7. kapitola

Potřebují mrtví tvoji pomoc?

JEDNO staré čínské přísloví říká: „Sloužit těm, kteří jsou nyní mrtví, jako kdyby žili, je nejvyšším projevem pravé synovské oddanosti.“ Kdyby mrtví skutečně dále žili v nějakém jiném světě a služby, které jim prokazují pozůstalí na zemi, by jim mohly nějak prospět, byla by péče o ně jistě projevem lásky.

Mnozí lidé ovšem pouze zachovávají staré tradice,  ačkoli ve skutečnosti nejsou přesvědčeni o tom, že život po smrti pokračuje. Jiní však pevně věří, že mrtví potřebují jejich pomoc.

Milióny lidí téměř ve všech asijských zemích a na některých územích v Africe věří, že po celý život musí uctívat své zemřelé předky. Před pamětními deskami svých zemřelých příbuzných pálí kadidlo, modlí se, staví před ně květiny a dokonce tam předkládají obětní pokrmy. Věří, že takové uctívání pomůže mrtvým, aby žili ve svém příštím životě příjemně a aby se z nich nestali nepřátelští duchové.

Obzvláště ve spojení se smutečními obřady a s pohřbem nešetří pozůstalí náklady, aby pomohli zesnulým. Povšimněme si, jak jsou popsány tradiční orientální zvyky, jež byly zachovány při smrti jednoho významného vládního poradce:

Smuteční obřady řídili buddhističtí kněží. Zapálili ohnivé prskavky, aby byli odehnáni zlí duchové. Byl pálen i rýžový papír, na němž byly napsány modlitby, protože pozůstalí věřili, že to nějak prospěje duchu zemřelého. Vedle mrtvého těla bylo postaveno jídlo, nápoje a tabák, aby se duch mohl podle libosti osvěžit.

Potom mrtvé tělo položili do rakve, která zůstala čtyřicet devět dnů vystavena v jedné místnosti pohřebního ústavu. Nejstarší syn tam truchlil šest dnů. Sedmého dne šel domů, aby se vyspal, vykoupal a převlékl. Potom se opět vrátil k rakvi a cyklus se opakoval po celých čtyřicet devět dnů. V té době byly téměř neustále páleny ohnivé prskavky a ve dne v noci zněly zvuky fléten, bubnů a cimbálů.

 Čtyřicátého devátého dne se konal honosný pohřební průvod. Hrály kapely. Podél cesty byly páleny ohnivé prskavky, které visely na telegrafních sloupech , na lucernách i stromech. Na oltářní stoly byly kladeny pokrmy, nápoje a tabák a v malých svatyních, postavených podél cesty, byly páleny papíry s napsanými modlitbami a tyčinky kadidla. Pohřební průvod zpestřovaly dekorované vozy z papíru, pozlátka a bambusu. Mnozí z truchlících nesli lucerny, které měly osvětlovat cestu duchu mrtvého muže. Dekorované vozy, znázorňující paláce, letadla, lodě, zbraně, služebníky a jiné věci, byly spáleny u hrobu.

Pohřby lidí, kteří nejsou tak majetní a vážení, jsou podobné, ale daleko skromnější. Například papírových předmětů, jež jsou páleny, je daleko méně a nejsou tak složité.

Papírové předměty se pálí proto, že pozůstalí věří v očistec. Jsou přesvědčeni, že duch zemřelého dva roky putuje v očistci, ale že potřebuje pomoc, aby se mohl dostat do nebe. Oběti v podobě papírových předmětů mají ukázat, že mrtvý žil dobrým životem a že má všechno, co potřebuje k existenci na onom světě. Mnozí Číňané věří, že je tak možno dříve osvobodit jeho ducha z očistce.

Co si myslíš o takových pracných a nákladných pohřebních obřadech? Účastnil by ses jich? Jestliže ano, proč?

Pokud věříš, že mrtví potřebují tvoji pomoc, jaký máš důkaz, že po smrti těla dále žije něco, co má vědomí? Co ti zaručuje, že to, co děláš, skutečně mrtvému pomáhá? Jak je možno například dokázat,  že lucerny svítí duchu na cestu, že ohnivé paprsky zahánějí zlé duchy a že pálení papírových předmětů může pomoci duchu zemřelého, aby vešel do nebeské blaženosti? Jaké máme důkazy pro tvrzení, že takovými věcmi je možno skutečně pomoci duchům zemřelých?

V zemi, kde žiješ, jsou možná obvyklé zcela jiné náboženské obřady, které mají pomoci mrtvému. Může však někdo k tvé spokojenosti dokázat, že je takové jednání užitečné?

