Úcta před autoritou je nezbytně nutná k životu
12. kapitola
Úcta před autoritou je nezbytně nutná k životu
1–3. (a) Co přispělo v dnešní době k tak rozšířenému odporu proti autoritě? (b) Jakými různými způsoby je vyjadřován takový postoj? (c) Kde jsou patrné jeho účinky?
DNEŠNÍ svět je prostoupen duchem nezávislosti. Všeobecný odpor k autoritě se rozvíjí zejména mezi těmi, kteří se narodili po druhé světové válce. Proč? Jednak proto, že jejich rodiče pozorovali útlak nebývalého rozsahu, a také kvůli svévolným a zkaženým taktikám těch, kteří jsou u moci. To vedlo k tomu, že se lidé začali dívat na autoritu s nedůvěrou. Proto mnozí z těch, kteří se stali rodiči, nevštěpovali svým dětem úctu před autoritou. Situaci neprospělo ani to, že děti viděly nespravedlnost na úředních místech. Neúcta k autoritě se tedy stala všeobecným jevem.
2 Tato neúcta se projevuje různými způsoby. Někdy přebíráním určitého druhu oblékání nebo účesu, z něhož je patrné odmítání uznávaných měřítek. Může k tomu patřit i veřejný odpor vůči policii nebo dokonce násilí a prolévání krve. To ale není všechno. Mnozí lidé se sice v tomto ohledu nevyjadřují otevřeně, přesto však přehlížejí nebo obcházejí zákony, jestliže s nimi nesouhlasí nebo je považují za nepohodlné.
3 Tato situace hluboce ovlivnila ovzduší v rodinách, ve školách, na pracovištích i ve styku s vládními úředníky. Stále více lidí si nepřeje, aby jim někdo jiný říkal, co mají dělat. Ženou se za tím, o čem se domnívají, že jim to přinese větší svobodu. Co budeš dělat v této situaci ty?
4. K jaké sporné otázce projevujeme svůj postoj svým způsobem jednání v této věci?
4 Tvůj způsob jednání ukáže tvé stanovisko ke sporné otázce o Jehovově univerzální svrchovanosti. Skutečně si vážíš Jehovy jako zdroje míru a bezpečnosti? Budeš zkoumat to, co ukazuje jeho Slovo, a uplatňovat to ve svém životě? Nebo se připojíš k lidem, kteří nezávisle rozhodují co je dobré a co je špatné? — 1. Mojžíšova 3:1–5; Zjevení 12:9.
5. (a) K čemu dochází, jde-li někdo za těmi, kteří slibují „svobodu“? (b) Jak svobodný je člověk, který koná Boží vůli?
5 Přesné poznání Bible tě však může ochránit, abys nebyl sveden těmi, kteří, ‚zatímco slibují svobodu, jsou sami jako otroci zkaženosti‘. Dáš-li se vést takovými lidmi, dostaneš se také do stejného zotročení. (2. Petra 2:18, 19) Pravou svobodu je možné získat jedině tehdy, poznáváme-li a činíme-li Boží vůli. Božské přikázání je ‚dokonalý zákon, který náleží ke svobodě‘. (Jakub 1:25) Je to možné říci, protože Jehova nás zbytečně neomezuje hradbou pravidel, která by nesloužila užitečnému účelu. Jeho zákon nám však poskytuje takové vedení, jež přináší svobodu, mír a bezpečnost na základě správného vztahu k Bohu a k našim bližním.
6, 7. (a) Kdo má nejlepší možnost podniknout něco proti zneužívání autority? (b) Jak Ježíš ukázal, co se děje lidem, kteří chtějí vzít zákon do vlastních rukou?
6 Bůh ví lépe než někdo jiný, do jaké míry se rozmohla zkaženost a narostlo zneužívání autority. A on dal své slovo, že povolá k odpovědnosti ty, kteří působí útlak, bez ohledu na to, jak vysoké postavení mají. (Římanům 14:12) V Boží ustanovený čas ‚ničemní, ti budou ze země odříznuti; a zrádní, ti z ní budou vytrženi‘. (Přísloví 2:22) Kdyby však rostla naše netrpělivost a kdybychom chtěli vzít zákon sami do ruky, nepřispělo by to k našemu trvalému dobru. — Římanům 12:17–19.
