12. kapitola

Bohatý muž v hádesu

JESTLIŽE hádes je pouze všeobecným hrobem mrtvého lidstva, proč Bible mluví o bohatém muži, který v ohnivém hádesu trpěl muka? Nedokazuje to, že hádes, nebo alespoň jeho část, je místem ohnivých muk?

Zastánci nauky o pekelném ohni s radostí poukazují na tuto zprávu jako na jednoznačný důkaz, že zlé lidi skutečně očekává pekelné trápení. Přitom však přehlížejí natolik jasné a opakující se biblické texty, jako: „Duše, která hřeší, ona sama umře.“ (Ezechiel 18:4, 20) Nebo: „Živí jsou si vědomi toho, že zemřou; mrtví však si nejsou vědomi naprosto ničeho.“ (Kazatel 9:5) Tyto výroky zřejmě nepodporují názor, že „ztracené duše“ se trápí v pekelném ohni.

Biblické učení o stavu mrtvých uvádí tedy mnohé duchovní křesťanstva do trapné situace. A je to právě Bible, kniha, o níž tvrdí, že se o ni opírají, která  odporuje jejich naukám. Přece se však vědomě či podvědomě cítí nuceni po ní sáhnout, aby v ní našli něco, čím by potvrdili své stanovisko; tím zaslepují sami sebe i jiné vůči pravdě. Často tak jednají záměrně.

Upřímní lidé, kteří hledají pravdu, chtějí však znát skutečnosti. Uvědomují si, že by klamali jedině sami sebe, kdyby určité části Božího slova zavrhovali, zatímco o jiných by tvrdili, že se o ně opírají. Chtějí vědět, co Bible skutečně říká o stavu mrtvých. Chtějí mít obraz úplný, a proto chtějí vědět, co znamenají slova o bohatém muži, který trpěl muka v hádesu, a jak tato slova odpovídají ostatnímu obsahu Bible.

Byl to Ježíš Kristus, jenž mluvil o jednom bohatém muži a také o žebráku, který se jmenoval Lazar. Jeho slova najdeme u Lukáše 16:19–31, kde čteme:

„Byl však jistý bohatý muž a zdobíval se purpurem a plátnem a den za dnem skvěle užíval. Ale jistý žebrák jménem Lazar, plný vředů, býval pokládán k jeho bráně a toužil nasytit se tím, co padalo s boháčova stolu. Ano, také psi přicházeli a lízali mu vředy. Časem pak žebrák zemřel a andělé jej odnesli na místo u Abrahamových prsou.

Také boháč zemřel a byl pohřben. A v hádesu pozdvihl své oči, neboť byl v trápení, a daleko viděl Abraháma a Lazara, jak spočívá u jeho prsou. Zavolal tedy a řekl: ,Otče Abraháme, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, aby si namočil špičku prstu ve vodě a svlažil mi jazyk, protože trpím úzkost v tomto planoucím ohni.‘ Abrahám však řekl: ,Dítě, vzpomeň si, že jsi za svého života dostal v plnosti své dobré věci, ale Lazar stejně tak věci škodlivé. Nyní však on zde má pohodlí, ale ty trpíš úzkost. A kromě toho všeho, mezi námi a vámi, lidmi, byla položena velká propast,  takže ti, kteří chtějí přejít odtud k vám, k lidem, nemohou, ani lidé nemohou překročit odtud k nám.‘ Potom řekl: ,V tom případě tě, otče, žádám, pošli jej do domu mého otce, protože mám pět bratrů, aby jim vydal důkladné svědectví, aby se také nedostali na toto místo muk.‘ Ale Abrahám řekl: ,Mají Mojžíše a Proroky; ať jim naslouchají.‘ Potom řekl: ,Ne, skutečně, otče Abraháme, kdyby k nim však přišel někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ On mu však řekl: ,Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, i když někdo vstane z mrtvých.‘ “

Povšimněme si, co je řečeno o bohatém muži. Proč trpěl muka v hádesu? Co učinil? Ježíš přece neřekl, že boháč žil zhýralým životem. Řekl pouze, že onen muž byl bohatý, dobře se oblékal a přepychově hodoval. Zaslouží si snad takové jednání samo o sobě trest v podobě mučení? Je pravda, že ve  vztahu k žebráku Lazarovi se boháč dopustil vážné nedbalosti. Neprojevil mu soucit. Byl to však dostatečný důvod, aby mezi nimi byl učiněn tak velký rozdíl?

