Obdělávání půdy a pěstování plodin, také chov dobytka. Zemědělství mělo svůj počátek v Edenu, protože potom, co Bůh stvořil Adama, postavil ho do zahrady, „aby ji obdělával a pečoval o ni“. (1Mo 2:5, 15) Avšak kvůli nevěrnosti první lidské dvojice k rozšíření edenského ráje nedošlo; místo toho byla země prokleta Bohem. Kdo chtěl z půdy získat živobytí, musel se v potu tváře lopotit. (1Mo 3:17–19)

První syn Adama a Evy, Kain, začal „obdělávat zemskou půdu“; Abel se stal pastevcem ovcí. (1Mo 4:2–4) Po potopě „Noe začal jako rolník“ a vysadil vinici. (1Mo 9:20) V pozdější době vedli Abraham, Izák a Jákob v podstatě kočovný pastýřský život se svými stády, podobně jako Jabal před potopou (1Mo 4:20), i když je zřejmé, že Izák a Jákob pěstovali plodiny, jelikož je přímo uvedena zmínka o pšenici. (1Mo 26:12; 27:37; 30:14; 37:7)

Izraelské zemědělství. Archeologické vykopávky ukazují, že oblast Palestiny byla jednou z kolébek zemědělství. Zaslíbená země byla zemí velmi úrodnou. Za dnů Lota byla Jordánská oblast „jako Jehovova zahrada, jako egyptská země až k Coaru“. (1Mo 13:10) Izraelský národ byl před tím, než vyšel z Egypta, dobře seznámen se zemědělstvím v této zemi, kde se pěstovala pšenice, len, ječmen, okurky, vodní melouny, pórek, cibule, česnek a další plodiny. (2Mo 9:25, 26,  31, 32; 4Mo 11:5; 5Mo 11:10) Národ potom po 40 let vedl v pustině kočovný způsob života, který však byl relativně oproštěn od zkaženého společenství s pohanskými národy.

Když Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, usadili se a začali pěstovat plodiny a chovat zvířata. To, že zdědili zemi, která byla již obdělána, představovalo značnou výhodu. Velká většina Hebrejců, kteří byli seznámeni se zemědělstvím v Egyptě, zemřela v pustině, a proto bylo k dispozici jen málo schopných, dovedných zemědělců — pokud někdo takový vůbec byl —, kteří by měli praktické zkušenosti nutné k tomu, aby se se zemědělstvím začalo v zemi, jež byla pro Izraelity nová a cizí. (4Mo 14:22–30; Heb 3:16, 17) Zdědit ‚domy plné všech dobrých věcí, vytesané cisterny, zasazené a plodné vinice a olivovníky‘ pro ně tedy nyní představovalo značnou výhodu. (5Mo 6:10, 11; 8:6–9)

Po rozdělení země na kmenová území byly nepochybně za použití měřicího provazce vyměřeny a rozděleny pozemky. (Ža 78:55; Ez 40:3; Am 7:17; Mi 2:4, 5) Když byly tyto hranice jednou stanoveny, měly se uznávat a ctít. (5Mo 19:14; 27:17; Př 22:28; Oz 5:10; srovnej Joba 24:2.)

Zemědělství zaujímalo důležité místo v právním systému, který Izrael dostal. Země patřila Jehovovi, a proto se neměla zneužívat. (3Mo 25:23) Země nemohla být prodána do trvalého vlastnictví a kromě majetku, který byl uvnitř měst obehnaných zdí, se země, jež byla prodána kvůli neštěstí nebo hospodářskému neúspěchu, měla v Jubilejním roce vrátit původnímu majiteli. (3Mo 25:10, 23–31) Každý sedmý rok se měl zachovávat sabatní odpočinek, během kterého země ležela ladem a její úrodnost se obnovila; toho se dnes dosahuje střídáním plodin. (2Mo 23:10, 11; 3Mo 25:3–7) Takový požadavek se mohl zdát riskantní a pro izraelský národ byl jistě zkouškou víry v Boží slib, že Bůh opatří všeho dostatek a že se o Izraelity postará až do žně následujícího roku. Toto opatření zároveň povzbuzovalo k šetrnosti a prozíravosti. Jubilejní rok (každý padesátý rok) byl pro zemi také rokem odpočinku. (3Mo 25:11, 12)

Tři výroční svátky, které měli Izraelité slavit, byly načasovány tak, aby se kryly se zemědělskými obdobími: Svátek nekvašených chlebů s dobou sklizně ječmene; Letnice s dobou sklizně pšenice a Svátek chýší s dobou dokončení sklizně plodin právě uplynulého roku. (2Mo 23:14–16) Zemědělská období a sklizeň byly pro Izraelity časovými ukazateli, a jako takové se používaly běžněji než jména kalendářních měsíců. Život zaměřený na zemědělství Izraelity také chránil v duchovním ohledu, protože jim umožňoval, aby byli, pokud šlo o jejich potřeby, značně nezávislí na okolních národech a aby se potřeba obchodních styků s nimi co nejvíce omezila.

I když Zaslíbená země měla být s Božím požehnáním pro Izraelity zemí, která „oplývá mlékem a medem“, přesto tam byly zemědělské problémy, jež bylo nutné vyřešit. Pokud by Boha Izraelité poslouchali, nepotřebovali by rozsáhlý systém zavlažování. (5Mo 8:7; 11:9–17) Období dešťů začínalo časnými dešti asi v polovině října a pokračovalo až do doby pozdních dešťů, které končilo asi v polovině dubna. (5Mo 11:14) Potom následovalo pět měsíců, ve kterých v podstatě nepršelo, přičemž horko a sucho v tomto období zmírňovala hojná rosa, která se snášela v noci a osvěžovala půdu a rostliny. (1Mo 27:28; 5Mo 33:28; viz heslo ROSA.)

Aby se půda udržela na svazích, používaly se zjevně terasy s kamennými zdmi, které svahy zpevňovaly a které zabraňovaly odplavení velmi důležité svrchní vrstvy půdy. Archeologické vykopávky ukazují, že na některých úbočích bylo až 60 nebo i více takových teras, které vystupovaly jedna nad druhou. K tomu, aby se zajistilo, že plodiny nebudou poškozeny, stavěly se v polích a na vinicích chýše, budky, nebo dokonce stálé věže, které strážnému umožňovaly sledovat okolí. (Iz 1:8; 5:2; Mt 21:33)

O králi Uzzijášovi je výslovně řečeno, že byl tím, „kdo miluje zemědělství [doslova „zemskou půdu“]“. (2Pa 26:10)

Třebaže následná neposlušnost vedla k odnětí Božího požehnání a měla za následek zemědělské pohromy způsobené malou úrodou, suchem, hejny kobylek, snětí a dalšími problémy, a třebaže zničení velké části zalesněné krajiny a neudržování terasové struktury během mnoha staletí vedlo k odplavení obrovského množství  svrchní vrstvy půdy ve značné části Palestiny, je zbývající půda až do dnešní doby většinou velmi úrodná. (Viz hesla MLÁCENÍ; ROZSÉVAČ, SETÍ; ŽEŇ; a podobná příbuzná témata, která jsou uvedena pod příslušnými hesly.)

[Vyobrazení na straně 1169]

Terasovité úbočí, které bylo v izraelském zemědělství běžné