3. kapitola

Člověk byl stvořen, aby žil

BŮH stvořil člověka tak, aby žil. To vyplývá z biblického popisu, který ukazuje, jak se Bůh postaral o prarodiče lidstva, Adama a Evu. Bible nás poučuje, že Jehova Bůh dal prvním dvěma lidem jako domov ráj, krásnou zahradu v území, jež se nazývalo „Eden“. V ráji bylo všechno, co potřebovali k trvalému  životu. V 1. Mojžíšově, první knize Bible, o tom čteme: „Jehova Bůh dal vyrůst z půdy každému stromu žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu, a také stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobrého a zlého.“ — 1. Mojžíšova 2:9.

Povšimni si, že v tomto krásném ráji nebyl ‚strom smrti‘, ale ‚strom života‘. ‚Strom života‘ poskytoval každému, kdo měl právo z něho jíst, neměnnou záruku, že bude smět dále žít. Adam a Eva nemuseli mít chorobný strach, že by mohli zemřít. Pokud by poslouchali svého stvořitele a nejedli ze zakázaného „stromu poznání dobrého a zlého“, zůstali by na živu. — 1. Mojžíšova 2:16, 17.

V Bibli čteme, že člověk byl stvořen tak, aby mohl nekonečně žít; odpovídá to však našim zkušenostem, pokud jde o život? Neukazují snad skutečnosti, že lidé umírají již celá tisíciletí? Ano, ale věděl jsi, že v tvém vlastním organismu jsou důkazy, které naznačují, že bys měl žít mnohem déle, než jak je to dnes obvyklé?

Uvažuj například o lidském mozku, Je vytvořen tak, jako by byl určen pouze pro sedmdesát nebo osmdesát let života? Zajímavý je výrok biochemika Isaaca Asimova v článku, který se zamýšlí nad schopností mozku. Uvádí, že vyplňovací systém mozku je „dokonale schopný splnit každý nárok na učení i paměť — ano, může dokázat ještě miliardkrát více, než kolik do něho člověk vkládá“.

Je logické, aby lidský mozek měl miliardkrát větší schopnost ukládat informace, než kolik jich může použít během dnešního průměrně dlouhého života? Nepoznáváme z toho spíše, že člověk byl vytvořen pro tak dlouhý život, že bylo nutné, aby jeho mozek měl nekonečnou kapacitu, pokud jde o paměť?

Uvažujme však dále.

POUZE ČLOVĚK MÁ PŘEDSTAVU O VĚČNOSTI

Povšimněme si pozoruhodné skutečnosti, že Bible poskytuje vyhlídku na neomezený život pouze člověku — žádnému jinému pozemskému tvoru. V této knize je dokonce řečeno, že pouze člověk má představu o neurčitém čase v minulosti nebo v budoucnosti neboli o věčnosti. Inspirovaný pisatel biblické knihy Kazatel napsal: „Viděl jsem zaměstnání, které dal Bůh lidským synům, aby se jím zaměstnávali. Všechno učinil pěkně ve svůj čas. Dokonce i neurčitý čas vložil do jejich srdcí.“ — Kazatel 3:10, 11.

Jestliže je biblický výrok o člověku pravdivý, měli bychom pro to vidět důkazy. Existují? Je výrazný rozdíl mezi člověkem a zvířaty? Přemýšlí pouze člověk vážně o budoucnosti, zabývá se jí jen on sám a pracuje pouze on sám pro budoucnost? Reaguje na smrt jinak než zvířata? Je patrné, že pouze člověk oceňuje, co pro něho znamenal život v minulosti a co by pro něho mohl znamenat v budoucnosti?

Nelze popřít, že všechno živé lpí na životě. Zvířata, která se stanou kořistí jiných zvířat, snaží se instinktivně uniknout svým pronásledovatelům tím, že se dají na útěk nebo se skryjí. Mnohá zvířata zápasí s daleko silnějším nepřítelem, aby uchránila svá mláďata před smrtí. O králících je známo. že dovedou prudkými ranami odrazit medvěda mývala. Na západě Spojených států byla pozorována antilopa, která úspěšně  ubránila své mládě před vlkem. Svými ostrými kopýtky jej poranila na zadku a vyrazila mu zuby. Když se snažil uniknout, skočila na něho a udupala jej k smrti.

