zákon v podobě zákoníku, ale Ježíš žádný písemný záznam zákona nepořídil. Mluvil se svými učedníky a zákon jim vštěpoval do mysli a do srdce. Ani Ježíšovi učedníci nesestavili pro křesťany nějaký zákon v podobě zákoníku, v němž by byly zákony rozděleny na různé skupiny a podskupiny. Přesto však Křesťanská řecká písma obsahují mnoho zákonů, příkazů a výnosů, které křesťan musí dodržovat. (Zj 14:12; 1Ja 5:2, 3; 4:21; 3:22–24; 2Ja 4–6; Jan 13:34, 35; 14:15; 15:14)

Ježíš svým učedníkům přikázal, aby kázali ‚dobrou zprávu o království‘. Jeho příkaz je zapsán v Matoušovi 10:1–42 a Lukášovi 9:1–6; 10:1–12. Podle Matouše 28:18–20 dal Ježíš svým učedníkům nové přikázání: jít nejen k Židům, ale i k národům a činit učedníky, křtít je novým křtem ‚ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučovat je, aby zachovávali všechno, co jim přikázal‘. A tak na základě Božího zplnomocnění Ježíš vyučoval a vydával příkazy, a to nejen když byl na zemi (Sk 1:1, 2), ale i po svém vystoupení do nebe. (Sk 9:5, 6; Zj 1:1–3) Z proroctví, příkazů, výstrah a pokynů křesťanskému sboru se skládá celá kniha Zjevení.

„Kristův zákon“ se dotýká celého života křesťana a každé oblasti jeho činnosti. S pomocí Božího ducha je křesťan schopen příkazy dodržovat; tak může být na základě tohoto zákona příznivě posouzen, protože je to „zákon toho ducha, který dává život ve spojení s Kristem Ježíšem“. (Ří 8:2, 4)

‚Boží zákon.‘ Apoštol Pavel píše o tom, že boj, který vede křesťan, je ovlivněn dvěma činiteli: na jedné straně ‚Božím zákonem‘ a ‚zákonem mysli‘, tedy ‚zákonem toho ducha, který dává život‘, a na druhé straně ‚zákonem hříchu‘ čili ‚zákonem hříchu a smrti‘. Pavel se při popisu tohoto zápasu zmiňuje o tom, že padlé tělo podrobené hříchu je otrokem „zákona hříchu“. „Tělesné smýšlení totiž znamená smrt“, ale „Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v podobě hříšného těla a kvůli hříchu, odsoudil hřích v těle“. Když křesťan projevuje víru v Krista, umrtvuje zvyklosti těla a žije ve shodě s pokyny ducha, může s pomocí Božího ducha zvítězit v tomto boji a může získat život. (Ří 7:21–8:13)

Zákon hříchu a smrti. Apoštol Pavel poukazuje na to, že kvůli hříchu Adama, otce lidstva, ‚smrt vládla jako král‘ od Adama až do Mojžíše (kdy byl dán Zákon) a že Zákon učinil přestupky zjevnými a lidi obvinil z hříchu. (Ří 5:12–14; Ga 3:19) Tato vláda (neboli zákon hříchu), která působí na nedokonalé tělo, vykonává nad ním moc a ovlivňuje ho tak, že člověk má pak sklon porušovat Boží zákon. (Ří 7:23; 1Mo 8:21) Hřích vede ke smrti. (Ří 6:23; 1Ko 15:56) Mojžíšův zákon nemohl přemoci kralování hříchu a smrti; osvobození a vítězství přišly díky Boží nezasloužené laskavosti prostřednictvím Ježíše Krista. (Ří 5:20, 21; 6:14; 7:8, 9, 24, 25)

‚Zákon víry.‘ ‚Zákon víry‘ je postaven do protikladu k ‚zákonu skutků‘. Spravedlnosti člověk nemůže dosáhnout svými vlastními skutky nebo skutky vyžadovanými mojžíšským Zákonem, jako by byla platem za skutky, ale spravedlnost přichází prostřednictvím víry v Ježíše Krista. (Ří 3:27, 28; 4:4, 5; 9:30–32) Jakub však napsal, že víra je doprovázena skutky, které z víry pramení a jsou s ní v souladu. (Jk 2:17–26)

Zákon manžela. Vdaná žena je vázána ‚zákonem svého manžela‘. (Ří 7:2; 1Ko 7:39) Zásada, že muž je hlavou, platí v celé Boží organizaci a uznávali ji nejen ti, kdo uctívají Boha, ale také mnoho jiných národů. Bůh zaujímá postavení manžela ve vztahu ke své „ženě“, ‚Jeruzalému nahoře‘. (Ga 4:26, 31; Zj 12:1, 4–6, 13–17) Vztahem manželky k manželovi byl také vztah  židovského národa k Jehovovi. (Iz 54:5, 6; Jer 31:32)

Pod patriarchálním zákonem byl manžel zcela jasně hlavou rodiny, manželka mu byla poddána, ale mohla manželovi předkládat různá doporučení, která však vyžadovala manželův souhlas. (1Mo 21:8–14) Sára nazývala Abrahama „pánem“. (1Mo 18:12; 1Pe 3:5, 6) Na znamení své podřízenosti manželovi jako hlavě nosila žena pokrývku hlavy. (1Mo 24:65; 1Ko 11:5)

Žena byla muži podřízena i pod Zákonem, který Bůh dal Izraeli. Když dala nějaký slavnostní slib, mohl manžel tento slib uznat, nebo zrušit. (4Mo 30:6–16) Žena nebyla dědičkou, ale byla spojena s územním dědictvím, a v případě, že dědictví vykoupil některý příbuzný, žena k němu patřila také. (Rut 4:5, 9–11) Žena se se svým manželem nemohla rozvést; manžel však měl právo rozvést se s manželkou. (5Mo 24:1–4)

