Proč máme mít zájem o druhé lidi?
15. kapitola
Proč máme mít zájem o druhé lidi?
1. (a) Co způsobilo, že se mnozí lidé starají jen sami o sebe a nemají zájem o druhé? (b) K čemu to vedlo?
NESOBECKÝ ZÁJEM o druhé je dnes vzácný. I když jsme se všichni narodili se schopností milovat, dochází možná člověk k závěru, že je lepší starat se o sebe, když se druzí snaží nečestně hledat vlastní výhodu nebo když špatně chápou jeho snahu projevovat lásku. Jiní, když vidí, že někteří využívají své bližní a přitom se jim hmotně dobře daří, si možná myslí, že je to cesta k úspěchu. To má za následek, že mnozí lidé pěstují ducha nedůvěry a mají velmi málo skutečných přátel. Co je příčinou tohoto neblahého stavu?
2. (a) Jak objasňuje Bible kořen tohoto problému? (b) Co to znamená znát Boha?
2 Chybí láska. Taková láska, která se projevuje upřímným zájmem o trvalý prospěch druhých. A proč chybí? Bible nás vede přímo ke kořenu problému, když říká: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8) Mnozí sobečtí lidé ovšem vyznávají, že věří v Boha, a dokonce chodí do kostela. Ve skutečnosti však Boha neznají. Znát Boha znamená dobře se seznámit s jeho osobností, uznat jeho autoritu a potom jednat v souladu s tím, co o něm víme. (Jeremjáš 22:16; Titovi 1:16) Abychom tedy našli v životě opravdovou radost, která přichází jen tehdy, když člověk projevuje lásku a zároveň ji přijímá, musíme dobře poznat Boha a uplatňovat to, co se učíme.
3. Jak projevil Bůh svou velkou lásku k lidstvu?
3 Apoštol Jan napsal: „Tím byla v našem případě zjevena Boží láska, protože Bůh vyslal svého jednozplozeného Syna do světa, abychom skrze něho získali život. Láska není v tom, že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a vyslal svého Syna jako usmiřující oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže nás Bůh tak miloval, pak jsme my sami povinni se navzájem milovat.“ (1. Jana 4:9–11) Bůh nepřipustil, aby nelaskavé chování lidstva potlačilo jeho vlastní lásku. V Římanům 5:8 je řečeno: „Bůh nám doporučuje svou lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky.“
4. Co proto osobně cítíš k Bohu?
4 Kolik lidí skutečně miluješ tak, že bys za ně položil život — lidí, kteří pro tebe nikdy nic neudělali? Jsi-li otcem nebo matkou, za koho bys chtěl nechat své dítě zemřít? A to je právě láska, kterou nám prokázal Bůh. (Jan 3:16) Jaký cit k Bohu v tobě vyvolává toto poznání? Jestliže si opravdu vážíme toho, co pro nás učinil, zjistíme, že poslouchat jeho přikázání není žádné břemeno. — 1. Jana 5:3.
5. (a) Co je „nové přikázání“, které dal Ježíš svým učedníkům? (b) Jak je s ním spojena naše oddanost Bohu jako panovníkovi? (c) Co tedy vyžaduje poslušnost tohoto „nového přikázání“?
5 Jedno z těchto přikázání dal Ježíš svým učedníkům v noci před svou smrtí. Mělo je označit jako osoby, které se liší od ostatního světa. Řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali.“ Ježíšovo přikázání bylo „nové“ v tom smyslu, že jim říkal, aby milovali druhé nejen jako sami sebe, ale „jako jsem já miloval vás“ — tedy aby byli ochotni položit svůj život za druhé. (Jan 13:34, 35; 1. Jana 3:16) Takovou láskou projevujeme svoji oddanost Bohu, protože tím prokazujeme jako falešné ďáblovo tvrzení, že žádný člověk nebude poslouchat Boha, bude-li ohrožen jeho vlastní život. (Job 2:1–10) Poslušnost tohoto „nového přikázání“ zřejmě vyžaduje, abychom se navzájem o sebe hluboce zajímali. — Jakub 1:27; 2:15, 16; 1. Tesaloničanům 2:8.
