5. kapitola

Co se označuje výrazem „duše“?

CO JSI? Skládáš se skutečně ze dvou osob v jedné osobě — máš tělo s mozkem, srdcem, očima, ušima, jazykem atd., v němž žije neviditelná duchovní osoba, která je zcela oddělena od tvého tělesného organismu a nazývá se „duše“? Jestliže je tomu tak, co se stane, když zemřeš? Zemře pouze tvé tělo, zatímco tvá duše bude žít dále? Jak se o tom můžeš přesvědčit?

Téměř všechna náboženství učí, že smrt pro člověka neznamená konec veškeré existence. Tato víra je rozšířena nejen v takzvaných křesťanských zemích v Severní a Jižní Americe, v Evropě a v Austrálii, ale také v nekřesťanských zemích v Asii a v Africe. V knize Pohřební zvyky po celém světě (angl.) je řečeno: „Lidé většiny kultur věří, že při smrti opouští tělo něco, co žije dále.“

V nekřesťanských náboženstvích zaujímá víra  v nesmrtelnost duše velmi významné postavení. V díle Bhagavad Gita, jež je nejvýznačnějším spisem hinduistických svatých písem, je například výslovná zmínka o tom, že duše neumírá. Tím je ospravedlňováno zabíjení ve válce. Čteme zde:

„Pomíjivá jsou těla vtělené [duše], věčné, nezničitelné a nezměřitelné, jak se říká. Proto bojuj synu, Bharatův!

Kdo se [o ní] domnívá, že může zabíjet, a kdo se domnívá, že může být zabita, oba jsou nevědomí. Ona nezabíjí ani nemůže být zabita.

Nezrodila se a nikdy nezemře; její existence je bez počátku a nikdy neskončí.

Nenarozená, věčná, nekonečná, v zabitém těle není zabita.“ — Bhagavad Gita, druhý zpěv 18–20.

Co je však duše, o které se zde mluví? Hindové jsou sice přesvědčeni o tom, že lidská duše je nesmrtelná, ale popisují ji jen mlhavými výrazy. V publikaci Hinduismus od Swami Vivekananda je řečeno:

„Hind věří, že každá duše je kruh, který nemá nikde obvod, ačkoli jeho střed je v těle; a že smrtí se pouze změní tento střed a přejde z jednoho těla do jiného. Duše také není vázána na stav hmoty. V podstatě je volna, není na nic vázána, je svatá, čistá a dokonalá. Nějak je však hmotou vázána a přemýšlí o sobě jako o hmotě.“

Čemu v podstatě věří členové křesťanských církví? Oscar Cullman, profesor theologické fakulty University v Basileji a Sorbonny v Paříži, říká:

„Kdybychom se dnes zeptali průměrného křesťana, protestanta nebo katolíka, intelektuála či prostého  člověka, co podle jeho názoru učí Nový zákon o osudu člověka po smrti, až na malé výjimky bychom dostali odpověď: ‚Má nesmrtelnou duši.‘“

Na otázku, co je „duše“, odpovídají také členové křesťanských církví velmi neurčitě a mlhavě. Jejich představa nesmrtelné duše není o nic jasnější než představa stoupenců nekřesťanských náboženství. Proto vzniká otázka: Učí Bible, že duše je nesmrtelnou součástí člověka?

JE DUŠE NESMRTELNÁ?

Hebrejské slovo nepheš a řecké slovo psyché je v mnoha překladech přeloženo slovem „duše“. (Například u Ezechiele 18:4 a Matouše 10:28 v Kralické bibli.) Tytéž hebrejské a řecké výrazy byly také přeloženy jako „bytost“, „stvoření“ a „osoba“. Snad jsou v tvé Bibli oba výrazy nepheš a psyché důsledně překládány slovem duše“ (jak je tomu i v Překladu nového světa). Zkoumání textů, v nichž se vyskytují tato slova, ti však pomůže poznat, jak rozuměl tomuto výrazu Boží lid ve staré době. Potom můžeš sám posoudit, co je skutečně duše.