V křesťanském uspořádání je žena povinna uznávat mužovo postavení; nesmí je uchvacovat pro sebe. Apoštol Pavel o vdané ženě píše, že je pod zákonem svého manžela, dokud manžel žije; poukazuje však na to, že když manžel zemře, je volná, takže pokud se znovu vdá, nezcizoloží. (Ří 7:2, 3; 1Ko 7:39)

„Královský zákon.“ „Královský zákon“ má mezi zákony, které platí pro mezilidské vztahy, plným právem stejně význačné a důležité postavení, jaké má král mezi lidmi. (Jk 2:8) Základní myšlenkou smlouvy Zákona byla láska. Královský zákon „budeš milovat svého bližního jako sám sebe“, byl druhým ze dvou přikázání, na kterých závisel celý Zákon a Proroci. (Mt 22:37–40) Křesťané sice nejsou pod smlouvou Zákona, ale v souvislosti s novou smlouvou jsou podřízeni zákonu Krále Jehovy a jeho Syna, Krále Ježíše Krista.

 [Rámeček na straně 1124 až 1130]

NĚKTERÉ VÝZNAČNÉ RYSY SMLOUVY ZÁKONA

TEOKRATICKÁ VLÁDA

Jehova Bůh je Svrchovaný Panovník (2Mo 19:5; 1Sa 12:12; Iz 33:22)

Král měl sedět na „Jehovově trůnu“ a měl Jehovu zastupovat (1Pa 29:23; 5Mo 17:14, 15)

Další úředníci (náčelníci kmenů; velitelé tisíců, set, padesáti a deseti) byli vybíráni na základě toho, zda měli bázeň před Bohem, a také na základě toho, zda byli důvěryhodní a neúplatní (2Mo 18:21, 25; 4Mo 1:44)

Všem, kdo zastávali Bohem danou autoritu — úředníkům, kněžím, soudcům a rodičům —, měla být projevována úcta (2Mo 20:12; 22:28; 5Mo 17:8–13)

NÁBOŽENSKÉ POVINNOSTI

(Byly shrnuty v největším přikázání Zákona — milovat Jehovu celým srdcem, celou myslí, duší a silou; 5Mo 6:5; 10:12; Mr 12:30)

Uctíván směl být pouze Jehova (2Mo 20:3; 22:20; 5Mo 5:7)

Ve vztahu k Bohu měl být člověk mocně podněcován láskou (5Mo 6:5, 6; 10:12; 30:16)

Všichni měli mít před Bohem bázeň, aby se nestali neposlušnými (2Mo 20:20; 5Mo 5:29)

Boží jméno se nesmělo používat nehodným způsobem (2Mo 20:7; 5Mo 5:11)

Izraelité se k Bohu mohli přibližovat pouze způsobem, který on schválil (4Mo 3:10; 3Mo 10:1–3; 16:1)

Všichni byli povinni dodržovat Sabat (2Mo 20:8–11; 31:12–17)

Shromažďování za účelem uctívání (5Mo 31:10–13)

Všichni muži se museli shromažďovat třikrát v roce: o Pasachu a Svátku nekvašených chlebů, o Svátku týdnů a o Svátku chýší (5Mo 16:16; 3Mo 23:1–43)

Muž, který úmyslně zanedbal slavení Pasachu, byl ‚odříznut‘ (4Mo 9:13)

Podpora kněží

Levité dostávali od ostatních kmenů desátek neboli desetinu z celého výnosu země (4Mo 18:21–24)

Kněžím museli dávat desátek Levité, a to z toho nejlepšího, co sami dostali (4Mo 18:25–29)

Předkládání obětí (Heb 8:3–5; 10:5–10)

Různé oběti, které byly v Zákoně předepsány: pravidelné zápalné oběti (3Mo 1. kap.; 4Mo 28. kap.), oběti společenství (3Mo 3. kap.; 19:5), oběti za hřích (3Mo 4. kap.; 4Mo 15:22–29), oběti za vinu (3Mo 5:1–6:7), obilné oběti (3Mo 2. kap.), tekuté oběti (4Mo 15:5, 10) a oběti pohupování (3Mo 23:10, 11, 15–17)

Byly zakázány zvyklosti související s falešným náboženstvím

Modlářství (2Mo 20:4–6; 5Mo 5:8–10)

Dělat si na těle řezné rány kvůli zemřelému nebo tetovat tělo (3Mo 19:28)

Zasadit strom jako posvátný kůl (5Mo 16:21)

Brát si do domu věci odporné, zasvěcené zničení (5Mo 7:26)

Mluvit o vzbouření proti Jehovovi (5Mo 13:5)

Zastávat se falešného uctívání (5Mo 13:6–10; 17:2–7)

Přejít k falešnému uctívání (5Mo 13:12–16)

Zasvěcovat potomky falešným bohům (3Mo 18:21, 29)

Spiritismus, kouzelnictví (2Mo 22:18; 3Mo 20:27; 5Mo 18:9–14)

POVINNOSTI KNĚŽÍ

(V plnění jejich povinností pomáhali kněžím Levité; 4Mo 3:5–10)

Vyučovat Božímu Zákonu (5Mo 33:8, 10; Mal 2:7)

Sloužit jako soudci a uplatňovat Boží zákon (5Mo 17:8, 9; 19:16, 17)

Předkládat oběti ve prospěch lidu (3Mo 1.–7. kap.)

