Hebrejský výraz gan a řecký výraz keʹpos se vztahují na obdělávaný a často i zavlažovaný pozemek. V biblických dobách byly zahrady obvykle obehnány plotem z trní nebo kamennou či hliněnou zdí, na které mohlo být trní. (Pís 4:12)

Obecně řečeno, zahrady, o nichž se mluví v Bibli, byly docela jiné, než jsou obvykle zahrady na Západě. Mnohé z nich byly spíše parky s různými druhy stromů, mimo jiné i stromů ovocných a ořešáků (Ka 2:5; Am 9:14; Pís 6:11), a také tam rostly byliny a květiny. (Pís 6:2) Zahrady měly dostatek vláhy z potoků nebo byly zavlažovány uměle. Často v nich byly klikaté cestičky. O menší zahrady mohly pečovat jednotlivé rodiny. Král Achab chtěl získat Nabotovu vinici podle svého tvrzení proto, aby z ní udělal zeleninovou zahradu. (1Kr 21:2)

Parkové zahrady, o nichž byla zmínka, byly obvykle za městem — s výjimkou zahrad králů nebo velmi bohatých mužů. Králova zahrada poblíž místa, kudy se Sedekjáš a jeho muži snažili uniknout z Jeruzaléma během chaldejského obležení, ležela pravděpodobně hned za jv. hradbami města. (2Kr 25:4; Ne 3:15) Josephus píše také o místě zvaném Etan, které podle něho leželo 13 až 16 km od Jeruzaléma a které je popsáno jako „rozkošné svými hojnými parky a tekoucími potoky“, kde, jak Josephus tvrdí, jezdíval Šalomoun ve svém dvoukolém voze. (Židovské starožitnosti, VIII, 186 [vii, 3]) Velká a krásná zahrada musela být i ta v Šušanu, ve které král Ahasverus ve třetím roce své vlády pořádal velkou sedmidenní hostinu. (Es 1:1–5)

V Babylóně. Babylónské visuté zahrady jsou považovány za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Král Nebukadnecar je vybudoval proto, aby potěšil svou manželku, médskou princeznu, která pocházela z hornatého kraje. Babylónská rovina se jí nelíbila a stýskalo se jí po rodných horách. Nebukadnecar prý postavil oblouky, které se postupně zvyšovaly jako schody, a tyto zděné hory překryl zeminou, které bylo dost na to, aby vyživila i ty největší stromy. Na vrcholku vybudoval nádrž, která byla  zásobována vodou z Eufratu pomocí zařízení, kterému se dnes říká Archimédův šroub.

V Egyptě. V době, kdy byli Izraelité v Egyptě, obdělávali jakési menší zeleninové zahrady. Pátá Mojžíšova 11:10 říká, že zavlažovali tyto zahrady nohou. To mohlo znamenat, že používali vodní čerpadla s nožním pohonem nebo vedli vodu na zavlažování kanály, jejichž hliněné stěny nohama prošlapávali nebo zase ucpávali, aby zavlažili různé části zahrady.

Getsemane. Zahrada Getsemane na Olivové hoře naproti Jeruzalému přes údolí Kidron byla oblíbeným místem Ježíše Krista. Tam mohl být o samotě se svými učedníky. Právě do této zahrady se Ježíš uchýlil se svými učedníky poté, co naposledy pojedl Pasach a zavedl Pánovu večeři. Tam poodešel od svých učedníků a vroucně se modlil. Při tom ho podporoval anděl. Zrádce Jidáš znal Ježíšův zvyk a dovedl dav do Getsemane. Tam Jidáš Ježíše polibkem zradil. (Mt 26:36, 46–49; Lk 22:39–48; Jan 18:1, 2)

