6. kapitola

Duch, který se vrací k Bohu

KAŽDÝ upřímný badatel Bible měl by naprosto jistě vědět, že biblické označení „duše“ se nevztahuje na žádnou nesmrtelnou součást člověka, která by vědomě dále existovala po smrti těla. Jsou však lidé, kteří sice vyslechnou přesvědčující důkazy o tom, co skutečně je duše, a přece vznášejí další námitky, jimiž by podpořili svou víru, že něco v člověku dále existuje po smrti.

Biblický text, který je často citován v této souvislosti, je Kazatel 12:7: „Potom se prach vrací do země právě tak, jak byl, a duch sám se vrací k pravému Bohu, který jej dal.“ Adam Clarke, theolog Wesleyovy metodistické církve, o tomto verši píše ve svém Komentáři slova: „Moudrý muž zde naprosto zřetelně odlišuje tělo od duše: tělo není totéž, co duše; pouze tělo je hmotné, duše nikoli. Tělo, jež je hmotné, vrací se do prachu, z něhož pochází; ale duch, který je nehmotný, vrací se k Bohu.“ Podobný výrok najdeme v díle Katolický komentář k Písmu svatému (angl.): „Duše se vrací k Bohu.“ Oba tyto komentáře tedy naznačují, že duše a duch jsou totéž.

Je však zajímavé, že jiní římsko-katoličtí i protestantští znalci zastávají zcela odlišný názor. Ve „Slovníku biblických theologických výrazů“, který je v katolickém překladu Nová americká bible (vydavatel  P. J. Kennedy & Sons, New York, 1970) čteme: „Jestliže je výrazu ,duch‘ použito v protikladu k ,tělu‘ . . . neděje se tak proto, aby byla odlišována hmotná část člověka od nehmotné . . . ,Duch‘ neznamená duši.“ V textu Kazatele 12:7 tento překlad neužívá slova „duch“, ale výrazu „životní dech“. V protestantském překladu Interpreter’s Bible je o pisateli knihy Kazatel napsáno: „Koheleth nemíní, že by lidská osobnost existovala dále.“ Jestliže tedy porovnáváme tak odlišné závěry, můžeme vůbec získat jistotu, co je duch a v jakém smyslu se vrací k Bohu?

U Kazatele 12:1–7 jsou básnickým jazykem popsány účinky stáří a smrt. Po smrti se tělo nakonec rozpadá a opět se stává částí zemského prachu. Na druhé straně „duch sám se vrací k pravému Bohu“. Smrt člověka je tedy spojena se skutečností, že se duch vrací k Bohu, což naznačuje, že lidský život v určitém ohledu závisí na tomto duchu.

Hebrejské slovo, které je u Kazatele 12:7 přeloženo jako „duch“ nebo „životní dech“, zní v původním textu ruahh. Odpovídající řecký výraz je pneuma.Náš život sice závisí na dýchání, ale české slovo „dech“, jimž mnozí překladatelé překládají slova ruahh a pneuma, není vždy vhodné jako synonymum pro slovo „duch“. Kromě toho, výrazem „dech“ je překládáno i jiné hebrejské a řecké slovo, totiž nešamah (hebrejsky) a pnoe (řecky). (Viz 1. Mojžíšova 2:7 a Skutky 17:25) Přesto však stojí za povšimnutí, že překladatelé, kteří někdy používají výrazu „dech“ místo „duch“, ukazují, že výrazy v původním jazyce se vztahují na něco neosobního, co je však nezbytně nutné pro trvání života.

 CO JE DUCH?

V Bibli je výslovně řečeno, že lidský život závisí na duchu (ruahh neboli pneuma). Čteme: „Odejmeš-li jim [Jehovo] ducha [ruahh], skonávají a vracejí se zpět do svého prachu.“ (Žalm 104:29) „Tělo bez ducha [pneuma] je mrtvé.“ (Jakub 2:26, NS, rev. vyd. 1971) Je to tedy duch, který oživuje tělo.