Povšimněme si, co Ježíš řekl o Lazarovi. Zmínil se o něčem, z čeho bychom mohli usuzovat, že by Lazar byl soucitný, kdyby situace byla opačná? Čteme snad, že by byl Lazar znám vynikajícími skutky vzhledem k Bohu, za které by se dostal na místo ,u Abrahámových prsou‘, to znamená do Boží přízně? Ježíš nic takového neřekl. Popsal Lazara pouze jako nemocného žebráka.

Bylo by tedy logické, kdybychom z toho vyvozovali, že všichni nemocní žebráci dostanou při smrti božské požehnání, zatímco všichni boháči půjdou na místo vědomého trápení? Rozhodně ne. Žebrání samo není známkou Boží přízně. Naopak, v Bibli čteme prosbu: „Nedávej mi chudobu ani bohatství.“ (Přísloví 30:8) A král David kdysi napsal: „Přece jsem neviděl spravedlivého, aby byl úplně opuštěn, ani jeho potomky, aby hledali chleba.“ — Žalm 37:25.

Kdybychom chápali Ježíšův výrok doslovně, museli bychom dojít ještě k jiným závěrům, podle nichž by podobenství bylo skutečně podivné. Například že ti, kteří se těší nebeské blaženosti,  mohou vidět ty, kteří se trápí v hádesu, a mohou s nimi mluvit; že se voda na špičce prstu nevypaří v ohni hádesu; a že pouhá kapka vody by mohla trpícímu přinést úlevu, ačkoli muka v hádesu jsou velká.

Je tedy rozumné, abychom chápali Ježíšův výrok doslovně? Můžeme se o tom nějak přesvědčit?

KDO JE „BOHATÝ MUŽ“ A KDO JE „LAZAR“

Uvažujme o souvislosti textu. Ke komu Ježíš mluvil? U Lukáše 16:14 čteme: „Farizeové, kteří milovali peníze, naslouchali všemu tomu a začali se mu vysmívat.“

Ježíš mluvil v přítomnosti farizeů a proto bychom se mohli zeptat: Vyprávěl skutečný případ, nebo použil pouze podobenství? O způsobu, jak Ježíš učil zástupy, čteme: „Vskutku, nemluvíval k nim bez podobenství.“ (Matouš 13:34) Vyprávění o boháči a Lazarovi musí tedy být podobenství.

Toto podobenství bylo zřejmě adresováno farizeům. Jako třída se podobali bohatému muži: milovali peníze a též významné postavení a lichotivé tituly. Ježíš o nich řekl: „Všechny skutky, které činí, činí proto, aby je lidé viděli; neboť rozšiřují pouzdra obsahující Písma, která nosí jako ochranný předmět, a zvětšují třásně svých oděvů. Mají rádi nejvýznamnější místa na večeřích a přední sedadla v synagógách a pozdravování na tržištích a aby je lidé nazývali Rabbi.“ — Matouš 23:5–7.

Farizeové se dívali pohrdavě na ostatní lidi, zvláště  na výběrčí daní, na nevěstky a jiné, kteří měli pověst hříšníků. (Lukáš 18:11, 12) Když se jednou úředníci, vyslaní, aby zatkli Ježíše, vrátili s prázdnýma rukama, protože na ně jeho učení velice zapůsobilo, farizeové řekli: „Snad jste také nebyli svedeni? Cožpak mu uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů? Ale tento zástup, který nezná Zákon, jsou prokletí lidé.“ — Jan 7:47–49.

Žebrák Lazar, o němž mluví podobenství, tedy vhodně znázorňuje ponížené lidi, jimiž farizeové opovrhovali, ale kteří činili pokání a stali se následovníky Ježíše Krista. Ježíš ukázal, že tito opovrhovaní hříšníci, kteří činili pokání, dosáhnou Boží přízně, zatímco farizeové a jiní významní duchovní jako třída vyjdou naprázdno. Řekl: „Vpravdě vám pravím, že výběrčí daní a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Neboť Jan k vám přišel po cestě spravedlnosti, ale nevěřili jste mu. Výběrčí daní a nevěstky mu však uvěřili a vy, ačkoli jste to viděli, nelitovali jste potom, abyste mu uvěřili.“ — Matouš 21:31, 32.

