Hluboká úcta spolu s uctíváním a službou Bohu, které jsou doprovázené věrnou oddaností jeho neomezené svrchovanosti. V Písmu se používá řecké slovo eu·seʹbei·a a příbuzná přídavná jména, příslovce a slovesa. Podstatné jméno, jak je použito v Bibli, může být doslova přeloženo jako „dobře projevovaná hluboká úcta“ a vztahuje se na hlubokou úctu nebo oddanost někomu nebo něčemu opravdu svatému a spravedlivému. (Srovnej 2Pe 1:6, Int.) Opakem „zbožné oddanosti“ je „bezbožnost“ nebo „neúcta“ (řec. a·seʹbei·a).

Nigel Turner v díle Christian Words napsal: „Eusebeia se v dobových nápisech vyskytuje občas ve smyslu, který naznačuje osobní náboženskou oddanost . . . , ale její obecnější význam v lidové řečtině římského období byl ‚věrná oddanost‘. . . . Pro křesťany je eusebeia nejvyšší druh oddanosti Bohu.“ (1981, s. 111) Vyjádření „zbožná oddanost“, jak ho používá Bible, označuje věrnou oddanost Jehovovi Bohu osobně.

Příbuzné přídavné jméno eu·se·besʹ, které znamená „Bohu oddaný; zbožné oddanosti“, se vyskytuje ve Skutcích 10:2, 7 a ve 2. Petra 2:9. Podle Johna A. H. Tittmanna slovo eu·se·besʹ „vyjadřuje posvátnou úctu k Božstvu, která se projevuje skutky, zvláště v uctívání Boha; . . . [eu·se·besʹ] je ten, kdo takovou zbožnost projevuje jednáním“. (Remarks on the Synonyms of the New Testament, Edinburgh, 1833, sv. I, s. 253, 254)

Sloveso eu·se·beʹo je použito v 1. Timoteovi 5:4 při popisu chování dětí a vnoučat k jejich ovdovělým matkám a babičkám. A Greek and English Lexicon of the New Testament od Edwarda Robinsona (1885, s. 307) uvádí, že eu·se·beʹo může mít význam ‚projevovat úctu komukoli‘. Proto některé překlady tuto pasáž uvádějí takto: „Ti především si musí zvyknout, že mají plnit svoje povinnosti vůči vlastní rodině.“ (Pe; srovnej ČLK.) Bůh je Zakladatelem rodinného uspořádání (Ef 3:14, 15), a Bible přirovnává Boží domácnost k rodinné jednotce. Proto hluboká úcta neboli zbožná oddanost v rodinných vztazích v křesťanské domácnosti je vlastně hlubokou úctou k Bohu a projevem poslušnosti Božích přikázání, které se týkají rodiny a správného chování jejích členů. Překlad tohoto textu — „má-li však nějaká vdova děti nebo vnoučata, ty ať se nejprve učí, jak projevovat zbožnou oddanost ve své vlastní domácnosti“ (NS) — je v souladu s tímto porozuměním.

‚Posvátné tajemství zbožné oddanosti.‘ Předním příkladem zbožné oddanosti je Ježíš Kristus. Apoštol Pavel napsal Timoteovi: „Ano, posvátné tajemství této zbožné oddanosti je nepochybně velké. ‚Byl učiněn zjevným v těle, byl prohlášen za spravedlivého v duchu, objevil se andělům, kázalo se o něm mezi národy, uvěřili v něj ve světě, byl přijat nahoru ve slávě.‘“ (1Ti 3:16) Dokonalý člověk Adam nedal dokonalý příklad zbožné oddanosti. A nemohlo to udělat žádné z jeho dětí, které se nedokonalé už narodily. Kdo by tedy byl schopen to udělat? Příchod Božího Syna na zemi a to, že ve svém životě zachoval ryzost, poskytly odpověď a odhalily posvátné tajemství. On byl tím, ke komu měl Timoteus vzhlížet jako k dokonalému příkladu  chování, kterým se zbožná oddanost projevila. (1Ti 3:15)

Ježíš Kristus byl jediný člověk, který zbožnou oddanost projevoval dokonale a v každém ohledu a dokázal, že člověk takovou oddanost může zachovat. V těžkých zkouškách byl Ježíš až do konce svého pozemského života „věrně oddaný, bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. (Heb 7:26) Před Bohem jej nelze obvinit z toho, že by na jeho ryzosti byl nějaký kaz. Před svou smrtí řekl: „Zvítězil jsem nad světem.“ Řekl také: „Přichází panovník světa. A nemá nade mnou moc.“ (Jan 16:33; 14:30) Na Ježíšovi nebylo možné najít žádnou nespravedlnost. Svým nepřátelům mohl pravdivě říci: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ (Jan 8:46) Odhalení ‚posvátného tajemství této zbožné oddanosti‘ je tak důležité a pro lidstvo znamená tak mnoho, že má být hlásáno po celém světě. Sám Ježíš Kristus je základem, který slouží jako vzor křesťanské zbožné oddanosti a chování ve sboru.

