3. KAPITOLA

Společné nitky v mytologii

1–3. a) Proč by nás měly zajímat mýty? b) Čím se bude zabývat tato kapitola?

PROČ se vlastně zamýšlet nad mýty? Nejsou to snad pouhé smyšlenky z dávné minulosti? Je sice pravda, že mnohé jsou založeny na smyšlence, ale existují jiné, které jsou založeny na skutečnosti. Vezměme například mýty a legendy, které se vyskytují na celém světě a zakládají se na skutečnosti světové záplavy neboli potopy, o níž vypráví Bible.

² Důvod, proč se zamýšlíme nad mýty, je ten, že jsou základem víry a obřadů, jež se dodnes vyskytují v náboženstvích. Například víru v nesmrtelnou duši lze sledovat od starověkých asyrsko–babylónských mýtů přes egyptskou, řeckou a římskou mytologii ke křesťanstvu, kde se stala základní teologickou poučkou. Mýty jsou dokladem toho, že starověký člověk hledal bohy a stejně tak i smysl života. V této kapitole krátce projdeme některé společné náměty, jež se vyskytují v mýtech hlavních světových kultur. Při přehledu těchto mytologií si všimneme, jak stvoření, potopa, falešní bohové a polobohové, nesmrtelná duše a uctívání slunce pravidelně vyvstávají jako společné nitky v tkanivu mytologie. Ale proč to tak vlastně je?

 ³ Velmi často existuje jádro historické skutečnosti, osoba nebo událost, jež byly časem zveličeny nebo zkresleny tak, aby se utvořil mýtus. Jednou z těchto historických skutečností je biblická zpráva o stvoření. *

Skutečnost a smyšlenka o stvoření

4, 5. Jaké byly některé články víry řecké mytologie?

⁴ Mýtů o stvoření je spousta, ale žádný nemá jednoduchou logiku biblické zprávy o stvoření. (1. Mojžíšova, kapitoly 1, 2) Například popis podávaný v řecké mytologii zní barbarsky. První Řek, který systematicky sepsal mýty, byl Hésiodos, který napsal svou Theogonii v osmém století př. n. l. Vysvětluje počátek bohů a světa. Začíná Geou neboli Gáiou (Zemí), jež porodila Úrana (Nebe). Co následovalo, vysvětluje učenec Jasper Griffin v The Oxford History  of the Classical World (Oxfordské dějiny klasického světa):

⁵ „Hésiodos vypráví příběh — který znal i Homér —, jak bohové v nebi vytvořili určité pořadí. Nejprve byl nejvyšším Úranos, ale utlačoval své děti a Gáia povzbudila svého syna Krona, aby ho vykastroval. Kronos zase požíral své vlastní děti, až mu jeho manželka Rhea dala místo Dia sníst kámen; Zeus byl jako dítě vychován na Krétě, přinutil otce, aby vyzvrátil jeho sourozence, a s nimi a jinou pomocí porazil Krona a Titány a uvrhl je do tartaru.“

6. Co je podle Jaspera Griffina pravděpodobným pramenem velké části řecké mytologie?

⁶ Odkud získali Řekové tuto podivnou mytologii? Odpovídá týž autor: „Konečný původ se zdá být sumerský. I v těchto východních příbězích nalézáme posloupnost bohů; motivy kastrace, polykání a kamene se opakují způsobem sice různým, ale přesto je zřejmé, že podobnost s Hésiodem není žádná náhoda.“ Zdroj mnoha mýtů, jež prostoupily jiné kultury, musíme hledat ve starověké Mezopotámii a Babylóně.

7. a) Proč není snadné získat informace o staročínských mýtech? b) Jak vysvětluje jeden čínský mýtus stvoření Země a člověka? (Srovnej 1. Mojžíšovu 1:27; 2:7.)

⁷ Není vždy snadné poznat, co zahrnovala starověká mytologie čínského lidového náboženství, protože mnoho psaných záznamů bylo zničeno v období let 213–191 př. n. l. * Některé mýty však zůstaly,  například ten, který popisuje, jak byla utvořena Země. Profesor orientálního umění Anthony Christie píše: „Dozvídáme se, že Chaos byl jako slepičí vejce. Neexistovalo Nebe a Země. Z vejce se narodil Pchan-ku, zatímco z těžkých prvků byla vytvořena Země a z lehkých prvků Obloha. Pchan–ku je znázorňován jako trpaslík oděný v medvědí kůži nebo plášti z listí. Po 18 000 let se vzdálenost mezi Zemí a Oblohou denně zvětšovala o deset stop a Pchan-ku rostl stejnou rychlostí, takže jeho tělo vyplňovalo mezeru. Když zemřel, z různých částí jeho těla se staly jednotlivé přírodní živly. . . Z jeho blech se stal lidský rod.“

8. Jak vznikly podle incké mytologie jazyky?

 ⁸ Z Jižní Ameriky pochází incká legenda vysvětlující, jak bájný stvořitel dal každému národu řeč. „Každému národu dal jazyk, jímž měl mluvit. . . Každému dal bytí a duši, stejně mužům i ženám, a přikázal každému národu, aby sestoupil pod zem. Proto zmizel každý národ pod zemí a vynořil se na místě, které mu určil.“ (The Fables and Rites of the Yncas [Bajky a obřady Inků] od Cristóbala de Moliny z Cuzca, citované v South American Mythology [Jihoamerická mytologie]) Zdá se, že faktickým jádrem tohoto inckého mýtu je biblická zpráva o zmatení jazyků v Bábelu. (1. Mojžíšova 11:1–9) Obraťme však pozornost k potopě popsané v Bibli v 1. Mojžíšově 7:17–24.

