9. KAPITOLA

Judaismus — Hledání Boha prostřednictvím Písma a ústního podání

1, 2. a) Kteří význační Židé například ovlivnili historii a kulturu? b) Jakou otázku může někdo položit?

MOJŽÍŠ, Ježíš, Mahler, Marx, Freud a Einstein — co měli ti všichni společného? Všichni byli Židé a různým způsobem ovlivnili lidské dějiny a kulturu. Je zcela zřejmé, že Židé jsou už po tisíciletí pozoruhodný národ. Svědčí o tom i sama Bible.

² Na rozdíl od jiných starověkých náboženství a kultur má judaismus své kořeny v historii, ne v mytologii. Přesto by se mohl někdo zeptat: Židů je taková nepatrná menšina, sotva osmnáct miliónů, ve světě s více než pěti miliardami lidí; proč bychom se měli zajímat o jejich náboženství, judaismus?

Proč by nás měl zajímat judaismus

3, 4. a) Z čeho se skládají Hebrejská písma? b) Jaké jsou některé důvody, proč bychom měli uvažovat o hebrejském náboženství a jeho kořenech?

³ Jeden důvod je ten, že kořeny židovského náboženství sahají zpět asi 4 000 let do dějin a jiná velká náboženství jsou ve větší či menší míře zavázána jeho Písmům. (Viz rámeček, strana 220.) Křesťanství  založené Ježíšem (hebrejsky Ješua), Židem z prvního století, mělo kořeny v Hebrejských písmech. A zběžné čtení Koránu prozradí, že také islám vděčí za mnoho těmto Písmům. (Korán, súra 2:49–57; 32:23, 24) Zkoumáme-li tedy židovské náboženství, zkoumáme také kořeny stovek jiných náboženství a sekt.

⁴ Druhý a velmi důležitý důvod je ten, že židovské náboženství tvoří podstatný článek v lidském hledání pravého Boha. Podle Hebrejských písem praotec Židů Abram uctíval pravého Boha již téměř před 4 000 lety. * Je tedy rozumné se ptát: Jak se vyvinuli Židé a jejich víra? — 1. Mojžíšova 17:18.

Kde se tu vzali Židé?

5, 6. Jaká je v krátkosti historie původu Židů a jejich jména?

⁵ Obecně řečeno je židovský národ potomstvem starověké hebrejsky mluvící větve semitské rasy. (1. Mojžíšova 10:1, 21–32; 1. Paralipomenon 1:17–28,  34; 2:1, 2) Před necelými 4 000 lety vysídlil praotec Abram z kvetoucí metropole Kaldejců v Sumeru do země Kanaánu, o níž Bůh prohlásil: „Potomstvu tvému dám zemi tuto.“ * (1. Mojžíšova 11:31–12:7) V 1. Mojžíšově 14:13 se o něm mluví jako o „Ebrejci Abramovi“, ačkoli jeho jméno bylo později změněno na Abraham. (1. Mojžíšova 17:4–6) Od něho odvozují Židé svůj rodokmen, který počíná jeho synem Izákem a jeho vnukem Jákobem, jehož jméno bylo změněno na Izrael. (1. Mojžíšova 32:27–29) Izrael měl dvanáct synů, kteří se stali základem dvanácti kmenů. Jeden z nich byl Juda, a z tohoto jména bylo nakonec odvozeno slovo Žid. — 2. Královská 16:6.

⁶ Časem se pojem „Žid“ rozšířil na všechny Izraelity, nejen Judovy potomky. (Ester 3:6; 9:20) Protože židovské rodopisné záznamy byly zničeny roku 70 n. l., když Římané zpustošili Jeruzalém, žádný Žid dnes nemůže přesně určit, ze kterého kmene sám pochází. Nicméně, starověké židovské náboženství se během tisíciletí vyvíjelo a měnilo. Dnes pěstují judaismus milióny Židů v republice Izrael a v diaspoře (rozptýlení po světě). Co je základem tohoto náboženství?

Mojžíš, Zákon a národ

7. Jakou přísahu dal Bůh Abrahamovi a proč?

⁷ V roce 1943 př. n. l. * vyvolil Bůh Abrama, aby byl  jeho zvláštním služebníkem, a později mu složil slavnostní přísahu pro jeho věrnost, s níž byl ochoten předložit svého syna Izáka jako oběť, třebaže tato oběť nebyla dovedena do konce. (1. Mojžíšova 12:1–3; 22:1–14) V té přísaze Bůh řekl: „Při sobě samém přísahal jsem — pravil Hospodin [hebrejsky יהוה, JHVH] — že poněvadž jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mně syna svého, jedináčka svého: že požehnám ti a rozmnožím potomstvo tvé jako hvězdy nebe. . . A požehnáni budou potomstvem tvým [„semenem“ — JP], protože jsi uposlechl hlasu mého.“ Tato přísaha byla opakována Abrahamovu synovi a vnukovi a pokračovala v kmeni Juda a v rodové linii Davida. Toto přísně monoteistické pojetí osobního Boha, který přímo jedná s lidmi, bylo v onom starověkém světě jedinečné a vytvořilo základ židovského náboženství. — 1. Mojžíšova 22:15–18; 26:3–5; 28:13–15; Žalm 89:4, 5, 29, 30, 36, 37, KB (Žalm 89:3, 4, 28, 29, 35, 36, NS).

8. Kdo byl Mojžíš a jakou úlohu hrál v Izraeli?

⁸ Aby splnil své sliby Abrahamovi, položil Bůh základ národu tím, že s Abrahamovými potomky uzavřel zvláštní smlouvu. Tato smlouva byla uvedena skrze Mojžíše, jenž byl velkým hebrejským vůdcem a prostředníkem mezi Bohem a Izraelem. Kdo byl Mojžíš a proč je pro Židy tak důležitý? Zpráva ve 2. Mojžíšově v Bibli nám vypráví, že se narodil  v Egyptě (1593 př. n. l.) izraelským rodičům, kteří byli s celým Izraelem otroky v zajetí. Byl tím, „koho PÁN vyčlenil“, aby vyvedl lid na svobodu do Zaslíbené země, Kanaánu. (5. Mojžíšova 6:23; 34:10; Ta) Mojžíš naplnil životně důležitou úlohu prostředníka smlouvy Zákona, kterou dal Bůh Izraeli, a kromě toho byl prorokem, soudcem, vůdcem a historikem. — 2. Mojžíšova 2:1–3:22.

