Přejít k článku

Přejít na obsah

Zlořečení

Zlořečení

Doslova vyřčení něčeho špatného nebo zlého proti někomu; tedy opak dobrořečení neboli požehnání. Hebrejské slovo qela·lahʹ se v podstatě na takové zlořečení vztahuje a v mnoha textech je soustavně uváděno jako protiklad „požehnání“. (1Mo 27:12, 13; 5Mo 11:26–29; Ze 8:13) Je odvozeno od kořenného slovesa qa·lalʹ, které doslova znamená „být lehký“; jakmile však je použito v obrazném smyslu, znamená „svolávat zlo na“, „zacházet s opovržením“. (2Mo 18:22; 3Mo 20:9; 2Sa 19:43) Toto slovo použil David, když řekl Mikal, že se učiní ještě „méně váženým“ než byl, když ho osočila z toho, co dělal. (2Sa 6:20–22) Jehova Bůh tento výraz použil po potopě, když řekl, že už nikdy ‚nesvolá zlo na zemskou půdu kvůli člověku‘. (1Mo 8:21)

Účel zlořečení od Boha. Jedním z účelů zlořečení od Boha je ukázat, kdo jsou, a kdo nejsou Boží schválení služebníci; zlořečení je totiž projevem neschválení od Boha, kdežto požehnání je projevem Božího schválení. Když tedy Jehova slíbil Abrahamovi, že mu požehná, prohlásil také: „Toho, kdo na tebe svolává zlo [participiální tvar slovesa qa·lalʹ], prokleji.“ (1Mo 12:3) Jestliže tedy není jmenovitě uvedeno, na koho se zlořečení vztahuje, slouží toto zlořečení také jako výstraha a ochrana těm, kdo chtějí získat a zachovat si Boží přízeň. V mojžíšském Zákonu byla výslovně uvedena celá řada požehnání a zlořečení, jež všechna souvisela s uplatňováním ustanovení a nařízení Zákona. (5Mo 28:1, 2, 15) Před vstupem do Zaslíbené země Mojžíš zdůraznil skutečnost, že si národ — jako jednotlivci i jako celek — musí vybrat mezi požehnáním a zlořečením, což dá najevo svou poslušností, nebo neposlušností. (5Mo 30:19, 20) V Zaslíbené zemi pak Jozue v podstatě tuto vybídku a výstrahu, která měla sloužit k jejich ochraně, opakoval. (Srovnej Joz 8:32–35; 24:14, 15.) Jednotlivci tedy měli možnost snažit se jednat tak, aby se na ně oznámené zlořečení nevztahovalo.

Zlořečení je také dokladem toho, že Boží zásady a oznámené záměry nesmějí být znevažovány a že je nelze přehlížet. Nad veleknězem Elim bylo proneseno výslovné zlořečení, protože jednal slabošsky a nenapomenul přísně své syny, ačkoli ‚svolávali zlo na Boha‘. (1Sa 3:13) Jehova mu řekl pravidlo: „Budu ctít ty, kdo ctí mne, a ti, kdo mnou pohrdají, budou nevýznamní [z kořenného tvaru qa·lalʹ].“ (1Sa 2:30) Zlořečení od Boha je tedy spojeno se spravedlivou odplatou za provinění. Ta může přijít okamžitě, což se stalo například tehdy, když Eliša v Jehovově jménu svolal zlo na provinilce, kteří se mu pošklebovali (2Kr 2:24), nebo může být odložena na pozdější dobu, což se stalo, když Bůh oznámil králi Josijášovi neštěstí, které mělo postihnout Judu. (2Kr 22:19, 20) Jehova dal izraelskému národu výstrahu, když řekl, že porušování jeho zákonů bude mít nevyhnutelně za následek těžkosti. Prohlásil: „Všechna tato zlořečení na tebe jistě přijdou a budou tě pronásledovatdostihnou tě, dokud nebudeš vyhlazen, protože jsi nenaslouchal hlasu Jehovy, svého Boha, tím, že bys dodržoval jeho přikázání a jeho ustanovení, která ti přikázal.“ (5Mo 28:45) Ačkoli jeho předpověď, že je postihne zpustošení a že se dostanou do vyhnanství, byla naprosto jasná, národ na ni nedbal, a tak se Jeruzalém stal „zlořečením pro všechny národy země“. (Jer 26:6; 24:9; 5Mo 29:27)