V první knize Bible čteme o stvoření prvního člověka, Adama, slova: „Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země a vdechl do jeho nosu dech života a člověk se stal živou duší [nepheš].“ (1. Mojžíšova 2:7) Povšimněme si, že Bible neříká: „Člověk obdržel duši“, ale: „Člověk se stal živou duší.“

Měli křesťané v prvním století jinou představu o „duši“? Nikoli. V části Bible, která je obvykle  označena jako „Nový zákon“, je výrok o stvoření Adama citován jako skutečnost: „Je to tak i psáno: ,První člověk Adam se stal živou duší.‘ “ (1. Korintským 15:45) V původním jazyce je zde na místě slova „duše“ výraz psyché. Řecké slovo psyché tedy označuje totéž jako hebrejské slovo nepheš, totiž člověka samotného, a ne nějakého neviditelného ducha, který by přebýval v člověku. Někteří překladatelé proto právem použili v 1. Mojžíšově 2:7 a v 1. Korintským 15:45 výrazu „živý tvor“, „bytost“ a „osoba“. — Starý zákon — Genesis, vyd. Kalich 1968; — Nová anglická bible a Revidovaný standardní překlad; Bible v hovorové angličtině užívá výrazu „osoba“ v 1. Mojžíšově 2:7, ale v 1. Korintským 15:45 uvádí výraz „duše“.

Povšimněme si také, že výrazu nepheš a psyché je používáno na zvířata. O stvoření vodních a suchozemských tvorů Bible říká: „Bůh dále řekl: ,Ať vody způsobí, že se zahemží množstvím živých duší [tvorů“, Nová anglická bible]. A ať létající tvorové létají nad zemí‘ . . . Bůh přistoupil ke stvoření velkých mořských oblud a každé živé duše, jež se pohybuje . . . ,Ať země vydá živé duše podle svých druhů, domácí zvíře a hýbající se zvíře a divoce žijící zvíře země podle svého druhu.‘ “ — 1. Mojžíšova 1:20–24.

Zmínky o tom, že zvířata jsou duše, nejsou pouze v úvodní knize Bible. Od první knihy Svatého písma až do knihy poslední jsou zvířata stále označována jako duše. Je zde například řečeno: „Jako daň pro Jehovu odejmeš z bojovníků, kteří se vydali na výpravu, jednu duši [nepheš] z pěti set, z lidí a ze stáda  a z oslů a ze stáda drobného dobytka.“ (4. Mojžíšova 31:28) „Spravedlivý se stará o duši [nepheš] svého domácího zvířete.“ (Přísloví 12:10) „Každá živá duše [psyché] zemřela, ano, všechno, co bylo v moři. — Zjevení 16:3.

Je velmi vhodné, že je slova „duše“ používáno na zvířata. Odpovídá to základnímu významu hebrejského slova nepheš. Toto slovo, jak ho chápeme, je odvozeno z kořene, který znamená „dýchat“. V doslovném smyslu znamená tedy duše „dýchající“ a zvířata jsou skutečně dýchající. Jsou to živí, dýchající tvorové.

Pokud je slov nepheš a psyché používáno na lidi, často označují celou osobu. V Bibli čteme, že se narodila lidská duše. (1. Mojžíšova 46:18) Může jíst nebo se postit. (3. Mojžíšova 7:20; Žalm 35:13) Může plakat a umdlévat. (Jeremiáš 13:17; Jonáš 2:7; 2:8, KB) Duše může přísahat, může po něčem usilovně toužit a může pociťovat strach. (3. Mojžíšova 5:4 ,5; 5. Mojžíšova 12:20; Skutky 2:43) Někdo by mohl unést duši. (5. Mojžíšova 24:7) Duše může být pronásledována a může se dostat do okovů (Žalm 7:5; 7:6, KB; 105:18) Nemůže to všechno činit tělesný člověk nebo nemůže se mu to stát? Nedokazují tyto biblické texty jasně, že lidská duše je celý člověk?