9, 10. a) Co byl Zákon, který byl předán prostřednictvím Mojžíše? b) Jakými stránkami života se zabývalo Deset přikázání? c) Jaký závazek přinášela smlouva Zákona Izraeli?

⁹ Zákon, který Izrael přijal, se skládal z Deseti slov neboli přikázání a více než 600 zákonů, které tvořily úplný soubor pokynů a návodů pro každodenní chování. (Viz rámeček, strana 211.) Týkal se věcí světských i svatých — tělesných i mravních požadavků, a také uctívání Boha.

¹⁰ Tato smlouva Zákona neboli náboženská ústava dala tvar a obsah víře patriarchů. Díky tomu se Abrahamovi potomci stali národem zasvěceným Boží službě. Tak začalo židovské náboženství nabývat vyhraněného tvaru a Židé se stali národem organizovaným k uctívání a službě svému Bohu. V 2. Mojžíšově 19:5, 6 jim Bůh slíbil: „Budete-li poslouchati hlasu mého a budete-li zachovávati smlouvu mou,. . . budete mi říší kněží a svatým národem.“ Tak se Izraelité stanou ‚vyvoleným národem‘, jenž bude sloužit Božím předsevzetím. Avšak splnění slibů smlouvy záviselo na podmínce: „Budete-li poslouchati“. Tento zasvěcený národ byl nyní svému Bohu zavázán. Proto později (v osmém století př. n. l.) mohl říci Bůh Židům: „Mými svědky jste vy — prohlašuje PÁN [hebrejsky יהוה,  JHVH] — mým služebníkem, kterého jsem vyvolil.“ — Izajáš 43:10, 12, Ta.

Národ s kněžími, proroky a králi

11. Jak se vyvinulo kněžstvo a království?

¹¹ Zatímco byl izraelský národ ještě na poušti a mířil do Zaslíbené země, bylo ustaveno kněžstvo v rodě Mojžíšova bratra Árona. Středem izraelského uctívání a obětí se stal velký přenosný stan neboli svatostánek. (2. Mojžíšova, kapitoly 26–28) Časem dospěl izraelský národ do Zaslíbené země, Kanaánu, a dobyl ji, právě jak Bůh přikázal. (Jozue 1:2–6) Nakonec bylo zřízeno pozemské království a v roce 1077 př. n. l. se stal králem David z kmene Juda. Za jeho vlády se království i kněžství pevně usídlilo v novém národním centru, Jeruzalémě. — 1. Samuelova 8:7.

12. Jaký slib dal Bůh Davidovi?

¹² Po Davidově smrti postavil jeho syn Šalomoun v Jeruzalémě nádherný chrám, který nahradil svatostánek. Protože Bůh uzavřel s Davidem smlouvu, že království zůstane navždy v jeho rodě, rozumělo se, že jednoho dne vzejde z Davidovy rodové linie pomazaný Král, Mesiáš. Proroctví ukazovala, že skrze tohoto mesiášského krále neboli „semeno“ se budou Izrael a všechny národy těšit z dokonalého panování. (1. Mojžíšova 22:18, JP) Tato naděje se ujala a mesiášská povaha židovského náboženství se jasně ustavila. — 2. Samuelova 7:8–16; Žalm 72:1–20; Izajáš 11:1–10; Zecharjáš 9:9, 10.

13. Koho používal Bůh k napravování hřešícího Izraele? Uveďte příklad.

¹³ Židé se však nechali ovlivnit falešným náboženstvím Kananejců a jiných okolních národů. Proto  porušili svůj smluvní vztah k Bohu. Aby je napravil a přivedl zpět, poslal Jehova řadu proroků, kteří nesli lidu jeho poselství. Tak se proroctví stalo dalším jedinečným rysem náboženství Židů a tvoří velkou část Hebrejských písem. Vždyť osmnáct knih Hebrejských písem nese jména proroků. — Izajáš 1:4–17.

14. Jak daly události za pravdu prorokům v Izraeli?

¹⁴ Mezi proroky vynikli zejména Izajáš, Jeremjáš a Ezekiel, kteří všichni varovali před Jehovovým nadcházejícím potrestáním národa za jeho modlářské uctívání. Potrestání opravdu přišlo v roce 607 př. n. l., kdy Jehova dovolil, aby Babylón, tehdejší dominantní světová velmoc, pro odpadlictví Izraele rozvrátil Jeruzalém a jeho chrám a odvedl národ do zajetí. Ukázalo se, že proroci prorokovali správně, a historie zaznamenala sedmdesátileté vyhnanství Izraele po velkou část šestého století. — 2. Paralipomenon 36:20, 21; Jeremjáš 25:11, 12; Daniel 9:2.

15. a) Jak se mezi Židy ujala nová forma uctívání? b) Jaký účinek měly synagógy na uctívání v Jeruzalémě?

¹⁵ V roce 539 př. n. l. porazil Cyrus Perský Babylón a dovolil Židům, aby znovu osídlili svou zemi a obnovili chrám v Jeruzalémě. Ačkoli ostatek zareagoval, většina Židů zůstala pod vlivem babylónské společnosti. Později ovlivnila Židy perská kultura. Na Blízkém východě a okolo Středozemního moře se pak vytvářely židovské osady. V každé obci vznikla nová forma uctívání, k níž patřila synagóga neboli shromaždiště pro Židy. Toto uspořádání přirozeně snižovalo význam obnoveného chrámu v Jeruzalémě.  Rozptýlení Židé nyní opravdu byli diasporou. — Ezra 2:64, 65.

Judaismus se objevuje v řeckém rouchu

16, 17. a) Jaký nový vliv se rozmáhal ve Středomoří ve čtvrtém století př. n. l.? b) Kdo byl nástrojem šíření řecké kultury a jak? c) Jak se tím judaismus vynořil na světové scéně?

¹⁶ Ve čtvrtém století př. n. l. byla židovská společnost neustálená, a tak byla zmítána vlnami nežidovské kultury, která pohlcovala celé Středozemí a okolí. Vody vycházely z Řecka a judaismus se z nich vynořil v helénistickém rouchu.

¹⁷ V roce 332 př. n. l. dobyl řecký generál Alexandr Veliký bleskovým tažením Blízký východ, a když přišel do Jeruzaléma, Židé jej vítali. * Alexandrovi nástupci pokračovali v jeho plánu helenizace a šířili do všech částí říše řecký jazyk, kulturu a filozofii. Tak došlo u řecké a židovské kultury k procesu splývání, jenž měl později překvapivé výsledky.

