Předmět v osobním vlastnictví, například prsten nebo oděv, který dlužník přenechává svému věřiteli jako záruku, že v budoucnosti půjčku splatí. V mojžíšském Zákoně chránily předpisy o zástavách zájmy zchudlých a bezbranných členů národa. Tyto předpisy ukazovaly, že Bůh si uvědomuje těžkosti chudých lidí a vdov. Dvě hebrejská slovesa cha·valʹ a ʽa·vatʹ, a jim příbuzná podstatná jména, mají spojitost se zástavou.

Jestliže chudý člověk dal jako zástavu neboli záruku za půjčku svůj svrchní oděv, věřitel si jej nesměl nechat přes noc. (2Mo 22:26, 27; 5Mo 24:12, 13) Chudý člověk svůj svrchní oděv v noci pravděpodobně používal jako přikrývku; kdyby o něj přišel, mohl by trpět zimou. Ten, kdo na tento zákon nedbal, byl proto označen jako chamtivý a bezcitný. (Job 22:6; 24:9) Přesto se  během odpadnutí v Izraeli někteří lidé nejen zmocňovali oděvů ztrápených jako zástavy, ale používali je během svých modlářských svátků. (Am 2:8)

Nevrácení ‚věci dané do zástavy‘ bylo u Ezekiela 18:10–13 uvedeno spolu s loupením a proléváním krve jako něco, co společně poskytovalo důkaz, že takový člověk je nekajícný hříšník, který si zasluhuje smrt. Na druhé straně ničemný člověk, který opustil své hříchy a kromě jiného vrátil „samotnou zástavu“, měl rozhodně ‚zůstat naživu‘. (Ez 33:14–16) Bylo také zakázáno vzít jako zástavu ruční mlýnek nebo vrchní žernov, protože chléb se obvykle pekl denně, a vzít nástroje nezbytné pro mletí zrní by znamenalo zmocnit se „duše“ neboli života. (5Mo 24:6)

Obzvlášť chráněny byly vdovy, protože často neměly nikoho, kdo by se jich zastal nebo kdo by jim pomohl. Zákon naprosto zakazoval zmocnit se oděvu vdovy jako zástavy. (5Mo 24:17; srovnej Joba 24:3.)

Věřitel také nemohl vstoupit do domu dlužníka, aby si od něho zástavu vzal. Dlužník měl svému věřiteli zástavu vynést ven. (5Mo 24:10, 11) Tímto způsobem byla podpořena nedotknutelnost něčího domu, a takový člověk si mohl zachovat sebeúctu, což by bylo sotva možné, kdyby se jeho věřitel cítil oprávněn vstoupit do jeho domu bez pozvání. Zákony o zástavách tedy kromě soucitu a štědrosti (5Mo 15:8) povzbuzovaly také k úctě k člověku a právům ostatních lidí.

Obrazné použití. Kniha 5. Mojžíšova 15:6 uvádí jako znamení Božího požehnání skutečnost, že Židé měli mít dostatek prostředků, aby ‚půjčovali na zástavu mnoha národům‘.

Kdyby člověk „pohrdl slovem“ tím, že by nesplatil půjčku, přišel by o to, co dal jako zástavu; podobně by člověk utrpěl ztrátu, kdyby se neřídil Božím přikázáním. (Př 13:13)

V Hebrejských písmech je opakovaně dávána rada, aby se nikdo nezaručoval za cizího člověka a tak nesliboval, že jeho dluh zaplatí, jestliže to neudělá ten člověk sám. (Př 11:15; 22:26, 27; viz heslo ZÁRUKA.) Kniha Přísloví 20:16 tedy mluví o ‚odebrání oděvu‘ tomu, kdo se zaručil za cizího člověka. To je v přímém protikladu k soucitnému ohledu, který se má projevovat chudému člověku, jenž je nucen stát se dlužníkem někoho jiného kvůli svému vlastnímu neštěstí. Ten, kdo se zaručuje za cizího člověka, není prostě ‚smolař‘, ale je hloupý; toto přísloví očividně říká: ‚Ať takový člověk nese následky.‘ Závěrečná část verše vyzývá k ‚uchvácení zástavy‘ v „případě cizinky“. Muž, který navazuje vztah s takovou ženou, může zchudnout (srovnej Př 5:3, 8–10), a tak možná musí zastavit zbytek svého majetku jako záruku za své dluhy. Toto přísloví zjevně říká, že si nezasluhuje žádné politování, protože jednal v rozporu se zdravou radou tím, že jednal s ‚cizinkou‘.