Potopa — skutečnost, nebo mýtus?

9. a) Co nám říká Bible o poměrech na zemi před potopou? b) Co musel udělat Noe s rodinou, aby se zachránili před potopou?

⁹ Bible nás vede asi 4 500 let zpátky zhruba do roku 2 500 př. n. l. a vypráví nám, že vzpurní Boží duchovní synové se zhmotňovali v lidské podobě a „brali si manželky“. Z tohoto nepřirozeného křížení vznikli násilničtí nefilim, „silní, kteří byli odedávna, věhlasní muži“. Jejich bezzákonné chování ovlivnilo předpotopní svět do té míry, že Jehova řekl: „‚Setřu z povrchu zemské půdy lidi, které jsem stvořil. . ., protože lituji, že jsem je udělal.‘ Ale Noe našel přízeň v Jehovových očích.“ Zpráva pak pokračuje určitými praktickými kroky, jež musel udělat Noe, aby zachránil sebe, svou rodinu a také různé zvířecí druhy před  potopou. — 1. Mojžíšova 6:1–8, 13–8:22; 1. Petra 3:19, 20; 2. Petra 2:4; Juda 6.

10. Proč by se nemělo pohlížet na biblickou zprávu o potopě jako na mýtus?

¹⁰ Novodobí kritikové označují zprávu o předpotopních událostech líčených v 1. Mojžíšově jako mýtus. Přesto byl Noemův příběh s vírou přijímán věrnými muži jako Izajáš, Ezekiel, Ježíš Kristus  a apoštolové Petr a Pavel. Podporuje jej také skutečnost, že se zrcadlí v tolika mytologiích po celém světě, mimo jiné ve starověkém Eposu o Gilgamešovi a v mýtech Číňanů, Aztéků, Inků a Mayů. Mějme tedy na paměti biblickou zprávu a zamysleme se nyní nad asyrsko–babylónskou mytologií a jejími zmínkami o potopě. * — Izajáš 54:9; Ezekiel 14:20; Matouš 24:37; Hebrejcům 11:7.

Potopa a bohočlověk Gilgameš

11. Na čem je založena naše znalost Eposu o Gilgamešovi?

¹¹ Vrátíme-li se asi 4 000 let nazpět do historie, narazíme na proslulý akkadský mýtus nazývaný Epos o Gilgamešovi. Naše znalost je založena hlavně na klínopisném textu z knihovny Aššurbanipala, který vládl ve starověkém Ninive.

12. Kdo byl Gilgameš a proč nebyl oblíbený? (Srovnej 1. Mojžíšovu 6:1, 2.)

¹² Je to příběh činů Gilgameše, o němž se říká, že je ze dvou třetin bohem a z jedné třetiny člověkem, čili polobohem. Jedna verze eposu říká: „V Uruku vystavěl hradby, velké opevnění, a chrám božstva Eanny pro boha oblohy Ana a pro bohyni lásky Ištar,. . . naši paní lásky a války.“ (Viz rámeček, strana 45, seznam asyrsko–babylónských bohů a bohyní.) Gilgameš ovšem nebyl nejpříjemnější společník. Obyvatelé Uruku si stěžovali bohům: „Jeho chtíč neponechá žádnou pannu jejímu  milenci, ani válečníkovu dceru ani manželku šlechtice.“

13. a) Jak zasáhli bohové a co udělal Gilgameš? b) Kdo byl Uta–napištim?

¹³ Jak zasáhli bohové v odpověď na stížnosti lidu? Bohyně Aruru stvořila jako Gilgamešova lidského soka Enkidua. Avšak místo aby se stali nepřáteli, stali se blízkými přáteli. V průběhu vyprávění Enkidu umírá. Zdrcený Gilgameš volá: „Až zemřu, nebudu jako Enkidu? Žal vstoupil do mého břicha. Ve strachu ze smrti se toulám stepí.“ Chtěl získat tajemství nesmrtelnosti a vydal se hledat Uta–napištima, který přežil potopu a byla mu dána nesmrtelnost s bohy.

14. a) Co bylo řečeno Uta–napištimovi, že má udělat? (Srovnej 1. Mojžíšovu 6:13–16.) b) Jak skončila Gilgamešova výprava v eposu?

¹⁴ Nakonec Gilgameš Uta–napištima nalézá a ten mu vypráví příběh o potopě. V eposu na tabulce XI, známé jako Tabulka o potopě, uvádí Uta–napištim pokyny, které mu byly dány ohledně potopy: „Strhni dům, postav loď, zanech bohatství, hledej život. . . Všechno živoucí sémě do lodi uveď.“ Nepodobá se to poněkud biblickému vyprávění o Noemovi a potopě? Ale Uta–napištim nemůže Gilgamešovi udělit nesmrtelnost. Zklamaný Gilgameš se vrací domů do Uruku. Vyprávění končí jeho smrtí. Celkové poselství eposu je smutek a pocit marnosti ze smrti a záhrobí. Tito starověcí lidé nenašli Boha pravdy a naděje. Avšak spojitost eposu s prostou biblickou zprávou o předpotopní éře je zcela zjevná. Nyní se obraťme ke zprávám o potopě, jež se objevují v jiných legendách.