18. a) Proč byl nutný řecký překlad Hebrejských písem Septuaginta? b) Jaká složka řecké kultury zejména zapůsobila na Židy?

¹⁸ Diaspora Židů začala mluvit řecky místo hebrejsky. A tak někdy na počátku třetího století př. n. l. se začalo s prvním překladem Hebrejských písem do řečtiny, nazývaným Septuaginta, a jeho prostřednictvím mnoho Nežidů získalo úctu k židovskému náboženství, seznámili se s ním a někteří na ně dokonce  přestoupili. * Židé se zase obeznamovali s řeckým myšlením a někteří se dokonce stali filozofy, což bylo pro Židy něco docela nového. Jedním příkladem je Filón Alexandrijský z prvního století n. l., který se snažil vysvětlit judaismus v pojmech řecké filozofie, jako by obojí vyjadřovalo tytéž základní pravdy.

19. Jak popisuje jeden židovský autor období splývání řecké a židovské kultury?

¹⁹ Židovský autor Max Dimont shrnuje toto období vzájemného ovlivňování mezi řeckou a židovskou kulturou takto: „Obohaceni platónským myšlením, aristotelskou logikou a euklidovskou vědou přistupovali židovští učenci k Tóře s novými nástroji. . . Připojili řecký rozum k židovskému zjevení.“ Události, k nimž pak došlo pod římským panstvím, jež pohltilo řeckou říši a roku 63 př. n. l. také Jeruzalém, měly vydláždit cestu pro ještě významnější změny.

Judaismus pod panstvím Říma

20. Jaká byla náboženská situace mezi Židy v prvním století n. l.?

²⁰ Judaismus prvního století našeho letopočtu se octl v jedinečné fázi. Max Dimont říká, že balancoval mezi „řeckou myslí a římským mečem“. Pod vlivem politického útlaku a výkladů mesiášských proroctví, a to zejména Danielových, byli Židé plní očekávání. Rozdělili se na strany. Farizeové zdůrazňovali ústní zákon (viz rámeček, strana 221) spíše než chrámové oběti. Saduceové vyvyšovali důležitost chrámu a kněžstva.  Potom tu byli esejci, zélóti a herodiáni. Všichni byli mezi sebou nábožensky a filozoficky znesvářeni. Židovští vůdci si říkali rabbi (mistři, učitelé), a díky jejich znalosti Zákona stoupala jejich vážnost a stávali se duchovními vůdci nového typu.

21. Jaké události drasticky postihly Židy v prvních dvou stoletích n. l.?

²¹ Avšak v judaismu, zejména izraelském, pokračovalo vnitřní i vnější dělení. Nakonec vypuklo otevřené povstání proti Římu a v roce 70 n. l. římské oddíly oblehly Jeruzalém, zpustošily město, vypálily jeho chrám do základu a obyvatelstvo rozehnaly. Nakonec byl do Jeruzaléma Židům zakázán přístup úplně. Bez chrámu, bez země, s lidem rozptýleným po celé Římské říši potřeboval judaismus nové náboženské vyjádření, jestliže měl přežít.

22. a) Jak byl judaismus ovlivněn zánikem chrámu v Jeruzalémě? b) Jak Židé rozdělují Bibli? c) Co je Talmud a jak se vyvinul?

²² Se zničením chrámu zmizeli saduceové, a ústní zákon, kterého se zastávali farizeové, se stal ústředním  bodem nového, rabínského judaismu. Intenzívnější studium, modlitby a zbožné skutky nahradily chrámové oběti a pouti. Tak mohl být judaismus pěstován kdekoli a kdykoli, v jakémkoli kulturním prostředí. Rabíni tento ústní zákon sepsali, navíc jej opatřili komentáři, a pak komentáři ke komentářům, až vznikl celek známý jako Talmud. — Viz rámeček, strany 220–1.

23. K jakému posunu došlo pod vlivem řeckého myšlení?

²³ Co bylo výsledkem těchto různých vlivů? Max Dimont ve své knize Jews, God and History (Židé, Bůh a historie) říká, že farizeové sice nesli dál pochodeň židovské ideologie a náboženství, ale „pochodeň sama byla zapálena řeckými filozofy“. Zatímco velká část Talmudu byla vysoce zákonická, jeho znázornění a vysvětlení zrcadlila jasný vliv řecké filozofie. Například řecké náboženské pojmy, jako nesmrtelná duše, byly vyjádřeny židovskými výrazy. Opravdu, v tomto novém rabínském období rostla mezi Židy hluboká úcta k Talmudu — tou dobou směsi zákonictví a řecké filozofie —, až do středověku, kdy byl Talmud Židy ctěn víc než sama Bible.

Judaismus ve středověku

24. a) Jaká dvě velká společenství vznikla mezi Židy ve středověku? b) Jak ovlivnila judaismus?

²⁴ Ve středověku (asi od roku 500 do roku 1500 n. l.) se vytvořila dvě odlišná židovská společenství — sefardští Židé, kteří vzkvétali pod muslimskou vládou ve Španělsku, a aškenazští Židé ve střední a východní Evropě. Obě společenství zrodila rabínské učence, jejichž spisy a myšlenky dodnes tvoří základ pro židovský náboženský výklad. Je zajímavé, že mnohé  dnes běžné obyčeje a náboženské zvyklosti ve skutečnosti vznikly během středověku. — Viz rámeček, strana 231.

25. Jak po čase reagovala katolická církev na Židy v Evropě?

²⁵ Ve 12. století začalo vyhánění Židů z různých zemí. Izraelský autor Abba Eban vysvětluje v knize My People—The Story of the Jews (Můj lid — příběh Židů): „V kterékoli zemi. . ., jež upadla pod jednostranný vliv katolické církve, je příběh stejný: strašné ponížení, mučení, zabíjení a vyhánění.“ Nakonec následovalo tohoto příkladu v roce 1492 i Španělsko, jež se opět dostalo pod katolickou nadvládu, a nařídilo vyhnání všech Židů ze svého území. Na konci 15. století byli tedy Židé vypuzeni téměř z celé západní Evropy a prchali do východní Evropy a zemí okolo Středozemního moře.

26. a) Co vedlo k rozčarování mezi Židy? b) Jak se začali Židé rozdělovat?

