Jevy vzbuzující údiv nebo úžas; úkazy v hmotném světě, které se vymykají všem známým lidským nebo přírodním silám, a jsou proto přisuzovány nadpřirozeným činitelům. Slovo mó·fethʹ, které se v Hebrejských písmech někdy překládá jako „zázrak“, znamená také „předzvěst“, „údiv“ a „závdavek“. (5Mo 28:46; 1Pa 16:12, Rbi8, ppč) Často se používá ve spojení s hebrejským slovem ʼóth, jehož význam je ‚znamení‘. (5Mo 4:34) V Řeckých písmech se slovo dyʹna·mis, „síla“, překládá jako ‚mocné skutky‘, „zázračné skutky“, ‚schopnost‘ a ‚zázrak‘. (Mt 25:15; Lk 6:19; 1Ko 12:10, EP, NS, Pe, Šk)

Zázrak je pro pozorovatele něčím ohromujícím, je mimo jeho schopnost to vykonat nebo i jen plně pochopit. Je to také mocný skutek, který vyžaduje větší moc a poznání, než pozorovatel má. Ale z pohledu toho, kdo je zdrojem takové moci, to zázrak není. Rozumí tomu a má schopnost to udělat. Mnohé skutky, jež Bůh vykonal, jsou tedy ohromující z hlediska lidí, kteří je pozorují, ale jsou pouze projevem Boží moci. Pokud člověk věří v nějaké božstvo, zvláště pokud věří v Boha, který vše stvořil, nemůže zároveň popírat Boží moc vykonat věci, které v očích lidí vzbuzují posvátnou úctu. (Ří 1:20; viz heslo MOC, MOCNÉ SKUTKY.)

Jsou zázraky slučitelné s přírodními zákony?

Vědci pomocí studia a pozorování objevili ve vesmíru různé jednotící principy a poznali zákony, které tuto jednotu v přírodních jevech definují. Jedním z takových zákonů je ‚zákon gravitační‘. Vědci uznávají, že tyto zákony jsou složité, a přece spolehlivé, a skutečnost, že se  o nich mluví jako o „zákonech“, znamená, že musí existovat Ten, kdo takové zákony uvedl v platnost. Skeptikové se na zázrak dívají jako na porušení zákonů, které považují za přirozené, nezrušitelné a nezměnitelné; proto říkají, že zázraky se nikdy nedějí. Je však dobré si uvědomit, že jejich postoj vlastně je, že pokud ve světle těchto zákonů něčemu nerozumíme nebo to neumíme vysvětlit, nemůže se to stát.

Významní vědci jsou však stále opatrnější v tvrzení, že něco je nemožné. Profesor John R. Brobeck z University of Pennsylvania uvedl: „Vědec již nemůže čestně říci, že něco je nemožné. Může jen říci, že to je nepravděpodobné. Snad může říci, že něco nelze pomocí pojmů našeho současného poznání vysvětlit. Věda nemůže říci, že všechny vlastnosti hmoty a všechny formy energie jsou nyní známy. . . . Jedna věc, kterou je [v případě zázraku] potřeba dodat, je zdroj energie, který je v našich biologických a fyziologických oborech pro nás neznámý. V našem Písmu je tento zdroj energie označen jako síla Boha.“ (Time, 4. července 1955) Od doby, kdy byl tento výrok pronesen, jej další vědecký rozvoj ještě více potvrdil.

Vědci plně nerozumějí vlastnostem tepla, světla, atomovým a jaderným jevům, elektřině nebo nějakým jiným formám hmoty, a to ani za normálních podmínek. Ještě neúplnější je jejich porozumění těmto vlastnostem hmoty za neobvyklých neboli abnormálních podmínek. Například poměrně nedávno byly provedeny rozsáhlé výzkumy v podmínkách extrémního chladu, nicméně během krátké doby bylo pozorováno mnoho zvláštních jevů v chování určitých prvků. Když bylo například olovo, které není ideálním elektrickým vodičem, ponořeno do kapalného hélia zchlazeného na teplotu −271 °C a když byl do jeho blízkosti umístěn tyčový magnet, kupodivu se z olova stal supravodič a silný elektromagnet. Při takových velmi nízkých teplotách se také zdá, že samotné hélium odporuje zákonu gravitace, protože vzlíná po stěnách skleněné kádinky, přetéká přes okraj a vytéká z nádoby. (Matter, Life Science Library, 1963, s. 68, 69)

