10. KAPITOLA

Křesťanství — Byl Ježíš cestou k Bohu?

Dosud jsme s výjimkou kapitoly o judaismu uvažovali o velkých náboženstvích, která jsou do velké míry založena na mytologii. Nyní prozkoumáme další náboženství, které tvrdí, že přivádí lidstvo blíž k Bohu — křesťanství. Co je základem křesťanství — mýtus, nebo historická skutečnost?

1. a) Proč vyvolávají dějiny křesťanstva v některých lidech vážné pochybnosti o křesťanství? b) Jak rozlišujeme křesťanstvo a křesťanství?

DĚJINY křesťanstva * s jeho válkami, inkvizicí, křížovými výpravami a náboženským pokrytectvím věci křesťanství nepomohly. Zbožní muslimové a jiní poukazují na mravní zkaženost a úpadek západního „křesťanského“ světa jako na důvod, proč odmítají křesťanství. Takzvané křesťanské národy skutečně ztratily své mravní kormidlo a ztroskotaly na skalách nevěry, chamtivosti a pohodlnosti.

2, 3. a) Jaký je rozdíl mezi chováním raných křesťanů a lidí z novodobého křesťanstva? b) Na které otázky je například třeba odpovědět?

 ² To, že normy původního křesťanství byly odlišné od dnešních povolných způsobů, dosvědčuje profesorka Elaine Pagelsová ve své knize Adam, Eve, and the Serpent (Adam, Eva a had), kde říká: „Mnozí křesťané prvních čtyř století byli hrdí na své sexuální sebeovládání; odmítali mnohoženství a často i rozvod, který připouštěla židovská tradice, a zavrhovali mimomanželské pohlavní styky běžně přijímané mezi jejich pohanskými současníky, zvyklosti, k nimž patřila prostituce a homosexualita.“

³ Proto je vhodné se zeptat: Jsou dějiny křesťanstva a jeho novodobý morální stav pravým obrazem učení Ježíše Krista? Jaký člověk byl Ježíš? Pomohl lidstvu, aby se dostalo blíže k Bohu? Byl zaslíbeným Mesiášem z proroctví Hebrejských písem? To jsou některé otázky, o nichž budeme uvažovat v této kapitole.

Ježíš — čím se mohl prokázat?

4. Jakého zřetelného rozdílu mezi křesťanstvím a jeho kořeny a velkými náboženstvími světa jsme si povšimli při svém studiu?

⁴ V dřívějších kapitolách jsme viděli, jak důležitou úlohu téměř ve všech velkých náboženstvích hrála mytologie. Ale když jsme se v předešlé kapitole obrátili k počátkům judaismu, nezačali jsme mýtem, ale historickou skutečností Abrahama, jeho předků a jeho potomků. U křesťanství a jeho zakladatele Ježíše také nezačínáme mytologií, ale historickou osobou. — Viz rámeček, strana 237.

5. a) Které tři důkazy předložil Ježíš, že je zaslíbeným Abrahamovým „semenem“? b) Kdo napsal Křesťanská řecká písma?

 ⁵ První verš Křesťanských řeckých písem, běžně známých jako Nový zákon (viz rámeček, strana 241), říká: „Kniha dějin Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ (Matouš 1:1) Je to plané tvrzení předložené Matoušem, bývalým židovským výběrčím daní a přímým učedníkem a životopiscem Ježíše? Ne. Následujících patnáct veršů vyjmenovává Abrahamovu linii potomků k Jákobovi, který „se stal otcem Josefa, manžela Marie, z níž se narodil Ježíš, který je nazýván Kristus“. Ježíš byl proto skutečně potomkem Abrahama, Judy a Davida a jako takový měl tři důkazy, jimiž se mohl prokázat jako předpověděné „semeno“ z 1. Mojžíšovy 3:15 a semeno Abrahamovo. — 1. Mojžíšova 22:18; 49:10; 1. Paralipomenon 17:11.

6, 7. Proč bylo významné Ježíšovo rodiště?

⁶ Jiným průkazem totožnosti mesiášského semene by bylo jeho rodiště. Kde se Ježíš narodil? Matouš nám říká, že se „narodil v Betlémě v Judeji za dnů krále Heroda“. (Matouš 2:1) Tu skutečnost potvrzuje zpráva lékaře Lukáše, který nám říká o Ježíšově budoucím adoptivním otci: „Také Josef vyšel z Galileje, z města Nazaretu, do Judeje, do Davidova města, které se nazývá Betlém, protože byl členem Davidova domu a rodiny, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla podle slibu dána k manželství a nyní byla ve vysokém stupni těhotenství.“ — Lukáš 2:4, 5.

⁷ Proč bylo důležité, aby se Ježíš narodil v Betlémě, a ne v Nazaretu nebo v nějakém jiném městě? Kvůli proroctví, jež bylo proneseno v osmém století  př. n. l. hebrejským prorokem Micheášem: „A ty, Betléme Efrato, příliš maličký, aby ses dostal mezi judské tisíce, z tebe mi vyjde ten, který se má stát panovníkem v Izraeli, jehož původ je od raných časů, ode dnů neurčitého času.“ (Micheáš 5:2) Díky svému rodišti tedy mohl Ježíš podat další důkaz pro to, že je zaslíbené Semeno a Mesiáš. — Jan 7:42.

