Předmět, skutek, situace nebo neobvyklý jev, který poukazuje na něco jiného, buď přítomného, nebo budoucího. Znamení (heb. ʼóth; řec. se·meiʹon) může být dokladem věrohodnosti nebo autority, výstrahou před nebezpečím, nebo ukazatelem toho, jak jednat, aby to bylo moudré. Všechno, co lze považovat za nějaký náznak poukazující do budoucnosti; situace (nebo jev), o níž se zdá, že je předzvěstí něčeho dobrého nebo zlého. (1Mo 30:27; 4Mo 24:1) Boží zákon Izraelitům výslovně zakazoval vyhlížet po znameních, což by byl určitý způsob věštění. (3Mo 19:26; 5Mo 18:10) Ale odpadlíci, například judský král Manasse, přece znamení hledali. (2Kr 17:17; 21:6) V Písmu je takové jednání odsouzeno, a je tedy zřejmé, že když se věrný Josef zmínil o tom, že ze svého stříbrného poháru četl znamení, bylo to jen součástí jeho lsti. (1Mo 44:5, 15) Tímto výrokem se Josef vyjádřil ne jako člověk, který věří v Jehovu, ale jako správce v zemi, kde bylo všeobecně rozšířené falešné uctívání. Nedal tedy ani sebemenším náznakem najevo, že má se svými bratry něco společného, a svou pravou totožnost před nimi zatajoval. (Viz heslo VĚŠTBA.)

Mezi mnoha znameními, jež Jehova poskytl lidem, aby se jimi řídili, jsou jako první uvedena nebeská světelná tělesa, slunce a měsíc. (1Mo 1:14) Jsou to ukazatelé času a také viditelná znamení Boží existence a Božích vlastností. (Ža 19:1–4; Ří 1:19, 20) Národy spatřovaly v těchto světelných tělesech a také ve hvězdách znamení, například prostřednictvím astrologie, a je tedy zřejmé, že právě proto byly „stiženy zděšením“, jak uvádí Jeremjáš 10:2.

Znamení sloužila různým účelům. Jehova dával znamení jako ujištění o pravdivosti a spolehlivosti svých slov. (Jer 44:29; 1Sa 2:31–34; 10:7, 9; 2Kr 20:8–11) Znamení byla dokladem toho, že Bůh podporuje Mojžíše a jiné služebníky (2Mo 3:11, 12; srovnej Sd 6:17, 20–22), určitého apoštola (2Ko 12:12) i křesťanský sbor (1Ko 14:22).

Skutečnost, že Bůh někoho podporuje, nemusela být nutně potvrzena znamením, což je patrné v případě Jana Křtitele. (Jan 10:41; Mt 11:9–11) Znamení mohl provést i falešný prorok, ale to, že jde o proroka falešného, bylo možné rozpoznat podle pokynů, které poskytl Jehova. (5Mo 13:1–5; 18:20–22; Iz 44:25; Mr 13:22; 2Te 2:9; Zj 13:13, 14; 19:20)

Určitá znamení slouží k tomu, aby si někdo na něco vzpomenul, nebo slouží jako upomínka na něco či jako památka něčeho. (1Mo 9:12–14; 17:11; Ří 4:11) Sabaty a Pasach měly sloužit Židům jako pamětní znamení. (2Mo 13:3–9; 31:13; Ez 20:12, 20) Doslovné nebo symbolické znamení mohlo sloužit k určení totožnosti někoho či něčeho. (4Mo 2:2; 2Mo 12:13)

Znamení, jež bylo požadováno od Ježíše. Ježíš v průběhu své služby provedl četná znamení, která mnoha lidem pomohla, aby v něho uvěřili. (Jan 2:23) V lidech, kteří měli tvrdé srdce, však tato znamení víru nevyvolala. (Lk 2:34; Jan 11:47, 53; 12:37; srovnej 4Mo 14:11, 22.) Když ve dvou případech náboženští vůdcové žádali Ježíše, aby jim předvedl znamení z nebe, pravděpodobně vyžadovali, aby jim na důkaz toho, že je Mesiášem, předvedl znamení předpověděné u Daniela 7:13, 14, tedy to, jak ‚syn člověka‘ přichází s nebeskými oblaky, aby se ujal královské moci. Pro splnění tohoto proroctví však tehdy nebyl Bohem ustanovený čas, a Kristus nehodlal předvést nějakou okázalou podívanou, jen aby vyhověl jejich sobeckému požadavku. (Mt 12:38; 16:1) Řekl jim naopak, že jediné znamení, které jim bude dáno, je „znamení proroka Jonáše“. (Mt 12:39–41; 16:4) Jonáš byl asi tři dny v břiše velké ryby, a pak odešel kázat do Ninive. Jonáš se tehdy stal pro hlavní město Asýrie znamením. Ježíšova generace dostala ‚Jonášovo znamení‘ tehdy, když Kristus strávil necelé tři dny v hrobě a pak byl vzkříšen; jeho učedníci potom oznamovali důkazy o této události. Tím byl Kristus pro tehdejší generaci znamením, ale ani toto znamení většinu Židů nepřesvědčilo. (Lk 11:30; 1Ko 1:22)