²⁶ Během staletí útlaku a pronásledování povstalo mezi Židy v různých částech světa mnoho samozvaných Mesiášů. Všichni byli v té či oné míře přijímáni, ale končilo to rozčarováním. V 17. století bylo třeba nových podnětů, aby se Židé posílili a dostali se z tohoto temného období. Uprostřed 18. století se objevila odpověď na zoufalství, které pociťoval židovský lid. Bylo to chasidství (viz rámeček, strana 226), směs mystiky a náboženského vytržení vyjadřovaná v každodenní zbožnosti a činnosti. Naproti tomu zhruba v téže době nabídl německý Žid Moses  Mendelssohn jiné řešení, a sice cestu haskaly neboli osvícení, jež vedlo k tomu, co se historicky považuje za „moderní judaismus“.

Od „osvícení“ k sionismu

27. a) Jak ovlivnil židovské postoje Moses Mendelssohn? b) Proč mnozí Židé zavrhli naději na osobního Mesiáše?

²⁷ Podle Mosese Mendelssohna (1729–86) budou Židé přijímáni, jestliže vyjdou zpod omezení Talmudu a přizpůsobí se západní kultuře. Mendelssohn se stal ve své době jedním z nejuznávanějších Židů v nežidovském světě. Avšak obnovené výbuchy prudkého antisemitismu v 19. století, zejména v „křesťanském“ Rusku, rozčarovaly stoupence hnutí a mnozí se pak soustředili na nalezení politického útočiště pro Židy. Zavrhli myšlenku osobního Mesiáše, který odvede Židy zpátky do Izraele, a začali pracovat na zřízení židovského státu jinými prostředky. To se pak stalo koncepcí sionismu: „zesvětštění. . . židovského mesianismu“, jak to říká jedna autorita.

28. Jaké události ve 20. století ovlivnily židovské postoje?

²⁸ Vyvraždění asi šesti miliónů evropských Židů v nacisty inspirovaném vyhlazování (1935–45) dalo sionismu jeho konečný popud a získalo mu po celém světě velké sympatie. Sionistický sen se uskutečnil v roce 1948 ustavením státu Izrael. Tak se dostáváme k dnešnímu judaismu a k otázce: Čemu věří moderní Židé?

Bůh je jeden

29. a) Co je, prostě řečeno, moderní judaismus? b) Jak se dá charakterizovat židovství? c) Jaké jsou některé židovské svátky a obyčeje?

²⁹ Prostě řečeno, judaismus je náboženství národa.  Proto se ten, kdo se na něj obrátí, stává součástí židovského lidu stejně jako židovského náboženství. Je to monoteistické náboženství v nejpřísnějším smyslu, jež prohlašuje, že Bůh zasahuje do lidských dějin, a to zejména ve vztahu k Židům. Židovské uctívání zahrnuje několik každoročních svátků a různé obyčeje. (Viz rámeček, strany 230–1.) Ačkoli neexistují žádná kréda ani dogmata přijímaná všemi Židy, ústřední složkou uctívání v synagóze je vyznání jedinosti Boha, jak je vyjádřeno v šému, modlitbě založené na 5. Mojžíšově 6:4: „SLYŠ, JIZRAELI! HOSPODIN, BŮH NÁŠ, HOSPODIN JEDEN JEST.“

30. a) Jak chápou Židé Boha? b) Jak se židovský názor na Boha neshoduje s pojetím křesťanstva?

³⁰ Tato víra v jednoho Boha byla předána křesťanství a islámu. Podle rabína dr. J. H. Hertze: „Toto vznešené vyjádření absolutního monoteismu bylo vyhlášením války každému polyteismu. . . Právě tak vylučuje šém trojici křesťanského kréda jako porušení Boží jednoty.“ * Obraťme se však nyní k židovské víře, pokud jde o posmrtný život.

Smrt, duše a vzkříšení

31. a) Jak vstoupila do židovského učení nauka o nesmrtelné duši? b) Jaký rozpor způsobilo učení o nesmrtelnosti duše?

³¹ Jeden ze základních článků víry moderního judaismu je, že člověk má nesmrtelnou duši, která přežívá smrt jeho těla. Pochází to však z Bible? Encyclopaedia  Judaica otevřeně přiznává: „Učení o nesmrtelnosti duše vstoupilo do judaismu pravděpodobně pod řeckým vlivem.“ To však vyvolalo naukový rozpor, jak uvádí týž pramen: „V základu si víra ve vzkříšení a víra v nesmrtelnost duše odporuje. Jedna mluví o kolektivním vzkříšení na konci dnů, totiž že mrtví spící v zemi vstanou z hrobů, zatímco druhá mluví o stavu duše po smrti těla.“ Jak vyřešila tento rozpor židovská teologie? „Tvrdilo se, že po smrti jedince duše žije dál v jiné říši (tak vznikly všemožné představy o nebi a pekle), zatímco jeho tělo leží v hrobě a čeká na tělesné vzkříšení všech mrtvých tady na zemi.“

32. Co říká Bible o mrtvých?

³² Univerzitní docent Arthur Hertzberg píše: „V [hebrejské] Bibli samotné je prostorem lidského života tento svět. Neexistuje žádné učení o nebi a pekle, jen rostoucí pojetí konečného vzkříšení mrtvých na konci dnů.“ To je jednoduché a přesné vysvětlení biblického pojetí, totiž, že „mrtví nevědí vůbec nic. . . Není totiž žádné jednání, žádné uvažování, žádná učenost, žádná moudrost v Šeolu (společném hrobě lidstva), kam odcházíš.“ — Kazatel 9:5, 10, Ta; Daniel 12:1, 2; Izajáš 26:19.

33. Jak původně pohlíželi Židé na nauku o vzkříšení?

 ³³ Podle díla Encyclopaedia Judaica „v rabínském období se nauka o vzkříšení mrtvých považuje za jednu z ústředních nauk judaismu“ a „má se rozlišovat od víry v. . . nesmrtelnost duše“. * Dnes však všechny směry judaismu přijímají nesmrtelnost duše, kdežto vzkříšení mrtvých ne.

34. Jak zobrazuje duši na rozdíl od biblického názoru Talmud? Jaké poznámky připojují pozdější autoři?

³⁴ Na rozdíl od Bible je Talmud, ovlivněný helénismem, plný výkladů a historek, a dokonce popisů nesmrtelné duše. Pozdější židovská mystická literatura, kabala, dokonce jde tak daleko, že vyučuje převtělování (stěhování duší), které je v podstatě starověkou hinduistickou naukou. (Viz 5. kapitolu.) V dnešním Izraeli se to běžně přijímá jako židovská nauka a hraje to také důležitou úlohu v chasidské víře a literatuře. Například Martin Buber zařadil do své knihy Tales of the Hasidim—The Later Masters (Chasidská vyprávění — pozdější mistři) příběh o duši ze školy liženského rabína Elimelecha: „V den smíření, když rabbi Abraham Jehošua přednášel Avodu, modlitbu, jež opakuje službu velekněze v jeruzalémském chrámu, a došel k místu: ‚A tak mluvil‘, nikdy to tak neřekl, ale říkal: ‚A tak jsem mluvil‘. Nezapomněl totiž na dobu, kdy byla jeho duše v těle jeruzalémského velekněze.“

35. a) Jaký postoj k učení o nesmrtelné duši zaujal reformní judaismus? b) Co je jasné biblické učení o duši?