Cvičit se ve zbožné oddanosti spolu se spokojeností je nezbytné. Křesťan, který chce dosáhnout plné zbožné oddanosti, se v této vlastnosti musí usilovně cvičit. Znamená to snášet odpor a pronásledování. (2Ti 3:12) Cílem člověka, který se cvičí ve zbožné oddanosti, není sobecky dosáhnout hmotného zisku. Avšak pro toho, kdo je spokojen se svým údělem a kdo vytrvává ve zbožné oddanosti spolu se soběstačností, zde zisk je. Zbožná oddanost „má slib života nynějšího“, totiž duchovní zdraví, uspokojení, štěstí a smysl života. Má také slib života, který „má přijít“. (1Ti 4:7, 8; 6:6–8; srovnej Př 3:7, 8; 4:20–22.)

I když na člověka, který projevuje zbožnou oddanost, mohou přijít těžkosti a pronásledování, nemusí se bát, protože „Jehova ví, jak osvobodit ze zkoušky lidi zbožné oddanosti“. (2Pe 2:9) Apoštol Petr křesťanům radil, aby ke své vytrvalosti přidali zbožnou oddanost. (2Pe 1:5, 6) Nabádal je, aby byli lidmi, které je možné rozeznat podle ‚svatých činů chování a skutků zbožné oddanosti‘, aby tak mohli přežít soud Jehovova dne. (2Pe 3:7, 10, 11; 1Pe 4:18)

Moc zbožné oddanosti. Člověk, který tvrdí, že je zbožně oddaný, musí uznávat, že zbožná oddanost má moc měnit jeho osobnost, a musí se snažit o opravdovou a upřímnou zbožnost. (1Ti 6:11; Ef 4:20–24) Musí uznat, že Boží slovo je Božím vyjádřením toho, jak zbožnou oddanost projevovat, a tak se předpisům Božího slova musí přizpůsobit. (Tit 1:1; 2Pe 1:3) Jelikož zbožná oddanost se má projevovat Bohu osobně, jeho Slovo a jeho duch přivedou člověka k tomu, že pozná Jehovu osobně a důvěrně a že se mu začne více podobat — stane se jeho napodobitelem. (Ef 5:1) Takový člověk bude stále více zrcadlit znamenité vlastnosti Jehovy Boha. (2Ko 3:18)

Jestliže se nějaký člověk, který tvrdí, že slouží Bohu, opírá o své vlastní názory, místo aby se držel Bible, a jestliže jeho vyučování není ve ‚shodě se zbožnou oddaností‘, a nezrcadlí se v něm tedy učitelova oddanost Bohu, stává se takový člověk ‚duševně chorým‘. (1Ti 6:3, 4) Apoštol Pavel varoval svého mladšího spoluslužebníka Timotea před bezbožnými lidmi, kteří tvrdili, že jsou Bohu oddáni. Vybídl Timotea, aby správně zacházel se Slovem pravdy a vyhýbal se prázdným řečem, které porušují, co je svaté, aby se tak neodvrátil od cesty zbožné oddanosti. Pavel potom poukázal na to, že budou existovat lidé, kteří budou provádět všechny druhy ničemnosti a kteří budou pokrytecky předstírat, že mají způsob zbožné oddanosti, ale vůči její síle se budou prokazovat jako falešní. (2Ti 2:15, 16; 3:1–5) Podobně ukazuje Juda, že takoví lidé nebudou mít k Bohu žádnou opravdovou hlubokou úctu ani mu nebudou oddaní a že si nebudou vážit jeho nezasloužené laskavosti ani pro ni nebudou mít ocenění. Měli to být lidé využívající zbožnost k hmotnému zisku nebo smyslovému potěšení. Jejich pokrytectví je odhaleno jejich skutky nevázaného chování. (Juda 4)

Co je „záhada této nezákonnosti“, na kterou Pavel poukazuje?

Jde o záhadu, která stojí v naprostém protikladu k Jehovovu „posvátnému tajemství“. Je to „záhada této nezákonnosti“. Pro pravé křesťany to záhada byla proto, že za dnů apoštola Pavla totožnost ‚člověka nezákonnosti‘ ještě neměla podobu pevně založené a jasně rozeznatelné třídy. Dokonce i potom, co tento „člověk“ svou podobu už měl, byla jeho totožnost pro většinu lidí i nadále záhadou, protože svou ničemnost prováděl v přestrojení a ve jménu zbožné oddanosti. Ve skutečnosti to však bylo odpadnutí od pravé  zbožné oddanosti. Pavel řekl, že „záhada této nezákonnosti“ byla v činnosti již za jeho dnů, protože v křesťanském sboru již existoval nezákonný vliv, který měl nakonec vyústit ve vytvoření této odpadlé třídy. Tohoto člověka má nakonec odstranit Ježíš Kristus při projevení své přítomnosti. Odpadlý, Satanem ovládaný „člověk“ měl sám sebe pozvedat „nad každého, kdo je nazýván ‚bohem‘ nebo je předmětem hluboké úcty“ (řec. seʹba·sma). Jako satanský nástroj tedy tento velký odpůrce Boha měl být nesmírně podvodný a má přivodit zničení těm, kdo následují jeho zvyklosti. Účinnost působení „člověka nezákonnosti“ měla spočívat v tom, že jeho ničemnost měla být zastřena pokryteckou zbožnou oddaností. (2Te 2:3–12; srovnej Mt 7:15, 21–23.)