Používat Urim a Tummim při dotazování se Boha (2Mo 28:30; 4Mo 27:18–21)

PŘÍSLUŠNOST KE SBORU IZRAELE

Příslušnost ke sboru Izraele nebyla omezena na ty, kdo se v národě narodili

Obřezanými ctiteli Jehovy se mohly stát i osoby z ostatních národů

Tito cizí usedlíci byli povinni dodržovat všechny podmínky smlouvy Zákona (3Mo 24:22)

Omezení, která znemožňovala příslušnost ke sboru Izraele

Žádný muž, který byl vykastrován rozdrcením varlat nebo odříznutím mužského údu (5Mo 23:1)

Žádný nemanželský syn a jeho potomci až do „desáté generace“ (5Mo 23:2)

Žádný Ammonita či Moabec (očividně muž) na neurčitý čas, protože když byli Izraelité na cestě z Egypta, neprojevili jim pohostinnost, ale postavili se jim na odpor (5Mo 23:3–6)

Synové, kteří se Egypťanům narodili „jako třetí generace“, mohli být do sboru přijati (5Mo 23:7, 8)

SOUDNÍ SYSTÉM

(Zákony upravující právní případy zdůrazňovaly Jehovův smysl pro právo a Jehovovo milosrdenství. Soudcům byla dána určitá volnost, aby v závislosti na okolnostech projevovali milosrdenství.  Tyto zákony také pomáhaly národu zachovat si čistotu a chránily blaho každého jednotlivého Izraelity)

Soudci

Jako soudci byli dosazováni kněží, králové a další muži (2Mo 18:25, 26; 5Mo 16:18; 17:8, 9; 1Kr 3:6, 9–12; 2Pa 19:5)

Postavit se před soudce bylo považováno za totéž jako postavit se před Jehovu (5Mo 1:17; 19:16, 17)

Vyslýchání případů

Soudcům byly předkládány běžné případy (2Mo 18:21, 22; 5Mo 25:1, 2; 2Pa 19:8–10)

Jestliže nižší soud nebyl schopen učinit rozhodnutí, byl případ předán vyšším soudům (2Mo 18:25, 26; 1Kr 3:16, 28)

Mimořádné či obtížné případy, které byly předkládány kněžím:

Případy žárlivosti nebo nevěry manželky (4Mo 5:12–15)

Když nějaký svědek obvinil druhého člověka ze vzbouření (5Mo 19:16, 17)

Když někdo spáchal násilný skutek či se dopustil krveprolití, nebo když nebylo snadné učinit rozhodnutí nebo když bylo rozhodnutí sporné (5Mo 17:8, 9; 21:5)

Když byl na poli nalezen zabitý muž a nebylo možné určit vraha (5Mo 21:1–9)

Svědkové

Pravda musela být potvrzena nejméně dvěma svědky (5Mo 17:6; 19:15; srovnej Jana 8:17; 1Ti 5:19)

Na provinilce, který měl být usmrcen, museli svědkové vztáhnout ruku jako první. To mělo odradit od falešného, ukvapeného či neuváženého svědectví (5Mo 17:7)

Falešné svědectví

Byla přísně zakázána křivá přísaha (2Mo 20:16; 23:1; 5Mo 5:20)

Jestliže někdo falešně obvinil druhého člověka, měl být falešnému svědkovi určen stejný trest, jaký úkladně plánoval pro obviněného (5Mo 19:16–19)

Úplatkářství a zaujatost při soudu

Úplatkářství bylo zakázáno (2Mo 23:8; 5Mo 27:25)

Převracení práva bylo zakázáno (2Mo 23:1, 2, 6, 7; 3Mo 19:15, 35; 5Mo 16:19)

Držet někoho ve vazbě bylo možné jen tehdy, když šlo o složitý případ a musel ho rozhodnout Jehova (3Mo 24:11–16, 23; 4Mo 15:32–36)

Tresty

Rány — nejvýše 40, aby trestaný nebyl potupen (5Mo 25:1–3; srovnej 2Ko 11:24)

Smrt ukamenováním — tělo pak mohlo být pověšeno na kůl jako něco prokletého (5Mo 13:10; 21:22, 23)

Odplata — trest, při němž bylo stejné odplaceno stejným (3Mo 24:19, 20)

Náhrada škod: jestliže zvíře některého člověka poškodilo majetek jiného člověka (2Mo 22:5; 21:35, 36); jestliže někdo zapálil oheň a ten poškodil majetek druhého člověka (2Mo 22:6); jestliže někdo zabil domácí zvíře někoho jiného (3Mo 24:18, 21; 2Mo 21:33, 34); jestliže si někdo neúmyslně přivlastnil a používal něco, co bylo „svaté“, například desátek nebo obětní dary (3Mo 5:15, 16); jestliže někdo oklamal svého společníka, pokud jde o něco svěřeného nebo uloženého do jeho ruky nebo o loupež či o něco nalezeného, a v souvislosti s těmito věcmi falešně přísahal (3Mo 6:2–7; 4Mo 5:6–8)

Útočištná města

Ten, kdo někoho neúmyslně zabil, mohl uprchnout do nejbližšího útočištného města (4Mo 35:12–15; 5Mo 19:4, 5; Joz 20:2–4)

Potom se konal soud v tom soudním okrese, ve kterém k zabití došlo

Ten, kdo byl prohlášen za neúmyslného vraha, musel žít v útočištném městě až do smrti velekněze (4Mo 35:22–25; Joz 20:5, 6)

Úmyslný vrah byl usmrcen (4Mo 35:30, 31)