Tento objev je jedním z mnoha, které vědce ohromily a které, jak se zdá, převrátily jejich dřívější představy. Jak potom může někdo říci, že Bůh porušil své vlastní zákony, když vykonal mocné skutky, které se lidem zdají být úžasné a zázračné? Stvořitel hmotného vesmíru jistě dokonale ovládá to, co stvořil, a může s těmito věcmi nakládat v rámci zákonů, které do nich vložil. (Job 38) Může vytvořit podmínky nezbytné pro vykonání těchto skutků; může urychlit, zpomalit, upravit nebo kompenzovat reakce. Nebo to mohou dělat andělé, kteří mají větší moc než člověk, když provádějí Jehovovu vůli. (2Mo 3:2; Ža 78:44–49)

Vědec, který používá vyšší nebo nižší teplotu, více kyslíku a tak dále, aby urychlil nebo zpomalil chemickou reakci, jistě nepřestupuje ani neobchází fyzikální zákony. Nicméně biblické zázraky včetně „zázraku“ stvoření skeptikové zpochybňují. Tito pochybovači vlastně prohlašují, že znají všechny podmínky a procesy, které kdy mohou nastat. Trvají na tom, že činnost Stvořitele musí být omezena úzkými hranicemi jejich porozumění zákonům, jimiž se řídí hmotné věci.

Tuto slabost ze strany vědců uznal jeden švédský profesor plazmové fyziky, když podotkl: „Nikdo nepochybuje o tom, že zemská atmosféra se řídí zákony mechaniky a atomové fyziky. Přesto pro nás může být velmi obtížné určit, jak tyto zákony fungují v případě kteréhokoli atmosférického jevu.“ (Worlds-Antiworlds, H. Alfvén, 1966, s. 5) Profesor tuto myšlenku uplatnil na původ vesmíru. Bůh stanovil fyzikální zákony, kterými se řídí země, slunce a měsíc, a v rámci těchto zákonů jsou lidé schopni konat úžasné věci. Bůh jistě může zákony využít tak, aby výsledek jejich působení byl pro lidi neočekávaný; proto rozdělit Rudé moře tak, aby „vody . . . byly zdí“ po obou stranách, nepředstavovalo pro Boha žádný problém. (2Mo 14:22) Ačkoli chodit po vodě je pro člověka ohromující čin, z moci ‚Toho, kdo roztahuje nebesa právě jako jemný tyl, kdo je rozestírá jako stan k bydlení,‘ může být vykonán velmi snadno. Bůh je navíc popsán jako Ten, kdo stvořil a kdo ovládá všechny věci v nebesích, a je o něm řečeno, že „kvůli hojnosti dynamické energie, a protože je také silný v moci, ani jedna z nich nechybí“. (Iz 40:21, 22, 25, 26)

Uznání existence zákona, například zákona gravitačního, předpokládá existenci zákonodárce s převyšující, nadlidskou inteligencí a mocí. Proč tedy zpochybňovat jeho schopnost dělat úžasné věci? Proč se pokoušet omezit jeho činnost nekonečně malým rozsahem lidského poznání a lidské zkušenosti? Patriarcha Job popisuje  temnotu a pošetilost, v nichž Bůh nechává chodit lidi, kteří svou moudrost staví proti moudrosti Boží. (Job 12:16–25; srovnej Ří 1:18–23.)