Pohřební místa. Někdy se zahrady používaly jako pohřební místa. Manasse a jeho syn Amon byli pohřbeni v zahradě Uzzově. (2Kr 21:18, 25, 26) Právě v zahradě, v nové pamětní hrobce, byl pohřben Ježíš. (Jan 19:41, 42) Izraelité propadli špatnému zvyku přinášet v zahradách oběti pohanským bohům, sedět mezi pohřebními místy a jíst odporné věci při zachovávání pohanských rituálů, kvůli nimž Jehova prohlásil, že bude Izraelity soudit. (Iz 65:2–5; 66:16, 17)

Zahrada Eden. Nejslavnější zahrada v dějinách je zahrada Eden. Zdá se, že to byla uzavřená oblast ohraničená nepochybně přirozenými překážkami. Vstup do této zahrady umístěné „v Edenu, směrem k východu,“ byl z vých. strany. Právě tam byli po Adamově hříchu postaveni cherubíni s planoucí čepelí meče a bránili člověku v přístupu ke stromu života, který byl uprostřed zahrady. (1Mo 2:8; 3:24) Zahrada byla dobře zavlažována řekou, která z ní vytékala a dělila se na čtyři velké řeky. V tomto ‚ráji rozkoše‘ (1Mo 2:8, ČB) byl každý strom žádoucí na pohled a dobrý k jídlu a byly tam i jiné rostliny; byl také domovem ptáků i jiných zvířat. Adam měl zahradu obdělávat a pečovat o ni a nakonec ji měl rozšířit po celé zemi při provádění Božího příkazu, aby si zemi „podmanil“. Byla to svatyně, místo, kde Bůh obrazně kráčel a komunikoval s Adamem a Evou; byl to pro ně dokonalý domov. (1Mo 2:9, 10, 15–18, 21, 22; 1:28; 3:8–19; viz heslo RÁJ.)

Bible sice neříká, jak dlouho cherubíni střežili cestu ke stromu života, ale je možné, že toto opatření existovalo až do potopy, 1 656 let po stvoření Adama. Adam byl i s Evou vyhnán za neposlušnost, za to, že jedli ze zakázaného stromu poznání dobrého a špatného, a tak se o zahradu nemohli starat, a ta pravděpodobně zpustla. V každém případě zmizela nejpozději při potopě. (Viz heslo EDEN č. 1.)

Krása zahrady Eden byla připomenuta mnoho století po potopě, když se Lot díval na celou Jordánskou oblast a viděl, že „to všechno byl dobře zavlažovaný kraj, . . . jako Jehovova zahrada“. (1Mo 13:10) Jehova dohlížel na Zaslíbenou zemi a chránil ji jako dědictví pro Izrael. Mojžíš ji dává do kontrastu s Egyptem, kde Izraelité museli půdu zavlažovat jako v zelinářské zahradě, a popisuje Zaslíbenou zemi jako zemi zavlažovanou ‚nebeským deštěm‘. (5Mo 11:10–12)

Obrazné použití. Když Jehova varoval Judu prostřednictvím Joela, mluvil o ‚lidu početném a mocném‘, který zničí zemi, který to, co bylo „jako zahrada Eden“, změní v pustinu. (Joe 2:2, 3) Naproti tomu ti, kdo činí Jehovovu vůli a těší se z Jehovovy přízně, jsou přirovnáni k dobře zavlažované zahradě. (Iz 58:8–11) Taková měla být situace Jehovova smluvního lidu, který se navrátí z vyhnanství v Babylóně. (Iz 51:3, 11; Jer 31:10–12)

U Ezekiela 28:12–14 se o „tyrském králi“ mluví jako o tom, kdo byl v zahradě Eden a na „svaté Boží hoře“. U svahů hory Libanon s jejími slavnými cedry byl král, oděný skvělými rouchy a královskou nádherou, jakoby v zahradě Eden a na Boží hoře.

Pastýř v Šalomounově písni přirovnává svou šulamitskou dívku k zahradě s veškerou její příjemností, krásou, potěšením a vybranými plody. (Pís 4:12–16)