8. Uveďte některá proroctví, jež naplnil Ježíš.

⁸ Ježíš ovšem naplnil mnohem více proroctví z Hebrejských písem, čímž prokázal, že má všechny pověřovací doklady zaslíbeného Mesiáše. Některé si můžete ověřit v Bibli. (Viz rámeček, strana 245.) * Nyní však krátce prozkoumejme Ježíšovo poselství a jeho službu.

Ježíšův život ukazuje cestu

9. a) Jak zahájil Ježíš svou veřejnou službu? b) Jak víme, že měl Ježíš Boží schválení?

⁹ Biblická zpráva nám sděluje, že Ježíš byl vychován jako normální židovský mladík té doby, který docházel do místní synagógy a do chrámu v Jeruzalémě. (Lukáš 2:41–52) Když dosáhl třiceti let, zahájil svou veřejnou službu. Nejprve šel ke svému bratranci Janovi, který křtil Židy na symbol pokání v řece Jordánu. Lukášova zpráva nám říká: „Když byli všichni lidé pokřtěni, byl pokřtěn také Ježíš, a když se modlil, otevřelo se nebe a sestoupil na něj svatý duch v tělesné podobě jako holubice a z nebe vyšel hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn; schválil jsem tě.‘“ — Lukáš 3:21–23; Jan 1:32–34.

10, 11. a) Čím se například vyznačovaly Ježíšovy kazatelské a učitelské metody? b) Jak ukázal důležitost jména svého Otce?

 ¹⁰ V patřičném čase nastoupil Ježíš svou službu jako pomazaný Boží Syn. Procházel Galilejí a Judeou, kázal poselství o Království a dělal zázraky, například uzdravoval nemocné. Nepřijímal plat a nehledal bohatství ani se nevyvyšoval. Řekl naopak, že větší štěstí je v dávání než v přijímaní. Učil také své učedníky kázat. — Matouš 8:20; 10:7–13; Skutky 20:35.

¹¹ Když zkoumáme Ježíšovo poselství a metody, které používal, vidíme zřetelný rozdíl mezi jeho způsobem a způsobem mnoha kazatelů křesťanstva. Nesnažil se působit na lidi lacinými city ani nevyhrožoval peklem. Používal spíše prostou logiku a podobenství neboli znázornění z každodenního života, aby zapůsobil na srdce a mysl. Jeho proslulé Kázání na hoře je vynikajícím příkladem jeho učení a metod. Je v něm zahrnuta Ježíšova vzorová modlitba, v níž jasně poukazuje na to, čemu mají dát křesťané přednost: na první místo klást posvěcení Božího jména. (Viz rámeček, strany 258–9.) — Matouš 5:1–7:29; 13:3–53; Lukáš 6:17–49.

12. a) Jak projevoval Ježíš ve svém učení a jednání lásku? b) Jak jiný by byl svět, kdyby se opravdu pěstovala křesťanská láska?

¹² V jednání se svými následovníky a s veřejností vůbec projevoval Ježíš lásku a soucit. (Marek 6:30–34) Zatímco kázal poselství o Božím království, také osobně projevoval lásku a pokoru. Proto mohl říci v posledních hodinách svého života učedníkům:  „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Podstatou křesťanství v praxi je tedy obětavá láska založená na zásadách. (Matouš 22:37–40) V praxi to znamená, že by měl křesťan milovat i své nepřátele, přestože může nenávidět jejich zlé skutky. (Lukáš 6:27–31) Zamysli se nad tím na chvilku. Jak odlišný by byl tento svět, kdyby každý opravdu pěstoval takovou lásku! — Římanům 12:17–21; 13:8–10.

13. V čem se Ježíšovo učení lišilo od toho, co učil Konfucius, Lao–c’ a Buddha?

¹³ Ale to, co Ježíš učil, bylo mnohem více než etika nebo filozofie, jakým vyučovali Konfucius a Lao–c’. Ježíš ani neučil jako Buddha, že člověk může dosáhnout vlastní spásy cestou poznání a osvícení. Spíše poukazoval na Boha jako zdroj záchrany, když řekl: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil svět, ale aby byl svět skrze něho zachráněn.“ — Jan 3:16, 17.

14. Proč mohl Ježíš říci: „Jsem cesta a pravda a život“?

¹⁴ Tím, že svými slovy a skutky projevoval Otcovu lásku, přitahoval Ježíš lidi blíže k Bohu. To je jeden důvod, proč mohl říci: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne. . . Kdo viděl mne, viděl také Otce. Jak to, že říkáš: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že jsem ve spojení s Otcem a že Otec  je ve spojení se mnou? Co vám říkám, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který zůstává ve spojení se mnou, koná své skutky. . . Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a přijdu k vám zpět. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, protože Otec je větší než já.“ (Jan 14:6–28) Ano, Ježíš byl „cesta a pravda a život“, protože vedl Židy zpět k svému Otci, jejich pravému Bohu Jehovovi. Proto v Ježíšovi náhle dostalo lidské hledání Boha hybnou sílu, jelikož Bůh ve své nejvyšší lásce poslal Ježíše na zem jako zdroj světla a pravdy, aby lidi přivedl k Otci. — Jan 1:9–14; 6:44; 8:31, 32.