 ³⁵ Reformní judaismus došel až k zavržení víry ve vzkříšení. Odstranil to slovo z reformovaných modlitebních knih a uznává jen víru v nesmrtelnou duši. Oč jasnější je biblická myšlenka vyjádřená v 1. Mojžíšově 2:7: „PÁN Bůh stvořil člověka z prachu zemské půdy a vdechl mu do chřípí dech života, a člověk se stal živou duší.“ (JP) Spojení těla a ducha neboli životní síly tvoří „živou duši“. * (1. Mojžíšova 2:7; 7:22; Žalm 146:4) A naopak, když zemře lidský hříšník, zemře duše. (Ezekiel 18:4, 20) V okamžiku smrti tedy přestává jakékoli vědomé bytí člověka. Jeho životní síla se vrací k Bohu, který ji dal. (Kazatel 3:19; 9:5, 10; 12:7) Opravdová biblická naděje pro mrtvé je vzkříšení — hebrejsky techijat hametim neboli „oživnutí mrtvých“.

36, 37. Čemu věřili ohledně budoucího života věrní Hebrejci biblických dob?

³⁶ Zatímco tento závěr bude překvapením i pro mnohé Židy, vzkříšení bylo skutečnou nadějí ctitelů pravého Boha po tisíciletí. Asi před 3 500 lety mluvil věrný, trpící Job o budoucím čase, kdy jej Bůh vzbudí ze šeolu neboli z hrobu. (Job 14:14, 15) I prorok Daniel byl ujištěn, že bude vzbuzen „na konci dnů“. — Daniel 12:2, 12 (13, JP; NS).

³⁷ V Písmu není žádný podklad pro tvrzení, že tito věrní Hebrejci věřili, že mají nesmrtelnou duši, která by přežila do záhrobního světa. Měli zřejmě dostatečný  důvod věřit, že Svrchovaný Pán, který sčítá a ovládá hvězdy ve vesmíru, vzpomene v čase vzkříšení i na ně. Byli věrní jemu a jeho jménu. On bude věrný jim. — Žalm 18:26 (25, NS); 147:4; Izajáš 25:7, 8; 40:25, 26.

Judaismus a Boží jméno

38. a) Co se stalo během staletí s používáním Božího jména? b) Jaký je základ Božího jména?

³⁸ Judaismus učí, že Boží jméno sice existuje v psané podobě, ale je příliš svaté na to, aby bylo vyslovováno. * Tak se stalo, že se za uplynulých 2 000 let zapomněla správná výslovnost. Židé ale tak vždy nesmýšleli. Asi před 3 500 lety mluvil Bůh k Mojžíšovi a řekl: „Takto řekni synům Jisraelským: Hospodin [hebrejsky יהוה, JHVH], Bůh našich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Jicchakův a Bůh Jakobův poslal mne k vám. To jest mé jméno na věky a to jest památka má po všechna pokolení.“ (2. Mojžíšova 3:15; Žalm 135:13) Co bylo to jméno a ta památka? Poznámka pod čarou v Tanachu uvádí: „Jméno JHVH (tradičně čteno Adonaj, „PÁN“) je tu spojeno s kořenem haja, ‚být‘.“ Máme tu tedy svaté jméno Boha, tetragrammaton, čtyři hebrejské souhlásky JHVH (Jahve), které jsou ve své polatinštěné podobě po staletí známé v češtině jako JEHOVA.

39. a) Proč je božské jméno důležité? b) Proč přestali Židé vyslovovat božské jméno?

³⁹ Během dějin Židé vždy přikládali velkou důležitost Božímu osobnímu jménu, ačkoli důraz na používání se od starých dob podstatně změnil. Jak říká  dr. A. Cohen v Everyman’s Talmud (Talmud pro každého): „Zvláštní hluboká úcta platila ‚proslulému jménu‘ (šem hameforaš) Božstva, jež On zjevil izraelskému lidu, totiž tetragrammatu JHVH.“ Božské jméno bylo hluboce ctěno, protože představovalo a charakterizovalo samotnou osobu Boha. Vždyť své jméno oznámil Bůh sám a řekl svým ctitelům, aby je používali. To je zdůrazněno i tím, že se jméno objevuje v hebrejské Bibli 6 828krát. Avšak zbožní Židé považují za neuctivé vyslovovat Boží osobní jméno. *

40. Co prohlásily některé židovské autority ohledně užívání božského jména?

⁴⁰ Ohledně starobylého rabínského (ne biblického) varování před vyslovením jména napsal rabbi A. Marmorstein ve své knize The Old Rabbinic Doctrine of God (Staré rabínské učení o Bohu): „Byla doba, kdy byl tento zákaz [užívat božského jména] mezi Židy naprosto neznámý. . . Ani v Egyptě ani v Babylóně Židé nevěděli o zákonu zakazujícím užívat Boží jméno, tetragrammaton, v běžném hovoru nebo pozdravech, a nedodržovali jej. Přesto od třetího století př. n. l. do třetího století n. l. takový zákaz existoval a zčásti se dodržoval.“ Nejenže bylo užívání jména v dřívějších dobách dovoleno, ale jak říká dr. Cohen: „Byla doba, kdy se doporučovalo svobodné a otevřené užívání jména i laiky. . . Je domněnka, že toto doporučení bylo založeno na touze odlišit Izraelitu od [Nežida].“

41. Jaké vlivy způsobily podle jednoho rabína zákaz užívání Božího jména?

 ⁴¹ Co tedy způsobilo zákaz užívání božského jména? Dr. Marmorstein odpovídá: „Helénistický [Řeky ovlivněný] odpor k židovskému náboženství a odpadlictví kněží a urozených zavedly a ustálily pravidlo nevyslovovat tetragrammaton ve Svatyni [jeruzalémském chrámu].“ Ve své přílišné horlivosti, aby nevzali božské jméno nadarmo, úplně potlačili jeho užívání v řeči a podryli a zatemnili totožnost pravého Boha. Pod spojeným nátlakem náboženského odporu a odpadlictví se božské jméno mezi Židy přestalo používat.