 Legenda o potopě v jiných kulturách

15. Proč je pro nás zajímavá sumerská legenda o potopě?

¹⁵ Ještě časnější než líčení v Eposu o Gilgamešovi je sumerský mýtus, který představuje „Ziusudru, protějšek biblického Noema, který je popsán jako zbožný, bohabojný král, ustavičně vyhlížející božské zjevení ve snech nebo zaříkávání“. (Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament [Starověké texty z Blízkého východu vztahující se ke Starému zákonu]) Podle téhož pramene tento mýtus „podává nejbližší a nejnápadnější obdobu biblické látky, jaká se zatím našla v sumerské literatuře“. Babylónská a asyrská civilizace, jež vznikly později, byly ovlivněny sumerskou.

16. Z jakého zdroje mohly pocházet čínské legendy o potopě?

¹⁶ Kniha China—A History in Art (Čína — historie  v umění) nám vypráví, že jeden ze starověkých čínských panovníků byl Jü, „vítěz nad Velkou potopou. Jü svedl vody do řek a moří a znovu usídlil svůj lid.“ Znalec mytologie Joseph Campbell napsal o čínském „Období Velkých deseti“: „Mytologie rané doby Čou připisovala tomuto důležitému věku, jenž končil potopou, deset císařů. Proto se zdá, že to, nač zde hledíme, je možná místním přetvořením posloupnosti ze starého sumerského soupisu králů.“ Campbell pak citoval jiné prvky z čínských legend, jež se zdály „podporovat argumenty pro mezopotámský zdroj“. To nás vede zpět k témuž základnímu prameni mnoha mýtů. Příběh o potopě se však objevuje i v Americe, například v Mexiku aztéckého období v 15. a 16. století n. l.

17. Jaké legendy o potopě měli Aztékové?

¹⁷ Aztécká mytologie mluvila o čtyřech předešlých obdobích. Během prvního z nich obývali zemi obři. (To je jiná připomínka nefilim, obrů, o nichž hovoří Bible v 1. Mojžíšově 6:4.) Zahrnovala prastarou legendu o potopě, v níž „vody nahoře splývají s vodami dole, smazávají obzory a ze všeho činí bezčasý kosmický oceán“. Bůh ovládající déšť a vodu byl Tlaloc. Jeho déšť však nebyl získán lacino, byl dán „výměnou za krev obětovaných, jejichž tekoucí slzy napodobovaly, a tak podnítily příval deště“. (Mythology—An Illustrated Encyclopedia [Mytologie — ilustrovaná encyklopedie]) Jiná legenda uvádí, že čtvrtému věku panovala Chalchiuhtlicue, bohyně vod, jejíž vesmír zanikl potopou. Lidé se zachránili tím, že se stali rybami!

18. Jaké příběhy převládají v jihoamerické mytologii? (Srovnej 1. Mojžíšovu 6:7, 8; 2. Petra 2:5.)

 ¹⁸ Podobně měli své legendy o potopě Inkové. Britský spisovatel Harold Osborne uvádí: „Snad nejčastěji se v jihoamerickém mýtu vyskytují příběhy o potopě. . . Mýty o potopě jsou velmi rozšířené jak mezi kmeny v horách, tak v tropických nížinách. Potopa se běžně spojuje se stvořením a epifánií [zjevením] boha–stvořitele. . . Někdy se na ni pohlíží jako na božský trest, který vyhladil existující lidstvo v přípravě na příchod nové rasy.“

19. Popište mayskou legendu o potopě.

¹⁹ I Mayové v Mexiku a Střední Americe měli svou legendu o potopě neboli haiyococab, což znamená „voda nad zemí“. Katolický biskup Las Casas napsal, že guatemalští Indiáni „ji nazývali Butic, což je slovo, které znamená záplavu mnoha vod a zároveň konečný soud, a tak věří, že má přijít další Butic, totiž jiná záplava a soud, ne vody, ale ohně“. Po celém světě existuje mnoho dalších legend o potopě, ale těch několik uvedených již stačí k potvrzení jádra legendy, historické události líčené v 1. knize Mojžíšově.

Všeobecná víra v nesmrtelnost duše

20. Jaká byla asyrsko-babylónská víra ohledně posmrtného života?

²⁰ Nicméně ne všechny mýty mají základ ve skutečnosti či v Bibli. Ve svém hledání Boha se člověk chytal stébel, ošálen iluzí nesmrtelnosti. Na stránkách této knihy uvidíme, že víra v nesmrtelnost duše nebo její obměny jsou dědictví, které nám odkázala  tisíciletí. Lidé ze starověké asyrsko-babylónské kultury věřili v posmrtný život. New Larousse Encyclopedia of Mythology (Nová Laroussova encyklopedie mytologie) vysvětluje: „Pod zemí, za propastí Apsu [plné sladké vody a obklopující zemi], leželo pekelné sídlo, kam sestupovali lidé po smrti. Byla to ‚země, odkud není návratu‘. . . V těchto krajích věčné tmy jsou shluklé všechny duše mrtvých — edimmu — ‚oděné jako ptáci v křídlaté roucho‘.“ Tomuto podzemnímu světu panovala podle mýtu bohyně Ereškigal, „Kněžna velké země“.