Touto oživující silou však není pouze dech. Proč ne? Protože život zůstává v tělesných buňkách ještě krátký čas potom, kdy přestane dýchání. Proto mohou být úspěšné oživovací pokusy a tělesné orgány jednoho člověka mohou být také transplantovány někomu jinému. To všechno se však musí dít rychle. Jakmile životní síla zmizí z tělesných buněk, jsou marné všechny pokusy zachovat život. Všechno dýchání na světě by nemohlo oživit ani jedinou buňku. Uvažujeme-li o „duchu“ z tohoto hlediska, je to zřejmě neviditelná životní síla, jež působí v každé živé buňce lidského těla.

Působí tato životní síla pouze v člověku? Biblické výroky nám mohou pomoci ke správnému závěru. V biblické zprávě o zničení lidí a zvířat v celosvětové potopě čteme: „Všechno, co mělo v chřípích působící dech [nešamah] životní síly [v hebrejštině je na místě slova ,síla‘ výraz ruahh, duch], totiž vše, co bylo na souši, zemřelo.“ (1. Mojžíšova 7:22) U Kazatele 3:19 je ve spojení se smrtí uvedeno podobné zjištění: „Je možnost, pokud jde o lidské syny, a je možnost, pokud jde o zvíře, mají tutéž možnost. Jako umírá jeden, tak umírá i druhý; a všichni mají jen jednoho ducha [ruahh], takže neexistuje nadřazenost člověka na zvířetem.“ Pokud jde o ducha, který oživuje  tělo, nestojí tedy člověk výše než zvíře. Člověk i zvíře mají téhož neviditelného ducha neboli životní sílu.

Ducha neboli životní sílu působící ve zvířatech i v člověku mohli bychom v určitém ohledu srovnat s proudem elektronů neboli s elektřinou, jež proudí do nějakého spotřebiče. Neviditelná elektřina může mít různé účinky, podle toho, jaký spotřebič je napájen. Kamna mohou vydávat teplo, ventilátor může působit proudění vzduchu, počítač může řešit matematické problémy a televizor může reprodukovat obraz i zvuk. Neviditelná síla, která v jednom spotřebiči působí reprodukci zvuku, může v jiném spotřebiči působit ohřev a v dalším umožní řešení složitých matematických problémů. Přijímá však někdy elektrický proud charakteristické a často složité rysy spotřebičů, které napájí? Nikoli, je to stále týž elektrický proud — pouhá síla nebo forma energie.

Podobně i lidé a zvířata mají „jen jednoho ducha“, jednu účinnou sílu. Duch neboli účinná síla, jež umožňuje člověku plnit životní funkce, se nijak neliší od ducha, který to též umožňuje zvířatům. Duch si nezachovává charakteristické znaky buněk mrtvého těla. Duch si například nezachovává informace uložené v mozkových buňkách a myšlenkový proces nemůže pokračovat nezávisle na těchto buňkách. Bible nám říká: „Jeho duch [ruahh] vychází, on se vrací zpět do své půdy; v ten den skutečně mizí jeho myšlenky.“ — Žalm 146:4.

Taková je skutečnost, a proto není možné, aby pokračovala vědomá existence, když se ruahh neboli duch vrací k Bohu. Duchem nepokračuje lidské myšlení.  Je to pouze životní síla, která neprojevuje vědomou existenci nezávisle na tělu.

JAK SE DUCH VRACÍ K BOHU

Jak se však tato neviditelná, neosobní síla neboli duch vrací k Bohu? Vrací se do jeho doslovné přítomnosti v nebi?