MANŽELSTVÍ, RODINNÉ VZTAHY, SEXUÁLNÍ MORÁLKA

(Zákon chránil Izrael tím, že ochraňoval posvátnost manželství a rodinného života)

Uzavření prvního manželství bylo vykonáno Jehovou (1Mo 2:18, 21–24)

Manžel byl majitelem své manželky, ale Bohu se zodpovídal za své jednání s ní (5Mo 22:22; Mal 2:13–16)

Polygamie byla dovolena, ale platila pro ni určitá pravidla na ochranu manželky a jejích dětí (5Mo 21:15–17; 2Mo 21:10)

Když nějaký muž svedl dívku, musel se s ní oženit (pokud to otec dívky nezakázal) (2Mo 22:16, 17; 5Mo 22:28, 29)

Levirátní manželství bylo opatření spočívající v tom, že se muž oženil s vdovou po svém bratrovi, jestliže ten zemřel jako bezdětný; muž, který to neudělal, si přivodil pohanu (5Mo 25:5–10)

Manželské svazky s cizinci byly zakázané (2Mo 34:12–16; 5Mo 7:1–4); povolena však byla manželství se zajatými ženami (5Mo 21:10–14)

Žena, která byla dědičkou půdy, se směla vdát pouze v rámci svého kmene (4Mo 36:6–9)

Rozvod

Rozvést se mohl pouze manžel (v případě, že na manželce našel něco neslušného); musel dát manželce písemné potvrzení o rozvodu (5Mo 24:1–4)

Rozvod nebyl možný, jestliže si muž vzal ženu, kterou svedl (5Mo 22:28, 29)

Muž se nemohl znovu oženit se ženou, s níž se jednou rozvedl, i když potom, co se znovu vdala, její druhý manžel zemřel nebo se s ní rozvedl (5Mo 24:1–4)

Cizoložství znamenalo pro oba provinilce trest smrti (2Mo 20:14; 5Mo 22:22)

 Krvesmilstvo

Izraelita se nesměl oženit: se svou matkou, nevlastní matkou nebo vedlejší manželkou svého otce (3Mo 18:7, 8; 20:11; 5Mo 22:30; 27:20); se svou sestrou nebo nevlastní sestrou (3Mo 18:9, 11; 20:17; 5Mo 27:22); se svou vnučkou (3Mo 18:10); se svou tetou (ať už šlo o sestru matky či o sestru otce) (3Mo 18:12, 13; 20:19); se svou tetou, která se do rodiny přivdala (ať už šlo o manželku otcova bratra nebo o manželku matčina bratra) (3Mo 18:14; 20:20); se svou snachou (3Mo 18:15; 20:12); se svou dcerou, nevlastní dcerou, dcerou nevlastní dcery, dcerou nevlastního syna, tchyní (3Mo 18:17; 20:14; 5Mo 27:23); s manželkou svého bratra (3Mo 18:16; 20:21) s výjimkou levirátního manželství (5Mo 25:5, 6); se sestrou své manželky, dokud byla jeho manželka naživu (3Mo 18:18)

Izraelitka se nesměla vdát: za svého syna či nevlastního syna (3Mo 18:7, 8; 20:11; 5Mo 22:30; 27:20); za svého bratra nebo nevlastního bratra (3Mo 18:9, 11; 20:17; 5Mo 27:22); za svého děda (3Mo 18:10); za svého synovce (ať už šlo o syna jejího bratra nebo o syna její sestry) (3Mo 18:12, 13; 20:19); za svého synovce (ať už šlo o syna manželova bratra nebo o syna manželovy sestry) (3Mo 18:14; 20:20); za svého tchána (3Mo 18:15; 20:12); za svého otce, nevlastního otce, matčina nevlastního otce, otcova nevlastního otce, zetě (3Mo 18:7, 17; 20:14; 5Mo 27:23); za bratra svého manžela (3Mo 18:16; 20:21) s výjimkou levirátního manželství (5Mo 25:5, 6); za manžela své sestry, dokud byla její sestra naživu (3Mo 18:18)

Trest za krvesmilstvo: smrt (3Mo 18:29; 20:11, 12, 14, 17, 20, 21)

Pohlavní styk během menstruace

Jestliže muž a žena měli pohlavní styk úmyslně v době ženiny menstruace, byli oba odříznuti (3Mo 18:19; 20:18)

Manžel, který v tomto období nečistoty měl se svou manželkou pohlavní styk nechtěně (snad když jí menstruace začala nečekaně), byl sedm dní nečistý (3Mo 15:19–24)

Vztah mezi rodiči a dítětem

Rodiče (zejména otcové) dostali příkaz, aby vyučovali děti Božímu Zákonu (5Mo 6:6–9, 20–25; 11:18–21; Iz 38:19)

Děti měly ctít své rodiče (2Mo 20:12; 21:15, 17; 3Mo 19:3; 5Mo 5:16; 21:18–21; 27:16)

Bylo zakázáno nosit oblečení druhého pohlaví (s cílem klamat kvůli nemravným záměrům) (5Mo 22:5)

Za homosexualitu byli oba provinilci potrestáni smrtí (3Mo 18:22; 20:13)

Pohlavní styk se zvířetem znamenal smrt jak pro člověka, tak i pro zvíře (2Mo 22:19; 3Mo 18:23, 29; 20:15, 16; 5Mo 27:21)

Jestliže žena neslušně napadla muže (když její manžel zápasil s nějakým mužem a ona tohoto muže popadla za přirození), nebylo odplaceno stejné stejným, ale žena byla potrestána useknutím ruky, a to kvůli tomu, že Jehova bral ohled na její rozmnožovací schopnosti a na právo jejího manžela mít s ní děti (5Mo 25:11, 12)