15. a) Co musíme dělat, abychom našli Boha? b) Co na zemi dokazuje Boží lásku?

¹⁵ Na základě služby a příkladu Ježíše mohl později říci misionář Pavel Řekům v Athénách: „A [Bůh] udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu, a vymezil ustanovená období a stanovené hranice lidského přebývání, aby hledali Boha, zda by jej snad mohli nahmatat a skutečně jej najít, ačkoli vlastně není daleko od nikoho z nás. Vždyť od něho máme život, pohybujeme se a existujeme.“ (Skutky 17:26–28) Ano, Bůh se dá najít, jestliže je člověk ochoten vynaložit úsilí a hledat ho. (Matouš 7:7, 8) Bůh zjevil sám sebe a svou lásku tím, že vytvořil zemi, na níž se udržuje zdánlivě nekonečná rozmanitost života. On také opatřuje, co je třeba, a to všem  lidem, ať jsou spravedliví nebo nespravedliví. Opatřil také lidstvu své psané Slovo, Bibli, a poslal svého Syna jako výkupní oběť. * Navíc Bůh poskytl pomoc, kterou lidé potřebují, aby k němu našli cestu. — Matouš 5:43–45; Skutky 14:16, 17; Římanům 3:23–26.

16, 17. Jak se musí projevovat pravá křesťanská láska?

¹⁶ Křesťanská láska se samozřejmě nesmí projevovat jen slovy; důležitější jsou skutky. Proto apoštol Pavel napsal: „Láska je shovívavá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává. Láska nikdy neselhává.“ — 1. Korinťanům 13:4–8.

¹⁷ Ježíš také objasnil, jak důležité je zvěstovat nebeské království — Boží panství nad poddajným lidstvem. — Matouš 10:7; Marek 13:10.

Každý křesťan evangelistou

18. a) Co bylo zdůrazněno v Ježíšově Kázání na hoře? b) Jakou odpovědnost má každý křesťan? c) Jak připravoval Ježíš své učedníky na jejich službu a jaké poselství měli kázat?

¹⁸ Ve svém Kázání na hoře Ježíš zdůraznil zástupům jejich odpovědnost osvěcovat druhé svými slovy a jednáním. Řekl: „Jste světlo světa. Město nemůže být utajeno, jestliže leží na hoře. Lidé rozsvěcují lampu a nestaví ji pod odměrný koš, ale na stojan, a ona září na všechny v domě. Podobně ať září vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše znamenitá díla a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“  (Matouš 5:14–16) Ježíš vyškolil své učedníky, aby uměli kázat a vyučovat během svého putování v úloze cestujících služebníků. A jaké mělo být jejich poselství? To, které kázal sám Ježíš, Boží království, jež bude panovat nad zemí ve spravedlnosti. Ježíš jednou vysvětlil: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království také jiným městům, protože k tomu jsem byl vyslán.“ (Lukáš 4:43; 8:1; 10:1–12) Prohlásil také, že součástí znamení označujícího poslední dny bude to, že „tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec“. — Matouš 24:3–14.

19, 20. a) Proč bylo pravé křesťanství vždy aktivní, kazatelské náboženství? b) Jaké základní otázky nyní vyžadují odpověď?

¹⁹ V roce 33 n. l., než konečně vystoupil do nebe, poučil vzkříšený Ježíš své učedníky: „Byla mi dána všechna autorita v nebi a na zemi. Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ (Matouš 28:18–20) Proto bylo křesťanství od samotného počátku aktivním náboženstvím, které obracelo na víru a tím dráždilo k hněvu a žárlivosti zastánce převládajících řeckých a římských náboženství té doby, jež byla založena na mytologii. Tuto skutečnost jasně ukázalo Pavlovo pronásledování v Efezu. — Skutky 19:23–41.

²⁰ Nyní vyvstávají otázky: Co nabízelo poselství o Božím království ohledně mrtvých? Jakou naději pro mrtvé kázal Kristus? Nabízel záchranu před  „pekelným ohněm“ pro „nesmrtelné duše“ svých věřících? Nebo něco jiného? — Matouš 4:17.

Naděje na věčný život

21, 22. a) K čemu přirovnal Ježíš stav mrtvého Lazara a proč? b) Jakou naději měla Marta ohledně svého zemřelého bratra?

²¹ Naději, kterou kázal Ježíš, snad pochopíme nejjasněji z toho, co řekl a udělal, když zemřel jeho přítel Lazar. Jak pohlížel Ježíš na jeho smrt? Když se vydával k jeho domu, řekl učedníkům: „Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.“ (Jan 11:11) Ježíš přirovnal Lazarův stav ve smrti k spánku. V hlubokém spánku si nic neuvědomujeme, a to se shoduje s hebrejským výrokem u Kazatele 9:5: „Živí jsou si totiž vědomi toho, že zemřou; ale mrtví, ti si nejsou vědomi naprosto ničeho.“

²² Ačkoli byl Lazar mrtev čtyři dny, všimněme si, že Ježíš nic neříká o tom, že by Lazarova duše byla v nebi nebo očistci. Když dorazil do Betánie a přišla mu vstříc Lazarova sestra Marta, řekl jí: „Tvůj bratr vstane.“ Jak odpověděla? Řekla, že už je v nebi? Marta odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ To jasně ukazuje, že židovskou nadějí tehdy bylo vzkříšení, návrat k životu tady na zemi. — Jan 11:23, 24, 38, 39.