Slovo „vracet se“ není v Bibli vždy používáno v souvislosti s doslovným pohybem z jednoho místa na druhé. O nevěrných Izraelitech bylo například řečeno: „ ,Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám,‘  řekl Jehova vojsk.“ (Malachiáš 3:7) To zřejmě neznamenalo, že Izraelité měli opustit zemi a přijít do Boží přítomnosti. Ani to neznamenalo, že by Bůh opustil své postavení v nebesích a začal přebývat na zemi s Izraelity. Izraelité se měli ,navrátit‘ k Jehovovi v tom smyslu, že se měli odvrátit od svého nesprávného způsobu jednání a opět jednat v souladu s Božími spravedlivými cestami. A slova ,navrátím se k vám‘ znamenala, že Jehova opět obrátí svou pozornost s přízní ke svému lidu. V obou případech se návrat vztahoval na postoj a ne na doslovný pohyb z jednoho zeměpisného místa na jiné.

Uveďme si znázornění: nějaký podnik nebo majetek změní svého majitele. V určité zemi mohou být například železnice převedeny z rukou soukromých podnikatelů do rukou státu. Při takovém zestátnění snad zůstanou všechna železniční zařízení i všechny podklady na svém místě. Mění se pouze správa nad nimi.

Totéž platí o duchu neboli životní síle. Není nutné, aby se při smrti člověka duch ,vracel k Bohu‘ tak, že by se doslovně pohyboval ze země do nebeské oblasti. Ale dar, který kdysi měl člověk, jenž zemřel, vrací se nyní k Bohu, totiž dar, že směl žít jako inteligentní tvor. To, co je nutné k oživení člověka, totiž duch neboli životní síla, je nyní v Božích rukou. — Žalm 31:5; 31:6, KB; Lukáš 23:46.

Je to stav podobný situaci obžalovaného člověka, který řekne soudci: „Můj život je ve vašich rukách.“ Chce tím říci, že jeho další život záleží na soudcově rozhodnutí. Obžalovaný v té věci nemůže nijak rozhodovat. Tato věc není v jeho rukách.

 Podobně je tomu u zemřelého člověka; nemá moc nad svým duchem neboli životní silou. Jeho duch se vrátil k Bohu v tom smyslu, že záleží na Bohu, zda poskytne onomu člověku naději na život v budoucnosti. Záleží na Bohu, aby rozhodl, zda zemřelému obnoví ducha neboli životní sílu.

Vylučuje to však nutně jakoukoli možnost žít po smrti? Neměli bychom se zamyslet ještě nad něčím jiným?

CO LZE ŘÍCI O ZNOVUZROZENÍ NEBOLI PŘEVTĚLENÍ?

Milióny lidí, kteří zastávají zcela odlišné náboženské názory — „křesťanské“ i nekřesťanské — , věří, že lidé existovali již před svým nynějším životem a že budou dále žít i po smrti. Ačkoli se jejich představy od sebe velmi liší, přece všichni věří, že něco z člověka se znovu narodí neboli převtělí do jiného těla.

V knize Příručka buddhismu (angl.) je podporována víra v znovuzrození. Je zde řečeno: „Někdy míváme pozoruhodné zážitky, které je možno vysvětlit pouze znovu- zrozením. Jak často potkáváme lidi, kteří jsou nám docela cizí, a přece máme vnitřní pocit, že je dobře známe? Jak často se stává, že poprvé přijdeme na nějaké místo, a přece se nám zdá, jako bychom je dokonale znali?“

Stalo se ti to někdy? Stalo se ti, že jsi někoho uviděl poprvé a měl jsi přitom pocit, jako bys jej již dlouho znal? Jak si můžeme vysvětlit takový zážitek?

Lidé jsou si často podobní. Snad sis někdy po chvilce přemýšlení uvědomil, že se nějaký člověk svou povahou  a vzhledem podobá někomu z tvých příbuzných nebo přátel.

Stejně se mohlo stát, že jsi někdy žil v určitém městě nebo jsi viděl jeho obrázky. Když jsi potom navštívil jiné město, snad sis povšiml určitých podobností, takže se ti zdá, jako by to místo pro tebe vlastně nebylo cizí nebo neznámé.