POSTUPY PŘI OBCHODOVÁNÍ

(Zákon vybízel nejen k poctivosti při obchodování, ale i k úctě k domovu a majetku druhých lidí)

Vlastnictví půdy

Půda byla rodinám přidělena losem (4Mo 33:54; 36:2)

Půda nemohla být prodána natrvalo — v Jubileu se vracela původnímu vlastníkovi; při stanovení její prodejní hodnoty se vycházelo z počtu sklizní zbývajících do Jubilea (3Mo 25:15, 16, 23–28)

Jestliže mělo dojít k prodeji, měl nejbližší příbuzný předkupní právo (Jer 32:7–12)

Stát neměl právo zabrat pro veřejné účely něčí územní dědictví a prostě za ně vyplatit náhradu (1Kr 21:2–4)

Podíl Levitů tvořila města a jejich pastviny

Ze 48 měst, jež byla Levitům losem přidělena, bylo 13 měst kněžských (4Mo 35:2–5; Joz 21:3–42)

Pole pastviny levitského města nemohlo být prodáno; patřilo městu, ne jednotlivcům (3Mo 25:34)

Jestliže někdo posvětil část pole Jehovovi (oddělil pole do užívání svatyně a kněží, nebo jim dal k dispozici výnos z něj), odhadovala se hodnota pole podle pravidla, že plocha půdy osetá chomerem ječmene má hodnotu 50 šekelů stříbra; hodnota se zmenšovala úměrně k počtu let, která zbývala do příštího Jubilea (3Mo 27:16–18)

Jestliže ten, kdo pole posvětil, ho chtěl koupit zpět, musel k odhadnuté hodnotě přidat 20 procent z ní (3Mo 27:19)

Jestliže pole nekoupil zpět, ale prodal ho jinému člověku, stalo se v Jubileu něčím svatým Jehovovi a přešlo do vlastnictví kněze (3Mo 27:20, 21)

Jestliže muž posvětil Jehovovi část pole, které koupil od jiného člověka, pole se v Jubileu vrátilo původnímu majiteli (3Mo 27:22–24)

Jestliže někdo „zasvětil“ něco ze svého majetku („zasvěcené“ věci byly trvale a výlučně užívány v souvislosti se svatyní, nebo byly zničeny; Joz 6:17; 7:1, 15; Ez 44:29), nemohlo to být prodáno ani koupeno zpět; zůstalo to Jehovovi (3Mo 27:21, 28, 29)

Vyplacení majetku

V Jubileu se veškerá půda vracela původnímu majiteli (s výše uvedenými výjimkami) (3Mo 25:8–10, 15, 16, 24–28)

Levité mohli své domy v levitských městech vyplatit kdykoli (3Mo 25:32, 33)

Jubilejní rok: začínal v Den smíření 50. roku; počítalo se to od toho roku, kdy Izraelité vstoupili do země (3Mo 25:2, 8–19)

 Dědictví

Prvorozený syn dědil dva díly majetku (5Mo 21:15–17)

Když muž neměl syna, přecházelo dědictví na dcery. (4Mo 27:6–8) Když muž neměl ani syny, ani dcery, jeho majetek přecházel na jeho bratry, na bratry jeho otce nebo na nejbližšího pokrevního příbuzného (4Mo 27:9–11)

Váhy, závaží a míry

Jehova vyžadoval poctivost a přesnost (3Mo 19:35, 36; 5Mo 25:13–15)

Podvádění mu bylo něčím odporným (Př 11:1)

Dluhy

Vždy na konci sedmi let byli hebrejští bratři zproštěni dluhů (5Mo 15:1, 2)

Cizinec mohl být k zaplacení dluhu donucen (5Mo 15:3)

Zástava pro půjčku

Jestliže si někdo vzal jako zástavu něčí vnější oděv, nesměl si ho nechat přes noc (Chudí často spali ve svém oděvu, protože neměli jiné přikrývky) (2Mo 22:26, 27; 5Mo 24:12, 13)

Jestliže někdo poskytoval druhému člověku půjčku, nesměl vstoupit do jeho domu, aby si vzal zástavu nebo něco jako záruku za půjčku. Musel zůstat venku, až mu ten člověk zástavu donese (Tak byla zachovávána nedotknutelnost vlastnictví) (5Mo 24:10, 11)

Nikdo nesměl vzít jako zástavu ruční mlýnek nebo jeho vrchní žernov (Člověk si pak nemohl umlít zrno, aby nasytil sebe a svou rodinu) (5Mo 24:6)

VOJENSKÉ ZÁKONY

(Tyto zákony platily pro války, které na Boží pokyn vedli Izraelité v Zaslíbené zemi. Útočné války vedené ze sobeckých pohnutek nebo výboje za hranice stanovené Bohem byly přísně zakázány)

Války

Mohly to být pouze Jehovovy války (4Mo 21:14; 2Pa 20:15)

Před tím, než vytáhli do bitvy, byli vojáci posvěceni (1Sa 21:1–6; srovnej 3Mo 15:16, 18)

Věk vojáků

Od dvacetiletých výše (4Mo 1:2, 3; 26:1–4)

Podle Josephových Židovských starožitností (III, 288 [xii, 4]) sloužili vojáci až do věku 50 let

Od vojenské služby byli osvobozeni:

Levité jakožto služebníci Jehovy (4Mo 1:47–49; 2:33)

Muž, který ještě nezasvětil nově postavený dům nebo ještě neměl užitek z nově vysazené vinice (5Mo 20:5, 6; srovnej Ka 2:24; 3:12, 13)

