Dodatek

Krev: Čí je to volba a čí svědomí?

MUDr. J. Lowell Dixon

Přetištěno se svolením New York State Journal of Medicine, 1988; 88:463–464, copyright Medical Society of the State of New York.

LÉKAŘI jsou zavázáni uplatňovat v boji proti nemocem a smrti všechno své poznání, dovednosti i zkušenosti. Co však v případě, že pacient odmítá doporučované léčení? To se může stát tehdy, když pacient je svědek Jehovův a léčbou je celá krev, koncentrované červené krvinky, plazma či krevní destičky.

V případě použití krve mají lékaři dojem, že vybere-li si pacient léčbu bez krve, budou mít svědomití lékařští pracovníci svázané ruce. Nesmíme však zapomínat, že i jiní nemocní, a nejen svědkové Jehovovi, se často rozhodnou neřídit se doporučeními lékaře. Podle Appelbauma a Rotha¹ odmítlo 19 procent pacientů ve fakultních nemocnicích nejméně jeden způsob léčby nebo některý postup, i když 15 procent těchto odmítnutí „teoreticky ohrožovalo život“.

Všeobecný názor, že „lékař to ví nejlépe“, působí, že se většina pacientů podřídí dovednosti a znalostem svého lékaře. Pro lékaře by však bylo velice záludným nebezpečím, kdyby postupoval tak, jako by tato věta byla vědeckou skutečností, a kdyby podle ní zacházel s nemocnými. Je pravda, že naše lékařské vzdělání, oprávnění i zkušenosti nám dávají na poli léčení pozoruhodné výsady. I naši pacienti však mají práva. A pravděpodobně si uvědomujeme, že zákony (dokonce i Ústava) kladou větší váhu na práva.

Na stěnách většiny nemocnic visí tabulka „Zákonná práva nemocného“. Jedním z těchto práv je ‚souhlas po poučení‘, což by se mohlo přesněji nazvat ‚volba po poučení‘. Když je pacient poučen o následcích různých léčebných postupů (nebo o následcích léčení), měl by si sám zvolit, čemu se podrobí. V nemocnici Alberta Einsteina v Bronxu (New York) se vyjádřili o nucení k transfúzím krve a o svědcích Jehovových takto: „Každý dospělý pacient, který není zbaven svéprávnosti, má právo odmítnout léčebný postup bez ohledu na to, jak takové odmítnutí může poškodit jeho zdraví.“²

Lékaři možná vyjadřují své znepokojení kvůli etice či právní odpovědnosti, ale soudy kladou důraz na to, že nejzávažnější je volba nemocného³. Odvolací soud v New Yorku prohlásil, že „právo nemocného učinit rozhodnutí o způsobu léčby pro něj samotného [je] naprosto nadřazené. . . Není možné pohlížet na [některého] lékaře tak, že porušuje své zákonné či profesionální odpovědnosti, když respektuje právo dospělého pacienta odpovědně odmítnout lékařský postup.“⁴ Tento soud také poznamenal, že „mravní poctivost v povolání lékaře, i když je důležitá, nemůže převážit nad základními právy jednotlivce, jež jsou zde prosazována. Zcela nadřazené jsou potřeby a přání jednotlivce, a ne požadavky instituce.“⁵

Když některý svědek odmítá krev, lékaře možná trápí svědomí, protože se jim zdá, že nebudou moci dělat maximum. Svědek však žádá na svědomitém lékaři, aby dělal, co je možné, a poskytl mu za daných okolností nejlepší alternativní péči. Často musíme změnit léčbu proto, abychom se přizpůsobili takovým okolnostem, jako je například vysoký tlak, silná alergie na antibiotika nebo nedostupnost určitého drahého zařízení. Nemocný svědek požaduje na lékařích, aby vyřešili léčebný či chirurgický problém v souladu s jeho volbou a svědomím a s jeho mravním či náboženským rozhodnutím zdržovat se krve.

Řada zpráv o velkých chirurgických zákrocích na svědcích ukazuje, že se mnoho lékařů může s dobrým svědomím a úspěšně přizpůsobit požadavku nepoužít krev. V roce 1981 například Cooley uvedl přehled o 1 026 kardiovaskulárních operacích, z nichž 22 procent bylo na nezletilých. Učinil závěr, že „riziko operace u pacientů ze skupiny svědků Jehovových nebylo podstatně vyšší než u jiných skupin“⁶. Kambouris⁷ podal zprávu o velkých operacích u svědků, z nichž některým byl předtím „odepřen nezbytně nutný chirurgický zákrok, protože odmítli přijmout krev“. Řekl: „Všichni pacienti dostali před zákrokem ujištění, že bude brán ohled na jejich náboženské přesvědčení bez ohledu na okolnosti v operačním sále. Nenastaly žádné nežádoucí účinky tohoto postupu.“

 Když je pacientem svědek Jehovův, vynoří se kromě otázky volby i otázka svědomí. Není možné myslet jen na svědomí lékaře. Jde také o svědomí nemocného. Svědkové Jehovovi pohlížejí na život jako na dar od Boha představovaný krví. Věří biblickému příkazu, aby se křesťané ‚zdržovali krve‘. (Skutky 15:28, 29)⁸ Kdyby tedy lékař poručnicky zneuctil takové hluboké a starobylé náboženské přesvědčení, výsledek by byl tragický. Papež Jan Pavel II. poznamenal, že nutit někoho, aby znásilňoval své svědomí, „je nejbolestnější rána zasazená lidské důstojnosti. Je to v určitém smyslu horší než postižení tělesnou smrtí či zabití.“⁹