Není tedy rozumný závěr, že pocit, jako bychom již znali osoby a místa, jež vidíme poprvé, nevznikl z toho, že bychom už jednou žili, ale že vyplývá spíše ze zkušeností, které získáváme v nynějším životě? Kdyby všichni lidé žili v minulosti již několikrát, neměli by si toho být všichni vědomi? Proč tedy milióny lidí nemají ani nejmenší pocit, že již jednou žili, a ani je to nenapadne? A jak by se potom někdo mohl vyvarovat chyb, jichž se dopustil ve svém předchozím životě, kdyby si na ně nemohl ani vzpomenout? K čemu by byl užitečný takový dřívější život?

Někdo snad na takové otázky prohlásí, že ,život by byl břemenem, kdyby lidé znali podrobnosti své předchozí existence‘. Tak to řekl Mohandas K. Gandhi, který prohlásil: „Je to laskavost přírody, že si nevzpomínáme na svá minulá zrození. K čemu by bylo užitečné vzpomínat si na podrobnosti těch nespočetných zrození, kterými jsme prošli? Život by byl břemenem, kdybychom byli obtíženi tak nesmírným množstvím vzpomínek. Moudrý člověk úmyslně zapomíná mnohé věci, jako právník zapomíná případy a jejich podrobnosti, jakmile jsou vyřízeny.“ To je zajímavé vysvětlení. Spočívá však na pevném základě?

Snad si nedokážeme vzpomenout na všechno, co jsme prožili, ale určitě jsme také všechno nezapomněli.  Právník sice může zapomenout nejmenší podrobnosti nějakého případu, ale zkušenost, kterou při tom získá, stává se součástí jeho znalostí. Měl by skutečně velkou nevýhodu, kdyby opravdu všechno zapomněl. Musíme si také položit otázku: Co působí lidem větší starost: špatná nebo dobrá paměť? Jestliže si nějaký starý člověk dokáže dobře vybavit své vědomosti a zkušenosti, není na tom daleko lépe než takový, který zapomněl prakticky všechno? Byla by to skutečně „laskavost“, kdybychom se museli stále znovu učit věcem, kterým jsme se již naučili v předchozím životě? Považoval bys za „laskavost přírody“, kdybys každých deset let života zapomněl prakticky všechno, co jsi znal, a kdyby ses musel znovu učit nějakému jazyku a znovu shromažďovat poznat a zkušenosti jen proto, abys potom zase všechno zapomněl? Nebylo by to skličující? Nebyla by to ohromná ztráta? Proč bychom si tedy měli myslet, že se to děje každých sedmdesát nebo osmdesát let? Můžeš si představit, že by milující Bůh pojal do svého předsevzetí s lidmi takové znovuzrození?

Mnozí přívrženci nauky o znovuzrození věří, že lidé, kteří žili špatným životem, zrodí se znovu v nižší kastě nebo jako hmyz, pták či savec. Proč je takový přírůstek lidí, taková velká populační exploze právě nyní, kdy zločinnost dosahuje tak nebývalého rozsahu? A proč i lidé z nejnižších kast dosahují vynikajících výsledků, mají-li příležitost ke vzdělání? Například v newyorském listu Times ze 26. října 1973 byla zpráva, že jedna šestnáctiletá dívka z nízké kasty byla nejlepší na škole v Kallipashim v Indii. Byla  bystřejší než dívka z nejvyšší kasty, z kasty brahmanů. Jak si to můžeme vysvětlit? Není tomu ve skutečnosti tak, že nauka o znovuzrození neboli převtělování nemůže uspokojivě vysvětlit takové věci?

Přemýšlej také o tom, jaké ovoce přinesla tato nauka. Nebylo tím mnoho lidí přinuceno k životu, který byl pod jejich důstojnost, protože museli za špatných podmínek vykonávat podřadnou práci a neměli téměř žádnou možnost zlepšit vzděláním svůj životní úděl?

UČÍ BIBLE O ZNOVUZROZENÍ?

