Člověk, který je v otroctví, vyhnanství či vězení nebo má určité omezení, zvláště byl-li zajat a odveden ve válce. (4Mo 21:1) K válečné kořisti patřili ve starověku kromě ukořistěného dobytka i lidé z dobytých měst a z dobytého území. (1Pa 5:21; 2Pa 14:14, 15; Am 4:10) Při jedné příležitosti byla truhla smlouvy odnesena jako válečná kořist a pro filištínské dobyvatele to mělo hrozné následky. (1Sa 4:11–5:12) Zmínky o zajatcích sahají až do doby patriarchů; první taková zmínka v Bibli se týká Lota, kterého Abraham osvobodil z moci Kedorlaomerových bojových sil. (1Mo 14:14; 31:26; 34:25–29) Job sice nebyl v pravém smyslu slova válečnou obětí, ale byl ve ‚stavu zajetí‘, dokud ho Jehova z jeho neštěstí nevysvobodil. (Job 42:10)

Když Izraelité přišli, aby vzali do vlastnictví Zaslíbenou zemi, některá města včetně jejich obyvatel byla zcela zasvěcena zničení, jako bylo například Jericho, první ovoce dobyvatelského tažení. (Joz 6:17, 21) Při dobývání jiných měst, která nebyla zasvěcena zničení, Izraelité na rozdíl od pohanských národů nesměli znásilňovat ženy. Pokud si chtěli vzít zajatkyni za manželku,  museli nejdříve splnit určité požadavky. (Ná 5:11; 4Mo 31:9–19, 26, 27; 5Mo 21:10–14)

Když však byli Izraelité Jehovovi nevěrní, a povstaly proti nim nepřátelské národy, Jehova někdy připustil, aby byl jeho lid odveden do vyhnanství. (2Pa 21:16, 17; 28:5, 17; 29:9) K nejvýznačnějším příkladům takové situace došlo v osmém a sedmém století př. n. l., kdy asyrská a babylónská světová velmoc odvedla do zajetí tisíce Izraelitů. (Viz heslo ZAJETÍ.) Tuto blížící se národní katastrofu předpověděli Achijáš a Jeremjáš. (1Kr 14:15; Jer 15:2) Také Mojžíš varoval, že když jejich synové a dcery nebudou Jehovu poslouchat, za trest „odejdou do zajetí“, a dodal, že budou-li tito zajatci činit pokání, časem se vrátí. (5Mo 28:41; 30:3) Zajetí způsobené nevěrností předvídal i Šalomoun a modlil se k Jehovovi o propuštění zajatců, pokud budou činit pokání. (1Kr 8:46–52; 2Pa 6:36–39; viz také 2Pa 30:9; Ezr 9:7.)

Zacházení se zajatci se značně různilo a záviselo na mnoha okolnostech. Někdy bylo zajatcům dovoleno, aby zůstali ve své zemi, ale s podmínkou, že budou platit tribut a nebudou se proti novému pánovi bouřit. (1Mo 14:1–4; 2Sa 8:5, 6; 2Kr 17:1–4) Poraženému králi bylo někdy dovoleno, aby dále vládl jako vazalský král. Vítězný panovník však místo něho mohl dosadit na trůn někoho jiného. (2Kr 23:34; 24:1, 17) V některých případech bylo usmrceno velké množství zajatců, například když jich bylo 10 000 shozeno z vrcholku skalního útesu, takže „všichni do jednoho — pukli“. (2Pa 25:12) Někteří vítězové byli velmi krutí a se zajatci zacházeli nelidsky; věšeli je ‚jen svou rukou‘ (Ná 5:12), uřezávali jim nos a uši (Ez 23:25), oslepovali je pomocí rozžhaveného železa nebo tak, že jim vydloubli oči kopím nebo dýkou (Sd 16:21; 1Sa 11:2; Jer 52:11), a v dobytých městech „rozparovali těhotné ženy“. (Am 1:13) Sadističtí Asyřané, kteří byli proslulí svou mimořádnou krutostí, jsou na památnících zobrazováni, jak zaživa stahují z kůže spoutané zajatce.

Často byli zajatci odvedeni k nucené práci (2Sa 12:29–31; 1Pa 20:3) či do otroctví nebo byli prodáni jako nevolníci (1Sa 30:1, 2; 2Kr 5:2; Iz 14:3, 4). Dobyvatelé si často libovali v tom, že zajatce svazovali k sobě za krk nebo za hlavu (srovnej Iz 52:2) nebo je spoutávali okovy (2Kr 25:7), a aby je ponížili a zahanbili, odváděli je „nahé a bosé a s obnaženými zadky“. (Iz 20:4)

Radostným námětem mnoha proroctví bylo propuštění a návrat židovských zajatců. (Iz 49:24, 25; Jer 29:14; 46:27; Ez 39:28; Oz 6:11; Joe 3:1; Am 9:14; Sef 3:20) Také žalmista vyhlížel dobu, kdy „Jehova opět shromáždí zajaté ze svého lidu“. (Ža 14:7; 53:6; 85:1; 126:1, 4) V malém se mnoho těchto proroctví splnilo v roce 537 př. n. l. a později, když ostatek zajatců, kteří se dostali pod vládu Perské říše, začal proudit zpět do Jeruzaléma, aby obnovil město a velký chrám. (Ezr 2:1; 3:8; 8:35; Ne 1:2, 3; 7:6; 8:17) O některých Jehovových nepřátelích, jako byl Babylón (Iz 46:1, 2; Jer 50:1, 2), Egypt (Jer 43:11, 12; Ez 30:17, 18) a Moab (Jer 48:46), je konkrétní zmínka, že jsou předurčeni do zajetí.

Ježíš Kristus cituje Izajáše 61:1, 2 a uplatňuje tato slova na sebe jako na toho, koho Jehova poslal, ‚aby kázal propuštění zajatým a navrácení zraku slepým‘. (Lk 4:16–21) Apoštol Pavel použil jako znázornění starověký zvyk, kdy si dobyvatel bral zajatce. (Ef 4:8; 2Ko 10:5) V poslední knize Bible je vyjádřena zásada: „Jestliže je někdo určen k zajetí, odchází do zajetí.“ (Zj 13:10)