11. kapitola

Je peklo horké?

NEZMIŇUJÍ se mnohé biblické překlady o místě, které se nazývá „peklo“? Ano, mnohé překlady Písma svatého používají tohoto výrazu. Vzniká však otázka, zda učení, které duchovenstvo předkládalo o místě nazvaném“peklo“, pochází ze Svaté bible, nebo z nějakého jiného zdroje.

Věděl jsi, že víře v pekelná muka jsou učeni nejen členové církví křesťanstva, ale také mnozí, kteří se nehlásí ke křesťanství? Je poučné dovědět se, co říkají různé spisy o trápení těch, kteří prý jsou v pekle.

Jedna nekřesťanská „svatá kniha“ ze sedmého století n. l. říká:

 „Peklo! — budou v něm hořet — , jaké to neblahé lože! Skutečně! Potom je pocítí — vroucí tekutinu a tekutinu temnou, kalnou, nesmírně studenou! . . . (budou) uprostřed Ohnivé Bouře, ve Vařící Vodě a ve stínu Černého Dýmu; (nebude tam) nic, čím by se osvěžili nebo potěšili.“

Buddhismus, který vznikl asi v šestém století př. n. l., popisuje jedno z „pekel“, o nichž učí, slovy:

„Ani na okamžik zde neustávají plameny nebo utrpení bytostí.“

Římskokatolický Katechismus křesťanského učení (angl., vyd. z r. 1949) říká:

„Nikdy se nemohou dívat na Boha a trpí hrozná muka, zvláště muka ohněm, po celou věčnost . . . Je jim znemožněn oblažující pohled na Boha, což se nazývá bolest ze ztráty; trápení duše a těla, jež je způsobeno vnějšími prostředky po vzkříšení, se nazývá smyslová bolest.“

Na některých místech také protestanští duchovní líčí živými slovy pekelné hrůzy. Také v jejich církvích se vyskytují členové, kteří někdy tvrdí, že měli vidění o pekelných mukách. Jeden muž popsal své vidění slovy: ,Všude, kam můj zrak dohlédl, byly vidět jen ohnivé plameny a lidské bytosti. Jaká tam byla bolest a utrpení! Někteří lidé křičeli, jiní naříkali a prosili: Vodu, vodu! Někteří si rvali vlasy, jiní skřípěli zuby; jiní se kousali do paží a rukou.‘

Často se tvrdí, že strach z pekelného trestu podněcuje lidi, aby jednali správně. Potvrzují však historické  skutečnosti pravdivost tohoto tvrzení? Nedopustili se právě nejhorších krutostí lidé, kteří věřili v nauku o pekelném ohni? Nedokazuje to například krutá inkvizice a krvavé křižácké války, které vedlo křesťanstvo?

Nemělo by nás tedy překvapit, že dnes stále více lidí ve skutečnosti nevěří v existenci pekelného trápení a že také nepovažují pekelný trest za odstrašující prostředek proti špatnému jednání. Tuto nauku sice nevyvracejí, ale prostě nemají chuť věřit tomu, co se jim zdá nerozumné a nepravdivé. Přece však zůstávají členy církve, která učí této nauce, a tím, že ji podporují, podílejí se na odpovědnosti za rozšiřování nauky o pekelném ohni.

Co však Bible říká o trápení po smrti? Pokud jsi četl předcházející kapitoly této knihy, víš, že mnohé rozšířené názory o stavu mrtvých jsou nepravdivé. Víš na základě Bible, že při smrti se od těla neodděluje  žádná duše ani duch, jež by dále vědomě existovaly. Bible tedy neposkytuje podklad pro nauku o věčném trápení po smrti, protože po smrti neexistuje dále nic, co by mohlo pociťovat doslovné trápení. Co je tedy místo, které různé biblické překlady označují jako „peklo“?