K tomuto závěru došlo ve dvacátém století mnoho katolických, protestantských i židovských znalců Bible. Povšimněme si jejich komentářů:

„Známý verš v 1. Mojžíšově [2:7] netvrdí, jak se mnozí domnívají, že se člověk skládá z těla a duše; říká, že Jahve vytvořil člověka z prachu zemské půdy  a že pak oživil nehybnou postavu živým dechem, který jí byl vdechnut do chřípí; tak se člověk stal živou bytostí, což je zde jediný význam slova nepheš [duše].“ — H. Wheeler Robinson z londýnské Regenťs Park College, citováno z Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft, sv. 41 (1923).

„Nesmíme si myslet, že člověk má duši; on je duše.“ E. F. Kevan, rektor londýnské Biblické koleje, v publikaci Nový biblický komentář, (1965, angl.) 2. vyd. str. 78.

„Podle SZ [Starého Zákona] duše není část člověka, ale je to celý člověk — člověk jako živá bytost. Podobně i v NZ [Novém Zákoně] označuje lidský život: život jednotlivé, vědomé bytosti.“ — Nová katolická encyklopedie (1967, angl.), sv. 13, str. 467.

„Bible neříká, že máme duši. ,Nepheš‘ je osoba sama, je jí potřeba pokrmu, krev v jejích žilách, celá její existence.“ — Dr.. H. M. Orlinsky, Hebrew Union College, citováno z newyorského listu Times, z 12. října 1962.

Zdá se ti nezvyklé, že odborníci různých náboženských přesvědčení nyní říkají, že duše je člověk sám? Učil ses o tom? Nebo ses učil, že duše je nesmrtelnou částí člověka? Pokud tomu tak bylo, jak na tebe působilo toto učení? Vedlo tě to k tomu, že jsi věnoval na náboženské účely peníze, kterých bys jinak použil na životní potřeby? Mohlo se stát, že tvá církev byla ve svém učení nepoctivá? Kdo má pravdu — církev, nebo její vědečtí odborníci?

Mají-li pravdu znalci, kteří říkají, že lidská duše je osoba jako celek, včetně těla a krve, měli bychom očekávat biblické výroky o tom, že duše je smrtelná.  Existují takové výroky? Ano. V Bibli čteme, že nepheš může být ,zadržena‘, ,vyproštěna‘ a ,zachráněna‘ od smrti. (Žalm 78:50; 116:8; Jakub 5:20) Také čteme: „Ať smrtelně neuhodíme jeho duši.“ (1. Mojžíšova 37:21) „Uprchne tam ten, kdo zabil člověka, kdo neúmyslně smrtelně uhodí nějakou duši.“ (4. Mojžíšova 35:11) „Jejich duše zemře v samotném mládí.“ (Job 36:14) „Duše, která hřeší — ona sama umře.“ — Ezechiel 18:4, 20.

Je však možné, že slova, jež jsou z původních jazyků přeložena jako „duše“, označují alespoň v některých biblických textech něco, co při smrti opouští tělo a je nesmrtelné? Jak máme rozumět následujícím textům? „Když její duše vycházela (neboť zemřela), nazvala jeho jméno Ben Oni.“ (1. Mojžíšova 35:18) „Můj Bože, prosím, způsob, aby se duše tohoto dítěte do něho vrátila.“ (1. Královská 17:21) „Přestaňte hlučet, protože jeho duše je v něm.“ (Skutky 20:10) Neukazují snad tyto texty, že duše je něco, co existuje nezávisle na tělu?