Takové instinktivní reakce při smrtelném nebezpečí jsou velice důležité, aby zvíře zůstalo naživu. Znamená to však, že zvířata chápou stejně jako člověk, co je minulost a co je budoucnost?

Víme, že člověk může uvažovat o minulosti a plánovat do budoucnosti. Může být v klidu doma a přitom vzpomínat na své dětství — na své nezbednosti, zklamání, chyby, úspěchy i radosti. Může plánovat, co bude chtít dělat v budoucnosti: stavět nový dům, koupit si nábytek, rozhodnout, jaké vzdělání poskytne svým dětem, a tak dále. Je však možné, aby například pes vzpomínal na dobu, kdy byl štěnětem, na děti, které si s ním tehdy hrály, na to, jak dospěl a pářil se? V knize Zvířata jsou zcela jiná píše Hanz Bauer o výsledcích bádání:

„Pes potřebuje vždy skutečný smyslový vjem, aby si mohl znovu vyvolat dřívější události. Představme si, že byl při nějaké příležitosti vzat do neznámého města a prožil tam určitý zážitek. Po návratu domů na zážitek zapomene. Ale vzpomene si na něj, dostane-li se opět na totéž místo. Jednou ze zvláštností a předností psychologické struktury člověka ve srovnání se zvířaty je skutečnost, že obsah lidské paměti se nespojuje s denními potřebami, ale ukládá se do celkového vědomí.“

Na rozdíl od člověka si nemohou tedy zvířata libovolně vzpomínat na minulost.

 Nemohou však zvířata plánovat do budoucnosti? Neukládají si křečci, určití mravenci, veverky a jiná zvířata zásoby potravy, aby jí použili později? Neprojevují tak starost o budoucnost, aby v zimě nehladověli? Výše uvedený autor to popírá a své tvrzení dokazuje skutečnostmi:

„Nevědí, co dělají a proč to dělají. Postupují jednoduše na základě pudu; dokazuje to skutečnost, že i zvířata, jež byla velmi brzo odloučena od svých rodičů a chována v klecích, začala na podzim ‚shromažďovat‘. Taková zvířata nikdy nepoznala poměry v zimě a v nadcházejících měsících by nebyla bez potravy. Přece však ‚hromadila‘ zásoby, pouze pro hromadění samotné.“

Rozdíl mezi člověkem a zvířaty autor souhrnně vyjadřuje slovy:

„Světem zvířat je tedy výlučně přítomnost v nejdoslovnějším smyslu toho slova. Dají se totiž snadno odvrátit od nejpřitažlivějších předmětů, jestliže současně vyvstane něco bezprostřednějšího, a potom se již k předcházejícímu nevrátí.“

Je tedy pravda, že pouze člověk má představu o ‚neurčitém času‘, je schopen uvažovat o minulosti a hledět vstříc budoucnosti, dělat si plány.

Zvířata žijí pouze pro přítomnost, a proto smrt pro ně není tak tragická jako pro člověka. Zdá se, že zvířata reagují na smrt jako na něco přirozeného.

V Národním parku Serengeti byla jednou pozorována lvice se třemi mláďaty. Když byla lvice pryč, mláďata byla skryta v houští. Náhle se objevili dva  lvi z jiného území. Když našli skrytá mláďata, všechna tři zabili. Jedno snědli, druhé odtáhli a třetí nechali ležet. Co udělala lvice, když se vrátila a viděla jedno mrtvé lvíče? Nic nenasvědčovalo tomu, že by se trápila, nijak se jí to nedotklo, jen očichala mrtvé tělo svého zbývajícího mláděte — a potom je snědla.

Je také pozoruhodné, že zvířata, jimiž se živí lvi, nedostávají panický strach, když vidí v dálce lva. Když lev dostane svou kořist, stádo zvířat se pase klidně dál. Zvířata, jež se mohou stát kořistí lva, přibližují se někdy k němu až na čtyřicet metrů, ačkoli ho vidí.