21. Co se dělo s mrtvými podle egyptské víry?

²¹ Také Egypťané měli svou představu nesmrtelné duše. Než mohla duše dospět do blaženého přístavu, musela být porovnána vážením s Maat, bohyní pravdy a spravedlnosti, jež byla symbolizována pírkem pravdy. Při tom pomáhal buď bůh Anubis se šakalí hlavou, nebo sokol Horus. Jestliže byla duše Osirisem schválena, šla sdílet blaženost s bohy. (Viz obrázek na straně 50.) Zde, jako častokrát, nalézáme společnou nitku babylónského pojetí nesmrtelné duše, které má vliv na náboženství, život i jednání lidí.

22. Jak se dívali na mrtvé Číňané a co dělali, aby jim pomohli?

²² Staročínská mytologie obsahovala víru v život po smrti a v to, že je třeba udržovat předky dobře naladěné. Předkové byli „chápáni jako živí a mocní duchové, kteří všichni měli silný zájem o blaho svých živých potomků, ale v nelibosti byli schopní rozhněvaně trestat“. Mrtvým se měla poskytovat všemožná pomoc včetně společníků ve smrti. Tak  „někteří šangovští králové. . . byli pohřbíváni se stem až třemi sty lidských obětí, jež měly být jejich sloužícími v příštím světě. (Tato zvyklost spojuje starověkou Čínu s Egyptem, Afrikou, Japonskem a jinými místy, kde se konaly podobné oběti.)“ (Man’s Religions [Náboženství člověka] od Johna B. Nosse.) V těchto případech vedla víra v nesmrtelnost duše k lidským obětem. — Naproti tomu viz Kazatele 9:5, 10; Izajáše 38:18, 19.

23. a) Kdo a co byl v řecké mytologii Hádes? b) Co je hádes podle Bible?

²³ Řekové se také zajímali o mrtvé a jejich osud, a tak si ve své mytologii vytvořili mnoho bohů. Podle mýtů byla správa nad onou říší hluboké tmy svěřena Kronovu synovi a bratru bohů Dia a Poseidóna. Jmenoval se Hádes a jeho říše se nazývala podle něho. Jak se duše mrtvých dostávaly do hádu? *

24. a) Co se dělo v podsvětí podle řecké mytologie? b) Čím se řecká mytologie podobala eposu o Gilgamešovi?

²⁴ Spisovatelka Ellen Switzerová vysvětluje: „V podsvětí. . . byli. . . děsiví tvorové. Byl tam Cháron, jenž převážel na pramici ty, kteří nedávno zemřeli, ze země živých do podsvětí. Cháron za své převoznické služby [přes řeku Styx] žádal plat a Řekové často pochovávali mrtvé s mincí pod jazykem, aby bylo jisté, že mají patřičné jízdné. Mrtvé duše, jež nemohly zaplatit,  zůstávaly na nesprávné straně řeky v jakési zemi nikoho a mohly se vracet a strašit živé.“ *

25. Kdo byl ovlivněn řeckým smýšlením o duši?

²⁵ Řecká báje o duši pak působila na římské pojetí, a řečtí filozofové jako Platón (asi 427–347 př. n. l.) silně ovlivnili rané odpadlé křesťanské myslitele, kteří přijali nauku o nesmrtelnosti duše do svého učení, přestože neměla biblický základ.

26, 27. Jak pohlíželi na smrt Aztékové, Inkové a Mayové?

²⁶ Aztékové, Inkové a Mayové také věřili v nesmrtelnost duše. Smrt pro ně byla stejnou záhadou jako pro jiné civilizace. Měli své obřady a články víry, které jim měly pomoci smířit se s ní. Historik a archeolog Victor W. von Hagen vysvětluje ve své knize The Ancient Sun Kingdoms of the Americas (Starobylá americká sluneční království): „Mrtví ve skutečnosti žili; přešli pouze z jedné fáze do jiné; byli  neviditelní, nehmatatelní, nezranitelní. Mrtví. . . se stali neviděnými členy klanu.“ — Naproti tomu viz Soudce 16:30; Ezekiela 18:4, 20.

²⁷ Tentýž pramen nám říká, že incký „Indián věřil v nesmrtelnost; vlastně věřil, že člověk nikdy neumírá. . . mrtvé tělo se jednoduše stává opět živým a získává síly neviditelných mocí“. Také Mayové věřili v duši a ve třináct nebes a devět pekel. Kamkoli se tedy obrátíme, lidé chtěli popřít skutečnost smrti a berličkou se jim stala nesmrtelnost duše. — Izajáš 38:18; Skutky 3:23.

28. Čemu se například věřilo v Africe?

²⁸ I v afrických mytologiích jsou odkazy na přežívající duši. Mnoho Afričanů žije v bázni před dušemi mrtvých. New Larousse encyclopedia of Mythology uvádí: „Tato víra je svázána s jinou — v pokračující existenci duše po smrti. Čarodějové jsou schopni přivolat duše, aby posílily jejich moc. Duše mrtvých se často stěhují do těl živočichů, nebo se dokonce mohou převtělit do rostlin.“ Proto Zuluové nezabíjejí některé hady, o nichž věří, že to jsou duchové příbuzných.