6. Komu bychom ještě měli prokazovat lásku a proč?
6 Kristus zemřel za svět lidí, nejen za své učedníky. Proto nás Písmo nabádá: „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, vskutku čiňme dobře všem, zejména však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galaťanům 6:10) Každý den vzniká mnoho příležitostí, abychom ‚činili dobře všem‘. Není-li naše láska omezená, ale upřímná a štědrá, napodobujeme Boha, „neboť on působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými lidmi i nad dobrými a dává déšť na spravedlivé i na nespravedlivé“. — Matouš 5:43–48.
Úcta k jiným a k jejich majetku
7. Co může ovlivnit náš způsob jednání s lidmi a s jejich majetkem?
7 Žijeme uprostřed nelaskavého světa. Snad si také uvědomuješ, že ses nechoval k jiným vždy tak ohleduplně, jak bys měl. Má-li však někdo sloužit Bohu, pak je nutné, aby se svědomitě snažil ‚přeměnit svou mysl‘. (Římanům 12:1, 2) Musí změnit svůj postoj k člověku a k majetku druhých.
8. (a) Z čeho je patrná rozšířená neúcta k majetku druhých? (b) Která biblická rada, jestliže se jí člověk řídí, by ho odvrátila od takového jednání?
8 V některých územích panuje otřesná neúcta k tomu, co patří druhým. Mladí ničí soukromý i veřejný majetek jen pro vlastní vzrušení nebo záměrně znehodnocují věci, které druzí získali těžkou prací. Někteří se možná pohoršují nad takovým vandalismem, ale sami k němu přispívají, když odhazují odpadky v parcích, na ulicích nebo ve veřejných budovách. Je takové jednání v souladu s Ježíšovým napomenutím: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, musíte také činit jim“? (Matouš 7:12) Takové nelaskavé chování ukazuje, že někdo není plně v souladu s Božím předsevzetím, aby se země stala rájem.
9. (a) jak ovlivňují krádeže život všech? (b) Proč je krádež špatná v Božích očích?
9 Obavy o vlastní život a majetek působí na mnoha místech tak, že lidé zamykají dveře, dávají mříže na okna a samozřejmě mají hlídacího psa. V obchodech zvyšují ceny, aby nahradili ukradené zboží. Krádež však nebude mít místo v Božím novém světě. Lidé, kteří doufají, že se tam dostanou, musí se tedy učit žít způsobem, který přispívá k bezpečnosti jejich bližních. Bible ukazuje, že „darem od Boha“ je, „aby člověk . . . viděl dobré za všechnu svou tvrdou práci“. (Kazatel 3:13; 5:18) Mnozí lidé, kteří byli v minulosti nepoctiví, se změnili. Nejen, že již nekradou, ale poznali, že je radostné rozdávat. (Skutky 20:35) Touží líbit se Bohu, a proto si vzali k srdci slova zapsaná v Efezanům 4:28: „Ať zloděj již nekrade, ale spíše ať tvrdě pracuje a svýma rukama dělá dobrou práci, aby měl co rozdávat někomu potřebnému.“
10. (a) Jak můžeme svým způsobem řeči projevit ohled ke druhým? (b) Co pomůže, aby se někdo naučil projevovat lásku tímto způsobem?
10 Lidé často nepotřebují nic hmotného, ale potřebují, aby jim byla prokázána laskavost, zejména když se jim něco nedaří. Co se však děje v situacích, kdy vyjdou najevo něčí nedostatky? Možná dojde na výbuchy hněvu, urážky nebo ironické poznámky. I lidé, kteří uznávají, že to není správné, nedovedou ovládat svůj jazyk. Jak může někdo překonat takový zvyk? V zásadě zde chybí láska a z toho je patrné, že je třeba poznat Boha. Jestliže člověk skutečně porozumí, jak velice milosrdně s ním Bůh jednal, bude pro něj mnohem méně obtížné odpouštět druhým. Snad dokonce začne hledat způsoby, jak nabídnout přestupníkovi laskavou pomoc, aby se mohl zlepšit. — Matouš 18:21–35; Efezanům 4:31–5:2.
11. Proč bychom neměli mluvit urážlivě, i když jsou k nám druzí nelaskaví?
11 Je pravda, že ostatní lidé snad v jednání s námi neuplatňují tuto vynikající radu z Božího slova. I když máme upřímné pohnutky, zjistíme možná někdy, že jsme předmětem jejich špatného jednání. Co pak uděláme? Bible radí: „Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:17–21; 1. Petra 2:21–23) Neochabující laskavost z naší strany může časem zmírnit jejich postoj a rozvinout jejich lepší vlastnosti. Ať je jejich reakce jakákoli, projevujeme-li dále laskavost, dáváme najevo, že podporujeme Boží způsob panování, který je založen na lásce.