ČLOVĚK REAGUJE NA SMRT JAKO NA NĚCO NEPŘIROZENÉHO

Jak odlišně reagují na smrt lidé! Smrt manželky, manžela nebo dítěte je pro většinu lidí nejhorším zážitkem v životě. Celá citová soustava je hluboce otřesena ještě dlouho po smrti milované osoby.

I ti, kteří tvrdí, že ‚smrt je pro lidi přirozená‘, cítí, jak je obtížné vyrovnat se s myšlenkou, že jejich vlastní smrt bude znamenat konec všeho. Časopis The Journal of Legal Medicine píše: „Psychiatři se všeobecně shodují na tom, že člověk nevědomky popírá smrt, i když se zdá nevyhnutelná.“ Například jeden mladý přesvědčený ateista před svou popravou prohlásil, že z rozumového stanoviska jeho smrt není ‚nic jiného než definitivní ukončení života, který byl sice krátký, ale velmi intenzivní‘. Potom však poznamenal, že se mu zdá těžké, dokonce nemožné, připustit, že ‚všechno se rozpadne v nic‘.

Člověk tak silně touží účastnit se toho, co se bude  dít v budoucnosti, že mnozí lidé učinili opatření, aby při smrti byla jejich těla zmrazena. Základní poplatek za to může být až 8 500 dolarů a za každý rok, kdy je mrtvé tělo uchováváno ve zmrazeném stavu, je třeba platit dalších 1 000 dolarů. Lidé dávají zmrazit svá těla v naději, že je vědci potom budou schopni oživit. V dnešní době ovšem vědci zdaleka nemohou učinit nic takového. Avšak již pouhá představa, že by to bylo možné, stačila k tomu, aby někteří lidé dali zmrazit svá těla i za tak velkou cenu.

Lidem připadá obtížné přijmout skutečnost, že smrtí všechno končí, a proto se všude snaží udržovat vzpomínku na mrtvé a obřadně je pohřbívat. V knize Pohřební zvyky po celém světě (angl.) je řečeno:

„Neexistuje žádná skupina lidí, ať primitivní nebo civilizovaná, jež by sama o sobě podle svých možností nepohřbívala obřadně své mrtvé. Pohřbívání mrtvých bylo v každé době spojeno s nějakým kultem. Je to však všeobecný zvyk, že můžeme logicky usuzovat, že vyplývá z lidské povahy. Je ‚přirozený‘, normální a rozumný. Uspokojuje všeobecně rozšířenou vnitřní potřebu. Pohřbívání mrtvých je považováno za ‚správné‘. Pokud to někdo nečiní, zejména jde-li o osoby úzce spjaté rodinnými pouty, city, společným životem, společnými zážitky nebo jinými vztahy, považuje se to za ‚nesprávné‘, za nepřirozené zanedbání, za něco, za co je nutno se omluvit nebo za co se člověk stydí.“

K jakému závěru dospívají vydavatelé této knihy na základě skutečnosti, že pohřbívání mrtvých je všeobecný zvyk? Čteme o tom:

„Je to natolik pravdivé, že k různým definicím pojmu ‚člověk‘ bylo by možno připojit ještě další: Je to bytost, která obřadně pohřbívá své zemřelé.“

 Po odchodu několika generací se však na mrtvé přece jen zapomene. Dnes se všeobecně nevzpomíná ani na ty, kteří se před staletími nějak zapsali do dějin. Tito kdysi slavní muži nás dnes nemohou již nijak ovlivnit. Mocní starověcí vládci jako Nabuchodonozor, Alexandr Veliký a Julius Caesar, kteří kdysi působili na životy miliónů svých současníků, nemohou již ovlivnit náš život. Také bystrý pisatel biblické knihy Kazatel uznal tvrdou skutečnost, že na mrtvé se během času zapomene. Napsal: „Na lidi dřívějších dob se nevzpomíná a také se nebude vzpomínat ani na ty, kteří přijdou později. Ukáže se, že na ně dokonce nebudou vzpomínat ani ti, kteří přijdou ještě později.“ (Kazatel 1:11) Člověk se ze všech sil snaží, aby se na něho nezapomnělo, ačkoli ví, že je to marné; z této skutečnosti je patrné, že je mu vrozená touha po životě, i kdyby žil jen ve vzpomínkách.