Někteří lidé mohou ovšem poukázat na to, že logické závěry nevylučují možnost znovuzrození. Na výše uvedené argumenty snad odpovědí slovy: „I Bible učí o znovuzrození. Je to prostě jedna z mnoha věcí, které lidé nejsou schopni zcela vysvětlit.“

Stoupenci nauky o znovuzrození se dovolávají Bible, a proto chceme uvažovat o tom, co Bible říká. Které biblické texty je možno uvést jako důkaz nauky o znovuzrození? Kniha Co je buddhismus? odpovídá: „Křesťanskému čtenáři bychom chtěli poukázat na to, že [nauka o znovuzrození] je zřetelně patrná ve zkomolených zlomcích Kristova učení, jež jsou dosud k dispozici. Všimněme si například, jak se rozšířily pověsti, že Ježíš byl Jan Křtitel, který se vrátil, nebo Jeremiáš či Eliáš (Matouš xvi, 13 až 16) I Herodes se zřejmě domníval, že Ježíš byl ,Jan Křtitel, který vstal z mrtvých‘.“

Co říci o těchto argumentech? Tvrdil snad Ježíš Kristus sám, že je Jan Křtitel nebo Eliáš?  Nikoli, to tvrdili lidé, kteří nepřijímali Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše neboli Krista, jímž skutečně byl. Ježíš nemohl být Jan Křtitel, protože byl sám ve třiceti letech pokřtěn Janem Křtitelem, který byl starší. (Matouš 3:13–17; Lukáš 3:21–23) Král Herodes vyjádřil nesmyslný názor, že Ježíš je Jan, který byl vzkříšen z mrtvých, protože on sám dal Jana Křtitele popravit a měl proto těžké výčitky svědomí.

Neexistují však přímé výroky Ježíše Krista, o nichž by se dalo říci, že podporují víru v znovuzrození neboli převtělování? Ano, jeden takový výrok existuje. Při jedné příležitosti uvedl Ježíš Kristus Jana Křtitele do souvislosti se starověkým hebrejským prorokem Eliášem. Řekl: „Eliáš již přišel a nepoznali jej, ale učinili s ním, co chtěli . . . Tehdy si učedníci uvědomili, že k nim mluvil o Janu Křtiteli,“ (Matouš 17:12, 13) Když Ježíš řekl, že „Eliáš již přišel“, mínil tím, že Jan Křtitel byl Eliáš, který se znovu narodil?

Odpověď na tuto otázku musí být založena na tom, co říká Bible jako celek. V době, kdy Ježíš působil na zemi, se mnozí Židé domnívali, že Eliáš se doslovně vrátí. A Malachiášovo proroctví poukazovalo na dobu, kdy Jehova Bůh pošle proroka Eliáše. (Malachiáš 4:5) Jan Křtitel si však o sobě nemyslel, že je osobně Eliáš nebo nějaké převtělení tohoto hebrejského proroka. Při jedné příležitosti se jej Židé ptali: „Jsi Eliáš?“ Jan odpověděl: „Nejsem.“ (Jan 1:21) Bylo však předpověděno, že Jan s „Eliášovým duchem a mocí“ připraví cestu Mesiáši. (Lukáš 1:17) Když tedy Ježíš mluvil o Janu Křtiteli ve spojitosti s Eliášem,  ukázal pouze, jak se proroctví splnilo na Janovi, který konal takové dílo jako Eliáš ve staré době.

Jiný biblický text, na nějž se odvolávají ti, kteří věří v převtělování, je Římanům 9:11–13: „Když se [Ezau a Jákob] ještě nenarodili a nedělali nic dobrého ani špatného, aby Boží záměr vzhledem k vyvolení nezůstal závislý na skutcích, ale na tom, který povolává — , bylo jí [Rebece] řečeno: ,Starší bude otrokem mladšího.‘ Jak je psáno [u Malachiáše 1:2, 3]: ,Miloval jsem Jákoba a Ezaua jsem nenáviděl.‘ “ Neukazuje tento úryvek, že Boží vyvolení bylo založeno na tom, co Jákob a Ezau dělali za svého života předtím, než se narodili Rebece?