CO JE „ŠEOL“

V katolickém překladu Douay je první zmínka o pekle v 1. Mojžíšově 37:35, kde čteme slova patriarchy Jákoba o Josefovi, o němž se domníval, že je mrtvý: „Zarmoucen sestoupím ke svému synu do pekla.“ Jákob jistě nechtěl říci, že půjde ke svému synu na nějaké místo trápení. Takový výklad tohoto textu neuvádí ani poznámka pod čarou v překladu Douay (který vydal Douayský biblický dům, New York, 1941). Poznámka říká:

„Do pekla. To jest, do limba, na místo, kam přišly  duše spravedlivých před smrtí našeho Vykupitele. Jistě [to] znamená místo odpočinku, o němž se domníval, že tam přijde jeho duše.“

Bible sama však nikde nemluví o nějakém místě nazvaném „limbo“. Ani nepodporuje myšlenku, že by bylo nějaké místo odpočinku pro duši, jako by existovala odděleně od těla. Ve výkladu slov k modernímu katolickému překladu, k Nové americké bibli (vyd. P. J. Kennedy & Sons, New York, 1970) se připouští: „Není protiklad nebo rozdíl mezi duší a tělem; jsou to pouze dvě různá označení pro tutéž konkrétní skutečnost.“

Co je potom „peklo“, o němž se Jákob domníval, že se tam připojí ke svému synu? Chceme-li získat správnou odpověď na tuto otázku, musíme správně porozumět smyslu původního slova šeohl, přepisovaného jako „šeol“. Tento výraz, který se také překládá slovy „hrob“, „jáma“, „říše mrtvých“ a „podsvětí“, vyskytuje se (v Překladu nového světa) ve třiceti devíti knihách Hebrejských písem (obvykle nazývaných „Starý zákon“) šedesát šest krát, * ale nikdy není uvedeno ve spojení se životem, činností nebo trápením. Naopak, často se uvádí ve spojitosti se smrtí a nečinností. Uvádíme několik příkladů:

„Neboť ve smrti není o tobě zmínka [Jehovo]; kdo  tě bude chválit v šeolu [v hrobě, KB; v pekle, Douay]?“ — Žalm 6:5 [6:6, KB, Douay].

„Všechno, co chce činit tvá ruka, to konej celou svou silou, protože není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrosti v šeolu [v hrobě, KB; v pekle, Douay], v místě k němuž jdeš.“ — Kazatel 9:10.

„Neboť šeol [hrob, KB; peklo, Douay], ten tě nemůže chválit; smrt sama tě nemůže velebit. Ti, kteří sestupují do jámy, nemohou s nadějí vzhlížet k tvé pravosti. Živý, ano živý, ten tě může chválit jako já tento den.“ — Izaiáš 38:18, 19.

Šeol je tedy zřejmě místo, kam jdou mrtví. Není to jednotlivý hrob, ale všeobecně společný hrob mrtvého lidstva, kde končí veškerá vědomá činnost. To potvrzuje také Nová katolická encyklopedie, která o biblickém významu slova „šeol“ říká:

„Bible tak označuje místo naprosté nečinnosti, kam při smrti sestupuje každý, spravedlivý i nespravedlivý, bohatý i chudý.“ — Sv. 13, str. 170, angl.

V celém období Hebrejských písem nejsou nikde uvedena muka jako trest za neposlušnost, což dokazuje, že v té době neexistovalo místo ohnivého trápení. Izraelský národ si nemohl volit mezi životem a trápením, ale mezi životem a smrtí. Mojžíš řekl národu: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; a ty si máš zvolit život, abys zůstal naživu, ty i tvoji potomci, tím, že budeš milovat Jehovu, svého Boha, a naslouchat jeho hlasu a lnout k němu.“ — 5. Mojžíšova 30:19, 20.

Když Bůh později vyzval nevěrné Izraelity, aby činili pokání, měli tím být chráněni před předčasnou smrtí, nikoli před mukami. Prostřednictvím svého  proroka Ezechiele Jehova prohlásil: „Mám zalíbení ne ve smrti zlého, ale v tom, aby se zlý odvrátil od své cesty a skutečně zůstal živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest, neboť proč byste měli zemřít, dome izraelský?“ — Ezechiel 33:11.