Klíčem k porozumění, pokud jde o tyto výroky, je text u Joba 33:22, který je napsán básnickým slohem, tak zvaným paralelismem. V tomto textu jsou slova „duše“ a „život“ použita paralelně, vedle sebe, takže mohou být zaměněna, aniž se změní smysl věty. Čteme zde: „Jeho duše se přibližuje k jámě a jeho život k těm, kteří působí smrt.“ Tento text s paralelními větnými členy ukazuje, že slovo „duše“ může znamenat život osoby; jestliže se tedy mluví o odchodu duše, může tím být označen konec života nějaké osoby.

Uveďme si znázornění: Někdo například řekne, že  jeho pes ,ztratil život‘, protože jej přejelo nákladní auto. Chce tím říci, že život zvířete opustil tělo a dále existuje? Nikoli, pouze obrazně vyjadřuje, že pes zahynul. Totéž platí, říkáme-li, že ,ztratil život‘ nějaký člověk. Nemíníme tím, že by jeho život existoval nezávisle na těle. Podobně i výraz ,ztratit duši‘ znamená ,ztratit svůj život jako duši‘ a není tím míněno, že by existoval další život po smrti. V biblickém slovníku The Interpreter‘ s Dictionary of the Bible čteme:

„ ,Odchod‘ nepheš [duše] musíme chápat jako obrazné vyjádření, protože [duše] neexistuje nezávisle na těle, ale umírá s ním. (4. Mojžíšova 31:19; Soudců 16:30; Ezechiel 13:19) Žádný biblický text neopravňuje k výroku, že ,duše‘ se v okamžiku smrti odděluje od těla.“

ODKUD POCHÁZÍ TATO VÍRA

Biblické texty neklamně ukazují, že člověk nemá nesmrtelnou duši, ale že sám je duší. Jak se tedy víra v nesmrtelnou duši dostala do učení církví křesťanstva? Znalci dnes otevřeně přiznávají, že se to stalo pod vlivem pohanské řecké filosofie. Profesor Douglas T. Holden ve své knize Smrt nebude panovat (angl.) píše:

„Křesťanská theologie je tak prostoupena řeckou filosofií, že vychovala jednotlivce, kteří mají z devíti desetin smýšlení řecké a z jedné desetiny křesťanské.“

Katolický časopis Commonweal ve vydání z 15. ledna 1971 připouští, že představa o nesmrtelné duši, jež se rozšířila v „pozdním judaismu a v raném křesťanství“, byla „dědictvím Athén“.

 Kdo nese odpovědnost za toto smísení řeckých pohanských myšlenek s myšlenkami křesťanskými? Není to duchovenstvo? Členové církví jistě nezavedli sami toto učení, o němž znalci Bible nyní otevřeně přiznávají, že je nebiblické.

Kde však získali starověcí Řekové základ pro své náboženské představy? Jak jsme již viděli, existují přesvědčivé důkazy o tom, že náboženské názory Řeků i jiných národů byly ovlivněny Babylóňany. O babylónských názorech na duši čteme v díle The International Standard Bible Encyclopaedia slova:

„[Babylóňané] věřili, že duše lidí po smrti žijí dál . . . Často dávali mrtvým předměty, které by mrtví mohli používat ve svém budoucím životě . . . Zdá se, že v budoucím světě měly být mezi mrtvými rozdíly. Bojovníci, kteří padli v bitvě, se patrně těšili zvláštní přízni. Dostávali čerstvou vodu k pití, zatímco ten, kdo neměl žádné potomky, kteří by mohli přinášet obětní dary k jeho hrobu, trpěl bolesti a byl o mnoho ochuzen.“

Řekové tedy mohli snadno získat podklad pro své názory o nesmrtelnosti duše z Babylóna a řečtí filosofové jej pak rozšířili.

