Hebrejské slovo ʼaš·šafʹ (aramejsky ʼa·šafʹ; „hvězdáři“, KB) je správně definováno jako „zaklínač, nekromant, kouzelník“. (A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament od Browna, Drivera a Briggse, 1980, s. 80, 1083; Lexicon in Veteris Testamenti Libros od Koehlera a Baumgartnera, Leiden, 1958, s. 95, 1055) Zaklínat znamená „spřisáhnout se“ kletbou nebo vzýváním, jako když někdo slavnostně vyvolává nebo vzývá takzvané duchy zemřelých. Nekromant doslova znamená „věštec mrtvých, ten, kdo se pokouší předpovídat a ovládat budoucí události prostřednictvím komunikace s mrtvými“.

Bůh zakázal jakýkoli způsob údajné komunikace s mrtvými. „A v případě, že by vám říkali: ‚Obraťte se na spiritistická média nebo na ty, kdo mají ducha předpovídání, kdo pípají a tlumeným tónem pronášejí výroky‘ — neměl by se každý lid obracet na svého Boha? Měl by se snad obracet na mrtvé ve prospěch živých?“ (Iz 8:19) Ačkoli to v Izraeli bylo zakázáno, nevěrný král Saul navštívil ‚znalkyni spiritistických praktik v En-doru‘; tato žena vcházela do styku  s démony jako zaklínačka mrtvých. (1Sa 28:7; 3Mo 20:27)

Velmi mnoho zaklínačů bylo mezi Babylóňany. Daniel a jeho tři druhové, kteří byli vzati do zajetí v Babylóně, dostali tříleté speciální školení v jazyce Chaldejců, a potom se prokázali být ‚desetkrát lepšími [v moudrosti a poznání] než všichni kněží provozující magii a zaklínači‘ v královské říši. (Da 1:3–20)

Asi o osm let později Nebukadnecar povolal všechny druhy věštců — ne jen zaklínače — a požadoval, aby mu nejprve odhalili jistý sen, který měl, a potom aby mu ho vyložili. (Da 2:1–3, 27) Král byl vůči nim podezřívavý; řekl totiž: „Dohodli jste se . . . , že přede mnou budete říkat lživé a nesprávné slovo.“ (Da 2:4–9) Také si byl dobře vědom toho, že věštci se snaží získat čas v naději, že se situace změní. A tak aby měl Nebukadnecar jistou záruku, že jeho moudří muži jsou schopni jeho děsivé vidění vyložit pravdivě, trval na tom, aby mu nejprve ten sen řekli. „Proto mi povězte samotný sen,“ prohlásil král, „a já budu vědět, že mi můžete odhalit právě jeho výklad.“ (Da 2:4–9) Když zaklínači a ostatní věštci nedokázali podat odpověď, rozhněvaný král nařídil, aby byli všichni moudří muži Babylóna zničeni. Avšak Daniel se o králově výnosu (který by postihl jeho samotného i jeho společníky) dověděl, a potom, když mu bylo Bohem „tajemství zjeveno“, spěchal, aby ho králi sdělil. Nepřipisoval si za to žádnou zásluhu; řekl totiž: „Není to z nějaké moudrosti, která existuje ve mně více než v komkoli jiném živém, že je mi zjeveno toto tajemství.“ (Da 2:19–30)

O desítky let později byl král Belšacar otřesen ‚rukopisem na stěně‘, který nemohl přečíst. Nejprve „hlasitě volal, ať přivedou zaklínače, Chaldejce a astrology“ a pak učinil velmi velkorysou nabídku: „Kdokoli přečte to písmo a odhalí mi samotný jeho výklad, bude oblečen purpurem, se zlatým náhrdelníkem kolem krku, a bude panovat jako třetí v království.“ (Da 5:5–7) Ti zaklínači i ostatní spiritističtí věštci selhali a Bůh Jehova opět poskytl výklad Danielovi. (Da 5:8–29)

Zaklínání hadů. Takzvané zaklínání hadů může být formou spiritismu a je pozůstatkem starodávného kultu uctívačů hadů. Zaklínač má nad hadem, často nad kobrou, vyslovit kouzelnou formuli, takže se zdá, že had je očarován hudbou, obvykle hranou na flétnu nebo píšťalu. Hadi nejsou hluší nebo špatně slyšící, jak si snad někteří lidé myslí, ale jak vyplývá ze Žalmu 58:4, 5, jsou schopni slyšet hlas zaklínače i hudbu. Člověk by si mohl myslet, že jde o pouhý trik a že had je vycvičen tak, jako může být vycvičen nějaký savec nebo pták — cvičitel dá hada do košíku s víkem, hraje se jemná hudba, a jakmile se had pokusí o útěk, cvičitel víko rychle přiklopí; to dělá tak dlouho, dokud se had konečně nenaučí poslušně se napřímit podle hudby a nesnaží se utéci. To sice může být v některých případech pravda, ale často jsou v zaříkávání hadů zjevně zapojeny spiritistické síly.

O starodávnosti tohoto spiritistického zvyku svědčí i to, že jsou o něm zmínky v Bibli. (Ža 58:4, 5; Ka 10:11; Iz 3:3; Jer 8:17)