Překonávat rasové, národnostní a společenské předsudky
12, 13. Jak pomáhá Bible odbourat rasové, národnostní nebo společenské předsudky?
12 Ten, kdo má pravou lásku, se nedá ovlivnit rasou, barvou pleti, národností nebo společenským postavením. Proč ne? Protože si uvědomuje biblickou pravdu, že „[Bůh] učinil z jednoho člověka každý lidský národ“. (Skutky 17:26) Všichni lidé jsou si tedy příbuzní, žádná rasa není dědičně nadřazena jiné.
13 Nikdo nemá důvod chlubit se svým původem, rasou, barvou pleti, národností nebo postavením v životě. „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy.“ (Římanům 3:23) Proto jsou všichni závislí na Kristově výkupní oběti. A Bible ukazuje, že ti, kteří budou uchráněni v nadcházejícím „velkém soužení“, přicházejí ze „všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. — Zjevení 7:9, 14 až 17.
14. Proč není nějaká špatná osobní zkušenost zdravým důvodem pro předsudek proti lidem určité rasy nebo národnosti?
14 Někdo se možná pokouší ospravedlnit svůj předsudek vzpomínkou na špatnou zkušenost, kterou učinil s příslušníkem určité rasy nebo národnosti. Podíleli se však na onom nesprávném jednání všichni lidé té rasy nebo národnosti? A neprovinili se lidé z naší vlastní rasy nebo národnosti právě toutéž věcí? Doufáme-li, že budeme žít v Božím pokojném novém světě, musíme ze svého srdce odstranit jakoukoli pýchu, která by nás odcizovala od ostatních lidí.
15. Jak by zapůsobilo na naše vlastní postavení před Bohem a Kristem, kdyby naše poznámky o rase nebo národnosti způsobily klopýtnutí spoluvěřícího?
15 Co máme v srdci, to se dříve nebo později projeví v naší řeči. Ježíš Kristus řekl: „Z hojnosti srdce mluví ústa.“ (Lukáš 6:45) Co kdyby poznámka, v níž se zrcadlí nějaký předsudek, přivedla ke klopýtání někoho, kdo projevoval zájem o Jehovovu organizaci? Je to do té míry vážná záležitost, že před ní Ježíš varoval: „Kdokoli přivede ke klopýtání jednoho z těch maličkých, kteří věří, pro takového by bylo lepší, kdyby mu byl dán kolem krku mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a byl by skutečně svržen do moře.“ — Marek 9:42.
16. Jak ukázal Ježíš, že bychom měli nestranicky projevovat svůj zájem o druhé?
16 Povinností křesťana je, aby projevoval láskyplný zájem o druhé bez ohledu na jejich rasu, národnost nebo postavení v životě. (Jakub 2:1–9) Ježíš nabádal: „Když pořádáš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé, slepé a budeš šťastný, protože nemají nic, čím by ti oplatili.“ (Lukáš 14:13, 14) Projevujeme-li takový druh zájmu o druhé, zrcadlíme láskyplné vlastnosti svého nebeského Otce.
Láskyplný zájem o věčné blaho druhých
17. (a) Co je nejcennější a o co se můžeme dělit s druhými? (b) Proč bychom k tomu měli být podněcováni?
17 Náš zájem o druhé by se neměl omezovat na jejich tělesné potřeby. Naše láska by také nebyla úplná, kdybychom prostě jen laskavě jednali se všemi druhy lidí. Aby život lidí měl skutečný význam, potřebují poznat Jehovu a jeho předsevzetí. V modlitbě ke svému Otci řekl Ježíš: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Pokud jsi četl tuto knihu od začátku, víš, jak můžeš tuto cenu získat. Sám jsi viděl, co předpovídá Písmo o „velkém soužení“ a o vnějších projevech, které potvrzují jeho blízkost. Víš, že Boží království je jediná naděje lidstva. Podněcuje tě však láska k Jehovovi a k tvým bližním, aby ses chtěl s druhými dělit o toto životně důležité poznání?
18. (a) Které dílo předpověděl Ježíš u Matouše 24:14 pro naše dny? (b) Jak bychom měli pohlížet na svou účast v něm?