7 V noci, kdy byl Ježíš zrazen a zatčen, zdůraznil tuto myšlenku svým apoštolům. Vzhledem k poměrům v zemi, mimo jiné také proto, že tam byla divoká zvířata, často lidé nosili zbraně. Při té příležitosti měli tedy Ježíšovi apoštolové dva meče. (Lukáš 22:38) Co se stalo? Viděli, jak bylo zjevně překrouceno právo, když Ježíš měl být bezdůvodně zatčen, a tak apoštol Petr impulzivně vytasil meč a jednomu z těch mužů usekl ucho. Ježíš však uťaté ucho uzdravil a napomenul Petra: „Dej svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:52) I v dnešní době by mnozí lidé mohli být uchráněni od předčasné smrti, kdyby se řídili touto radou. — Přísloví 24:21, 22.
Správný názor na světské autority
8. (a) Jak by měli křesťané pohlížet na světské panovníky podle výroku v Římanům 13:1, 2? (b) Co znamená prohlášení, že „jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem“?
8 Když apoštol Pavel psal křesťanům v Římě, byl inspirován Bohem, aby vysvětlil, jak se mají chovat ke světským autoritám. Napsal: „Každá duše ať je podřízena nadřazeným autoritám, protože není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem. Proto ten, kdo se staví proti autoritě, zaujal postoj proti Božímu uspořádání, ti, kteří zaujali postoj proti tomu, obdrží svůj rozsudek.“ (Římanům 13:1, 2) Znamená to, že Bůh dal moc těmto světským vládcům? Bible rozhodně odpovídá: Ne! (Lukáš 4:5, 6; Zjevení 13:1, 2) Existují však s jeho svolením, a ‚relativní postavení‘, které zaujímali v průběhu dějin, bylo určeno Bohem. Jaké je to postavení?
9. Jak můžeme projevovat úctu vládním úředníkům, i když se dopouštějí nesprávného jednání?
9 Citovaný biblický text říká, že je to „nadřazené“ postavení. Proto nesmíme jednat s vládními úředníky neuctivě. Zákony, které uvádějí v platnost, nesmíme přehlížet. To neznamená, že bychom museli obdivovat jednotlivé osoby nebo že bychom schvalovali nějakou zkaženost, na níž se snad podílejí. Má jim však být prokazována úcta pro úřad, který zastávají. — Titovi 3:1, 2.
10. Jak máme pohlížet na placení daní a proč?
10 Světské zákony přispívají velkou měrou k dobrému. Pomáhají udržovat pořádek a zajišťují určitou míru ochrany osob i jejich majetku. (Římanům 13:3, 4) Vlády se také obvykle starají o silnice, zdravotnická zařízení, požární ochranu, vzdělávání a o jiné služby, které jsou lidem prospěšné. Má se platit za tyto služby? Měli bychom platit daně? Tato otázka často vzbuzuje silné roztrpčení, protože daně bývají vysoké a veřejné fondy jsou často zneužívány. I v Ježíšově době měla tato otázka politické zabarvení. Ježíš však nezaujímal postoj, že by existující situace opravňovala k neplacení daní. Zmínil se o penězích, které dával razit římský césar, a řekl: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:17–21; Římanům 13:6, 7) Ne, Ježíš nepodporoval myšlenku, že by si každý mohl určovat zákony.
11, 12. (a) Jak ukazují biblické texty, že máme brát v úvahu ještě další autoritu? (b) Co bys dělal, kdyby světští panovníci vydali příkazy, které by byly v rozporu s Božími požadavky, a proč?
11 Ježíš však ukázal, že „césar“, světský stát, není jedinou autoritou, kterou musíme brát v úvahu. „Nadřazené autority“ nejsou nadřazené Bohu a ani mu nejsou rovné. Naopak, jsou mu velice podřízeny. Také jejich autorita je omezena, není absolutní. Proto křesťané stáli často před kritickým rozhodnutím. Je to rozhodnutí, jemuž musíš čelit i ty. Co uděláš, jestliže mocní lidé vyžadují pro sebe to, co patří Bohu? Koho poslechneš, jestliže zakáží to, co Bůh přikazuje?
12 Ježíšovi apoštolové s úctou, ale pevně vyjádřili svůj postoj členům jeruzalémského nejvyššího soudu: „Nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli . . . Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 4:19, 20; 5:29) Vlády někdy v mimořádných případech nařídí omezení, a to je pochopitelné. Někdy však mohou být vládní omezení určena k tomu, aby narušila naše uctívání Boha a znemožnila nám plnit povinnosti, které stanovil Bůh. Co potom? Boží inspirované Slovo odpovídá: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“
13, 14. (a) Jak bychom měli dávat pozor, aby se nestalo, že bychom neposlouchali světské zákony jen z osobních důvodů? (b) Uveď pro to důvody ze Svatého písma.