Bůh lpí na svých morálních zákonech. Bůh, který je Stvořitelem všeho, není nevyzpytatelným Bohem, který by rozmarně porušoval své vlastní zákony. (Mal 3:6) Tuto skutečnost lze vidět v tom, jak Bůh lpí na svých morálních zákonech, které jsou v souladu se zákony fyzikálními, ale které jsou vyšší a vznešenější. Pokud jde o právo, Bůh nemůže přehlížet nespravedlnost. Jeho prorok řekl: „Máš příliš čisté oči, než abys viděl, co je špatné; a nejsi schopen přihlížet těžkostem.“ (Hab 1:13; 2Mo 34:7) Bůh sdělil Izraeli svůj zákon: „Duše bude za duši, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.“ (5Mo 19:21) Když Bůh toužil bezradným, kajícným lidem odpustit hřích, který je příčinou toho, že umírají, musel mít pro takové odpuštění právní základ, jestliže měl lpět na svém zákonu. (Ří 5:12; Ža 49:6–8) Dokázal, že na svém zákonu přísně lpí, a šel tak daleko, že jako výkupné za hříchy lidstva obětoval svého jediného zplozeného Syna. (Mt 20:28) Apoštol Pavel poukázal na to, že „prostřednictvím propuštění výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš,“ byl Jehova schopen ‚dát najevo svou vlastní spravedlnost, aby byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka, který má víru v Ježíše‘. (Ří 3:24, 26) Jestliže si uvědomíme, že Bůh se z úcty ke svým morálním zákonům nezdržel obětování svého milovaného Syna, jistě z toho můžeme usoudit, že nikdy nepotřebuje „porušit“ své fyzikální zákony, aby v hmotném stvoření vykonal cokoli, po čem touží.

V rozporu s lidskou zkušeností? Pouhé tvrzení, že zázraky se nestaly, nedokazuje, že to tak je. Ten, kdo žije dnes, může zpochybnit pravdivost jakékoli zaznamenané historické události, protože ji nezažil a nyní neexistují žádní očití svědkové, kteří by ji potvrdili. To však na historických skutečnostech nic nemění. Někteří lidé mají námitky proti zprávám o zázracích, protože, jak říkají, tyto zázraky jsou v rozporu s lidskou zkušeností, tedy s tou lidskou zkušeností, kterou uznávají jako pravdivou na základě pozorování, knih a tak dále. Kdyby vědci toto stanovisko zaujali v praxi, daleko méně by zkoumali a vyvíjeli nové věci a postupy. Například by nepokračovali ve výzkumu léčení „nevyléčitelných“ nemocí, ve výzkumu různých planet, nebo dokonce vzdálenějšího vesmíru. Vědci však výzkumy provádějí a někdy lidstvo přivedou ke zcela novým zkušenostem. Pokrok, jehož se dnes dosáhlo, by lidi v dávných dobách ohromil, a velkou část každodenních zkušeností, které jsou pro dnešní lidstvo běžné, by považovali za zázraky.

Pomocí logiky je nelze „uspokojivě vysvětlit“. Někteří oponenti biblické zprávy se domnívají, že biblické zázraky lze vědecky a logicky vysvětlit jako pouhé přírodní jevy a že bibličtí pisatelé tyto jevy Božímu zásahu pouze přisoudili. Je pravda, že k zázrakům patřily takové přírodní jevy jako zemětřesení. (1Sa 14:15, 16; Mt 27:51) To však samo o sobě nedokazuje, že Bůh do těchto událostí nevložil svou ruku. Nejenže byly tyto věci (například výše zmíněné zemětřesení) samy o sobě mocnými skutky, ale také jejich načasování bylo takové, že se tím naprosto vyloučilo, že šlo o náhodný jev. Pro znázornění: někteří lidé tvrdili, že manna, kterou dostávali Izraelité, se v poušti může vyskytovat jako sladká, lepkavá látka na tamaryšcích a některých jiných keřích. I kdyby toto pochybné tvrzení bylo pravdivé, bylo opatřování manny pro Izraelity přece jen zázrakem kvůli svému načasování, protože sedmý den každého týdne se manna na zemi neobjevovala. (2Mo 16:4, 5, 25–27) Navíc když se uchovala až do dalšího dne, líhli se v ní červi a zapáchala, ale když se uchovala jako pokrm pro Sabat, nestalo se to. (2Mo 16:20, 24) Je také možné říci, že popis této manny jako látky ze stromů se nezdá být plně v souladu s biblickým popisem manny. Manna, o které se píše v Bibli, se vyskytovala na zemi, a na slunci se rozpouštěla; mohla se roztlouci v hmoždíři, mlít v mlýnku, vařit nebo péct. (2Mo 16:19–23; 4Mo 11:8; viz heslo MANNA.)