Muž, který se zasnoubil se ženou, ale ještě si ji nevzal za manželku. Muž, který se právě oženil, byl osvobozen na jeden rok (Muž měl právo na to, aby měl dědice a také aby tohoto dědice zažil) (5Mo 20:7; 24:5)

Muž, který byl bojácný (Mohl by narušit morálku ostatních vojáků) (5Mo 20:8; Sd 7:3)

Tábor musel být čistý (protože vojáci byli pro válku posvěceni) (5Mo 23:9–14)

Vojsko nesměly doprovázet žádné ženy, které by s vojáky měly pohlavní styky; styků se ženami se během vojenského tažení vojáci zdržovali. Tak byla zaručena obřadní i tělesná čistota (3Mo 15:16; 1Sa 21:5; 2Sa 11:6–11)

Ženy nepřátel nesměly být znásilňovány, protože by to bylo smilstvo; vojáci se s těmito ženami také nesměli oženit, dokud tažení neskončilo. To přispívalo k zachování obřadní čistoty a nepřátele to mohlo podnítit k tomu, aby se vzdali, protože byli ujištěni, že jejich ženy nebudou obtěžovány (5Mo 21:10–13)

Postupy při vedení války proti nepřátelským městům

Při útoku na město, které patřilo jednomu ze sedmi národů země Kanaán (o nichž se zmiňuje 5Mo 7:1), museli být všichni obyvatelé zasvěceni zničení. (5Mo 20:15–17; Joz 11:11–14; 5Mo 2:32–34; 3:1–7) Pokud by byli ponecháni v zemi, byl by tím ohrožen další vztah mezi Izraelem a Jehovou. Jehova tyto národy nechal žít v zemi, dokud se nedokončila jejich špatnost (1Mo 15:13–21)

Městům, která nepatřila k těmto sedmi národům, byly nejprve oznámeny podmínky míru. (5Mo 20:10, 15) Pokud se město vzdalo, byli všichni obyvatelé podrobeni nucené práci. Jestliže se však nevzdali, byli všichni muži a všechny ženy s výjimkou panen zabiti. Ostatní byli ponecháni naživu a odvedeni jako zajatci. (5Mo 20:11–14; srovnej 4Mo 31:7, 17, 18.) Zabitím všech mužů se předešlo tomu, že by se město později vzbouřilo a že by se tito muži oženili s Izraelitkami. Tato opatření pomáhala také vyvarovat se uctívání falického symbolu a chránila Izraelity před nemocemi

Stromy nesoucí plody nesměly být káceny a používány při stavbě obléhacích valů (5Mo 20:19, 20)

Dvoukolé vozy byly páleny; koňům byly přeřezávány šlachy, aby bylo znemožněno jejich další použití v bitvě, a později byli utraceni (Joz 11:6)

ZÁKONY TÝKAJÍCÍ SE STRAVY A HYGIENY

(Účelem těchto zákonů bylo udržet Izraelity oddělené od pohanských národů, podporovat čistotu a zdraví Izraelitů a připomínat jim, že před Bohem musí být svatí; 3Mo 19:2)

Používání krve

Jedení krve bylo přísně zakázáno. (1Mo 9:4; 3Mo 7:26; 17:12; 5Mo 12:23–25) Trest za porušení tohoto zákona: smrt (3Mo 7:27; 17:10)

Život (duše) je v krvi (3Mo 17:11, 14)

Krev poraženého zvířete měla být vylita na zem jako voda a měla být pokryta prachem (3Mo 17:13; 5Mo 12:16)

  Žádné zvíře, které zdechlo nebo které bylo nalezeno mrtvé, se nesmělo jíst (bylo totiž nečisté a nebylo řádně vykrvácené) (5Mo 14:21)

Jediné zákonné použití: krev byla položena na oltář jako prostředek smíření; používána k předepsaným účelům očišťování (3Mo 17:11, 12; 5Mo 12:27; 4Mo 19:1–9)

Používání tuku

Tuk se nesměl jíst; patřil Jehovovi (3Mo 3:16, 17; 7:23, 24)

Když někdo jedl tuk obětního zvířete, byl potrestán smrtí (3Mo 7:25)

Poražená zvířata

V pustině musela být všechna domácí zvířata, která byla poražena, přinesena do svatostánku. Měla se jíst jako oběti společenství (3Mo 17:3–6)

Trest za porušení tohoto zákona: smrt (3Mo 17:4, 8, 9)

Čistá divoká zvířata, která byla chycena při lovu, mohla být na místě zabita; krev musela být vylita (3Mo 17:13, 14)

Po vstupu do Zaslíbené země mohl Izraelita čisté zvíře porazit a jíst v místě svého bydliště pouze v případě, že byl daleko od svatyně; krev však musel vylít na zem (5Mo 12:20–25)

Zvířata, ryby a hmyz, které se mohly jíst:

Každý tvor, který má rozpolcené kopyto a vytváří se mu rozštěp a které přežvykuje (3Mo 11:2, 3; 5Mo 14:6)

Všechno, co je ve vodách a má ploutve a šupiny (3Mo 11:9–12; 5Mo 14:9, 10)

Hmyz a okřídlení hemživí tvorové, kteří chodí po všech čtyřech a mají skákavé nohy: kobylka stěhovavá, kobylka jedlá, cvrček a kobylka luční (všechno podle svého druhu) (3Mo 11:21, 22)

Zvířata, ryby, ptáci a hemživí tvorové, kteří se nesměli jíst:

Zvířata: velbloud, daman, zajíc a prase (3Mo 11:4–8; 5Mo 14:7, 8)