Proč bychom si nepřečetli uvedený text ještě jednou? Povšimněme si slov, která výslovně ukazují, že Boží vyvolení zde bylo dříve, než kterýkoli z nich mohl vykonat něco dobrého nebo zlého. Boží volba tedy nezávisela na jejich skutcích, které by vykonali v nějakém dřívějším životě.

Na jakém základě tedy Bůh učinil volbu dříve, než se oba chlapci narodili? Z Bible vyplývá, že Bůh může vidět zárodek a proto zná genetickou stavbu člověka ještě před narozením. (Žalm 139:16) Bůh použil své schopnosti znát budoucí věci, a proto věděl, jakou povahu a jaký temperament budou v podstatě mít oba chlapci; proto mohl vyvolit toho, který byl vhodnější pro mimořádné požehnání. Oba svým životem potvrdili, jak moudrá byla Boží volba. Jákob pěstoval duchovní zájmy a věřil v Boží zaslíbení, zatímco Ezau projevoval hmotařské sklony a neměl ocenění pro svaté věci. — Židům 11:21; 12:16, 17.

Také skutečnost, že Pavel citoval Malachiášova slova  o tom, že Bůh ,miloval Jákoba, ale Ezaua nenáviděl‘, poukazuje na to, jak Jehova oba posoudil na základě jejich genetické skladby. Malachiáš zapsal tato slova mnoho staletí po smrti Jákoba i Ezaua; potvrzují, co Bůh naznačil o chlapcích před jejich narozením.

Na podporu nauky o převtělování uvádějí někteří otázku, kterou položili Ježíšovi učedníci. Poukázali na jednoho muže, který byl od narození slepý, a zeptali se: „Kdo hřešil, ten člověk nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9:2) Neukazují tato slova, že onen muž musel již jednou žít?

Nikoli! Ježíš Kristus nesouhlasil s myšlenkou, že by tento muž hřešil, dříve než se jako dítě vyvíjel v těle své matky a než se narodil. Ježíš řekl: „Nehřešil ani ten člověk ani jeho rodiče, ale stalo se tak proto, aby na jeho případě byly zjeveny Boží skutky.“ (Jan 9:3) To znamená, že lidské nedokonalosti a vady, například slepota onoho muže, poskytly příležitost k tomu, aby se projevily Boží skutky v podobě zázračného uzdravení. Kdyby se nikdo nenarodil slepý, nikdy by lidé nepoznali, že Bůh může vrátit zrak člověku, který je od narození slepý. Jehova Bůh připustil, aby vzniklo hříšné lidstvo, a na lidských nedokonalostech a vadách lidem ukázal, co pro ně může učinit.

Někteří lidé se tedy domnívají, že existují biblické texty, jež podporují představu o znovuzrození; ale bližší zkoumání ukazuje, že tomu tak není. Nikde v Bibli ve skutečnosti nenajdeme žádnou zmínku o znovuzrození nebo o stěhování duše, ducha či něčeho jiného, co by dále žilo po smrti těla. Někteří lidé se  pokoušeli ,vyčíst‘ ze svatého Písma myšlenku o znovuzrození neboli převtělování. Bible však nic takového neučí.

Bible naopak jasně ukazuje, že vědomá existence nepokračuje v podobě duše nebo ducha, jež by při smrti opouštěly tělo. Když Bůh odsoudil prvního člověka k smrti za neposlušnost, nedal mu vyhlídku na znovuzrození neboli převtělení, Adamovi bylo řečeno: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do půdy, neboť jsi z ní byl vzat. Neboť jsi prach a do prachu se vrátíš.“ (1. Mojžíšova 3:19) Ano, člověk se měl vrátit do neživého prachu zemské půdy.

Znamená to tedy, že dnešním životem všechno skončí? Nebo existuje nějaké opatření, aby bylo možno v budoucnosti získat život nějak jinak? Není možné, aby živí nějak pomohli mrtvým?

[Obrázek na straně 51]

Duch můžeme přirovnat k elektrickému proudu, který uvádí do chodu nejrůznější přístroje, ale nikdy nepřijímá jejich znaky.