Věrohodnost svědectví. Křesťanským náboženstvím se prolíná zázrak vzkříšení Ježíše Krista. (1Ko 15:16–19) Důkaz, že k němu došlo, není slabý, ale mocný — bylo více než 500 očitých svědků, kteří mohli potvrdit, že k němu skutečně došlo. (1Ko 15:3–8; Sk 2:32)

V úvahu se musí brát také pohnutky lidí, kteří zázrak Ježíšova vzkříšení přijali jako pravdivý. Mnoho lidí zakusilo pronásledování a smrt kvůli svým názorům — náboženským, politickým a jiným. Ale křesťané, kteří tak trpěli,  z toho neměli žádný hmotný zisk ani politický prospěch. Spíše než aby moc, bohatství a významné postavení získali, často o ně přišli. Křesťané kázali o tom, že Ježíš byl vzkříšen, ale nepoužívali žádnou formu násilí, aby svou víru prosadili nebo aby se bránili. A ten, kdo čte jejich argumenty, může vidět, že to byli rozumní lidé, a ne fanatikové. Milujícím způsobem se snažili pomoci svým bližním.

Charakteristické rysy biblických zázraků. Pozoruhodnými rysy biblických zázraků je jejich otevřenost, to, že byly vykonávány veřejně, jejich jednoduchost, jejich účel, a pohnutka, se kterou byly prováděny. Některé zázraky byly vykonány v soukromí nebo před malými skupinami lidí (1Kr 17:19–24; Mr 1:29–31; Sk 9:39–41), ale často byly provedeny veřejně, před tisíci, nebo dokonce miliony pozorovatelů. (2Mo 14:21–31; 19:16–19) Ježíš své skutky prováděl otevřeně a veřejně — nebyly s nimi spojeny žádné tajnosti; a uzdravoval všechny, kdo k němu přišli, přičemž se nestalo, že by byl neúspěšný a pak se vymlouval, že dotyčný člověk nemá dostatečnou víru. (Mt 8:16; 9:35; 12:15)

Zázračné uzdravování i ovládání přírodních živlů se vyznačovalo jednoduchostí. (Mr 4:39; 5:25–29; 10:46–52) Na rozdíl od magických činů, které jsou vykonávány za pomoci zvláštních rekvizit, jeviště, osvětlení a rituálů, byly biblické zázraky vykonávány obvykle bez vnější okázalosti, často jako odezva na náhodné setkání nebo jako odpověď na žádost, a děly se na ulici nebo na místě, které nebylo předem připraveno. (1Kr 13:3–6; Lk 7:11–15; Sk 28:3–6)

Pohnutkou člověka, který provedl zázrak, nebylo sobecky získat věhlas nebo učinit někoho bohatým, ale především to byla touha oslavit Boha. (Jan 11:1–4, 15, 40) Zázraky nebyly tajemné skutky vykonávané pro pouhé uspokojení zvědavosti a pro oklamání pozorovatelů. Vždy druhým lidem pomohly — někdy přímo v hmotném ohledu, ale vždy v ohledu duchovním, protože je obrátily k pravému uctívání. Právě jako „vydávání svědectví o Ježíšovi je to, co inspiruje k prorokování [„je duch proroctví“, Rbi8, ppč]“, tak také mnoho zázraků poukázalo na Ježíše jako na toho, kdo byl vyslán Bohem. (Zj 19:10)

Biblické zázraky se týkaly nejen věcí živých, ale také věcí neživých, jako například utišení větru a moře (Mt 8:24–27), způsobení toho, že nepršelo nebo že pršet začalo (1Kr 17:1–7; 18:41–45), a přeměnění vody v krev nebo ve víno (2Mo 7:19–21; Jan 2:1–11). Zázraky zahrnovaly také vyléčení nemocí všeho druhu, například „nevyléčitelného“ malomocenství (2Kr 5:1–14; Lk 17:11–19) nebo vyléčení člověka, který byl od narození slepý. (Jan 9:1–7) Tato velká rozmanitost zázraků spolehlivě potvrzuje, že za nimi stál Stvořitel, protože je logické, že pouze Stvořitel může ovlivňovat všechny oblasti lidské zkušenosti a všechny formy hmoty.