SMRT ,BOHATÉHO MUŽE‘ A ,LAZARA‘

Co tedy znázorňuje smrt ,bohatého muže‘ a smrt ,Lazara‘? Nemusíme z toho vyvozovat, že jde o skutečnou smrt. Smrt totiž v Bibli často znázorňuje podstatnou změnu ve stavu nějakého člověka. O lidech, jejichž způsob života odporuje Boží vůli, je řečeno, že jsou ,mrtví ve svých přestupcích a hříších‘. Jakmile však potom dosáhnou Boží přízně jako učedníci Ježíše Krista, je o nich řečeno, že byli ,oživeni‘. (Efezským 2:1, 5; Kolossenským 2:13) Takoví živí lidé se zároveň  stanou ,mrtvými‘ vzhledem k hříchu. Čteme: „Považujte se skutečně za mrtvé vzhledem k hříchu, ale za živé vzhledem k Bohu skrze Krista Ježíše.“ — Římanům 6:11.

„Bohatý muž“ i „Lazar“ v Ježíšově podobenství jsou zřejmě symbolem, a proto je logické, že i jejich smrt je nutno chápat symbolicky. V jakém smyslu však umírají?

Klíč k odpovědi na tuto otázku najdeme ve slovech, která Ježíš řekl bezprostředně před úvodem k podobenství: „Každý, kdo se rozvádí se svou manželkou a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství, a kdo si vezme ženu, s níž se manžel rozvedl, dopouští se cizoložství.“ (Lukáš 16:18) Může se zdát, že tento výrok nemá vůbec žádný vztah k podobenství, ale není tomu tak.

Na základě mosaického zákona byl izraelský národ ve smluvním poměru s Bohem, a proto se o něm mohlo mluvit jako o jeho manželce. Například u Jeremiáše 3:14 mluví Bůh o národu jako o nevěrné ženě: „ ,Vraťte se, vy odpadlí synové,‘ je výrok Jehovův. ,Neboť já sám jsem se stal vaším manželským vlastníkem, lidé.‘ “ Když potom přišel Ježíš, dostali Židé příležitost, aby se stali členy jeho „nevěsty“. Proto Jan Křtitel řekl svým učedníkům: „Vy sami mi dosvědčíte, že jsem řekl, že nejsem ten Kristus, ale že jsem byl poslán před ním. Kdo má nevěstu, je ženich. Ale přítel ženicha, když zde stojí a slyší jej, má velkou radost pro hlas ženicha. Proto je tato má radost dovršena. On [Ježíš] musí dále růst, ale já se musím dále menšit.“ — Jan 3:28–30.

 Jestliže se Židé měli stát částí Kristovy ,nevěsty‘, museli být osvobozeni od Zákona, který je činil, obrazně řečeno, manželkou Boží. Kdyby nebyli v tomto smyslu osvobozeni, nemohli by vstoupit do takového vztahu ke Kristu, který by bylo možno přirovnat k manželství; byli by se tak provinili cizoložstvím. Potvrzují to slova Římanům 7:1–6.

„Je to možné, bratři, že nevíte (neboť mluvím k těm, kteří znají zákon), že Zákon ovládá člověka, dokud žije? Například vdaná žena je zákonem vázána ke svému manželu, pokud je živ; jestliže však její manžel zemře, je zprostěna od zákona svého manžela. Tak by tedy za života svého manžela byla označena jako cizoložnice, kdyby se stala ženou jiného muže. Jestliže však její manžel zemře, je volná od jeho zákona, takže již není cizoložnicí, jestliže se stane ženou jiného muže.

Stejně jste byli i vy, moji bratři, skrze tělo Kristovo učiněni mrtvými vzhledem k Zákonu, abyste patřili někomu jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, abychom přinášeli ovoce Bohu . . . Nyní jsme byli zproštěni od Zákona, protože jsme zemřeli tomu, čím jsme byli pevně drženi, abychom byli otroky v novém smyslu duchem, a ne ve starém smyslu psanou sbírkou zákona.“

Ačkoli smrt Ježíše Krista byla základem pro osvobození Židů od Zákona, mohli i před jeho smrtí Židé, kteří činili pokání, dosáhnout přízně u Boha, jestliže se stali učedníky jeho Syna. Poselstvím a prací Jana Křtitele a Ježíše Krista bylo Židům umožněno, aby získali božskou přízeň a aby jako členové Kristovy nevěsty přicházeli v úvahu pro nebeské dědictví.  Ježíš sám o tom řekl: „Ode dnů Jana Křtitele až dodnes je nebeské království cílem , ke kterému se lidé derou, a ti, kteří se prodírají kupředu, jej uchvacují.“ — Matouš 11:12.