23. Jaký zázrak učinil Ježíš a jak to zapůsobilo na přihlížející?

²³ Ježíš odvětil: „Jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře. Věříš tomu?“ (Jan 11:25, 26) Aby to dokázal, šel k jeskyni, kde byl Lazar pohřben, a vyvolal jej živého  před očima jeho sester Marie a Marty a sousedů. Zpráva pokračuje: „Proto v něj uvěřili mnozí Židé, kteří přišli k Marii a spatřili, co udělal. . . Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z pamětní hrobky a vzbudil ho z mrtvých, tedy dále vydával svědectví.“ (Jan 11:45; 12:17) Viděli zázrak na vlastní oči, uvěřili a svědčili o jeho věrohodnosti. Té události museli uvěřit i Ježíšovi náboženští odpůrci, protože zpráva nám říká, že přední kněží a farizeové se spikli, aby Ježíše zabili, protože „ten člověk provádí mnoho znamení“. — Jan 11:30–53.

24. a) Kde byl Lazar čtyři dny? b) Co říká Bible o nesmrtelnosti?

²⁴ Kam odešel Lazar během těch čtyř dnů, kdy byl mrtev? Nikam. Byl bez vědomí, spal v hrobce a čekal na vzkříšení. Ježíš mu požehnal zázračným vzbuzením z mrtvých. Ale podle Janovy zprávy Lazar neříkal nic o tom, že by byl během těch čtyř dnů v nebi, v pekle nebo v očistci. Proč? Protože neměl žádnou nesmrtelnou duši, která by tam mohla putovat. * — Job 36:14; Ezekiel 18:4.

25. a) Čeho se to týká, když Bible mluví o věčném životě? b) Na čem závisí příchod Božího zaslíbeného království?

²⁵ Když tedy Ježíš mluvil o věčném životě, myslel tím buď takový život v nebesích v podobě proměněného nesmrtelného duchovního spoluvládce Krista v jeho království, nebo tím myslel věčný život  v lidské podobě na rajské zemi pod panstvím tohoto Království. * (Lukáš 23:43; Jan 17:3) Jak Bůh slíbil, jeho obrazné bydlení s poslušným lidstvem na zemi přinese zemi hojná požehnání. To vše ovšem závisí na tom, zda byl Ježíš skutečně poslán a schválen Bohem. — Lukáš 22:28–30; Titovi 1:1, 2; Zjevení 21:1–4.

 Boží schválení — skutečnost, ne mýtus

26. Jaká porozuhodná událost se odehrála v přítomnosti učedníků Petra, Jakuba a Jana?

²⁶ Jak víme, že měl Ježíš Boží schválení? Zaprvé, když byl Ježíš pokřtěn, ozval se z nebe hlas: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ (Matouš 3:17) Později bylo toto schválení potvrzeno před dalšími svědky. Učedníci Petr, Jakub a Jan, bývalí galilejští rybáři, doprovázeli Ježíše na jednu vysokou horu (pravděpodobně na horu Hermon, jež se zvedá do výše 2 814 metrů). Tam se před jejich očima stalo něco podivuhodného: „A [Ježíš] byl před nimi proměněn a jeho obličej zářil jako slunce a jeho svrchní oděvy se zaskvěly jako světlo. A pohleďme, objevil se jim Mojžíš a Elijáš, a rozmlouvali s ním. . . Pohleďme, zastínil je jasný oblak, a pohleďme, hlas z oblaku řekl: ‚To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil; naslouchejte mu.‘ Když to učedníci slyšeli, padli na tvář a dostali velký strach.“ — Matouš 17:1–6; Lukáš 9:28–36.

27. a) Jak zapůsobilo proměnění na učedníky? b) Jak víme, že Ježíš nebyl mýtus?

²⁷ Toto viditelné a slyšitelné potvrzení od Boha velmi posílilo Petrovu víru, protože později napsal: „Ne, neseznámili jsme vás s mocí a přítomností našeho Pána Ježíše Krista tím, že jsme následovali dovedně vynalezené falešné historky [řecky mythois, mýty], ale tím, že jsme se stali očitými svědky jeho velkoleposti. Přijal totiž od Boha, Otce, čest a slávu, když mu byla předána od velkolepé slávy takováto slova: ‚To je můj syn, můj milovaný, kterého jsem sám schválil.‘ Ano, slyšeli jsme tato slova z nebe, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2. Petra 1:16–18) Židovští učedníci Petr, Jakub a Jan opravdu  viděli zázrak Ježíšova proměnění a slyšeli Boží schvalující hlas z nebes. Jejich víra se zakládala na skutečnosti, kterou viděli a slyšeli, ne na mytologii nebo na „židovských bajkách“. (Viz rámeček, strana 237.) — Matouš 17:9; Titovi 1:13, 14. *

 Ježíšova smrt a další zázrak

28. Jak byl Ježíš v roce 33 n. l. falešně obviněn?

²⁸ V roce 33 n. l. byl Ježíš zatčen a souzen židovskými náboženskými autoritami a falešně obviněn z rouhání, protože se nazýval Božím Synem. (Matouš 26:3, 4, 59–67) Protože tito Židé zřejmě chtěli, aby ho odsoudili k smrti Římané, poslali ho za Pilátem a opět ho falešně obvinili, tentokrát že zakazoval platit daně césarovi a že se prohlašoval za krále. — Marek 12:14–17; Lukáš 23:1–11; Jan 18:28–31.