Účel zázraků v raném křesťanském sboru. Zázraky posloužily mnoha důležitým účelům. V prvé řadě pomohly potvrdit skutečnost, že člověk získává moc a podporu od Boha. (2Mo 4:1–9) K tomuto správnému závěru lidé došli v případě Mojžíše i Ježíše. (2Mo 4:30, 31; Jan 9:17, 31–33) Prostřednictvím Mojžíše Bůh slíbil přicházejícího proroka. Zázraky, které vykonával Ježíš, lidem pomohly rozeznat, že tím prorokem je on. (5Mo 18:18; Jan 6:14) V počátcích křesťanství zázraky spolu s oznamováním poselství pomáhaly lidem vidět, že Bůh podporuje křesťanství a že se odvrátil od předchozího židovského systému věcí. (Heb 2:3, 4) Zázračné dary, které existovaly v prvním století, měly časem pominout. Byly nutné pouze během ‚dětství‘ křesťanského sboru. (1Ko 13:8–11)

Když čteme události zaznamenané ve Skutcích apoštolů, vidíme, že Jehovův duch se projevoval mocně a dynamicky, formoval sbory a působil, že se křesťanství stávalo pevně založeným. (Sk 4:4; kap. 13, 14, 16–19) Během několika málo let od roku 33 do roku 70 n. l. byly v mnoha křesťanských sborech od Babylóna po Řím a možná ještě dále na Z shromážděny tisíce věřících. (1Pe 5:13; Ří 1:1, 7; 15:24) Stojí za povšimnutí, že opisů Písma bylo tehdy jen málo. Svitky nebo knihy jakéhokoli druhu obvykle vlastnili pouze zámožní lidé. V pohanských zemích lidé neměli žádné poznání Bible ani jejího Boha, Jehovy. Téměř všechno se muselo vykonávat prostřednictvím mluveného slova. V té době nebyly k dispozici žádné komentáře k Bibli, biblické konkordance ani encyklopedie. Zázračné dary zvláštního poznání, moudrosti, mluvení jazyky a rozlišování inspirovaných výroků byly tedy pro tehdejší sbor nezbytně nutné. (1Ko 12:4–11, 27–31) Avšak jak napsal apoštol Pavel, když tyto věci nebyly dále nutné, pominuly.

 Odlišná situace dnes. Dnes nevidíme, že by Bůh prostřednictvím křesťanských služebníků vykonával takové zázraky. Všechno totiž, co lidé na celém světě potřebují v duchovním ohledu, již mají k dispozici. Těm, kteří umějí číst, je to všechno dostupné, a těm, kteří číst neumějí, ale jsou ochotni naslouchat, mohou pomoci zralí křesťané, kteří mají poznání a moudrost, jež získali studiem a zkušeností. Bůh dnes nemusí vykonávat takové zázraky, aby potvrdil, že Ježíš Kristus je Boží ustanovený osvoboditel, nebo aby dokázal, že své služebníky podporuje. I kdyby Bůh svým služebníkům dále dával schopnost vykonávat zázraky, nepřesvědčilo by to každého, protože ani všichni očití svědkové zázraků, které vykonal Ježíš, nebyli pohnuti k tomu, aby jeho učení přijali. (Jan 12:9–11) Na druhé straně Bible varuje posměvače, že Bůh při zničení současného systému věcí podivuhodné skutky ještě vykoná. (2Pe 3:1–10; Zj kap. 18, 19)

Závěrem lze říci, že ti, kdo existenci zázraků popírají, buď nevěří v neviditelného Boha Stvořitele, nebo věří, že od doby stvoření svou moc nepoužívá žádným nadlidským způsobem. Avšak jejich nedůvěra nezpůsobuje, že by Boží slovo bylo neúčinné. (Ří 3:3, 4) Biblické zprávy o Božích zázracích a znamenitý účel těchto zázraků, který je v souladu s pravdami a zásadami zapsanými v Božím slově, velmi posilují důvěru v Boha. Dávají silné ujištění, že Bůh se o lidstvo stará a že může a bude chránit ty, kdo mu slouží. Zázraky poskytly obrazné vzory, a záznam o nich buduje víru, že v budoucnosti Bůh zázračným způsobem zasáhne, uzdraví věrné lidstvo a požehná mu. (Zj 21:4)