Dílo a poselství Jana Křtitele a Ježíše Krista začalo tedy působit zásadní změnu stavu symbolického ,bohatého muže‘ a ,Lazara‘. Obě třídy zemřely, pokud jde o jejich dřívější situaci. Kajícná třída ,Lazara‘ vstoupila do postavení božské přízně, zatímco třída ,bohatého muže‘ se dostala do Boží nepřízně, protože odmítala činit pokání. ,Lazarova‘ třída kdysi vzhlížela k farizeům a k jiným židovským duchovním a očekávala od nich duchovní „drobty“. Ježíš jim však oznamoval pravdu a tak uspokojil jejich duchovní potřeby. Bible vystihuje rozdíl mezi duchovním sycením, jež poskytoval Ježíš, a mezi způsobem, jakým to činilo duchovenstvo.. Čteme o tom: „Zástupy žasly nad jeho způsobem vyučování, neboť je učil jako člověk, který má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Matouš 7:28, 29) Skutečně došlo k naprostému obratu. Ukázalo se, že duchovenstvo judaismu nemá ,Lazarově‘ třídě co nabídnout.

V den letnic roku 33 n.l. byla změna situace dovršena. V té době nová smlouva nahradila starou smlouvu Zákona. Lidé, kteří činili pokání a přijali Ježíše, byli tehdy zcela osvobozeni od staré smlouvy Zákona. Zemřeli vzhledem k této smlouvě. V den letnic byl podán také neklamný důkaz o tom, že učedníci Ježíše Krista byli vysoko vyvýšeni nad farizeje a jiné význačné náboženské představitele. Božího ducha neobdrželi náboženští představitelé judaismu, ale tito  učedníci, kteří proto mohli mluvit o „nádherných Božích věcech“ v rodných jazycích lidí z velmi vzdálených krajin. (Skutky 2:5–11) Jaký to byl podivuhodný projev Božího požehnání a schválení! Třída ,Lazara‘ se skutečně stala duchovním semenem většího Abraháma, Jehovy. To je znázorněno „místem u . . . prsou“. — Srovnej Jana 1:18.

Farizeové a jiní význační duchovní, kteří nečinili pokání, byli mrtví vzhledem ke svému dřívějšímu postavení ve zdánlivé přízni. Byli v „hádesu“. Protože i nadále nečinili pokání, byli odděleni od Ježíšových věrných učedníků jakoby ,velkou propastí‘. Byla to „propast“ Božího nezměnitelného, spravedlivého soudu. O tom čteme v Písmu: „Tvé soudcovské rozhodnutí je rozlehlá vodní hlubina.“ — Žalm 36:6; 36:7, KB.

MUKA ,BOHATÉHO MUŽE‘

Třída ,bohatého muže‘ prožívala také muka. Jak? Na základě ohnivého soudního poselství od Boha, jež oznamovali Ježíšovi učedníci. — Srovnej Zjevení 14:10.

Nelze pochybovat o tom, že poselství, které oznamovali Ježíšovi učedníci, působilo náboženským vůdcům muka. Zoufale se snažili toto oznamování zastavit. Když se apoštolové Ježíše Krista hájili před židovským nejvyšším soudem, který se skládal z význačných představitelů náboženství, soudcové „se cítili hluboce zraněni a chtějí je odstranit“.(Skutky 5:33) Obhajoba, kterou později pronesl učedník Štěpán, působila na členy onoho soudního dvora stejně mučivě. „Cítili  se zraněni v srdci a začali na něj skřípat zuby.“ — Skutky 7:54.

Tito náboženští vůdci chtěli, aby Ježíšovi učedníci přišli a ,svlažili jim jazyk‘. Chtěli, aby ,Lazarova‘ třída opustila místo v Boží přízni, neboli ,místo u jeho prsou‘, a aby předkládala jeho poselství způsobem, který by pro ně nebyl nepříjemný. Chtěli také, aby ,Lazarova‘ třída rozředila Boží poselství, aby se jejich „pět bratrů“, jejich náboženští spojenci, nedostali na „místo trápení“. Ano, nechtěli, aby jejich druhové byli trápeni soudním poselstvím.