13 Respektování těchto povinností k Bohu je snad v rozporu s tím, co vyžaduje „césar“, je to však něco docela jiného, než kdybychom nezávisle porušovali zákony, s nimiž nesouhlasíme. Pozorováno z osobního hlediska nám sice některé zákony mohou připadat neužitečné a zbytečně omezující. Neopravňuje nás to však, abychom přehlíželi zákony, které nejsou v rozporu s Božími zákony. Co kdyby všichni lidé poslouchali jen ty zákony, které by pro sebe považovali za užitečné? To by vedlo jen k anarchii.
14 Někdy si člověk snad myslí, že může přehlížet autoritu a dělat to, co se mu líbí, protože pravděpodobně nebude přistižen a potrestán. Je však ve vážném nebezpečí. Takové nedbání zákona se snad nejdříve týká drobných věcí, ale člověk, který za to není potrestán, se může osmělit k větší bezzákonnosti. Kazatel 8:11 o tom říká: „Protože rozsudek proti špatnému skutku nebyl vykonán rychle, srdce lidských synů se v nich plně naklonilo k činění špatného.“ Měli bychom mít jako skutečný důvod, proč posloucháme zákon, jen strach před trestem za neposlušnost? Křesťané musejí mít daleko silnější pohnutku. Apoštol Pavel ji nazýval ‚naléhavým důvodem‘ — je to touha po čistém svědomí. (Římanům 13:5) Člověk, který školil své svědomí biblickými zásadami, ví, že by se postavil „proti Božímu uspořádání“, kdyby začal jednat nezákonně. Bez ohledu na to, zda jiní lidé vědí, co děláme, Bůh to ví a naše vyhlídky na budoucí život závisí na něm. — 1. Petra 2:12–17.
15. (a) Čím by se měl člověk dát vést ve svém postoji k učiteli nebo zaměstnavateli? (b) Vlivu jakého ducha tím unikneme?
15 Totéž platí o postoji mladého člověka k jeho učiteli a o postoji dospělého k jeho světskému zaměstnavateli. Skutečnost, že mnozí lidé kolem nás dělají nesprávné věci, by pro nás neměla být rozhodujícím činitelem. Je lhostejné, zda učitel nebo zaměstnavatel ví, co děláme. Otázka zní: Co je správné? Co se líbí Bohu? Budeme-li tedy požádáni, abychom dělali to, co není v rozporu s Božím zákonem nebo s jeho spravedlivými zásadami, budeme spolupracovat. Učitelé ve škole jsou v podstatě zástupci světské vlády, jsou to nástroje „nadřazených autorit“, a proto si zaslouží úctu. A na světské zaměstnavatele můžeme uplatnit biblickou zásadu zapsanou v Titovi 2:9, 10, i když zde Pavel popisoval vztah otroků k jejich pánům. Pavel zde řekl: „Ať se jim líbí tím, . . . že . . . plně projevují dobrou věrnost, aby ve všem zdobili učení našeho zachránce, Boha.“ (Titovi 2:9, 10) Tak se vyhýbáme vlivu satana, jehož duch „působí v synech neposlušnosti“, a budujeme pokojné vztahy ke svým bližním. — Efezanům 2:2, 3.
Autorita v rodině
16. Jaký požadavek pro harmonický rodinný život je uveden v 1. Korinťanům 11:3?
16 Rodinný kruh je další oblast, v níž úcta k autoritě může vytvářet pokojné vztahy. Příliš často chybí zdravá úcta, takže jsou narušeny vzájemné vztahy v rodině a často se hroutí celá domácnost. Co je možné učinit pro zlepšení situace? Odpověď poskytuje zásada vedení prostřednictvím hlavy, která je uvedena v 1. Korinťanům 11:3: „Hlavou každého muže je Kristus; hlavou ženy je zase muž; hlavou Krista je zase Bůh.“
17. (a) Jaké je postavení muže vzhledem k vedení prostřednictvím hlavy? (b) Jaký vynikající příklad dal Kristus pro postavení manžela jako hlavy?