Zamysleme se také nad tím, jak dalece jsou tyto snahy pomoci mrtvým spravedlivé a nestranické. Zámožní lidé mohou přirozeně nakoupit daleko více prskavek, papírových předmětů a nebo jiných věcí, které mají pomoci mrtvým. A co chudý člověk? Ačkoli snad žil dobrým životem, bude v nevýhodě, jestliže po jeho smrti pro něho nikdo nic neudělá. A chudý, který nakoupí věci, aby pomohl zemřelému, uvalí tím na sebe těžké finanční břemeno, zatímco bohatý si takové věci opatří zcela snadno.

Co si myslíš o takové zřejmé stranickosti? Cítil by ses přitahován k nějakému bohu, který by dával přednost bohatému před chudým, bez ohledu na to, jakými jsou lidmi? U Boha Bible nenajdeme takovou stranickost. Písmo svaté o něm říká: „Bůh není stranický.“ — Římanům 2:11.

Jestliže si někdo nyní uvědomí, že náboženské obřady za mrtvé jsou bezcenné a že zcela odporují vůli nestranického Boha, bylo by rozumné, aby se účastnil těchto obřadů jen proto, že je to tradice a že by se nechtěl lišit od ostatních? Bylo by důsledné,  kdybychom se účastnili náboženských obřadů, které považujeme za falešné? Bylo by správné účastnit se něčeho, při čem mají bohatí přednost, ale co je břemenem pro chudé?

KŘESŤANSTVO VĚŘÍ V OČISTEC

Víra , že mrtví potřebují pomoc, aby vyšli z očistce, není omezena pouze na nekřesťanská náboženství. V Nové katolické encyklopedii (angl.) čteme:

„Duším v očistci můžeme pomoci zbožnými skutky, jako jsou modlitby, odpustky, almužny, půsty a oběti mše svaté . . . Nemůžeme sice Bohu předepsat, aby použil záslužnou cenu našich skutků ve prospěch ubohých duší, ale přece můžeme s jistotou doufat, že  Bůh vyslyší naše prosby a pomůže trpícím členům církve.“

Jakou však máme jistotu, že takové snahy budou užitečné? Ve zmíněné encyklopedii dále čteme:

„Uplatnění těchto dobrých skutků závisí na tom, zda Bůh vyslyší naše prosby, a proto neexistuje absolutní záruka, že naše modlitby mohou pomoci buď určité, nebo kterékoli duši v očistci. Boží milosrdenství a láska k duším v očistci, které mu již jsou tak blízko, jej však jistě povede k tomu, aby zkrátil dobu jejich očišťování, jestliže se za to modlí věrní lidé na zemi.“

Neexistuje tedy žádná záruka, že by bylo možno skutečně něčeho dosáhnout tím, co člověk dělá pro  zemřelé, o nichž věří, že jsou v očistci. Taková záruka nemůže existovat, protože ji Bible neposkytuje. Bible totiž vůbec nezná slovo „očistec“. Nová katolická encyklopedie (angl.) uznává: „Katolická nauka o očistci je založena na tradici, nikoli na Písmu svatém.“ — Svazek 11, str. 1034, angl.

Je pravda, že tradice nemusí být nutně špatná. Ale právě tato tradice odporuje Božímu slovu. Písmo svaté neučí, že by „duše“ dále žila po smrti těla. Je tedy zřejmé, že nemůže procházet obdobím očišťování v očistci. Slova, která řekl Ježíš Kristus židovským duchovním, mohla by právem platit na duchovní, kteří učí nauce o očistci: „A tak jste učinili Boží slovo neplatným pro svou tradici. Pokrytci, vhodně o vás prorokoval Izaiáš, když pravil: ,Tento lid mne ctí svými ústy, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. Je to marné, že mne ustavičně uctívají, neboť učí jako nauky lidské příkazy.‘ “ — Matouš 15:6–9.

Ve světle biblického učení bychom měli také prozkoumat prostředky, které mají pomoci „duším“ v očistci. Jak je uvedeno v Nové katolické encyklopedii (angl.), patří modlitby ke zbožným skutkům, které mají pomoci duším v očistci. V brožuře Pomoz duším v očistci! (vydal benediktinský klášter Věčného uctívání, angl.) čteme o takových modlitbách:

„Krátká, ale úpěnlivá modlitba často pomáhá ubohým duším více než dlouhá pobožnost, při které se člověk málo soustředí. Nespočetné jsou krátké vroucí modlitby, za které Církev udělila odpustky; všechny tyto modlitby mohou být použity ve prospěch mrtvých duší . . . Jak snadno můžeme během dne pronášet tyto mnohé modlitbičky, podobající se malým ohnivým  šípům, můžeme je pronášet, když jdeme za svou prací, i když se rukama nějak zaměstnáváme! . . . Kolika duším bychom mohli způsobit úlevu v očistci nebo kolik duší bychom z něho mohli osvobodit, kdybychom během dne často pronášeli krátkou modlitbu za zemřelé, za níž Církev poskytuje odpustky: ,Dej jim věčný odpočinek, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají v pokoji. Amen.‘ (Vždy odpustky na 300 dnů. ,Příručka odpustků‘, 582) Jestliže úpěnlivě a zbožně opakujeme svatá jména ,Ježíš, Maria, Josef‘, můžeme vždy obdržet odpustek na sedm let.“