Ježíšovo podobenství však naznačuje, že ani třída ,bohatého muže‘ ani jeho náboženští spojenci nebudou osvobozeni od mučivých účinků poselství, které oznamuje třída ,Lazarova‘. Apoštolové Ježíše Krista odmítli ředit poselství. Prohlásili, že nepřestanou učit na základě Ježíšova jména. Židovskému nejvyššímu dvoru odpověděli: „Musíme poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi.“ — Skutky 5:29.

Pokud náboženští spojenci ,bohatého muže‘ chtěli uniknout takovému trápení, mohli. Měli „Mojžíše a Proroky“, to znamená, že měli inspirovaná Svatá písma, zapsaná Mojžíšem a jinými starověkými proroky. Ani jednou není v těchto inspirovaných Písmech zmínka o nějakém doslovném místě trápení po smrti, a navíc tato Písma obsahovala všechno, co bylo nutné, aby lidé mohli poznat Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše neboli Krista. (5. Mojžíšova 18:15, 18, 19; 1. Petra 1:10, 11) Kdyby tedy třída ,bohatého muže‘ a jeho ,pěti bratrů‘ dávala pozor na Mojžíše a Proroky“, byli by přijali Ježíše jako Mesiáše. Tím by se dostali do  postavení božské přízně a byli by tak ochráněni před mučivými účinky Božího soudního poselství.

KŘESŤANSTVO BY TO MĚLO VĚDĚT

Duchovenstvo křesťanstva by mohlo znát tento význam Ježíšova podobenství. Jeden významný protestantský komentář k Bibli, The Interpreter‘s Bible, obsahuje podobné vysvětlení. Poukazuje na to, že mnozí vykladači považují Ježíšova slova za „alegorický dodatek, který předpokládá konflikt mezi raným křesťanstvím a ortodoxním judaismem. Bohatý muž a jeho bratři znázorňují nevěřící Židy. Ježíš prohlašuje, že tvrdohlavě nechtěli činit pokání, ačkoli Písma o něm zřetelně svědčila, a předpověděl, že na ně jeho vzkříšení nijak nezapůsobí. Je možné, že Lukáš a jeho čtenáři vysvětlovali tyto verše takovým nebo podobným způsobem.“ A katolická Jeruzalémská Bible (angl.) v poznámce pod čarou k 16. kapitole Lukášově uznává, že to je „podobenství ve formě příběhu, jež se nevztahuje na žádnou historickou osobnost“.

Vzhledem k těmto skutečnostem si můžeme položit otázku: Proč duchovenstvo křesťanstva alespoň členům svých církví nepoukázalo na to, že jde o podobenství? Proč ti, kteří vědí, že Bible neučí o nesmrtelnosti lidské duše, dále trvají na tom, aby zřejmé podobenství bylo chápáno doslovně? Jestliže vědomě skrývají skutečnosti, neprojevují tím neúctu k Božímu slovu?

Podobenství o bohatém muži a Lazarovi obsahuje pro nás důležité poučení. Všímáme si Božího inspirovaného slova? Chceme se jím řídit jako oddaní učedníci  Ježíše Krista? Lidé, kteří to odmítají, jako židovští farizeové, neuniknou mučivým účinkům Božího soudního poselství, které mluví proti nim. Boží věrně oddaní služebníci budou dále oznamovat pravdu a bez bázně odhalovat náboženské omyly.

Jaké stanovisko zastáváš v této věci ty sám? Domníváš se, že v každém náboženství je něco dobrého a že by se proto mělo přestat s takovým odhalováním? Nebo se cítíš pobouřen tím, že křesťanstvo špatně reprezentuje Boha, jestliže učí nepravdivé nauky o mrtvých? Přeješ si, aby Boží jméno bylo očištěno od pohany, do níž bylo uvedeno rozšiřováním falešných nauk? Chtěl bys, aby s vynaložením veškerého úsilí byli upřímně smýšlející lidé osvobozováni z pout nepravdivých náboženských nauk? Jestliže ano, potom zjistíš, že Boží záměr s mrtvými i živými přináší nesmírnou útěchu.

[Obrázek na straně 100]

[Obrázek na straně 101]