4. kapitola

Proč člověk stárne a umírá?

AČKOLI lidé všeobecně považují stáří a smrt za normální jevy, přesto jim nerozumějí. Vidíme to ze skutečnosti, že se ústním podáním uchovávají legendy, které se pokoušejí vysvětlit, proč lidé stárnou a umírají.

Jedna starověká řecká pověst vypráví o ženě Pandoře, která neuposlechla zákazu a pozvedla víčko jakési skříňky či vázy, jež měla zůstat zavřena. Vypráví se, že tím přišlo na svět „Stáří“, „Nemoce“, „Pomatenost“ a jiné špatné věci, které trápí lidstvo dodnes.

Různé domorodé kmeny v Austrálii věří, že lidé  měli původně žít věčně. Neměli si však všímat určitého dutého stromu. Když se v tom stromě uhnízdily divoké včely, zatoužily ženy po jejich medu. Jedna žena neuposlechla výstrahy mužů a válečnou sekerou udeřila do stromu. Legenda vypráví, že ze stromu náhle vyletěl velký netopýr. Byla to „Smrt“. Když byla vypuštěna ze stromu, padl jí za oběť každý, koho se dotkla svými křídly.

Je významné, že legendy jiných, navzájem vzdálených národů potvrzují, že smrt byla způsobena neposlušností, a podle některých legend k tomu dala podnět žena.

PROČ JSOU SI LEGENDY PODOBNÉ?

Někteří lidé se při čtení takových pověstí domnívají, že biblické vysvětlení toho, proč stárneme a umíráme, je také legenda. Snad dokonce poukáží na to, že legendy se do určité míry podobají biblické zprávě. Proč je však mezi nimi taková podobnost? Je možné, že se tyto legendy zakládají na určitých historických skutečnostech, které však byly nějak zkresleny?

Na tyto otázky nám odpovídá Bible. Ukazuje, že lidé byli rozptýleni ze starověkého Babylóna v Chaldejsku, když se vzepřeli proti Bohu a porušili jeho příkaz. (1. Mojžíšova 11:2–9) Z biblických rodokmenů je patrné, že se to stalo v době, kdy také žily osoby, jež věrně sloužily Bohu a znaly pravdu o životě a příčině smrti. (1. Mojžíšova 6:7, 8; 8:20, 21; 9:28; 10:1–9; 11:10–18; 1. Paralipomenon 1:19) Většina lidí však ukázala, že si neváží pravdy, pokud jde o Boží záměr s člověkem, a proto nemůžeme očekávat, že by tito lidé přesně ústním podáním dochovali pravdu o tom, proč musí člověk umírat. Rozešli se na různá  místa a během času se potom skutečnosti zkreslovaly a přikrášlovaly; vznikaly pověsti. V rozličných mýtech najdeme nejrůznější vysvětlení toho, proč lidé stárnou a umírají, a přece je patrné, že jejich základem je historická událost.

To není pouhá domněnka. Existují důkazy, z nichž jednoznačně vyplývá, že náboženské legendy, včetně legend o příčině smrti, mají společný základ. J. Garnier ve své knize Uctívání mrtvých píše:

„Pro své náboženské představy museli mít stejný zdroj a stejné východisko nejen Egypťané, Chaldejci, Féničané, Řekové a Římané, ale také Hindové, buddhisté v Číně a v Tibetu, Gothové, Anglosasové, druidové, Mexičané, Peruánci, původní obyvatelé Austrálie a dokonce i domorodci na jihomořských ostrovech. Zjišťují, že všude se velice nápadně shodují rity, obřady, zvyky, tradice i jména a vztahy jejich jednotlivých bohů a bohyň.“

 A kde najdeme onen zdroj, z něhož všichni čerpali? Existují důkazy, že tímto místem je Chaldejsko, jak ukazuje Bible? Profesor George Rawlinson o tom říká:

„Nápadná podobnost mezi chaldejským systémem a systémem klasické [převážně řecké a římské] mythologie si zřejmě zasluhuje zvláštní pozornost. Podobnost je tak všeobecná a v některých ohledech tak výrazná, že nemůžeme připustit domněnku, že by ke shodě došlo pouhou náhodou. V řeckém, římském a chaldejském pantheónu můžeme rozeznat stejná všeobecná seskupení [bohů a bohyň]; často nacházíme obdobnou genealogickou posloupnost; a v některých případech můžeme na základě chaldejských pramenů pozoruhodně objasnit a vysvětlit i známá jména a tituly klasických božstev.“

K jakému závěru proto dochází? Píše:

„Sotva můžeme pochybovat o tom, že se náboženské představy tak či onak šířily ústním podáním — ---že mythologické názory a představy z nejstarší doby pronikly do zemí kolem Středozemního moře z pobřeží Perského zálivu [kde byl starověký Bábel].“

Biblické náznaky, pokud jde o vývoj náboženských představ, odpovídají tedy jiným historickým důkazům. Jestliže je v Bibli skutečně přesně zachována pravda, která byla v náboženských legendách později zkreslena, měla by se biblická zpráva dovolávat našeho rozumu. Zpráva by měla být jasná. Je skutečně jasná?

