8. kapitola

Měli bychom se bát mrtvých?

VŠICHNI lidé nezastávají názor, že by mrtví potřebovali pomoc. Daleko rozšířenější je představa, že pomoc potřebují živí, aby byli chráněni před mrtvými. V noci se lidé často vyhýbají hřbitovu. Je podivné, že někteří lidé se dokonce bojí svých zemřelých příbuzných a přátel, které za jejich života milovali.

 Indiáni, kteří žijí na horách ve středu mexického státu Chiapas, spalují v den pohřbu červený pepř. Činí to v naději, že nepříjemný dým vyžene duši zemřelého z domu.

V některých evropských krajích otevírají lidé rychle všechny dveře a okna, když někdo zemře, aby duše mohla „vylétnout“. Aby nikdo nebyl postižen nějakým kouzlem, položí některý člen rodiny ruce zemřelého na jeho srdce a zatlačí mu oči mincemi.

Když zemře buddhistický Mongol ve stanu, nevynášejí jeho mrtvé tělo obvyklým otvorem ve stanu. Buď vytvoří ve stanu jiný otvor, který po vynesení mrtvého těla opět uzavřou, nebo před vchod do stanu zavěsí slaměnou rohož. Jakmile je mrtvé tělo odstraněno, tato slaměná rohož se spálí. Tímto zvykem se má zabránit tomu, aby se zemřelý nevrátil do příbytku a neškodil živým.

Na mnoha místech v Africe je zvykem radit se s fetišistickým knězem, kdykoli je rodina postižena nemocí, zemře-li dítě nebo dojde k nějakému neúspěchu v obchodním podnikání nebo při jiných neblahých okolnostech. Kněz obvykle prohlásí, že někdo urazil zemřelého člena rodiny. Dotazuje se na radu věštěním a předepíše oběti. Za tyto služby si vyžádá vysoký poplatek a dostane také maso obětního zvířete.

Měli by se lidé bát mrtvých? Měli by platit tak vysoké částky, jen aby se před nimi chránili?

Bible říká o mrtvých: „Zanikla jejich láska a jejich nenávist a jejich žárlivost, a na neurčitý čas již nemají podíl na ničem, co se má dělat pod sluncem.“ (Kazatel 9:6) Mrtví ti tedy nemohou nijak škodit. A nikdo nemůže tento biblický výrok vyvrátit.

Někteří lidé však přisuzují určité projevy duchům  mrtvých.Tvrdí, že když usmířili duchy mrtvých, uzdravili se z nějaké choroby, hospodářsky se jim začalo lépe dařit a podobně. Nemohlo však dojít k jejich uzdravení nebo k zdánlivému odstranění hospodářských problémů z jiných příčin?

Není to zvláštní, že si lidé vůbec neuvědomují, že urazili nějakého mrtvého příbuzného, a že se to dovědí teprve tehdy, ptají-li se na radu nějakého fetišistického kněze nebo někoho v podobném postavení? A proč by „duch“ mrtvého otce, matky, syna nebo dcery chtěl ohrožovat štěstí a blaho těch, které zemřelý člověk za svého života vřele miloval? Proč by měl „duch“ zemřelého dychtit po pomstě, jestliže za živa onen člověk nebyl pomstychtivý? Vlastnosti přisuzované zemřelému jsou často pravým opakem vlastností, které měl za svého života. Nemohli bychom to považovat za jasný důkaz toho, že zde  nepůsobí „duchové“ mrtvých? Zcela jistě. Bible má skutečně pravdu, jestliže říká, že mrtví „již nemají podíl na ničem, co se má dělat pod sluncem“.

Povšimněme si také, jak škodlivě působí na živé strach z mrtvých. Mnozí lidé se stali otroky fetišistických kněží a jiných duchovních, kteří tvrdí, že „duchové“ mrtvých velmi ovlivňují něčí štěstí nebo neštěstí. Tito muži vystupují tak, jako by byli schopni upravovat vztahy k uraženým zemřelým. Mnozí lidé jim věří, a proto vydávají mnoho peněz na nákladné obřady, ačkoli by tyto peníze ve skutečnosti potřebovali pro svou obživu. Přestože někteří lidé s přesvědčením tvrdí, že jim takové obřady pomohly, mohli bychom se zeptat, zda v nich jejich zkušenost vyvolala pravou radost, protože měli přednost překlenout propast mezi sebou a zesnulým členem rodiny. Nechovají se spíše jako člověk, který se stal obětí vydírání?

Zamysleme se také nad tím, jaké podvodné metody jsou často používány, aby se „duch“ zemřelého nemohl vrátit a znepokojovat živé: lidé pálí červený pepř, vynášejí zesnulého jiným východem ze stanu a podobně. Chtěl bys, aby tě někdo během tvého života takto klamal? Je potom rozumné, aby se někdo snažil klamat mrtvé, které by nikdy nechtěl klamat, dokud byli živí?

Zvyk uchylovat se ke klamu může také neblaze působit na toho, kdo jej pěstuje. Jestliže někdo uzná za dobré klamat mrtvého, o němž se domnívá, že dále vědomě existuje, nezeslábne jeho svědomí natolik, že se bude pokoušet klamat živé, bude-li to považovat za výhodné?

 Bůh, který se dává v Bibli poznat jako pravý Bůh, nemohl by nikdy schvalovat zvyky, které vznikly z lidského strachu před mrtvými. Proč ne? Protože tyto zvyky nejen že vycházejí z nesprávného názoru, ale také zcela odporují Boží osobnosti, jeho vůli a jeho způsobu jednání. „Bůh není člověk, aby mluvil lži.“ (4. Mojžíšova 23:19) Neschvaluje, jestliže se někdo z touhy po sobeckém zisku uchyluje k podvodu. Bible říká: „Muž, který se dopouští . . . podvodu, je odporný Jehovovi.“ — Žalm 5:6; 5:7, KB.

Proč by ses měl bát mrtvých, jestliže z Bible vyplývá, že nemají vědomí? (Žalm 146:4) Nemohou ti pomoci ani uškodit. Nyní z Bible víš, že „duše“ umírá a že „duch“ neexistuje vědomě dále, oddělen od těla. Jestliže se tedy setkáváme s jevy, které vzbuzují strach z mrtvých, pak musíme pro ně hledat jiný původ. V některých případech lidé tvrdí, že se jejich situace zlepšila, když učinili něco pro uklidnění mrtvých. Původcem této změny tudíž musí být osoba, která je ochotna způsobit takovou dočasnou úlevu, ale ze špatné pohnutky. Co tím sleduje? Aby lidé zůstali v zajetí a aby ve svém zaslepení nenašli cestu k životu beze strachu.

Je důležité, abychom poznali tohoto původce.

[Obrázek na str. 71]

Strach z mrtvých přiměje mnohé, aby vyhledali fetišistického kněze.