29. Vysvětlete legendy některých kmenů v jižní Africe. (Srovnej 1. Mojžíšovu 2:15–17; 3:1–5.)

²⁹ Masajové z jihovýchodní Afriky věří ve stvořitele jménem ’Ng ai, který ke každému Masajovi staví strážného anděla. V okamžiku smrti odvádí anděl válečníkovu duši do záhrobí. Již citovaný Larousse uvádí zuluovskou báji o smrti, o prvním člověku Unkulunkulu, který se pro tento mýtus stal nejvyšší bytostí. Poslal chameleona, aby lidstvu řekl: „Lidé nebudou umírat!“ Chameleon se loudal a cestou se rozptyloval. Proto poslal Unkulunkulu jiné poselství  po ještěrce: „Lidé budou umírat!“ Ještěrka dorazila první, „a od té doby nikdo neunikl smrti“. Tatáž legenda s obměnami existuje mezi kmeny Bečuánců, Basutů a Barongů.

30. Co dále poznáme v této knize ohledně duše?

³⁰ V dalším zkoumání toho, jak lidstvo hledalo Boha, ještě uvidíme, jak důležitý byl a dosud je pro lidstvo mýtus o nesmrtelnosti duše.

Uctívání slunce a lidské oběti

31. a) Čemu věřili Egypťané ohledně slunečního boha Ra? b) Jak je to v rozporu s tím, co říká Bible? (Žalm 19:4–6; 19:5–7, EP)

³¹ Egyptská mytologie má rozsáhlý panteon bohů a bohyní. Při hledání Boha Egypťané jako mnoho jiných starověkých společností tíhli k uctívání toho, co udržovalo jejich každodenní život — slunce. Tak ctili pod jménem Ra (Amon–Ra) svrchovaného pána oblohy, který denně plul v loďce z východu na západ. Když padla noc, ubíral se nebezpečnou dráhou v podsvětí.

32. Popište jeden ze svátků boha ohně Xiuhtecutliho (Huehueteotla).

 ³² Běžným rysem uctívání slunce v aztéckém, inckém a mayském náboženství byly lidské oběti. Aztékové měli pevný cyklus náboženských svátků s lidskými oběťmi svým různým bohům, a to zejména při uctívání slunečního boha Tezcatlipoky. Také při svátku ohnivého boha Xiuhtecutli (Huehueteotl) „váleční zajatci tančili spolu s těmi, kteří je zajali a. . . prudce se točili okolo oslnivého ohně, pak byli hozeni na oharky, a ještě živí vytaženi, aby jim bylo dosud bušící srdce vyříznuto a obětováno bohům“. — The Ancient Sun Kingdoms of the Americas.

33. a) Co patřilo k uctívání Inků? b) Co říká Bible o lidských obětech? (Srovnej 2. Královskou 23:5, 11; Jeremjáše 32:35; Ezekiela 8:16.)

³³ Dále na jih mělo incké náboženství vlastní oběti a mýty. V dávném inckém uctívání se obětovaly děti a zvířata slunečnímu bohu Intiovi a stvořiteli Virakočovi.

Mýtičtí bohové a bohyně

34. Kdo tvořil nejpřednější egyptskou triádu a jaké role hráli?

³⁴ Z egyptských triád nejvíc vyniká trojice složená z Isis, symbolu božského mateřství, Osirise, jejího bratra a manžela, a jejich syna Hora, obvykle znázorňovaného sokolem. Isis je někdy na egyptských sochách zobrazena, jak kojí své dítě v póze silně připomínající sochy a malby madony s děťátkem, jež se začaly objevovat v křesťanstvu o více než dvě tisíciletí později. Časem získal popularitu Isidin manžel Osiris jako bůh mrtvých, protože nabízel duším zemřelých naději na věčný šťastný život v záhrobí.

35. Kdo byla Hathor a co byl její hlavní každoroční svátek?

 ³⁵ Egyptská Hathor byla bohyní lásky a radosti, hudby a tance. Stala se královnou mrtvých, pomáhala jim se žebříkem, aby se dostali do nebe. Jak vyvětluje New Larousse Encyclopedia of Mythology, byla oslavována velkými svátky, „především na Nový rok, který byl výročím jejího narození. Kněžky vynášely před svítáním Hathořinu sochu na terasu, aby na ni padly paprsky vycházejícího slunce. Radování, jež následovalo, bylo záminkou pro opravdový karneval a den končil zpěvem a opilostí.“ Je to snad při oslavách Nového roku po tisíciletích jiné?

36. a) V jakém náboženském prostředí žil Izrael v 16. století př. n. l.? b) Jaký zvláštní význam mělo deset ran?

³⁶ Egypťané také měli ve svém panteonu mnoho zvířecích bohů a bohyní, například býka Apise, berana Banadeda, žábu Heqt, krávu Hathor a krokodýla  Sebeka. (Římanům 1:21–23) Právě v tomto náboženském prostředí se octli Izraelité v zajetí jako otroci v 16. století př. n. l. Jehova, Bůh Izraele, musel poslat na Egypt deset různých ran, aby je vyprostil ze zatvrzelých spárů faraónových. (2. Mojžíšova 7:14 až 12:36) Tyto rány zcela plánovitě pokořily mytologické bohy Egypta. — Viz rámeček na straně 62.

37. a) Jaké povahy měli někteří římští bohové? b) Jak ovlivnilo chování bohů jejich stoupence? c) Jakou zkušenost měli Pavel a Barnabáš v Lystře?