42. Co ukazuje biblická zpráva ohledně užívání božského jména?

⁴² Jak ale říká dr. Cohen: „V biblické době zřejmě neexistovaly žádné výhrady proti užívání [božského jména] v každodenním hovoru.“ Praotec Abraham „vzýval jméno Hospodina“. (1. Mojžíšova 12:8) Většina pisatelů Bible používala jméno svobodně, ale uctivě, až po spis Malachiáše v pátém století př. n. l. — Rut 1:8, 9, 17.

43. a) Co je naprosto jasné ohledně židovského užívání božského jména? b) Jaký byl jeden nepřímý důsledek toho, že Židé přestali používat božské jméno?

⁴³ Je naprosto jasné, že starověcí Hebrejci božské jméno používali a vyslovovali. Marmorstein uznává ohledně změny, k níž později došlo: „V této době, v první polovině třetího století [př. n. l.], si lze totiž povšimnout velké změny v používání Božího jména, což způsobilo mnoho změn v židovském teologickém a filozofickém nazírání a jejich vliv je cítit dodnes.“ Jeden z důsledků ztráty jména je ten, že pojetí  bezejmenného Boha pomohlo vytvořit teologické vakuum, v němž se snáze rozvíjela nauka o trojici křesťanstva. * — 2. Mojžíšova 15:1–3.

44. Jaké jsou některé jiné důsledky potlačení Božího jména?

⁴⁴ Odmítnutí používat božské jméno snižuje uctívání pravého Boha. Jak podotkl jeden komentátor: „Naneštěstí, když se mluví o Bohu jako o ‚Pánovi‘, je to sice přesné, ale studené a bezbarvé. . . Je třeba si vzpomenout, že překládáním JHVH nebo Adonaj jako ‚Pán‘ se zavádí do mnoha pasáží Starého zákona abstraktní tón formálnosti a odstupu, který je zcela cizí originálnímu textu.“ (The Knowledge of God in Ancient Israel [Znalost Boha ve starověkém Izraeli]) Jak smutné je vidět, že vznešené a významné jméno Jahve neboli Jehova chybí v mnoha biblických překladech, když se v původním hebrejském textu zřetelně objevuje několikatisíckrát! — Izajáš 43:10–12.

Očekávají ještě Židé Mesiáše?

45. Jaký je biblický základ pro víru v Mesiáše?

⁴⁵ V Hebrejských písmech je mnoho proroctví, z nichž Židé před více než 2 000 lety vyvodili svou mesiášskou naději. Druhá Samuelova 7:11–16 ukázala, že Mesiáš bude z Davidova rodu. Izajáš 11:1–10 prorokoval, že přinese spravedlnost a mír celému lidstvu.  Daniel 9:24–27 uvedl chronologii příchodu Mesiáše a jeho odříznutí ve smrti.

46, 47. a) Jakého Mesiáše očekávali Židé pod římskou nadvládou? b) K jaké změně došlo v židovských nadějích ohledně Mesiáše?

⁴⁶ Jak vysvětluje Encyclopaedia Judaica, v prvním století vzrostlo očekávání Mesiáše. Očekávalo se, že to bude „charismatický potomek Davida, o němž Židé z římského období věřili, že bude Bohem vzbuzen, aby zlomil jho pohanů a panoval nad obnoveným izraelským královstvím“. Ale bojovný Mesiáš, kterého Židé očekávali, nepřišel.

⁴⁷ Přesto, jak poznamenává The New Encyclopaedia Britannica, byla mesiášská naděje životně důležitá k udržení židovského národa pohromadě během jeho mnohých zkoušek: „Judaismus bezpochyby vděčí  za své přežití do značné míry své vytrvalé víře v mesiášský slib a budoucnost.“ Ale s nástupem moderního judaismu v 18. a 19. století mnozí Židé skončili se svým trpným očekáváním Mesiáše. Nakonec, po nacisty inspirovaném vyhlazování, ztratili mnozí trpělivost a naději. Začali pohlížet na mesiášské poselství jako na přítěž, a tak si je začali vykládat pouze jako nový věk blahobytu a míru. Od té doby — ačkoli jsou výjimky — se dá stěží říci, že Židé jako celek očekávají osobního Mesiáše.

48. Jaké otázky lze rozumně položit o judaismu?

⁴⁸ Tato přeměna v nemesiášské náboženství vyvolává vážné otázky. Mýlil se snad judaismus celá tisíciletí, když věřil, že Mesiáš bude jednotlivec? Která forma judaismu pomůže člověku při hledání Boha? Starobylý judaismus se svými příkrasami řecké filozofie? Nebo některá nemesiášská forma judaismu, jež se vyvinula v posledních dvou stech letech? Nebo existuje ještě jiná stezka, která věrně a přesně uchovává mesiášskou naději?

49. K čemu jsou zváni upřímní Židé?

⁴⁹ S vědomím těchto otázek navrhujeme upřímným Židům, aby znovu zvážili námět Mesiáše tím, že prozkoumají totožnost Ježíše Nazaretského, ne podle toho, jak ho představuje křesťanstvo, ale jak ho uvedli židovští pisatelé Řeckých písem. Je to totiž velký rozdíl. Náboženství křesťanstva přispěla k tomu, že Židé odmítají Ježíše. Dosáhla toho svým nebiblickým učením o trojici, které je jasně nepřijatelné pro jakéhokoli Žida, jenž si cení čistého učení, že „PÁN, NÁŠ BŮH, PÁN JE JEDEN“. (5. Mojžíšova 6:4; JP) Proto vás zveme, abyste si s otevřenou myslí přečetli následující kapitolu a poznali Ježíše Řeckých písem.

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]

[Praporek na straně 217]

Sefardští a aškenazští Židé vytvořili dvě společenství

 [Rámeček a obrázek na straně 211]

Deset přikázání pro uctívání a chování

Milióny lidí slyšely o Deseti přikázáních, ale málokdo si je opravdu přečetl. Proto zde uvádíme větší část jejich obsahu.

▪ „Nebudeš míti jiného boha před tváří mou.

▪ Neuděláš si tesané modly ani jakékoli podoby toho, co jest na nebi nahoře a co jest na zemi dole a co jest ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jim sloužiti. . . [V této rané době, v roce 1513 př. n. l., byl tento příkaz jedinečný ve svém zavržení modlářství.]