ZDÁ SE, ŽE SMRT ČLOVĚKA NEMÁ SMYSL

Uvažujeme-li o tom, jak člověk všeobecně reaguje na smrt, o jeho úžasných schopnostech, pokud jde o paměť a schopnost učit se, a o tom, že si vnitřně uvědomuje věčnost, není z toho jasně patrném, že byl vytvořen tak, aby žil? Jedině tehdy, přijmeme-li biblické vysvětlení, že dnešní stav, kdy člověk umírá, nikdy nepatřil do Božího původního předsevzetí, můžeme pochopit věci, které by jinak zůstaly záhadné. Přemýšlejme například o některých rostlinách a zvířatech, jež žijí mnohem déle než člověk.

Strom může žít celá staletí; některé, například sekvoje a borovice vejmutovky, mohou žít i tisíciletí.  Není vzácností, jestliže je želva obrovská starší než 150 let. Proč tomu tak je? Proč stromy, jež nemohou myslet, a želvy, jež nemohou uvažovat, žijí mnohem déle než člověk, který je obdařen rozumem?

Není navíc smrt člověka hrozným plýtváním? Člověk sice může zlomek svého vědění a svých zkušeností předat dalším, ale většina toho je pro pozdější generace ztracena. Uveďme si příklad: někdo je snad vynikajícím vědcem, významným architektem nebo talentovaným hudebníkem, malířem či sochařem. Možná, že školil i jiné. Ale když zemře, nikdo další nemá souhrnně všechny jeho schopnosti a zkušenosti. Když vyřešil mnoho problémů, chtěl snad právě rozvíjet něco nového. Jeho nástupci, kteří mohli mít užitek z jeho poznatků a zkušeností, musí se nyní možná učit pokusy a chybami — a nakonec i jejich vlastní práci přeruší smrt. Proč je člověku znesnadňováno jeho úsilí tím, že přichází o zkušené lidi, kteří umírají? Vždyť oblasti vědění jsou tak nesmírně rozsáhlé!

Názor, že člověk by měl žít na zemi jen několik let a potom zemřít, není také možno uvést do souladu s vírou v milujícího stvořitele. Proč ne? Protože by to znamenalo, že se stvořitel více stará o určité rostliny a zvířata, jež neobdařil rozumem, než o lidi, kteří mohou projevovat lásku a ocenění. Také by to znamenalo, že má jen málo soucitu s lidmi, kterých se smrt dotýká nejhlouběji ze všech forem života na zemi.

Skutečně, jestliže dnešním životem všechno skončí a jestliže si to tak Bůh opravdu přál, jak bychom jej mohli opravdu milovat? Ano, jak bychom se mohli cítit přitahováni ke stvořiteli, který by nám neumožnil, abychom plně využili svých schopností? Nebylo  by to nelaskavé, kdyby nám byly dány možnosti získat nekonečné množství poznatků, a přitom by nám nebylo dovoleno jich využívat?

Jestliže však byl člověk stvořen tak, aby žil, musí dostat odpověď na otázku, proč umírá. Musí také dostat uspokojující odpověď, aby mohl porozumět, proč Bůh po celá tisíciletí dovoloval, aby lidé umírali. Tak může být odstraněna vážná zábrana, pro kterou někdo až dosud nemohl dosáhnout dobrého vztahu ke stvořiteli, nemohl najít skutečný smysl svého života a radovat se z něho.

Jak se však přesně můžeme dozvědět, proč umíráme?

 [Obrázek na straně 24]

PROČ JE LIDSKÝ ŽIVOT TAK KRÁTKÝ?

Přes svou úžasnou schopnost učit se, dožívá se člověk jen 70 až 80 let.

Dokonce labutě žijí déle než 80 let.

Želvy nejsou obdařeny rozumem, a přece se dožívají více než 150 let.

Některé stromy jsou staré tisíce let.