17 Povšimni si, že výrok o Jehovově uspořádání nezdůrazňuje v první řadě postavení muže jako hlavy. Spíše obrací pozornost na to, že je někdo, u něhož by měl muž hledat vedení, někdo, jehož příkladem by se měl řídit. Je to Ježíš Kristus. On je hlavou muže. Ve svém jednání se svým sborem, který přirovnal k nevěstě, ukázal Kristus způsob, jak může manžel úspěšně plnit své postavení hlavy. Jeho výborný příklad působí, že jej jeho následovníci ochotně napodobují. Když Ježíš převzal vedení nad svými následovníky, nejednal s nimi panovačně, přísně ani náročně, ale byl „mírné povahy a pokorný v srdci“, takže nalezli občerstvení pro své duše. (Matouš 11:28–30) Ponižoval je snad pro jejich nedostatky? Naopak, láskyplně jim radil a dokonce položil svůj život, aby je očistil od hříchů. (Efezanům 5:25–30) Jaké požehnání to je, jestliže je v domácnosti muž, který se upřímně snaží řídit se tímto příkladem!
18. (a) Jakými způsoby může manželka ukázat, že respektuje autoritu svého manžela? (b) Jak mají děti projevovat úctu ke svým rodičům a proč?
18 Pokud má rodina takové vedení, není pro ženu obtížné, aby s úctou vzhlížela ke svému manželovi a aby děti ochotněji poslouchaly. Ale i manželka a děti mohou velmi přispět k rodinnému štěstí. Manželka svojí pilnou péčí o domácnost ukazuje svým duchem spolupráce, že má „ke svému manželovi hlubokou úctu“. Je to tak i ve tvé domácnosti? (Efezanům 5:33; Přísloví 31:10–15, 27, 28) Jestliže děti ochotně poslouchají otce i matku, dokazují, že ctí své rodiče tak, jak to Bůh vyžaduje. (Efezanům 6:1–3) Nebylo by v takové domácnosti daleko víc pokoje a mnohem větší pocit osobní bezpečnosti než tam, kde úcta před autoritou chybí?
19. Co bys měl dělat, jestliže jsi jediný z rodiny, kdo se dává vést Božím slovem?
19 Můžeš přispět k tomu, aby se tvůj domov stal takovým místem. Bez ohledu na to, zda si členové tvé rodiny zvolí držet se Jehovových cest, ty to můžeš učinit. Druzí snad budou jednat podle tvého znamenitého příkladu. (1. Korinťanům 7:16; Titovi 2:6–8) I kdyby to nečinili, tvůj způsob jednání dosvědčí, že Boží cesty jsou správné, a to má nemalou hodnotu. — 1. Petra 3:16, 17.
20, 21. (a) Jak ukazuje Bible, že autorita manžela a rodičů není absolutní? (b) Před jakým rozhodnutím může tedy stát křesťanská manželka nebo věřící děti a z jaké pohnutky by měli jednat?
20 Pamatuj na to, že celý systém, podle něhož má být uplatňována autorita v rodině, pochází od Boha. Muži tedy musí být podřízeni Kristu, manželky svým manželům, „jak se to sluší v Pánu“, a děti svým rodičům, „neboť je to příjemné v Pánu“. (Kolosanům 3:18, 20; 1. Korinťanům 11:3) Nemůžeme tedy přehlížet Boha, že ne? To znamená, že autorita manžela nad manželkou a autorita rodičů nad dětmi je relativní. Křesťanský partner a děti jsou tedy v první řadě podřízeni Bohu a Kristu a poslouchají jejich radu. Některým nevěřícím partnerům a rodičům se možná tato myšlenka nejprve nebude líbit. A přece působí k jejich dobru, protože přispívá k tomu, že věřící partner a děti budou spolehlivější a budou projevovat úctu.
21 Co však, jestliže by manžel vyžadoval od své manželky něco, co se ‚nesluší v Pánu‘? Pak manželka projeví, zda se skutečně ‚bojí pravého Boha‘. (Kazatel 12:13) Totéž platí, jsou-li děti dost staré, aby mohly rozumět Božímu slovu a poslouchat je. Kdyby jejich rodiče nesdíleli jejich přání sloužit Bohu, musejí se děti rozhodnout, zda projeví věrnou oddanost Bohu, nebo zda chtějí sdílet úděl svých rodičů. (Matouš 10:37–39) Takové děti by však kromě své první povinnosti vzhledem k Bohu měly být podřízené „ve všem“, i kdyby to znamenalo, že budou dělat něco, co se jim nelíbí. (Kolosanům 3:20) Tímto způsobem jednání možná dokonce přivedou své rodiče k Jehovovu opatření záchrany. Je to opravdu „příjemné v Pánu“, jestliže pohnutkou člověka je věrná oddanost Jehovovi a jeho spravedlivým cestám a ne neposlušnost pocházející z nezávislého ducha.
V křesťanském sboru
22, 23. (a) Jak slouží křesťanští dozorci členům sboru? (b) Jaký postoj bychom k nim tedy měli mít, jak to říká Hebrejcům 13:17?