Zdá se, že podobně tomu bylo u nekřesťanských náboženství, jež existují dodnes. Porovnáme-li například starověkou civilizaci v údolí Indu, kde jako náboženství převládá hinduismus, s civilizací v Mezopotámii, nacházíme mnoho podobných rysů. Jsou to například stavby podobné zigguratům, stupňovitým věžím v Mezopotámii, jež sloužily náboženským účelům, a obrázkové znaky, které jsou velmi podobné  starým znakům v Mezopotámii. Známý asyrolog Samuel N. Kramer se domnívá, že v údolí řeky Indu se usadili obyvatelé, kteří uprchli z Mezopotámie, když byla opanována Sumery. Proto není obtížné porozumět, kde jsou kořeny hinduistické víry v nesmrtelnou duši.

Existují tedy důkazy o tom, že víra v nesmrtelnost lidské duše se rozšířila po celé zemi ze starověkého Babylóna. A biblická zpráva ukazuje, že právě v Babylóně došlo ke vzpouře proti Bohu. To by samo o sobě bylo již dostatečným důvodem, abychom se na učení o nesmrtelné duši dívali s výhradami. Nesmíme však zapomenout, že jak jsme již poznali, je tato nauka rovněž v přímém rozporu s Biblí.

Neodporuje však názor o nesmrtelnosti duše také tvé osobní zkušenosti? Co se například stane, když je někdo zbit do bezvědomí, omdlí, nebo je v nemocnici v narkóse? Jestliže jeho „duše“ je skutečně oddělitelná od těla a může vědomě existovat mimo tělo, takže její existence a funkce není ovlivněna ani smrtí, proč si člověk v době bezvědomí vůbec neuvědomuje, co se děje kolem? Proč mu potom musí být vyprávěno, co se v té době dělo? Kdyby jeho „duše“ mohla po smrti vidět, cítit a myslet, jak tomu zpravidla učí náboženství, proč se všechny tyto funkce zastaví při něčem daleko méně drastickém, než je smrt, například při přechodném bezvědomí?

Mrtvé tělo, ať již lidské nebo zvířecí, se tedy nakonec rozpadá v zemské prvky. Ve spojení se smrtí neexistuje ani jediný náznak, z něhož by se dalo usuzovat, že existuje nesmrtelná duše.

 ÚČINEK NAUKY O NESMRTELNOSTI DUŠE

Názory na duši mají nemalé důsledky.

Učení o tom, že člověk má nesmrtelnou duši, bylo využíváno k tomu, aby ve válečných dobách bylo upokojováno svědomí lidí. Náboženští představitelé vyvolávají dojem, že zabíjení přece není nic špatného, protože ti, kteří padli, nejsou ve skutečnosti mrtví. Vojákům se říká, že ten, kdo padne v bitvě proti nepříteli, přijde do nebe. Charakteristický výrok byl uveřejněn v newyorském listu Times z 11. září 1950: „Zarmoucení rodiče, jejichž synové byli odvedeni nebo povoláni k válečné službě, slyšeli včera v katedrále sv. Patricka, že smrt v bitvě patří k Božímu plánu, aby bylo zalidněno ,nebeské království‘.“ Zde vyjádřený názor se jen velmi málo liší od babylónského učení, podle něhož ti, kteří padli ve válce, jsou ve zvlášť příznivém postavení.

Biblické výroky o duši byly tedy zkresleny, což vedlo k tomu, že lidskému životu byla přisuzována menší hodnota a lidé se stali závislými na velkých náboženských systémech, které neprávem prohlašovaly, že pečují o jejich duše.

Co učiníš, když ses nyní dověděl o těchto věcech? Je zřejmé, že pravý Bůh, ,Bůh pravdy‘, který nenávidí lži, nebude příznivě posuzovat osoby spojené s organizacemi, jež učí lži. (Žalm 31:5; 31:6, KB; Přísloví 6:16–19; Zjevení 21:8) A chtěl bys opravdu patřit k nějaké náboženské společnosti, která s tebou nejedná čestně?

 [Obrázek na straně 40]

VŠICHNI JSOU DUŠE