ŽIVOT ZÁVISÍ NA POSLUŠNOSTI

Pojednání o tom, proč lidé stárnou a umírají, jež je obsaženo v první knize Bible, v 1. Mojžíšově, nezačíná slovy: „Byl jednou jeden . . .“, a nepojednává  o událostech, jež by se odehrávaly v říši snů. Pojednává o skutečnostech. Zmiňuje se o skutečném místě, o Edenu, a udává jeho zeměpisnou polohu podle určitých řek. Dvě z nich, Eufrat a Tigris (Hiddekel), existují dodnes. (1. Mojžíšova 2:10–14) Z biblické chronologie vyplývá, že události v Edenu se odehrály kolem roku 4026 př. n. l. nebo krátce nato. Z vědeckého stanoviska je také rozumné, že Bible pojednává o první lidské dvojici. V publikaci Lidské rasy (angl.) čteme:

„Mnoho staletí stará biblická zpráva o Adamovi a Evě, otci a matce celého lidského rodu, je pravdou, kterou dnes dokázaly vědecké výzkumy: že totiž všichni lidé na zemi jsou jednou rodinou a mají stejný původ.“

Bible pojednává o tom, jak začal existovat první člověk, a pak ukazuje, že stvořitel, Jehova Bůh, dal člověku jako domov místo, jež se podobalo parku. Dal člověku vyhlídku na nekonečný život, ale zároveň určil podmínku, na které tento život závisel. Bůh řekl člověku: „Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a zlého, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“ — 1. Mojžíšova 2:16, 17.

Byl to jednoduchý příkaz. Měli bychom však očekávat něco jiného? Tehdy byl člověk Adam sám. Život byl prostý, nekomplikovaný. Získávání obživy nebylo spojeno s žádnými problémy. Neexistoval žádný tlak nějakého chtivého hospodářského systému. Nebylo zapotřebí žádných složitých zákonů proti hříšným sklonům prvního člověka. Adam byl dokonalý člověk a proto neměl sklon ke hříchu.

 Příkaz byl sice jednoduchý, ale byl spojen s velmi závažnou mravní otázkou. Kdyby první lidé neposlechli Boží příkaz, dopustili by se tím vzpoury proti Bohu jako vládci. Proč?

Jíst ovoce ze ‚stromu poznání dobrého a zlého‘ bylo nesprávné, protože to Bůh zakázal. Ovoce samo o sobě nebylo jedovaté. Bylo zdravé, doslova „dobré k jídlu“. (1. Mojžíšova 3:6) Tím, že Bůh zakázal lidem jíst z onoho stromu, pouze důrazně ukázal, že člověk je právem zcela závislý na svém stvořiteli, vládci. První muž a žena mohli poslušností projevit, že uznávají, že Bůh sám má právo ukázat jim, co je ‚dobré‘ a co ‚zlé‘, to znamená, co on sám schvaluje a co odsuzuje. Neposlušností by však dali najevo, že se vzpírají proti Boží svrchovanosti.

Jehova Bůh prohlásil, že taková vzpoura bude potrestána smrtí. Byl to příliš přísný trest? Ve světě je přece řada zemí, jejichž trestní zákoník vyžaduje trest smrti za určitý zločin. A přece tyto národy nemohou dát nikomu život a nemohou také nikoho udržet při životě navždy. Stvořitel člověka to však může učinit. A Adam s Evou začali existovat proto, že on si to přál. (Zjevení 4:11) Neměl tedy Bůh, který dává a zachovává život, právo určit, že trestem za neposlušnost vůči němu má být smrt? Jistě. Také pouze on zná plný dosah škodlivých účinků, které přináší neposlušnost jeho zákona.

První lidé, Adam a Eva, mohli uposlechnutím zákazu ukázat Bohu, že si váží všeho, co pro ně učinil, a že mu jsou za to vděčni. Kdyby byli poslušní ze správné pohnutky, nestali by se sobeckými a nebyli by vědomě ignorovali Boha, svého dobrodince.