Znamení Kristovy přítomnosti. Krátce před jeho smrtí se apoštolové Ježíše zeptali: „Co bude znamením tvé přítomnosti a závěru systému věcí?“ (Mt 24:3; Mr 13:4; Lk 21:7) Tato otázka se od žádosti o znamení, kterou vznesli náboženští vůdci, v mnoha směrech výrazně lišila. Náboženští vůdci měli Ježíše přímo mezi sebou, mohli ho vidět a pozorovat jeho skutky, a přece ho jako Mesiáše a jako ustanoveného Krále neuznali. (Jan 19:15) Jednou žádali o znamení proto, „aby ho pokoušeli“ (Lk 11:16),  a někteří možná chtěli vidět nějaká Ježíšova znamení jen z pouhé zvědavosti, jako například Herodes. (Lk 23:8) Naproti tomu učedníci, kteří se ptali na znamení Kristovy přítomnosti, již Ježíše jako Mesiáše a Krále přijali. (Mt 16:16) Ježíš však předtím řekl, že Království „nepřichází se zarážející nápadností“. (Lk 17:20) Proto se apoštolové (ačkoli se mylně domnívali, že Království bude zřízeno na zemi; Sk 1:6) nechtěli při příchodu Království podobat židovským vůdcům — nechtěli být slepí, pokud jde o Kristovu přítomnost. Nežádali tedy, aby bylo ihned předvedeno nějaké nadpřirozené znamení, ale ptali se, jaké znamení bude směrodatné v budoucnosti.

Ježíš jim odpověděl a popsal složené „znamení“, které se skládá z mnoha důkazů; k nim patří války, zemětřesení, pronásledování křesťanů a kázání dobré zprávy o Království. (Mt 24:4–14, 32, 33) Učedníci se Ježíše ptali na „znamení“, když se mluvilo o zničení Jeruzaléma a jeho chrámu (Lk 21:5–7), a Ježíš ve své odpovědi oznámil proroctví, která se vztahovala na Jeruzalém a Judeu a splnila se za jejich života. (Lk 21:20; Mt 24:15) Ve své odpovědi však také mluvil o zřízení Božího Království a o účincích, které to bude mít na celé lidstvo. (Lk 21:31, 35)

„Znamení Syna člověka.“ Při této příležitosti řekl Ježíš svým učedníkům: „A potom se na nebi objeví znamení Syna člověka a potom se budou všechny kmeny země bít v nářku a uvidí Syna člověka, jak přichází na nebeských oblacích s mocí a velkou slávou.“ (Mt 24:30; Lk 21:27) Těsně předtím než pronesl tato slova, mluvil o proroku Danielovi. (Mt 24:15; Da 9:27; 11:31) A z výrazu, který zde Ježíš použil, je patrné, že se nyní opět odvolal na slova u Daniela 7:13, 14, kde vidění popisuje, jak „někdo podobný synu člověka přicházel s nebeskými oblaky“, získal přístup „k Prastarému na dny“ a obdržel „království, které nebude zničeno“. „Znamení Syna člověka“ bylo tímto způsobem uvedeno do souvislosti s dobou, kdy bude Ježíš vykonávat moc v Království. Výraz „Syn člověka“ a proroctví u Daniela 7:13, 14 uplatnil Ježíš sám na sebe. (Mt 26:63, 64; Mr 14:61, 62)

Asi v roce 96 n. l., 26 let po zničení Jeruzaléma, psal Jan o věcech, které se měly stát v budoucnosti, a ve vidění spatřil Ježíše Krista, jak „přichází s oblaky a uvidí ho každé oko, a ti, kdo ho probodli“. (Zj 1:1, 7) Tento výrok o něčem, co se mělo stát po roce 96 n. l., a výrok Ježíše Krista o „znamení Syna člověka“ se tedy vztahovaly na Ježíše, který přichází v oblacích a kterého uvidí všichni lidé. (Viz heslo OBLAK.) Je však třeba poznamenat, že řecké sloveso ho·raʹo, „vidět“, které je použito u Matouše 24:30 a ve Zjevení 1:7, může znamenat doslova „vidět nějaký předmět, spatřit“, ale může být také použito jako metafora, a pak se vztahuje na duševní zrak a znamená „rozeznat, vnímat“. (A Greek-English Lexicon, H. Liddell a R. Scott, revidoval H. Jones, 1968, s. 1245, sl. 1.)

Pro srovnání pojmů „zázraky“, „předzvěsti“ a „znamení“ si můžete najít hesla PŘEDZVĚST; ZÁZRAKY.