Svědkové Jehovovi odmítají krev z náboženských důvodů, ale stále více nemocných, kteří nejsou svědky, se rozhoduje vyhýbat se krvi kvůli takovým nebezpečím, jako je AIDS, nonA-nonB hepatitida a imunologické reakce. Snad jim předkládáme své názory, že tato nebezpečí ve srovnání s výhodami jsou menší. Jak však zdůrazňuje Americká lékařská společnost, nemocný je „konečným posuzovatelem toho, zda podstoupí riziko léčby či operace doporučené lékařem, nebo se odváží žít bez ní. Je to přirozené právo jednotlivce, které zákon uznává.“¹⁰

Vzhledem k tomu vznesl Macklin¹¹ spornou otázku ‚riziko proti přínosu‘ v případě jednoho svědka, „který riskoval vykrvácení bez transfúze“. Jeden studující lékařství řekl: „Jeho myšlenkový proces byl neporušený. Co máte dělat, když náboženské přesvědčení je v rozporu s jediným zdrojem léčby?“ Macklin uvažoval: „Snad jsme toho názoru, že ten člověk dělá chybu. Svědkové Jehovovi ale věří, že kdyby dostali transfúzi. . . [mohlo] by to vést k věčnému odsouzení. . . V medicíně jsme naučeni porovnávat riziko a přínos, ale položíš-li na váhy věčné odsouzení proti zbývajícímu životu na zemi, analýza vyžaduje odlišné stanovisko.“¹¹

Vercillo a Duprey¹² v tomto vydání časopisu Journal poukazují na In re Osborne, aby zdůraznili zájem o zajištění bezpečí rodinných příslušníků. Jak se ale vyřešil tento případ? Jednalo se v něm o těžce zraněného otce a o dvě malé děti. Soud rozhodl, že v případě otcova úmrtí se o děti budou hmotně i duchovně starat příbuzní. Jako v jiných nedávných případech¹³ soud tedy nenašel žádný přesvědčivý státní zájem, aby ospravedlnil přehlížení pacientovy možnosti sám si zvolit způsob léčby. Soudní zásah prosazující léčbu zásadně nežádoucí pro nemocného byl neoprávněný.¹⁴ Při alternativním léčení se nemocný zotavil a stará se o svou rodinu.

Není snad pravda, že ve velké většině případů, s nimiž se lékaři setkali nebo ještě setkají, si mohou poradit i bez krve? Co jsme studovali a známe nejlépe, to jsou lékařské problémy, avšak nemocní jsou přece jen lidské bytosti, v nichž nesmíme přehlížet jejich lidskou hodnotu a jejich cíle. Sami nejlépe znají své osobní přednosti, vlastní mravní měřítka a svědomí, jež dávají jejich životu smysl.

Bereme-li ohled na náboženské svědomí nemocných svědků, je to snad někdy zkouška naší dovednosti. Když si však s tímto úkolem poradíme, zdůrazníme tím cenné svobody, které všichni milujeme. John Stuart Mill vhodně napsal: „Žádná společnost, v níž tyto svobody nejsou celkově respektovány, není svobodná, ať již je její forma vlády jakákoli. . . Každý si má sám střežit vlastní zdraví, ať tělesné, duševní či duchovní. Lidstvo má větší užitek z toho, když dovolí, aby si každý žil tak, jak jemu připadá dobré, než když nutí každého, aby žil tak, jak to připadá dobré ostatním.“¹⁵

[ODKAZY]

1. Appelbaum PS, Roth LH: Patients who refuse treatment in medical hospitals. JAMA 1983; 250:1296–1301.

2. Macklin R: The inner workings of an ethics committee: Latest battle over Jehovah’s Witnesses. Hastings Cent Rep 1988; 18(1):15–20.

3. Bouvia v Superior Court, 179 Cal App 3d 1127, 225 Cal Rptr 297 (1986); In re Brown, 478, So 2d 1033 (Miss 1985).

4. In re Storar, 438 NYS 2d 266, 273, 420 NE 2d 64, 71 (NY 1981).

5. Rivers v Katz, 504 NYS 2d 74, 80 n 6, 495 NE 2d 337, 343 n 6 (NY 1986).

6. Dixon JL, Smalley MG: Jehovah’s Witnesses. The surgical/ ethical challenge. JAMA 1981; 246:2471–2472.

7. Kambouris AA: Major abdominal operations on Jehovah’s Witnesses. Am Surg 1987; 53:350–356.

8. Svědkové Jehovovi a otázka krve. Brooklyn, NY, Watchtower Bible and Tract Society, 1977, pp 1–64 (angl.)

9. Pope denounces Polish crackdown. NY Times, January 11, 1982, p A9.

10. Office of the General Counsel: Medicolegal Forms with Legal Analysis. Chicago, American Medical Association, 1973, p 24.

11. Kleiman D: Hospital philosopher confronts decisions of life. NY Times, January 23, 1984, pp. B1, B3.

12. Vercillo AP, Duprey SV: Jehovah’s Witnesses and the transfusion of blood products. NY State J Med 1988; 88:493–494.

13. Wons v Public Health Trust, 500 So 2d 679 (Fla Dist Ct App) (1987); Randolph v City of New York, 117 AD 2d 44, 501 NYS 2d 837 (1986); Taft v Taft, 383 Mass 331, 446 NE 2d 395 (1983).

14. In re Osborne, 294 A 2d 372 (DC Ct App 1972).

15. Mill JS: On liberty, in Adler MJ (ed): Great Books of the Western World. Chigago, Encyclopaedia Britannica, Inc. 1952, vol 43, p 273.