Ryby a další hemživí tvorové ve vodě, kteří nemají ploutve ani šupiny (3Mo 11:10)

Ptáci a létající tvorové: orel, orlovec říční, sup hnědý, luňák červený, luňák hnědý, krkavec, pštros, sova, racek, sokol, sýček, kalous, labuť, pelikán, sup, kormorán, čáp, volavka, dudek, netopýr, každý okřídlený tvor, který chodí po všech čtyřech (to znamená, že se pohybuje podobně jako zvířata, která chodí po čtyřech). V Bibli není výslovně řečeno, které činitele byly rozhodující při určování toho, kteří létající tvorové jsou obřadně „nečistí“. K „nečistým“ ptákům patřili sice většinou dravci nebo ptáci živící se zdechlinami, ale ne všichni (5Mo 14:12–19; 3Mo 11:13–20; viz heslo PTÁCI a hesla pojednávající o jednotlivých druzích ptáků)

Hemživí tvorové na zemi: slepec, tarbík, ještěr, širokoprstý gekon, velký ještěr, čolek, písečný ještěr, chameleon, každý tvor, který leze po břiše, který se pohybuje po všech čtyřech nebo který má jakýkoli velký počet nohou (3Mo 11:29, 30, 42)

Zvíře, které zdechlo nebo které už bylo mrtvé či které bylo roztrháno divokým zvířetem (3Mo 17:15, 16; 5Mo 14:21; 2Mo 22:31)

Zvířata, která byla předložena jako slavnostní slib, jako dobrovolný obětní dar nebo jako oběť společenství, se směla jíst tentýž a následující den, ale už ne třetí den; trestem za porušení tohoto zákona byla smrt. Oběť díkůvzdání se musela jíst ještě týž den; nic se z ní nesmělo uchovat do rána (druhého dne). Ani z Pasachu nesmělo nic zůstat; to, co se nesnědlo, bylo spáleno (3Mo 7:16–18; 19:5–8; 22:29, 30; 2Mo 12:10)

Co znečišťovalo:

Výron semene

Muž se musel vykoupat a byl do večera nečistý (3Mo 15:16; 5Mo 23:10, 11)

Oděv, na který se dostal výron semene, byl umyt a byl do večera nečistý (3Mo 15:17)

Když spolu manžel a manželka měli pohlavní styk, museli se vykoupat a byli do večera nečistí (3Mo 15:18)

Narození dítěte

Když se ženě narodil chlapec, byla nečistá 7 dní plus 33 dní (prvních sedm dní byla nečistá ke všemu jako během menstruace; 33 dní byla nečistá pouze v tom smyslu, že se nesměla dotknout žádné svaté věci, například obětních jídel, nebo že nesměla vcházet na svaté místo) (3Mo 12:2–4)

Když se jí narodilo děvče, byla žena nečistá 14 dní plus 66 dní (3Mo 12:5)

Menstruace (3Mo 12:2)

Během své pravidelné menstruace byla žena nečistá sedm dní; při výtoku krve mimo pravidelný cyklus nebo při dlouhotrvajícím výtoku byla nečistá po celou dobu výtoku plus sedm dní (3Mo 15:19, 25, 28)

Během její nečistoty bylo všechno, na čem seděla nebo ležela, nečisté (3Mo 15:20)

Člověk, který se dotkl jí nebo jejího lůžka nebo toho, na čem seděla, si musel vyprat své oděvy a vykoupat se a byl do večera nečistý (3Mo 15:21–23)

Jestliže se její menstruační nečistota dostala na nějakého muže, byl tento muž sedm dní nečistý, a nečisté bylo i každé lůžko, na němž ležel (3Mo 15:24)

Vždy, když měla výtok, byla nečistá (3Mo 15:25)

Ochranná opatření proti nemocem

Malomocenství a jiné rány

Kněz určil, zda se jedná o malomocenství, nebo ne (3Mo 13:2)

 Postižený byl sedm dní v karanténě a potom byl prohlédnut; pokud se rána zastavila, byl v karanténě dalších sedm dní (3Mo 13:4, 5, 21, 26); pokud se ani potom rána nešířila, byl prohlášen za čistého (3Mo 13:6); jestliže se rána rozšířila, šlo o malomocenství (3Mo 13:7, 8)

Malomocný si musel roztrhnout oděvy, hlavu si musel nechat rozcuchanou, musel si přikrýt knír (čili horní ret) a volat: „Nečistý! Nečistý!“ Dokud se rána nevyléčila, bydlel venku za táborem (3Mo 13:45, 46; 4Mo 5:2–4)

Výtok z pohlavních orgánů (zjevně v důsledku nějakého onemocnění) (3Mo 15:2, 3)

Lůžko či předměty, na nichž postižený seděl nebo ležel, byly nečisté (3Mo 15:4)

Každý, kdo se dotkl nemocného, jeho lůžka nebo jakéhokoli předmětu, na kterém nemocný seděl, byl nečistý, a také člověk, na kterého nemocný plivl, byl prohlášen za nečistého (3Mo 15:5–11)

Všechny hliněné nádoby, kterých se dotkl ten, kdo měl výtok, musely být rozbity; všechny dřevěné nádoby se musely vypláchnout vodou (3Mo 15:12)

Když výtok přestal, byl postižený sedm dní nečistý (3Mo 15:13)

Čistota vojenského tábora byla zajišťována tím, že svou potřebu musel člověk vykonávat venku za táborem a výkaly musel přikrýt (5Mo 23:12, 13)