Nezdá se ti zvláštní, že opakování tří jmen by bylo osmkrát účinnější než mnohem delší modlitba, která obsahuje sedmnáct slov? Schvaluje snad Bůh stále opakované modlitby? Ježíš Kristus o tom řekl: „Když se modlíte, neříkejte znovu a znovu tytéž věci, jak to činí lidé z národů, neboť se domnívají, že budou vyslyšeni, protože používají mnoho slov. Nebuďte proto jako oni.“ — Matouš 6:7, 8.

Bible nás vybízí, abychom vyslovovali modlitby, jež vycházejí ze srdce; nemáme stále opakovat věty, které jsme se naučili nazpaměť.

Nesmíme také přehlédnout, jakou úlohu mají peníze ve spojení s naukou o očistci. Bylo by samozřejmě možno tvrdit, že církev nemá zájem o získání peněz na základě tohoto učení. Tím se však nemění skutečnost, že náboženské organizace, vyznávající učení o očistci, rády přijímají peněžní dary. Ještě nikdo nebyl církví pokárán za to, že chtěl koupit sobě nebo někomu jinému vysvobození z očistce. Ještě nikomu církev neporadila, že by měl raději použít svých skrovných hmotných prostředků k tomu, aby si opatřil věci nutné k životu. Bohatí i chudí po staletí naplňovali pokladnice náboženských organizací v naději,  že se tím zkrátí čas, který by museli oni nebo jejich milovaní strávit v očistci. Spisovatel Corliss Lamont ve své knize Iluse nesmrtelnosti (angl.) píše:

„Náboženské obřady ve spojení se zemřelými přinesly Církvi nezměrné bohatství. To platí zejména o římskokatolické a východní ortodoxní víře, kde jsou velmi zdůrazňovány mše, modlitby a jiné dobré služby za mrtvé, umírající a za všechny, kteří se v nějakém ohledu zajímají o svůj budoucí život.

Od začátku středověku získala katolická církev již pouze udílením odpustků ohromné peněžní obnosy od bohatých i chudých. Tyto odpustky, udílené za peněžní poplatek, za almužny nebo jiné obětní dary, vymazávají zcela nebo částečně trest v očistci, který by musela trpět vlastní duše nebo duše zesnulého příbuzného či přítele . . . Ortodoxní církev v Rusku si nahromadila ohromné bohatství podobnými přímluvami za mrtvé. Měla stálý příjem od dělníků a rolníků, kteří chtěli, aby jim byl zmírněn božský trest, a kromě toho mnozí členové šlechty a horních vrstev podporovali kláštery a kostely s podmínkou, že po jejich smrti budou denně vznášeny modlitby za jejich duše.“

Kdyby byla pravda, že by takové hmotné dary mohly prospět mrtvým, znamenalo by to, že Bůh má zájem o peníze. On však od nikoho nepotřebuje peníze ani hmotný majetek. Prostřednictvím inspirovaného žalmisty Bůh říká: ,Nevezmu býka z tvého domu, kozly z tvých ohrad. Neboť mně patří každé lesní divoké zvíře, zvířata na tisíci horách. Dobře znám každého okřídleného tvora na horách a u mne jsou velká množství zvířat z otevřených polí. Kdybych měl hlad, neřekl bych ti to, neboť mně patří úrodná země a její plnost.“ — Žalm 50:9–12.

Skutečně, všechno bohatství světa nemůže pomoci  mrtvému. Peníze a hmotný majetek nemohou člověka uchránit před smrtí. Bible říká: „Ti, kteří se spoléhají na své prostředky k obživě a neustále se chlubí v hojnosti svého bohatství, žádný z nich nemůže nijak vykoupit ani bratra, ani za něho dát Bohu nějaké výkupné (a výkupní cena jejich duše je tak cenná, že přestala na neurčitý čas), aby dále žil navždy a neviděl jámu.“ — Žalm 49:6–9; 49:7–10, KB.

Všechny snahy pomoci mrtvým jsou rozhodně nebiblické. Učení, že živí mohou pomoci mrtvým, přineslo lidem pouze těžké břemeno. Poznání Božího Slova nás však osvobozuje od tohoto nesprávného názoru. Poskytuje nám pravou pohnutku, abychom se ze všech sil snažili dát členům své rodiny za jejich života najevo, že je potřebujeme, milujeme a že si jich vážíme. Po jejich smrti je pozdě projevovat jim náklonnost a úctu, jestliže jsme to nečinili za jejich života.

[Obrázek na straně 64]

Taoistický obřad, který má vysvobodit duši z očistce

[Obrázek na straně 65]

Katolický obřad, který má pomoci duším v očistci