HÁDES JE TOTÉŽ JAKO ŠEOL

Někdo se nyní snad zeptá: „Nenastala v tomto ohledu nějaká změna tím, že přišel na zem Ježíš Kristus?“ Nikoli, Boží osobnost ani jeho spravedlivá měřítka se nemění. Prostřednictvím svého proroka Malachiáše řekl: „Já jsem Jehova; nezměnil jsem se.“ [Malachiáš 3:6] Jehova nezměnil trest za neposlušnost. Je k lidem trpělivý, aby mohli ujít — nikoli mukám, ale zničení. Apoštol Petr napsal svým bratrům ve víře: „Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu, jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože si nepřeje, aby byl někdo zničen, ale přeje si, aby všichni dospěli k pokání.“ — 2. Petra 3:9.

Trestem za neposlušnost zůstala smrt, a proto se místo, kam podle Křesťanských řeckých písem [známých jako „Nový Zákon“] přicházejí mrtví, neliší od šeolu, o němž mluví Hebrejská písma. [Římanům 6:23] To je zřejmé, srovnáme-li Hebrejská písma s Křesťanskými řeckými písmy. Řecké slovo haides [jež se přepisuje jako „hádes“] má v podstatě tentýž význam jako hebrejské slovo šeohl. (Matouš 11:23; 16:18; Lukáš 10:15; 16:23 *; Skutky 2:27, 31; Zjevení 1:18; 6:8; 20:13, 14. [Pokud překlad,  který užíváš, neuvádí ve všech těchto textech slovo „peklo“ nebo „hádes“, přece uvidíš, že výrazy zde uvedené nenaznačují nic o místě trápení.]) Povšimni si následujícího příkladu:

V žalmu 16:10 čteme: „Neboť neponecháš [Jehovo] mou duši v šeolu [v pekle, KB] Nedovolíš, aby tvůj věrně oddaný viděl jámu.“ Apoštol Petr v jednom proslovu ukázal, že tento žalm měl prorocký význam. Řekl: „Protože tedy [David] byl prorok a věděl, že Bůh se mu zavázal přísahou, že jednoho z plodů jeho beder posadí na svůj trůn, předem viděl a mluvil o vzkříšení Kristově, že nebyl opuštěn v hádesu [v pekle, KB] ani jeho tělo nevidělo porušení.“ [Skutky 2:30, 31] Povšimni si, že na místě hebrejského slova šeohl bylo použito řeckého slova haides. Je tedy zřejmé, že výraz „hádes“ odpovídá výrazu „šeol“.

Ve výkladu slov k Novému překladu [franc.], který vydala Francouzská biblická společnost, je komentář k heslu „Říše mrtvých“:

„Tímto výrazem je přeloženo řecké slovo hádes, které odpovídá hebrejskému výrazu šeol. Je to místo, kde jsou mrtví mezi [dobou] svého skonu a vzkříšením [Lukáš 16:23; Skutky 2:27, 31; Zjevení 20:13, 14]. Určité překlady nesprávně uvádějí toto slovo výrazem peklo.“

ODKUD POCHÁZÍ NAUKA O PEKELNÉM OHNI

Je tedy zřejmé, že souvislosti, v nichž Bible uvádí slovo šeol a hádes, nepodporují nauku o pekelném ohni. Katolický časopis Commonweal [15. ledna 1971] připouští, že tato nauka není křesťanská a že dokonce odporuje duchu křesťanství:

 „Pro mnohé lidi i pro některé filosofy, odpovídá peklo potřebě, kterou má lidská představivost — je to určitý protějšek svatého Mikuláše . . . Kdo ze spravedlivých lidí by nechtěl vidět, že nespravedliví jsou náležitě potrestáni? A neděje-li se to v dnešním životě, proč by to nemohlo být v budoucím? Takový názor však je neslučitelný s Novým Zákonem, který zve člověka, aby žil a miloval.“

Uvedený časopis dále ukazuje, odkud snad pochází tato nauka:

„Další prvek, který mohl přispět k vytvoření tradiční křesťanské představy o pekle, můžeme najít v římském světě. Jako bylo základem převážné části řecké filosofie pojetí o vrozené nesmrtelnosti, tak byla pro Římany nejdůležitější ctností spravedlnost, a to zejména v době, kdy začalo vzkvétat křesťanství . . . Spojením těchto dvou způsobů nazírání — řecké filosofie a římského soudnictví — mohla vzniknout theologická rovnováha nebe a pekla: jestliže je dobré duši poskytnuta odměna, musí být zlá duše potrestána. Pokud Římané chtěli najít potvrzení pro svou víru, že nespravedliví budou spravedlivě potrestáni, stačilo, aby vzali do rukou Vergiliovu Aeneidu a přečetli si, co je tam řečeno o blažených v Elysiu a o prokletých v Tartaru, který byl obklopen ohněm a v němž panovala hrůza z trestu.“

Uznává se tedy, že nauka o ohnivém pekle patří k víře lidí, kteří byli odcizeni Bohu. Právem může být označena jako ,démonská nauka‘. [1. Timoteovi 4:1] Pochází ze lživého tvrzení, že člověk ve skutečnosti neumírá, a zrcadlí se v ní podlé, hanebné a kruté smýšlení démonů. [Srovnej Marek 5:2–13.] Nenaplnila tato nauka zbytečně lidi strachem a hrůzou? Neříká o Bohu naprostou lež? Jehova se ve svém Slově představuje jako Bůh lásky. [1. Jana 4:8] Nauka o ohnivém  pekle jej však pomlouvá; obviňuje jej lživě z nejhorších krutostí, jaké je možno si vůbec představit.

Zastánci nauky o ohnivém pekle říkají tedy rouhavé věci proti Bohu. Někteří duchovní snad sice neznají biblické důkazy, ale znát by je měli. Tvrdí o sobě, že oznamují Boží poselství, a proto jsou povinni vědět, co říká Bible. Vědí naprosto jistě, že jejich skutky a slova mohou silně ovlivnit život těch, kteří u nich hledají poučení, a proto by měli dávat bedlivý pozor na to, čemu učí. Každá nepravda o Bohu může odvrátit lidi, k jejich škodě, od čistého uctívání.

Není pochyby o tom, že Jehova Bůh neschvaluje falešné učitele. Nevěrným náboženským učitelům starověkého Izraele oznámil rozsudek: „Já sám jistě způsobím, že budete opovržení a nízcí pro všechen lid podle toho, jak jste nezachovávali mé cesty.“ [Malachiáš 2:9] Můžeme si být jisti, že stejný rozsudek stihne falešné náboženské učitele v dnešní době. Bible ukazuje, že je politické živly tohoto světa brzy zbaví jejich postavení a vlivu. [Zjevení 17:15–18] Lidem, kteří podporují náboženské systémy, jež učí lži, nebude se dařit lépe. Ježíš Kristus řekl: „Vede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ — Matouš 15:14.

Uvědomuješ-li si tyto skutečnosti, chtěl bys dále podporovat nějaký náboženský systém, který učí o ohnivém pekle? Jak by ses cítil, kdyby někdo zlomyslně pomlouval tvého otce? Považoval bys pomlouvače dále za své přátele? Nepřerušil bys raději všechny styky s nimi? Neměli bychom proto také chtít přerušit všechny styky s těmi, kteří pomlouvají našeho nebeského Otce?

Strach z mučení není pravou pohnutkou ke službě  Bohu. Bůh si přeje, abychom jej uctívali z lásky. K tomu by nás mělo podněcovat naše srdce. Poznali jsme, že mrtví nejsou v místě hrozných muk, kde by trpěli v planoucím ohni, ale že jsou v tichu, bez života a bez vědomí ve všeobecném hrobu mrtvých lidí. Tímto poznáním může být odstraněna překážka, pro kterou jsme snad až dosud nemohli prokazovat Bohu pravou lásku.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 90]

Scény z pekla podle představy buddhistů

[Obrázek na straně 91]

Scény z pekla z „Božské komedie“ katolíka Danteho