Předpisy týkající se těl mrtvých osob

Ten, kdo se dotkl mrtvoly, kosti či pohřebního místa člověka, byl sedm dní nečistý (a to i když byl venku na poli). (4Mo 19:11, 16) Když se někdo odmítl očistit, byl usmrcen (4Mo 19:12, 13) (Viz proces očišťování popsaný ve 4Mo 19:17–19)

Každý, kdo byl ve stanu, v němž byl mrtvý člověk, nebo kdo do něj vešel, byl nečistý, a stejně tak i každá otevřená nádoba ve stanu, na níž nebylo přivázáno víko (4Mo 19:14, 15)

Předpisy týkající se těl mrtvých zvířat

Ten, kdo nesl tělo čistého zvířete, které zdechlo, ten, kdo se ho dotkl nebo ho jedl, byl nečistý; ten, kdo se dotkl mrtvoly nečistého zvířete, byl také nečistý. Musel se očistit (3Mo 11:8, 11, 24–31, 36, 39, 40; 17:15, 16)

Jestliže tělo nečistého zvířete přišlo do kontaktu například s nádobami, policemi na džbány, pecemi, oděvy, kůží a pytlovinou, byly tyto předměty nečisté (3Mo 11:32–35)

Kořist, která byla vzata z určitého města

Všechno, co mohlo být zpracováno ohněm, muselo být takto zpracováno (kovy) a pak očištěno vodou očišťování; ostatní předměty musely být umyty (4Mo 31:20, 22, 23)

JINÉ POVINNOSTI VE VZTAHU K BLIŽNÍM NEBO ZVÍŘATŮM

(Zákon předepisoval: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ [3Mo 19:18] Ježíš ukázal, že to bylo druhé největší přikázání v Zákoně; Mt 22:37–40)

K ostatním Izraelitům

Izraelita musel projevovat lásku; vražda byla zakázána (2Mo 20:13; Ří 13:9, 10)

Nesměl se mstít a pociťovat proti někomu zášť (3Mo 19:18)

Musel pečovat o chudé (2Mo 23:6; 3Mo 25:35, 39–43)

Musel pečovat o vdovy a sirotky (2Mo 22:22–24; 5Mo 24:17–21; 27:19)

Úcta k majetku

Byla zakázána krádež; vyžadovala se náhrada (2Mo 20:15; 22:1–4, 7)

Byla zakázána nesprávná touha po majetku, který patřil bližnímu (2Mo 20:17)

Ohled na tělesně postižené

Nikdo se nesměl vysmívat tomu, kdo byl hluchý, ani na něho nesměl svolávat zlo; hluchý se totiž nemohl bránit proti výrokům, které nemohl slyšet (3Mo 19:14)

Ten, kdo slepému člověku postavil do cesty překážku nebo ho z cesty svedl, byl proklet (3Mo 19:14; 5Mo 27:18)

K cizím usedlíkům: nesmělo se s nimi špatně zacházet (2Mo 22:21; 23:9; 3Mo 19:33, 34; 5Mo 10:17–19; 24:14, 15, 17; 27:19)

K otrokům

Hebrejští otroci byli propuštěni v sedmém roce svého otroctví, nebo v Jubilejním roce, podle toho, co přišlo dříve. S otrokem se muselo jednat stejně uctivě jako s námezdným dělníkem (2Mo 21:2; 5Mo 15:12; 3Mo 25:10)

Jestliže muž přišel do otroctví se svou manželkou, odešla na svobodu společně s ním čili byla společně s ním propuštěna (2Mo 21:3)

V případě, že v době svého otroctví dostal muž od svého pána manželku (velmi pravděpodobně cizinku), byl propuštěn pouze on; jestliže mu tato manželka porodila děti, zůstala ona i její děti vlastnictvím pána (2Mo 21:4)

Když pán propouštěl hebrejského otroka, musel mu podle svých možností dát dar (5Mo 15:13–15)

Pán mohl svého otroka bít. (2Mo 21:20, 21) Jestliže ho zmrzačil, musel ho propustit. (2Mo 21:26, 27) Jestliže otrok zemřel pod rukou svého pána, mohl být pán potrestán smrtí; o trestu rozhodovali soudci (2Mo 21:20; 3Mo 24:17)

Ke zvířatům

Jestliže někdo narazil na domácí zvíře, které bylo nějak ohrožené, byl povinen mu pomoci, a to i v případě, že zvíře patřilo jeho nepříteli (2Mo 23:4, 5; 5Mo 22:4)

Tažná zvířata nesměla být přetěžována ani se s nimi nesmělo špatně zacházet (5Mo 22:10; srovnej Př 12:10)

Když býk mlátil, nesměl dostat náhubek, aby mohl žrát zrno, které mlátil (5Mo 25:4; srovnej 1Ko 9:7–10)

Člověk si nesměl vzít najednou ptačí samici a její vejce, protože by tak vyhladil její rodinu (5Mo 22:6, 7)

Člověk nesměl ve stejný den porazit býka (ovci) a jeho (její) mladé (3Mo 22:28)

ÚČEL ZÁKONA

Odhaloval přestupky; ukazoval, že Izraelité potřebují odpuštění svých přestupků a že musí být přinesena větší oběť, která by skutečně mohla smířit jejich hříchy (Ga 3:19)

Jako vychovatel chránil a ukázňoval Izraelity a připravoval je na jejich učitele, Mesiáše (Ga 3:24)

Různé stránky Zákona byly stínem větších věcí, které měly přijít; tyto ‚stíny‘ pomáhaly upřímným Izraelitům určit totožnost Mesiáše, protože mohli vidět, jak se na něm tyto prorocké obrazy splňují (Heb 10:1; Kol 2:17)