Zlořečení prohlášeno za neplatné. Jehova může prohlásit zlořečení za neplatné neboli může je zrušit, ovšem jedině tehdy, jsou-li správně splněny jeho spravedlivé požadavky. Zdá se, že se to stalo v případě původního zlořečení, které bylo vyneseno nad zemí a které nepochybně skončilo potopou, jež očistila zemi od ničemnosti. (1Mo 8:21) Za nedodržování smlouvy Zákona byl zlořečením postižen celý izraelský národ včetně těch, kdo se svědomitě (i když nedokonale) snažili požadavky této smlouvy plnit. Apoštol Pavel ukazuje, že právě proto Kristus Ježíš zemřel tak, jak zemřel — na mučednickém kůlu. (Ga 3:10–13) Tím na sebe Ježíš, ačkoli sám zachovával Zákon dokonale, vzal prokletí, které vyplývalo ze zlořečení Zákona a spočívalo na všech, kdo byli pod tímto Zákonem. V 5. Mojžíšově 21:23 je uvedeno: „Protože pověšený [na kůlu] je něco prokletého [doslova ‚zlořečení‘] Bohem.“ Ježíš byl přibit na kůl jako zločinec, židovským soudním dvorem byl odsouzen (ovšem neprávem), a v podstatě se tak stal „kletbou“. Potom, když Ježíš předložil v nebi hodnotu své oběti, Bůh Zákon zrušil. Přijal Ježíšovu oběť, a tím obrazně přibil Zákon na kůl a kletba doprovázející tento Zákon tím byla zákonně odstraněna. (Kol 2:14) Ježíšovo tělo bylo považováno za zlořečení, a to byl důvod, proč Židům, kteří navíc chtěli splnit požadavek Zákona, aby nebyl znesvěcen Sabat, velmi záleželo na tom, aby mrtvé tělo Ježíše a stejně i těla zločinců byly odstraněny z kůlů dříve, než skončí den. (5Mo 21:23; Jan 19:31)

Co rozhoduje o tom, zda bude mít zlořečení nějaký účinek?

Někdo sice může vyslovit zlořečení, ale to, zda bude platné, plně závisí na Bohu, na jeho zásadách a na jeho záměrech. Goliat „svolával při svých [falešných] bozích na Davida zlo“ zbytečně. (1Sa 17:43) Balámovo zamýšlené zlořečení Jehova změnil v požehnání. (5Mo 23:4, 5; Joz 24:9, 10) David poznal, že pouze Jehova může učinit zlořečení účinným, a proto když ho rozhněvaný Abišai požádal, aby směl jít a ‚useknout hlavu‘ Šimeiovi, který potupně svolával zlo na Davida, David Abišaiovu žádost odmítl. Řekl: „Nechte ho být, ať svolává zlo, vždyť mu tak řekl Jehova! Snad Jehova uvidí svým okem a Jehova mi skutečně navrátí dobrotu místo jeho zlořečení tohoto dne.“ (2Sa 16:5–12; srovnej Ža 109:17, 18, 28.) Boží slovo výslovně zakazuje svolávat zlo na rodiče (2Mo 21:17; 3Mo 20:9; Př 20:20), na Boha (2Mo 22:28; 3Mo 24:11, 14, 15, 23) nebo na krále (Ka 10:20), a odhaluje ty, kdo sice svými ústy žehnají, ale „uvnitř svolávají zlo“. (Ža 62:4)

Když byl Kristus Ježíš na zemi, jako Boží mluvčí vynesl v podstatě zlořečení nad náboženskými vůdci a nad farizey, protože svévolně odporovali Božímu záměru. (Mt 23:13–33) Apoštol Petr očividně ‚svolal zlo‘ na Ananiáše a Safiru, kteří podváděli Boha, a oba proto okamžitě zemřeli. (Sk 5:1–11) Apoštol Pavel udělal něco podobného v případě falešného proroka Elyma, kouzelníka, jehož označil jako ‚Ďáblova syna‘ a jako ‚nepřítele všeho spravedlivého‘, a ten pak na nějaký čas oslepl. (Sk 13:6–12) Tyto skutky dobře zapůsobily na všechny, kdo je pozorovali. Avšak to, že apoštolové měli takovou moc, neposkytovalo jiným lidem žádnou autoritu či oprávnění, aby pronášeli zlořečení. Jakub varuje křesťany, aby svůj jazyk nezneužívali k proklínání lidí. (Jk 3:9–12; srovnej Ža 109:17, 18 s Kol 3:8–10.)

Dějiny sice ukazují, že v poapoštolských dobách a po celá další staletí pak náboženské organizace v mnoha případech uvalily na jednotlivce, města i národy „klatbu“ a „církevní tresty“, ale zprávy také svědčí o tom, že nástrojem, který způsobil, že zlořečení bylo účinné, nikdy nebyla Boží moc, ale vždy to byla pozemská moc církve nebo moc světského státu. Naproti tomu v Žalmu 37:3–9, 22 dostáváme radu, abychom čekali na Jehovu, neboť „ti, kterým žehná, budou . . . vlastnit zemi, ale ti, na které svolává zlo, budou odříznuti“. O takovém „odříznutí“ se zmiňuje Ježíš ve svém prorockém podobenství zaznamenaném u Matouše 25:31–46, v němž vyjadřuje zlořečení nad prokletou třídou „kozlů“. Ve spojitosti s ‚novými nebesy a novou zemí‘ je také prorocky řečeno, že na hříšníky bude svoláno zlo. (Iz 65:17, 20; viz heslo PROKLETÍ.)