29. Jak Ježíš zemřel?

²⁹ Potom, co si Ježíše vladaři navzájem předávali, římský místodržitel Pontský Pilát na nátlak nábožensky zaníceného davu zvolil cestu nejmenšího odporu a odsoudil Ježíše k smrti. Tak Ježíš potupně zemřel na kůlu a jeho tělo bylo uloženo do hrobky. Avšak do tří dnů se odehrála událost, jež proměnila hluboce zarmoucené Ježíšovy učedníky v radostné věřící a horlivé evangelisty. — Jan 19:16–22; Galaťanům 3:13.

30. Jaké kroky podnikli náboženští vůdci, aby zabránili podvodu?

³⁰ Náboženští vůdci v podezření, že se Ježíšovi následovníci uchýlí k šalbě, šli za Pilátem se žádostí: „‚Pane, rozpomněli jsme se, že ten podvodník řekl, když byl ještě naživu: „Po třech dnech mám být vzbuzen.“ Proto přikaž, aby byl hrob zabezpečen až do třetího dne, aby jeho učedníci nepřišli a neukradli ho a neřekli lidem: „Byl vzbuzen z mrtvých!“, a ten poslední podvod bude horší než ten první.‘ Pilát jim řekl: ‚Máte stráž. Jděte a zabezpečte to, jak umíte.‘ Šli  tedy a zabezpečili hrob tak, že zapečetili kámen a postavili stráž.“ (Matouš 27:62–66) Jak bezpečné se to prokázalo?

31. Co se stalo, když věrné ženy přišly k Ježíšově hrobce?

³¹ Třetí den po Ježíšově smrti šly tři ženy k hrobce, aby namazaly tělo vonným olejem. Co shledaly? „A první den v týdnu přišly velmi časně k pamětní hrobce, když vyšlo slunce. A jedna druhé říkala: ‚Kdo nám odvalí kámen ode dveří pamětní hrobky?‘ Ale když vzhlédly, spatřily, že byl kámen odvalen, ačkoli byl velmi velký. Když vstoupily do pamětní hrobky, viděly mladého muže, jak sedí na pravé straně oblečený v bílém rouchu, a byly ohromeny. Řekl jim: ‚Přestaňte být ohromeny. Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl přibit na kůl? Byl vzbuzen, není zde. Vizte! Místo, kam ho položili. Ale jděte, povězte jeho učedníkům a Petrovi: „Jde před vámi do Galileje; tam ho uvidíte, právě jak vám pověděl.“‘“ (Marek 16:1–7; Lukáš 24:1–12) Navzdory zvláštní stráži náboženských vůdců byl Ježíš svým Otcem vzkříšen. Je to mýtus, nebo historická skutečnost?

32. Jaké dobré důvody měl Pavel k víře, že byl Ježíš vzkříšen?

³² Asi dvaadvacet let po této události psal dřívější pronásledovatel křesťanů Pavel, jak uvěřil, že byl Kristus vzkříšen: „Mezi prvními věcmi jsem vám totiž předal, co jsem i já přijal, že Kristus zemřel podle Písem za naše hříchy; a že byl pohřben, ano, že byl třetí den vzbuzen podle Písem; a že se objevil Kéfovi, potom dvanácti. Pak se objevil více než pěti stům bratrů najednou, z nichž většina zůstává do nynějška, ale někteří usnuli ve smrti. Potom se objevil  Jakubovi, pak všem apoštolům.“ (1. Korinťanům 15:3–7) Ano, Pavel měl faktický základ, aby nasazoval život ve věci vzkříšeného Ježíše, a patřilo k němu svědectví asi pěti set očitých svědků, kteří vzkříšeného Ježíše osobně viděli! (Římanům 1:1–4) Pavel věděl, že byl vzkříšen, a měl pro to ještě silnější důvod, jak vysvětlil dále: „Ale poslednímu ze všech se objevil také mně, jakoby předčasně narozenému.“ — 1. Korinťanům 15:8, 9; Skutky 9:1–19.

33. Proč byli raní křesťané ochotni dát se umučit pro svou víru?

³³ Raní křesťané byli ochotni umírat v římských arénách jako mučedníci. Proč? Protože věděli, že jejich víra je založena na historických skutečnostech, ne na mýtech. Byla to skutečnost, že Ježíš byl Kristus neboli Mesiáš, zaslíbený v proroctví, a že byl poslán na zem Bohem, obdržel Boží schválení, zemřel na kůlu jako Boží Syn zachovávající ryzost a že byl vzkříšen z mrtvých. — 1. Petra 1:3, 4.