Příkaz, který dostali, odpovídal tomu, co bychom  očekávali od Boha lásky a spravedlnosti. Jeho příkaz nebyl nerozumný. Bůh neochuzoval lidi o nic, co potřebovali k životu. Existovalo mnoho jiných stromů, z nichž mohli do sytosti jíst. Adam a Eva si tedy nemuseli myslet, že nutně potřebují ovoce ze ‚stromu poznání dobrého a zlého‘.

Zpráva však ukazuje, že Eva se jednoho dne stala obětí klamu, když její manžel nebyl u ní, a vzala si ze zakázaného ovoce. * Potom se jí podařilo přimět také manžela, aby spolu s ní porušil Boží zákon. — 1. Mojžíšova 3:1–6.

Nyní by někdo mohl namítnout, že Bůh nemusel volat první lidi k odpovědnosti za tuto vzpouru. Někdo snad řekne, že Bůh mohl přehlédnout toto nesprávné jednání a že nemusel lidi potrestat. Byl by to však nejlepší způsob jednání? Neroste dnes neúcta ke spravedlivým zákonům a nepřibývá zločinnosti a násilí právě proto, že lidé důsledně neprosazují zákony? Kdyby Bůh nepotrestal Adama a Evu za jejich nesprávné jednání, získali by oni i jejich potomci odvahu k dalším nezákonným činům. Pak by za takové činy nesl spoluodpovědnost Bůh.

Kdyby Bůh ponechal Adamovi a Evě volnost, mohl by také někdo pochybovat o spolehlivosti Božího slova. Mohlo by to vyvolat dojem, že svá slova nemyslí vážně a že tedy jeho zákony je možno beztrestně přestupovat.

Proto Bůh plným právem uplatnil svůj zákon a první lidé museli nést důsledky své záměrné, uvážené neposlušnosti. Také nesmíme ztratit ze zřetele skutečnost, že lidé neprojevili žádnou známku lítosti. Nedali nijak najevo, že by změnili své smýšlení.

 ZÁKLADNÍ PŘÍČINA — HŘÍCH

Vzpourou proti Bohu ztratili Adam a Eva svůj dobrý vztah k němu. Nevlastnili nezničitelný, nesmrtelný život. Bible říká, že Bůh svou silou ‚nechává Slunce, Měsíc a hvězdy trvat navždy, na neurčitý čas‘. (Žalm 148:3–6) Totéž platilo i o první lidské dvojici. Jejich život závisel na Bohu.

Adam a Eva odmítli podřídit se Božímu zákonu a tím se připravili o Boží sílu, která je udržovala naživu. Odcizili se Bohu a tím také ztratili jeho řízení a vedení. Hřích, jímž se Adam a Eva odcizili Bohu, potom způsobil, že za čas zemřeli.

První lidé však i po svém přestupku měli ještě ohromnou životní sílu. Je to patrné z historické zprávy, která ukazuje, že Adam žil 930 let. (1. Mojžíšova 5:5) A přece se na Adamovi splnila varovná slova: „V den, kdy z něho [ze stromu poznání dobrého a zlého] pojíš, určitě zemřeš“, neboť Bůh toho dne odsoudil Adama k smrti. — 1. Mojžíšova 2:17.

Adam, praotec lidské rodiny, způsobil svou neposlušností smrt nejen sobě samému, ale také svým dosud nenarozeným potomkům. Proto Bible říká: „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ — Římanům 5:12.

Adam ztratil dokonalost, a proto ji nemohl předat svým potomkům. Již jeho první děti se narodily se slabostmi. Hřích působil na Adamův organismus, takže Adam nemohl zplodit potomky, kteří by neměli nějakou nedostatečnost nebo slabost. Tato skutečnost odpovídá biblickému výroku u Joba 14:4: „Kdo může zplodit někoho čistého z někoho nečistého? Nikdo.“  Lidé tedy dnes stárnou a umírají v první řadě proto, že po Adamovi zdědili hřích. Jako jeho pomoci dostávají odměnu, kterou platí hřích — smrt. — Římanům 6:23.

Co to skutečně znamená? Končí při smrti všechny životní pochody, nebo nějaká část člověka žije dále? Pokračuje vědomá existence, když zemře tělo?

[Poznámka pod čarou]

[Mapa na straně 28]

Mythologie mnoha národů má svůj původ v Bábelu

ŘECKO

BÁBEL

INDIE

AFRIKA

 [Obrázek na straně 32]

Podle Bible dal Bůh prvnímu lidskému páru vyhlídku na nekonečný život.