³⁷ Nyní přejděme k bohům starověkého Řecka a Říma. Řím si vypůjčil mnoho bohů ze starověkého Řecka i s jejich ctnostmi a nectnostmi. (Viz rámečky, strany 43 a 66.) Například Venuše a Flora byly nestoudné prostitutky, Bakchus byl pijan a rozmařilec, Merkur byl silniční lupič a Apollo byl svůdce žen. O otci bohů Jupiterovi se uvádí, že se dopustil cizoložství nebo krvesmilstva asi s padesáti devíti ženami! (Nepřipomíná to vzpurné anděly, kteří žili se ženami před potopou?) Ctitelé mají sklon zrcadlit chování svých bohů; je tedy něco divného na tom,  že Tiberius, Nero a Caligula žili zpustle jako cizoložníci, smilníci a vrahové?

38. a) Popište, jaké uctívání se provádělo v Římě. b) Jak ovlivňovalo náboženství římského vojáka?

³⁸ Římané do svého náboženství zařadili bohy z mnohých tradic. Například se nadšeně chopili uctívání perského boha světla Mithry, který se stal jejich slunečním bohem (viz rámeček na stranách 60–1), a syrské bohyně Atargatis (Ištar). Řeckou Artemis, lovkyni, proměnili v Dianu a měli vlastní obměny egyptské Isis. Převzali i keltskou trojici bohyní plodnosti. — Skutky 19:23–28.

39. a) Kdo vládl římskému kněžstvu? b) Popiš jeden římský náboženský obřad.

³⁹ Pro své veřejné kulty u stovek svatyní a chrámů měli rozmanité kněze. Všichni „spadali pod pravomoc Pontifika maxima [nejvyššího kněze], který byl hlavou státního náboženství“. (Atlas of the Roman World [Atlas římského světa]) Týž atlas uvádí, že jedním z římských obřadů bylo taurobolium, při němž „ctitel stál v jámě a byl vykoupán v krvi býka, jenž byl nad ním obětován. Z tohoto obřadu vyšel ve stavu očistěné nevinnosti.“

Křesťanské mýty a legendy?

40. Jak pohlížejí mnozí učenci na události raného křesťanství?

⁴⁰ Podle některých moderních kritiků obsahuje mýty a legendy i křesťanství. Je to opravdu tak? Mnozí učenci zavrhují Ježíšovo narození z panny, jeho zázraky a jeho vzkříšení a tvrdí, že je to mýtus. Někteří dokonce říkají, že Ježíš nikdy neexistoval, ale že mýtus o něm je přenosem ze starší mytologie a uctívání slunce. Odborník na mytologii Joseph  Campbell napsal: „Několik učenců proto naznačilo, že nikdy nebyl ani Jan [Křtitel] ani Ježíš, ale jen vodní bůh a sluneční bůh.“ Je však třeba mít na paměti, že mnozí z těchto učenců jsou ateisté, a tak úplně zavrhují jakoukoli víru v Boha.

41, 42. Co dokládá historičnost raného křesťanství?

⁴¹ Tento skeptický názor je ovšem v rozporu s historickými doklady. Například židovský historik Josephus (asi 37 až asi 100 n. l.) napsal: „Některým Židům se zničení Herodova vojska zdálo božskou pomstou — a pomstou jistě spravedlivou — za to, jak zacházel s Janem, příjmením Křtitelem. Herodes jej totiž usmrtil, přestože to byl dobrý člověk.“ — Marek 1:14; 6:14–29.

 ⁴² Týž historik dosvědčil i historickou existenci Ježíše Krista, když napsal, že povstal „jistý Ježíš, člověk čaroděj, může-li být opravdu nazván člověkem,. . . kterému jeho učedníci říkají Boží syn“. Pokračoval, že „Pilát ho odsoudil. . . A ani dnes není plemeno těch, kteří si po něm říkají ‚mesianisté‘, vymřelé.“ * — Marek 15:1–5, 22–26; Skutky 11:26.

43. Jaký základ pro víru v Krista měl apoštol Petr?

⁴³ Proto mohl křesťanský apoštol Petr napsat s naprostým přesvědčením jako očitý svědek Ježíšova proměnění: „Ne, neseznámili jsme vás s mocí a přítomností našeho Pána Ježíše Krista tím, že jsme následovali dovedně vynalezené falešné historky [řecky mythos], ale tím, že jsme se stali očitými svědky jeho velkoleposti. Přijal totiž od Boha, Otce, čest a slávu, když mu byla předána od velkolepé slávy takováto slova: ‚To je můj Syn, můj milovaný, kterého jsem sám schválil.‘ Ano, slyšeli jsme tato slova z nebe, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ — 2. Petra 1:16–18. *

44. Jaká biblická zásada by měla zvítězit v jakémkoli rozporu mezi lidským míněním a Božím slovem?

⁴⁴ V tomto rozporu mezi lidským „znaleckým“ míněním a Božím slovem musíme uplatnit dříve uvedenou zásadu: „Oč tedy jde? Jestliže někteří nevyjádřili víru, učiní snad jejich nedostatek víry Boží věrnost neúčinnou? Kéž se to nikdy nestane! Ale ať Bůh je shledán jako pravdivý, i kdyby každý člověk byl shledán jako lhář, jak je dokonce napsáno:  ‚Aby ses prokázal jako spravedlivý ve svých slovech a abys zvítězil, když jsi souzen.‘“ — Řím. 3:3, 4.