34. Proč je podle apoštola Pavla Ježíšovo vzkříšení tak podstatné pro křesťanskou víru?

³⁴ Doporučujeme vám, abyste si přečetli celou 15. kapitolu Pavlova prvního dopisu Korinťanům a pochopili, čemu Pavel věřil ohledně vzkříšení a proč je to podstatné pro křesťanskou víru. Jádro jeho poselství je vyjádřeno slovy: „Kristus však byl vzbuzen z mrtvých, první ovoce z těch, kteří usnuli ve smrti. Poněvadž je totiž smrt skrze člověka [Adama], vzkříšení mrtvých je také skrze člověka. Vždyť právě jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni.“ — 1. Korinťanům 15:20–22.

35. Jaké požehnání slibuje Bůh zemi a lidstvu? (Izajáš 65:17–25)

 ³⁵ Vzkříšení Krista Ježíše má tedy účel, který nakonec přinese prospěch celému lidstvu. * Otevřelo také cestu k tomu, aby Ježíš nakonec splnil zbytek mesiášského proroctví. Jeho spravedlivé panování se brzy rozšíří z neviditelných nebes na očištěnou zemi. Potom tu bude to, co Bible popisuje jako „nové nebe a novou zemi“, kde Bůh „setře. . . každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ — Zjevení 21:1–4.

Očekává se odpadnutí a pronásledování

36. Co se stalo o letnicích 33 n. l. a k čemu to vedlo?

³⁶ Krátce po Ježíšově smrti a vzkříšení došlo k dalšímu zázraku, který dal sílu a rozmach kázání oněch raných křesťanů. V den letnic roku 33 n. l. vylil Bůh z nebe svého svatého ducha neboli činnou sílu asi na 120 křesťanů, kteří se sešli v Jeruzalémě. K čemu to vedlo? „A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, rozdělily se, na každém z nich se usadil jeden a všichni byli naplněni svatým duchem a začali mluvit různými jazyky, právě jak jim umožňoval duch, aby se vyjadřovali.“ (Skutky 2:3, 4) Cizojazyčně mluvící Židé, kteří právě byli v Jeruzalémě, byli ohromeni, když slyšeli ty údajně nevědomé galilejské Židy mluvit cizími jazyky. Dík tomu mnozí  uvěřili. Křesťanské poselství se šířilo jako oheň, když se tito noví židovští věřící vraceli do rodných zemí. — Skutky 2:5–21.

37. Jak reagovali někteří římští vladaři na nové křesťanské náboženství?

³⁷ Brzy se však začaly sbírat bouřkové mraky. Římané pocítili obavy z tohoto nového a zřejmě ateistického náboženství, které nemělo žádné modly. Počínaje císařem Neronem působili křesťanům v prvních třech stoletích našeho letopočtu strašlivé pronásledování. * Mnoho křesťanů bylo odsouzeno na smrt v Koloseu, aby ukojilo sadistickou krvežíznivost císařů a davů, které se sbíhaly, aby viděly vězně předhazované dravé zvěři.

38. Jaký stav, který měl narušit raně křesťanský sbor, byl prorokován?

³⁸ Jiným rušivým činitelem v oněch raných dnech bylo něco, co prorokovali apoštolové. Například Petr prohlásil: „Mezi lidem se však také vyskytli falešní proroci, jako i mezi vámi budou falešní učitelé. Právě ti budou nenápadně zavádět ničivé sekty a zapřou dokonce majitele, který je koupil, a přivodí si rychlé zničení.“ (2. Petra 2:1–3) Odpadlictví! Bylo to odpadnutí od pravého uctívání, kompromis s dobovými náboženskými tendencemi římského světa, který byl prosycen řeckou filozofií a myšlením. Jak nastalo? Na tuto a spřízněné otázky odpoví naše příští kapitola. — Skutky 20:30; 2. Timoteovi 2:16–18; 2. Tesaloničanům 2:3.

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]

 [Rámeček a obrázek na straně 237]

Byl Ježíš mýtus?

„Je životní příběh zakladatele křesťanství výplodem lidského žalu, představivosti a naděje — mýtus srovnatelný s legendami o Kršnovi, Osirisovi, Attisovi, Adonisovi, Dionýsovi a Mithrovi?“ ptá se historik Will Durant. Odpovídá, že v prvním století „se zdá, že ani nejzarytějším židovským odpůrcům rodícího se křesťanství nenapadlo“ popírat, že Kristus existoval. — The Story of Civilization (Historie civilizace), část III, „Caesar a Kristus“.

Římský historik Suetonius (asi 69–140 n. l.) ve svých dějinách Dvanáct Caesarů prohlásil o císaři Klaudiovi: „Protože Židé v Římě stále působili nepokoje na podnět Chresta [Krista], vypudil je z města.“ To se stalo okolo roku 52 n. l. (Srovnej Skutky 18:1, 2.) Všimněte si, že Suetonius nevyjadřuje žádné pochybnosti o Kristově existenci. Na tomto skutečném základě a navzdory pronásledování, které ohrožovalo život, byli raní křesťané velmi činní při zvěstování své víry. Je stěží pravděpodobné, že by nasazovali život pro nějaký mýtus. K Ježíšově smrti a vzkříšení došlo za jejich života a někteří byli očitými svědky těch událostí.

