To, co má za následek bolest, zármutek nebo úzkost. Aby bylo možné v češtině správně vyjádřit myšlenku, kterou v sobě nese velmi obsažné hebrejské slovo raʽ, překládá se toto slovo v závislosti na kontextu jako ‚špatný‘, ‚zasmušilý‘, ‚šeredný‘, ‚zlý‘, ‚neblahý‘, ‚zhoubný‘, ‚nebýt štědrý‘ a ‚závistivý‘. (1Mo 2:9; 40:7; 41:3; 2Mo 33:4; 5Mo 6:22; 28:35; Př 23:6; 28:22) Řeckým slovem ka·kosʹ může být označeno to, co je (1) morálně zlé a (2) ničivé. Bývá překládáno jako ‚špatný‘, ‚zlý‘, ‚škodlivý‘ a ‚nesprávný‘. (Ří 7:19; 12:17; Kol 3:5; Tit 1:12; Heb 5:14) Hebrejské sloveso qa·lalʹ znamená „svolávat zlo na“. (Viz heslo ZLOŘEČENÍ.)

Slovo raʽ, jak je poprvé použito v Písmu, je pravým opakem dobra. Adam dostal příkaz, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a špatného (raʽ), a byl také varován před následky své neposlušnosti. Je tedy zřejmé, že Bůh stanovuje měřítko toho, co je dobré a co je špatné; člověk nemá právo o tom rozhodovat nezávisle na Bohu. Ačkoli Adam přestoupil Boží výslovný zákon, odpovědnost za tento přestupek nenese Jehova, „vždyť Bůh nemůže být zkoušen zlými  věcmi [tvar slova ka·kosʹ] ani sám nikoho nezkouší. Každý je však zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní touhou.“ (Jk 1:13, 14; 1Mo 2:16, 17; 3:17–19)

Co to znamená, když Jehova přivádí zlo. Jehova na Adama právem přivedl zlo neboli neštěstí za jeho neposlušnost. O Jehovovi se tedy v Písmu mluví jako o Tvůrci zla neboli neštěstí. (Iz 45:7; srovnej KB.) To, že Jehova trval na tom, aby byl za hřích vykonán trest, totiž smrt, se pro lidstvo prokázalo jako zlo neboli neštěstí. Tak tedy zlo není vždy synonymem pro nesprávné jednání. Dvěma příklady zla neboli neštěstí, které Jehova vytvořil, jsou potopa za dnů Noema a deset ran seslaných na Egypt. Toto zlo však nebylo nesprávné. V obou případech se naopak jednalo o oprávněné vykonání spravedlnosti na těch, kdo jednali nesprávně. Ve svém milosrdenství však Jehova kvůli pokání těch, koho se to týkalo, občas upustil od vykonání spravedlivého rozsudku a zamýšlené neštěstí neboli zlo na tyto lidi nepřivedl. (Jon 3:10) Navíc ty, kdo činili špatné věci, Jehova varoval, a tím jim nezaslouženě poskytl příležitost, aby změnili svůj způsob života a zůstali naživu. (Ez 33:11)

Vyhýbat se zlu. Jehova určuje měřítko toho, co je správné a co je nesprávné, a proto je člověk povinen se s jeho měřítky plně seznámit, aby byl schopen rozlišit, jakým způsobem života má žít. (Heb 5:14) Jedním takovým zlem neboli škodlivou věcí, které je nutno se vyhýbat, je láska k penězům. (1Ti 6:10) Být úzkostlivý o hmotné věci je nemoudré, protože jak řekl Ježíš, „každý den má dost své vlastní špatnosti [ka·kiʹa]“, to znamená starostí neboli trápení, které jsou s tím dnem spojeny. (Mt 6:34) ‚Škodlivá touha‘ patří mezi to, co by měl člověk odstranit, když obléká novou osobnost. (Kol 3:5) Stejně jako byl Ježíš pokoušen zlem pocházejícím od Ďábla, tak i křesťané shledávají, že se jim zlé myšlenky vynořují v mysli nebo že jsou jim takové myšlenky předkládány. Když se to však stane, křesťané by měli napodobit Ježíšův příklad a měli by okamžitě odmítnout se takovým zlem zabývat, aby nebyli svedeni k hříchu. (Jk 1:13–15; Mt 4:1–11; Fil 4:8) Ačkoli kvůli lidské nedokonalosti křesťan podobně jako Pavel shledává, že je v neustálém rozporu s padlým tělem, a možná dělá špatné věci, které si dělat nepřeje, nesmí se tělu nikdy poddat, ale musí v boji proti němu vytrvávat. (Ří 7:21; 8:8) Nebezpečí toho, že by člověk přestal žít podle Božích spravedlivých požadavků, je jasně vidět z toho, co Ježíš řekl o zlém otrokovi. Nad tímto otrokem se má vynést nejpřísnější trest, protože přestal pečovat o povinnosti, které mu byl svěřeny, a protože šel dokonce tak daleko, že své spoluotroky bil. (Mt 24:48–51)

Křesťané snášejí zlo. Křesťana Písmo neopravňuje k tomu, aby na druhé lidi přiváděl zlo nebo aby jim oplácel stejnou mincí. Biblická rada zní: „Nikomu neodplácejte zlé zlým.“ „Sami se nemstěte . . . ‚Pomsta je má; já oplatím, říká Jehova.‘“ „Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Ří 12:17, 19, 21) Boží služebníci navíc prokazují vládám, které nad nimi panují, relativní podřízenost, a neměli by být shledáni jako činitelé toho, co je špatné. Tyto vlády prostřednictvím svých vládců, kteří mají určitou míru Bohem daného svědomí, jímž se v menší nebo větší míře řídí, totiž podle zákona dané země zasahují proti špatnosti a oprávněně uplatňují svou autoritu, když trestají provinilce. (Ří 13:3, 4) Za každé zneužití své autority se budou zodpovídat Nejvyššímu Soudci. Tím, že křesťané snášejí zlo kvůli spravedlnosti, mají výsadu podílet se na oslavování Božího svatého jména. (1Pe 4:16)