Společné nitky

45. Jaké jsou některé společné nitky ve světové mytologii?

⁴⁵ Tento krátký přehled některých světových mytologií poukázal na některé společné rysy, z nichž mnohé lze sledovat zpátky do Babylóna, mezopotámské kolébky většiny náboženství. Existují tudíž společné nitky jak ve skutečnostech stvoření, tak ve zprávách o období, kdy zemi obývali polobozi a obři a potopa zničila ničemné, tak i v základních náboženských pojmech uctívání slunce a nesmrtelnosti duše.

46, 47. a) Jaké biblické vysvětlení společného původu a nitek mytologie můžeme nabídnout? b) Jakými dalšími hledisky starobylého uctívání se budeme zabývat?

⁴⁶ Z biblického hlediska můžeme tyto společné nitky vysvětlit, když si vzpomeneme, že po potopě se na Boží příkaz lidstvo před více než 4 200 lety rozešlo z Bábelu v Mezopotámii. Přestože se rozdělili a vytvořili rodiny a kmeny s různými jazyky, začínali se stejným základním porozuměním předešlé historie a náboženských pojmů. (1. Mojžíšova 11:1–9) Během staletí se toto porozumění zkreslilo a každá kultura si je upravila, čímž vzniklo mnoho výmyslů, legend a mýtů, jež dospěly až k nám. Tyto mýty, jež se rozešly s biblickou pravdou, nepřiblížily lidstvo k pravému Bohu.

⁴⁷ Lidstvo však vyjadřovalo své náboženské cítění také jinými způsoby — spiritismem, šamanismem, magií, uctíváním předků a tak dále. Říká nám to něco o tom, jak lidstvo hledalo Boha?

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]

 [Rámeček na straně 43]

Řecká a římská božstva

Mnoho bohů a bohyní řecké mytologie mělo podobná postavení v římské mytologii. Tabulka dole uvádí některé z nich.

Řecký Římský Úloha

Afrodíté Venuše bohyně lásky

Apollón Apollo bůh světla, lékařství a poezie

Arés Mars bůh války

Artemis Diana bohyně lovu a rození dětí

Asklépios Aesculapius bůh uzdravování

Athéna Minerva bohyně řemesel, války a moudrosti

Démétér Ceres bohyně toho, co roste

Dionýsos Bacchus bůh vína, plodnosti a divokého

chování

Erós Kupido bůh lásky

Gáia Terra symbol země a matka a manželka

Úranova

Héfaistos Vulkán kovář bohů a bůh ohně a práce se

železem

Hérá Juno ochránkyně manželství a žen. Pro

Řeky Diova sestra a manželka;

pro Římany manželka Jupiterova

Hermes Merkur posel bohů, bůh obchodu a vědy,

ochránce pocestných, zlodějů

a tuláků

Hestiá Vesta bohyně domácího krbu

Hypnos Somnus bůh spánku

Kronos Saturn pro Řeky vládce Titánů a otec

Diův. V římské mytologii také bůh

zemědělství

Plútón, Hádés Pluto bůh podsvětí

Poseidón Neptun bůh moře. V řecké mytologii také

bůh zemětřesení a koní

Rheá Ops Kronova sestra a manželka

Úranos Uranus syn a manžel Gáii a otec Titánů

Zeus Jupiter vládce bohů

Založeno na The World Book Encyclopedia, 1987, svazek 13.

[Rámeček na straně 45]

Asyrsko-babylónští bohové a bohyně

Anu — nejvyšší bůh panující nad nebesy, otec Ištar

Aššur — národní válečný bůh Asyřanů, a také bůh plodnosti

Ea — bůh vody. Mardukův otec. Varoval Uta–napištima před potopou

Enlil (Bel) — pán vzduchu; jeho pozdější obdoba v řecké mytologii Zeus. Babylóňany ztotožněn s Mardukem (Belem)

Ištar — božské zosobnění planety Venuše; součástí jejího kultu byla posvátná prostituce. Ve Fénicii byla Astartou, v Sýrii Atargatis, v Bibli Aštoret (1. Královská 11:5, 33), v Řecku Afrodíté, v Římě Venuší

Marduk — první mezi babylónskými bohy; „absorboval všechny ostatní bohy a převzal všechny jejich různé funkce“. Izraelity nazýván Merodach

Sin — měsíční bůh, člen triády, do níž patřil Šamaš (slunce) a Ištar (planeta Venuše)

Šamaš — sluneční bůh světla a spravedlnosti. Předchůdce řeckého Apollóna

Tammuz (Dumuzi) — bůh sklizně. Ištařin milenec

(Založeno na New Larousse Encyclopedia of Mythology)

 [Rámeček a obrázky na straně 60 a 61]

Bohové římského vojáka

Řím byl slavný svou ukázněnou armádou. Soudržnost jeho říše závisela na morálce a výkonnosti vojenských legií. Muselo se počítat s náboženstvím? Ano, a naštěstí pro nás za sebou Římané nechali jasné doklady své pracovitosti v podobě silnic, pevností, vodovodů, koloseí a chrámů. Například v severoanglické Northumbrii je proslulá Hadriánova zeď postavená kolem roku 122 n. l. Co ukázaly vykopávky o činnosti římských posádek a úloze náboženství?