22 Stejná věrná oddanost Jehovovi by se měla zrcadlit v našem postoji k jeho křesťanskému sboru a k těm, kteří o něj pečují. Jehova opatřil dozorce, aby pásli „stádo“. Nedostávají žádný plat, ale vydávají sami sebe, protože mají opravdový zájem o své křesťanské bratry a sestry. (1. Petra 5:2; 1. Tesaloničanům 2:7–9) Pomáhají sboru vykonávat dílo kázání dobrého poselství o Božím království. Zajímají se také o každého člena sboru a pomáhají mu, aby se naučil uplatňovat biblické zásady ve svém životě. Dále, jestliže některý člen sboru učiní nějaký chybný krok a plně si to neuvědomí, snaží se ho usměrnit. (Galaťanům 6:1) Jestliže některý člen sboru přehlíží biblickou radu a setrvává ve špatném jednání vážného druhu, starají se dozorci o to, aby byl vyloučen. Tak je sbor chráněn před škodlivým vlivem. — 1. Korinťanům 5:12, 13.
23 Oceňujeme toto Jehovovo láskyplné opatření, jímž je zajištěn pokoj jeho lidu, a proto bychom si měli vzít k srdci napomenutí, které najdeme v Hebrejcům 13:17: „Poslouchejte ty, kteří se mezi vámi ujímají vedení, a buďte poddajní, protože oni stále bdí nad vašimi dušemi jako ti, kteří budou skládat účty, aby to dělali s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám bylo ke škodě.“
24, 25. (a) Jak by mělo to, co učí starší, ovlivňovat náš názor na ně? (b) Kdy a kde bychom měli uplatňovat to, co jsme se naučili z Bible? Proč?
24 Bible zdůrazňuje, že základní důvod, proč si dozorci neboli starší zaslouží úctu, je ten, že učí „Boží slovo“. (Hebrejcům 13:7; 1. Timoteovi 5:17) O tomto „slovu“ je v Hebrejcům 4:12, 13 napsáno: „Slovo Boha je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha a kloubů a jejich morku a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce. A není stvoření, které není zjevné jeho zraku, ale všechno je obnažené a otevřeně odhalené očím toho, jemuž máme skládat účty.“
25 Tak pravdy Jehovova slova odhalují rozdíl mezi tím, čím se člověk snad zdá být, a tím, co skutečně je. Jestliže má pravou víru v Boha a opravdovou touhu líbit se svému stvořiteli, bude mít pohnutku, aby správně zrcadlil „Boží slávu“, i když je mimo dohled starších sboru. (Římanům 3:23) Nezačal by jednat nějakým nebiblickým způsobem jen proto, že takové jednání nepatří mezi vážné přestupky, za něž by člověk mohl být vyloučen ze sboru. Proto by měl člověk, který má sklon brát na lehkou váhu radu z Božího slova, pečlivě prozkoumat, jaký je skutečně jeho postoj k Bohu. Podobá se člověku, o němž říká Žalm 14:1: „Bláznivý si řekl“ — nikoli veřejně, ale — „v srdci: ‚Není žádný Jehova.‘ “?
26, 27. (a) Proč je důležité brát vážně každý Jehovův ‚výrok‘? (b) Jak zapůsobí na náš život, když projevujeme úctu k autoritě?
26 Když byl Ježíš pokoušen ďáblem, prohlásil: „Člověk bude žít . . . z každého výroku, který vychází Jehovovými ústy.“ (Matouš 4:4) Věříš, že ‚každý výrok‘ Jehovův je důležitý a že žádný nesmíme přehlížet? Nestačí, posloucháme-li jen některé z Jehovových požadavků, pakliže jiné považujeme za nedůležité. Buď podporujeme právoplatnost Jehovovy svrchovanosti, nebo se ve sporné otázce stavíme na ďáblovu stranu tím, že si sami určujeme měřítka pro to, co je dobré a co je špatné. Šťastní jsou ti, kteří ukazují, že opravdu milují Jehovův zákon. — Žalm 119:165.
27 Takoví lidé se nedají polapit rozdělujícím duchem světa. Ani se neoddávají hanebnému jednání lidí, kteří odložili jakékoli mravní zábrany. Taková úcta k Jehovovi a jeho cestám jim umožňuje, aby měli správnou úctu k pozemským autoritám, což je základem pro pokojný život.
[Studijní otázky]
[Obrázek na straně 97]
Ježíšovi apoštolové řekli nejvyššímu soudu: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“