Historik Durant činí závěr: „Aby několik prostých mužů v jedné generaci vymyslelo tak mocnou a přitažlivou osobnost, tak vznešenou etiku a tak podnětnou vizi lidského bratrství, by bylo daleko neuvěřitelnějším zázrakem než kterýkoli zaznamenaný v evangeliích.“

[Obrázek]

Ježíš kázal a dělal zázraky v tomto galilejském kraji starověké Palestiny

 [Rámeček a obrázek na straně 241]

Kdo napsal Bibli?

Křesťanská Bible se skládá z 39 knih Hebrejských písem (viz rámeček, strana 220), jimž mnozí říkají Starý zákon, a z 27 knih Křesťanských řeckých písem, často nazývaných Nový zákon. * Tak je Bible malou knihovnou o 66 knihách napsaných asi čtyřiceti muži během 1 600 let historie (od roku 1513 př. n. l. do roku 98 n. l.).

Řecká písma zahrnují čtyři evangelia neboli zprávy o Ježíšově životě a dobrém poselství, které kázal. Dvě z nich napsali Kristovi bezprostřední následovníci, výběrčí daní Matouš a rybář Jan. Druhé dvě napsali raní věřící Marek a lékař Lukáš. (Kolosanům 4:14) Po evangeliích následují Skutky apoštolů, zpráva o raně křesťanské misionářské činnosti sestavená Lukášem. Pak následuje 14 dopisů apoštola Pavla různým jednotlivým křesťanům a sborům a po nich dopisy od Jakuba, Petra, Jana a Judy. Závěrečná kniha je Zjevení, která byla sepsána Janem.

To, že tolik osob s různým zázemím a žijících v různých dobách a kulturách mohlo vytvořit tak sladěnou knihu, je silným důkazem, že Bible není prostě výtvor lidské inteligence, ale je inspirována Bohem. Sama Bible říká: „Celé Písmo je inspirováno Bohem [doslova „Bohem vdechnuté“] a prospěšné k vyučování.“ Písmo tedy bylo napsáno pod vlivem Božího svatého ducha neboli činné síly. — 2. Timoteovi 3:16, 17, Int.

[Obrázek]

Tento neúplný římský nápis používající jméno Pontského Piláta v latině (druhý řádek „IVS PILATVS“) potvrzuje, že Pilát byl vlivnou osobou v Palestině, jak uvádí Bible

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček na straně 245]

Mesiáš v biblickém proroctví

Proroctví Událost Splnění

1. Mojž. 49:10 Narozen z kmene Juda Mat. 1:2–16; Luk. 3:23–33

Žalm 132:11; Iz. 9:7 Z rodiny Davida, Mat. 1:1, 6–16; 9:27

syna Jišajova Sk. 13:22, 23

Mich. 5:2 Narozen v Betlémě Luk. 2:4–11; Jan 7:42

Iz. 7:14 Narozen z panny Mat. 1:18–23; Luk. 1:30–35

Oz. 11:1 Povolán z Egypta Mat. 2:15

Iz. 61:1, 2 Pověřen Luk. 4:18–21

Iz. 53:4 Nesl naše nemoci Mat. 8:16, 17

Žalm 69:9 Horlivý pro Jehovův dům Mat. 21:12, 13; Jan 2:13–17

Iz. 53:1 Neuvěřili mu Jan 12:37, 38;

Řím. 10:11, 16

Zech. 9:9; Pozdravován jako král Mat. 21:1–9; Mar. 11:7–11

Žalm 118:26 a ten, kdo přichází

v Jehovově jménu

Iz. 28:16; Zavržen, ale stává se Mat. 21:42, 45, 45;

Žalm 118:22, 23 nejvyšším rohovým Sk. 3:14; 4:11; 1. Petra 2:7

kamenem

Žalm 41:9; 109:8 Jeden apoštol ho zradí Mat. 26:47–50; Jan 13:18, 26–30

Zech. 11:12 Zrazen za třicet Mat. 26:15; 27:3–10;

kousků stříbra Mar. 14:10, 11

Iz. 53:8 Souzen a odsouzen Mat. 26:57–68; 27:1, 2, 11–26

Iz. 53:7 Mlčí před žalobci Mat. 27:12–14; Mar. 14:61; 15:4, 5

Žalm 69:4 Nenáviděn bez příčiny Luk. 23:13–25; Jan 15:24, 25

Iz. 50:6; Mich. 5:1 Bit, popliván Mat. 26:67; 27:26, 30; Jan 19:3

Žalm 22:18 O oděv metán los Mat. 27:35; Jan 19:23, 24

Iz. 53:12 Počítán mezi hříšníky Mat. 26:55, 56; 27:38; Luk. 22:37

Žalm 69:21 Dostane ocet a žluč Mat. 27:34, 48; Mar. 15:23, 36

Žalm 22:1 Opuštěn Bohem Mat. 27:46; Mar. 15:34

Žalm 34:20; Žádná kost nezlomena Jan 19:33, 36

2. Mojž. 12:46

Iz. 53:5; Zech. 12:10 Proboden Mat. 27:49; Jan 19:34, 37;