▪ Nevyslovíš jména Hospodin [hebrejsky: יהוה] nadarmo. . .

▪ Pomni den sabatu odpočinku, abys jej světil. . . požehnal Hospodin dnu sobotnímu a posvětil jej.

▪ Cti otce svého a matku svou. . .

▪ Nezavraždíš.

▪ Nezesmilníš.

▪ Nepokradeš.

▪ Nevypovídej proti bližnímu svému jako svědek lživý.

▪ Nezatoužíš po domě bližního svého. . . po manželce. . . otroku nebo otrokyni. . . po volu a oslu jeho, po ničem, co náleží bližnímu tvému.“ — 2. Mojžíšova 20:3–14 (V některých překladech 20:3–17.)

Ačkoli jen první čtyři přikázání se přímo zabývají náboženskou vírou a uctíváním, ostatní přikázání ukazují spojitosti mezi správným chováním a patřičným vztahem ke Stvořiteli.

[Obrázek]

I přes jedinečný zákon od Boha, Izrael napodobil uctívání telete svých pohanských sousedů (Zlaté tele, Byblos)

 [Rámeček a obrázky na straně 220 a 221]

Posvátné spisy Hebrejců

Posvátné hebrejské spisy začaly „Tanachem“. Jméno „Tanach“ pochází ze tří oddílů židovské Bible v hebrejštině: Tóra (Zákon), Neviim (Proroci) a Ketuvim (Spisy). Počáteční písmeno každého oddílu je použito k utvoření slova TaNaCh. Tyto knihy byly psány hebrejsky a aramejsky od 16. do 5. století př. n. l.

Židé věří, že byly napsány pod různým a zmenšujícím se stupněm inspirace. Proto je staví do tohoto pořadí důležitosti:

Tóra — pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch (z řečtiny pro „pět svitků“), Zákon složený z Geneze, Exodu, Levitiku, Numeri a Deuteronomia čili 1. až 5. Mojžíšovy. Pojem „Tóra“ se však dá také použít ve vztahu k židovské Bibli jako celku, stejně jako k ústnímu zákonu a Talmudu (viz následující stranu).

Neviim — Proroci od Jozua k velkým prorokům Izajášovi, Jeremjášovi a Ezekielovi a pak dvanáct „malých“ proroků od Ozeáše po Malachiáše.

Ketuvim — Spisy sestávající z básnických děl, Žalmů, Přísloví, Joba, Písně písní a Nářků. Dále sem patří Rut, Kazatel, Ester, Daniel, Ezra, Nehemjáš a První a Druhá Paralipomenon.

 Talmud

Z nežidovského hlediska je „Tanach“ neboli židovská Bible nejdůležitější ze židovských spisů. Židovský názor je však jiný. Mnozí Židé by souhlasili s komentářem rabína Adina Steinsaltze: „Jestliže je Bible úhelným kamenem judaismu, potom je Talmud ústředním sloupem, který stoupá od základů a podpírá celou duchovní a intelektuální stavbu. . . Žádné jiné dílo nemělo srovnatelný vliv na teorii a praxi židovského života.“ (The Essential Talmud [Talmud v kostce]) Co tedy je Talmud?

Ortodoxní Židé věří, že Bůh dal Mojžíšovi na hoře Sinaj nejen psaný zákon, ale že mu také zjevil zvláštní výklady, jak Zákon uplatňovat, a ty se měly předávat ústně. Tomu se říkalo ústní zákon. Talmud je tedy písemné shrnutí ústního zákona s pozdějšími komentáři a vysvětlivkami, sestavované rabíny od druhého století n. l. do středověku.

Talmud se obvykle dělí na dvě hlavní části:

Mišna: Sbírka komentářů doplňující biblický Zákon, založená na výkladech rabínů nazývaných tannaim (učitelé). Byla sepsána koncem druhého a počátkem třetího století n. l.

Gemara (původně nazývaná Talmud): Sbírka komentářů k Mišně od rabínů z pozdějšího období (třetí až šesté století n. l.).

K těmto dvěma hlavním oddílům může Talmud navíc obsahovat i komentáře ke Gemaře od středověkých rabínů. Mezi nimi vynikli rabín Raši (Solomon ben Isaac, 1040–1105), který učinil obtížný jazyk Talmudu mnohem srozumitelnějším, a Rambam (Mojžíš ben Maimon, známější jako Maimonides, 1135–1204), který Talmud zestručnil („Mišne tóra“), a tak jej zpřístupnil všem Židům.

[Obrázky]

Dole: Starobylá Tóra z takzvané Esteřiny hrobky v Íránu. Vpravo: Hebrejský a jidiš hymnus chvály založený na biblických verších

 [Rámeček a obrázky na straně 226 a 227]

Judaismus — náboženství mnoha hlasů

Mezi různými směry judaismu jsou velké rozdíly. Tradičně zdůrazňuje judaismus náboženskou praxi. Spory o tuto praxi spíše než o články víry způsobily mezi Židy vážné napětí a vedly k vzniku tří hlavních větví judaismu.

ORTODOXNÍ JUDAISMUS — Tato větev přijímá nejen to, že hebrejský „Tanach“ je inspirované Písmo, ale věří také, že Mojžíš obdržel od Boha na hoře Sinaj ústní zákon zároveň s psaným Zákonem. Ortodoxní Židé svědomitě dodržují přikázání obou zákonů. Věří, že Mesiáš má teprve přijít a přinést Izraeli zlatý věk. Neshody v názorech uvnitř ortodoxní skupiny vedly ke vzniku různých stran. Jednou z nich jsou chasidové.

Chasidové (Chasidim, což znamená „zbožní“) — Pohlíží se na ně jako na ultraortodoxní. Založeni v polovině 18. století ve východní Evropě Izraelem ben Eliezerem, známým jako Baal Šem Tov („Mistr dobrého jména“), řídí se učením, které klade důraz na hudbu a tanec a vede k mystické radosti. Mnoho článků jejich víry včetně převtělování se zakládá na židovských mystických knihách známých jako kabala. Dnes je vedou rebové („rabbi“ v jidiš) neboli cadikové, které jejich následovníci považují za nanejvýš spravedlivé muže neboli světce.

Chasidové se dnes vyskytují hlavně ve Spojených státech a v Izraeli. Nosí východoevropský oděv zvláštního stylu z 18. a 19. století, převážně černý, jímž jsou velmi nápadní zejména v moderním velkoměstském prostředí. Dnes jsou rozděleni na sekty, které následují různé význačné reby. Jedna velmi aktivní sekta jsou Lubavičenští [následují Menachema Mendela Schneersona z Lubaviče], kteří horlivě obracejí na víru mezi Židy. Některé skupiny věří, že právo obnovit Izrael jako národ Židů má pouze Mesiáš, a proto jsou proti světskému státu Izraeli.