V muzeu Housesteads nedaleko vykopávek římské posádky u Hadriánovy zdi se uvádí u jednoho vystaveného předmětu: „Náboženský život římského vojáka se dělil na tři části. Zaprvé. . . kult zbožnění císařů a uctívání ochranných bohů Říma, jako byli Jupiter, Victoria a Mars. Každoročně se na přehlídkové ploše každé pevnosti zasvěcoval oltář Jupiterovi. Ode všech vojáků se očekávala účast na svátcích oslavujících narozeniny, den nástupu na trůn a vítězství zbožněných císařů.“ Jak se to podobá zvykům v dnešních armádách, neboť kaplani, oltáře a vlajky jsou pravidelnou součástí armádního uctívání!

Co však bylo druhou složkou náboženského života římského vojáka? Bylo to uctívání ochranných bohů a strážného ducha jejich vlastní jednotky, „stejně jako bohů přinesených z jejich rodných zemí“.

„Konečně tu byly kulty, k nimž se hlásil jednotlivec. Pokud voják plnil své závazky k oficiálním kultům, směl uctívat, kteréhokoli boha si přál.“ Zní to jako velmi liberální postoj ke svobodě uctívání, ale „výjimkou byla ta náboženství — mezi nimi druidské —, jejichž praxe se považovala za nelidskou, a ta, jejichž loajalita ke státu byla podezřelá, například křesťanství“. — Srovnej Lukáše 20:21–25; 23:1, 2; Skutky 10:1, 2, 22.

Je zajímavé, že roku 1949 byl v bažině u Carrawburghu, docela blízko Hadriánovy zdi,  objeven Mithrův chrám. (Viz fotografii.) Archeologové odhadují, že byl postaven kolem roku 205 n. l. Je v něm socha boha slunce, oltáře a latinský nápis, který mimo jiné říká: „Neochvějnému bohu Mithrovi.“

 [Rámeček na straně 62]

Egyptští bohové a deset ran

Jehova vykonal soud nad bezmocnými egyptskými bohy prostřednictvím deseti ran. — 2. Mojžíšova 7:14–12:32.

Rána Popis

1 Nil a jiné vody přeměněny v krev. Potupa boha Nilu

Hapiho

2 Žáby. Bohyně žab Heqt jí nemohla zabránit

3 Prach proměněn v komáry. Thoth, pán kouzel, nemohl

pomoci egyptským kouzelníkům

4 Střečci po celém Egyptu kromě Gošenu, kde bydlel

Izrael. Nemohl tomu zabránit žádný bůh — ani Ptah,

stvořitel vesmíru, ani Thoth, pán kouzel

5 Dobytčí mor. Této ráně nemohla zabránit ani bohyně —

posvátná kráva Hathor, ani býk Apis

6 Boláky. Nemohli pomoci uzdravitelé Thoth, Isis a Ptah

7 Hromy a krupobití. Odhalení bezmoci Rešpua, vládce

blesku, a Thotha, boha deště a hromu

8 Kobylky. To byla rána bohu plodnosti Minovi, ochránci

úrody

9 Tři dny tmy. Potupa hlavního boha slunce Ra a slunečního

boha Hora

10 Smrt prvorozených včetně faraónova, který byl pokládán

za vtěleného boha. Ra (Amon-Ra), bůh slunce, někdy

představovaný jako beran, tomu nemohl zabránit

[Rámeček na straně 66]

Mytologie a křesťanství

Když se na scéně před necelými dvěma tisíci lety objevilo křesťanství, bylo uctívání mýtických bohů starověkého Řecka a Říma v plném rozkvětu. V Malé Asii dosud převládala řecká jména, což vysvětluje, proč obyvatelé Lystry (v dnešním Turecku) nazvali křesťanské uzdravitele Pavla a Barnabáše „bohy“ a mluvili o nich jako o Hermovi a Diovi, a ne jako o římském Merkurovi a Jupiterovi. Zpráva uvádí, že „kněz Dia, jehož chrám byl před městem, přivedl k branám býky, přinesl věnce a toužil se zástupy obětovat oběti“. (Skutky 14:8–18) Pavel a Barnabáš jen stěží přesvědčili zástup, aby jim neobětoval. To dokládá, jak vážně tehdy lidé brali svou mytologii.

[Obrázek na straně 42]

Hora Olymp v Řecku, domnělé sídlo bohů

[Obrázek na straně 47]

Hliněná klínopisná tabulka s částí Eposu o Gilgamešovi

[Obrázek na straně 50]

Anubis, bůh se šakalí hlavou, váží srdce–duši na levé misce vah proti Maat, bohyni pravdy a spravedlnosti, symbolizované pírkem; Thoth zapisuje výsledek na tabulku, než jej oznámí Osirisovi

[Obrázky na straně 55]

Chalchiuhtlicue, aztécká bohyně sladké vody; nádoba ve tvaru sovy s dutinou, kam prý byla kladena obětovaná srdce

[Obrázek na straně 57]

Egyptská triáda: zleva Horus, Osiris, a Isis

 [Obrázky na straně 58]

Incké uctívání slunce se provozovalo v Machu Picchu v Peru

Intihuatana, vsazený kámen, „uvazovací kolík“ slunce, snad používaný ve spojitosti s uctíváním slunce v Machu Picchu

[Obrázky na straně 63]

Znázornění sokola Hora, býka Apise a žáby Heqt. Egyptští bohové nebyli schopni zabránit pohromám, jež seslal Jehova, včetně obrácení Nilu v krev

[Obrázky na straně 64]

Řecká božstva, zleva Afrodíté, Zeus nesoucí číšníka bohů Ganyméda a Artemis