Zjev. 1:7

Iz. 53:5, 8, 11, 12 Umírá obětní smrtí, Mat. 20:28; Jan 1:29;

aby sňal hříchy Řím. 3:24; 4:25

Iz. 53:9 Pohřben s bohatými Mat. 27:57–60; Jan 19:38–42

Jon. 1:17; 2:10 Po části tří dnů Mat. 12:39, 40; 16:21; 17:23;

v hrobě, pak vzkříšen 27:64

 [Rámeček a obrázek na straně 258 a 259]

Ježíš a Boží jméno

Když Ježíš učil následovníky, jak se mají modlit, řekl: „Budete se tedy modlit takto: ‚Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno. Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.‘“ — Matouš 6:9, 10.

Ježíš znal životně důležitý význam Otcova jména a kladl na ně důraz. Tak řekl svým náboženským nepřátelům: „Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale mě nepřijímáte; kdyby přišel někdo jiný ve svém vlastním jménu, toho byste přijali. . . Řekl jsem vám to, a přece nevěříte. Skutky, které činím ve jménu svého Otce, ty o mně vydávají svědectví.“ — Jan 5:43; 10:25; Marek 12:29, 30.

V modlitbě ke svému Otci Ježíš řekl: „‚Otče, oslav své jméno.‘ Vyšel tedy hlas z nebe: ‚Oslavil jsem je a opět je chci oslavit.‘“

Později se Ježíš modlil: „Učinil jsem tvé jméno zjevné lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně a zachovali tvé slovo. A dal jsem jim tvé jméno na vědomí a chci je dát na vědomí, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a já ve spojení s nimi.“ — Jan 12:28; 17:6, 26.

Jako Žid musel být Ježíš obeznámen se jménem svého Otce Jehova neboli Jahve, protože znal text, který říká: „‚Jste moji svědkové,‘ je Jehovův výrok, ‚ano můj sluha, kterého jsem vyvolil, abyste poznali a věřili ve mne a abyste rozuměli, že jsem Týž. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a po mně nadále nebyl žádný. . . Jste tedy moji svědkové,‘ je Jehovův výrok, ‚a já jsem Bůh.‘“ — Izajáš 43:10, 12.

Proto byli Židé jako národ vyvoleni, aby byli Jehovovými svědky. Jako Žid byl Ježíš také svědkem Jehovy. — Zjevení 3:14.

V prvním století zřejmě již většina Židů Boží jméno nevyslovovala. Jsou však rukopisy, které prokazují, že raní  křesťané používající řecký překlad Hebrejských písem Septuaginta mohli vidět hebrejský tetragrammaton v řeckém textu. Jak prohlásil George Howard, profesor náboženství a hebrejštiny: „Když Septuaginta, kterou používala a citovala novozákonní církev, obsahovala hebrejskou podobu božského jména, novozákonní pisatelé nepochybně zahrnuli tetragrammaton do svých citátů. Ale když byla hebrejská podoba božského jména [později] odstraněna ve prospěch řeckých náhražek, byla odstraněna i z novozákonních citátů ze Septuaginty.“

Proto si profesor Howard myslí, že křesťané v prvním století museli jasně rozumět textům jako Matouš 22:44, kde Ježíš citoval svým nepřátelům Hebrejská písma. Howard říká: „Církev prvního století pravděpodobně četla ‚JHVH řekl mému Pánu‘“, místo pozdější verze „‚Řekl Pán Pánu mému‘. . . což je stejně dvojsmyslné jako nepřesné.“ — Žalm 110:1.

To, že Ježíš používal božské jméno, dosvědčuje židovské obvinění vznesené staletí po jeho smrti, že konal-li zázraky, bylo to „jen proto, že se zmocnil ‚tajného‘ Božího jména“. — The Book of Jewish Knowledge (Kniha židovského poznání).

Ježíš jistě znal Boží jedinečné jméno. Navzdory dobové židovské tradici je jistě používal. Nepřipustil, aby lidské ústní podání převládlo nad Božím zákonem. — Marek 7:9–13; Jan 1:1–3, 18; Kolosanům 1:15, 16.

[Obrázek]

Papyrový zlomek (první století př. n. l.) ukazující hebrejské Boží jméno v textu řecké Septuaginty

 [Obrázky na straně 238]

Ježíš používal při svém vyučování mnoho znázornění — mimo jiné o zasévání semene, sklizni, rybolovu, nalezení perly, smíšeném stádu a o vinici (Matouš 13:3–47; 25:32)

 [Obrázek na straně 243]

Ježíš vykonal Boží mocí mnoho zázraků včetně utišení bouře

[Obrázek na straně 246]

Tetragrammaton neboli čtyři souhlásky JHVH (Jehova)

[Obrázek na straně 251]

Zpráva o vzbuzení Lazara k životu se nezmiňuje, ba ani nenaznačuje, že měl nesmrtelnou duši

[Obrázek na straně 253]

Petr, Jakub a Jan věděli, že Ježíšovo schválení Bohem není mýtus — slyšeli a viděli to při proměnění