REFORMNÍ JUDAISMUS (známý také jako „liberální“ a „pokrokový“) —  Hnutí začalo v západní Evropě počátkem 19. století. Je založeno na myšlenkách Mosese Mendelssohna, židovského intelektuála z 18. století, který věřil, že by Židé spíše měli vstřebat západní kulturu než se oddělovat od Nežidů. Reformní Židé popírají, že je Tóra božsky zjevenou pravdou. Židovské zákony o jídle, čistotě a oblékání považují za zastaralé. Věří v cosi, čemu říkají „mesiášský věk všeobecného bratrství“. V posledních letech se vracejí k tradičnějšímu judaismu.

KONZERVATIVNÍ JUDAISMUS — Ten vznikl v Německu roku 1845 jako odnož reformního judaismu, který údajně zavrhl příliš mnoho židovských tradičních zvyklostí. Konzervativní judaismus nepřijímá myšlenku, že ústní zákon dostal Mojžíš od Boha, ale tvrdí, že ústní Tóru vymysleli rabíni, kteří se snažili přizpůsobit judaismus nové době. Konzervativní Židé se podřizují biblickým předpisům a rabínskému zákonu, jestliže „odpovídají moderním požadavkům židovského života“. (The Book of Jewish Knowledge [Kniha židovského poznání]) Ve své liturgii používají hebrejštinu a místní jazyk a zachovávají přísné dietní zákony (kašrut). Muži a ženy smějí o bohoslužbách sedět spolu, což ortodoxní nepovolují.

[Obrázky]

Vlevo: Židé u Zdi nářků v Jeruzalémě

Nahoře: Modlící se Žid s Jeruzalémem v pozadí

 [Rámeček a obrázky na straně 230 a 231]

Některé důležité svátky a obyčeje

Většina židovských svátků se zakládá na Bibli, a jsou to buď svátky podle ročních dob ve spojitosti s různou sklizní, nebo se vztahují k historickým událostem.

▪ Šabat (sabat) — Sedmý den židovského týdne (od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu). Pohlíží se na něj jako na posvěcení týdne a zvláštní zachovávání tohoto dne je podstatnou součástí uctívání. Židé docházejí do synagógy na čtení Tóry a na modlitby. — 2. Mojžíšova 20:8–11.

▪ Jom–kippur — Den smíření, slavnostní svátek vyznačující se postem a sebezpytováním. Vrcholí jím Deset dní pokání, jež začínají od Roš hašana, židovského Nového roku, který podle židovského světského kalendáře připadá na září. — 3. Mojžíšova 16:29–31; 23:26–32.

▪ Sukkot (vpravo nahoře) — Svátek chýší, nebo stánků, nebo žní. Oslavuje sklizeň a konec hlavní části zemědělského roku. Probíhá v říjnu. — 3. Mojžíšova 23:34–43; 4. Mojžíšova 29:12–38; 5. Mojžíšova 16:13–15.

▪ Chanuka — Svátek zasvěcení. Oblíbený svátek slavený v prosinci. Připomíná obnovení židovské nezávislosti na syrsko–řeckém panství Makabejci a nové zasvěcení chrámu v Jeruzalémě v prosinci 165 př. n. l. Obvykle se vyznačuje osmidenním zapalováním svíček.

▪ Purim — Svátek losů. Slaví se koncem února nebo počátkem března na památku osvobození Židů od Hamana a jeho vražedného úkladu v Persii během pátého století př. n. l. — Ester 9:20–28.

▪ Pesach — Svátek pasach. Ustanoven na připomínku osvobození Izraele ze zajetí v Egyptě (1513 př. n. l). Je to největší a nejstarší židovský svátek. Koná se 14. nisana (podle židovského kalendáře) a obvykle připadá na konec března nebo začátek dubna. Každá židovská rodina se shromáždí,  aby společně jedla jídlo pasach neboli seder. Během následujících sedmi dnů se nesmí jíst nic kvašeného. Toto období se nazývá Svátek nekvašených chlebů (macot). — 2. Mojžíšova 12:14–20, 24–27.

Některé židovské obyčeje

▪ Obřízka — Pro židovské chlapce je to důležitý obřad, který se koná, když je dítěti osm dní. Často se mu říká Abrahamova smlouva, protože obřízka byla znamením Boží smlouvy s ním. Muži, kteří přestoupí na judaismus, se také musí obřezat. — 1. Mojžíšova 17:9–14.

▪ Bar micva (dole) — Jiný podstatný židovský rituál, který doslova znamená „syn přikázání“, „pojem označující jednak dosažení náboženské a právní zralosti, jednak příležitost, při níž chlapci ve věku třinácti let a jednoho dne formálně obdrží toto postavení“. Stalo se to židovským obyčejem až v 15. století n. l. — Encyclopaedia Judaica.

▪ Mezuza (nahoře) — Židovskou domácnost příchozí obvykle snadno pozná podle mezuzy neboli pouzdra na svitek na pravé straně rámu dveří. V praxi je mezuza malý pergamen, na němž jsou napsána slova citovaná z 5. Mojžíšovy 6:4–9 a 11:13–21. Ten je svinut v malém pouzdře. Pouzdro se pak upevní na každé dveře každé obytné místnosti.

▪ Jarmulka (přiléhavá čepička pro muže) — Encyclopaedia Judaica: „Ortodoxní Židovstvo. . . považuje pokrývání hlavy v synagóze i mimo ni za znamení věrnosti židovské tradici.“ O pokrývání hlavy při uctívání se v Tanachu nikde nemluví, takže se o něm Talmud zmiňuje jako o volitelné věci zvyku. Chasidské Židovky buď nosí stále pokrývku hlavy, nebo si holí hlavu a nosí paruku.

[Obrázek na straně 206]

Abram (Abraham), praotec Židů uctíval Jehovu Boha před téměř 4 000 lety

[Obrázek na straně 208]

Davidova hvězda — nebiblický symbol Izraele a judaismu

[Obrázek na straně 215]

Židovský znalec Zákona opisující hebrejský text

[Obrázek na straně 222]

Chasidská židovská rodina slaví sabat

[Obrázek na straně 233]

Zbožní Židé nosí na paži a na čele fylakteria neboli pouzdra se svitky modliteb