18 Když Ježíš mluvil o „závěru systému věcí“, předpověděl: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ (Matouš 24:3, 14) Jaká přednost to je zastupovat samotného Jehovu, svrchovaného panovníka vesmíru, jako jeden z jeho „svědků“! Příležitost účastnit se tohoto zvláštního díla však nebude trvat již příliš dlouho.
19. Proč bychom neměli připustit, aby nám nějaký pocit osobní neschopnosti bránil v účasti na tomto díle?
19 Uvažuješ-li o tom, že by ses chtěl podílet na tomto „svědectví všem národům“, měl by sis uvědomit, že žádná osobní schopnost člověka nezpůsobí, aby poselství vedlo k výsledkům, ale že to činí Bůh. (Skutky 16:14; 1. Korinťanům 3:6) Jestliže tě podněcuje ochotné srdce, pak tě Jehova může použít, abys konal jeho vůli. Apoštol Pavel řekl: „Takovou tedy máme důvěru v Boha prostřednictvím Krista. Ne že jsme sami ze sebe dostatečně způsobilí, abychom něco přičítali tomu, že to pochází od nás, ale naše dostatečná způsobilost pochází od Boha.“ — 2. Korinťanům 3:4–6.
20. (a) Bude každý reagovat příznivě na tuto dobrou zprávu? (b) Co dobrého konáme, když kážeme lidem, kteří jsou lhostejní nebo dokonce odporují?
20 Neměli bychom samozřejmě očekávat, že každý bude příznivě reagovat. Mnozí lidé budou lhostejní, někteří budou odporovat. A přece se mohou změnit. Saul z Tarzu, který byl kdysi pronásledovatelem křesťanů, se stal horlivým Ježíšovým apoštolem. (1. Timoteovi 1:12, 13) Ať to druzí vědí nebo ne, přece potřebují poselství o království. Musíme tedy o ně mít zájem a ochotně se dále vydávat pro jejich trvalý prospěch. (1. Tesaloničanům 2:7, 8) I když nechtějí přijmout poselství o království, dobro je tím přesto vykonáno. Vydává se svědectví, vyvyšuje se Boží jméno, koná se „dělení“ lidí, a my dáváme najevo svoji věrnou oddanost Jehovovi. — Matouš 25:31–33.
Starej se o to, co se děje s tvou vlastní rodinou
21. Jakou odpovědnost má hlava rodiny za duchovní prospěch své domácnosti?
21 Tvé úsilí pomáhat jiným, aby získali užitek z Jehovových láskyplných opatření, by mělo být zaměřeno i na tvou vlastní rodinu. Hlava rodiny má například odpovědnost za duchovní růst své rodiny. Tento růst je přímo závislý na tom, jak pravidelně jsou vedeny rodinné rozhovory o Božím slově. A je-li v otcových modlitbách za rodinu patrná hluboká oddanost a vděčnost, může to utvářet postoj celé domácnosti.
22. Proč je důležité, aby otec ukázňoval své děti, a z jakých pohnutek to má dělat?
22 Jeho odpovědnost zahrnuje také prosazování kázně. Vzniknou-li problémy, zdá se možná snazší nechat je bez povšimnutí. Jestliže je však kázeň prosazována jen tehdy, když se otec rozčílí, nebo řeší-li se problémy teprve když jsou vážné, pak zde něco chybí. Přísloví 13:24 říká: ‚Otec, který miluje svého syna, ten ho vyhledává s ukázňováním.‘ Milující otec tedy prosazuje kázeň důsledně. Trpělivě vysvětluje různé věci svým dětem a bere ohled na jejich duševní, citové i tělesné omezení. (Efezanům 6:4; Kolosanům 3:21) Jestliže jsi otec, máš takovou lásku ke svým dětem? Jsi ochoten nést tuto odpovědnost a máš na zřeteli nejen nynější ale i budoucí prospěch své rodiny? — Přísloví 23:13, 14; 29:17.
23. Jak může matka přispívat k duchovnímu prospěchu své rodiny?
23 I manželka může velice prospívat své rodině. Spolupracuje-li se svým manželem a využívá-li moudře čas, aby utvářela život svých dětí zbožným způsobem, pak se to obvykle zrcadlí na chování dětí a jejich postoji k ní. (Přísloví 29:15) I v rodině, kde není otec, přináší pečlivé poučování z Bible spojené se znamenitým příkladem dobré výsledky.
24. (a) Na kterou spornou otázku by se měl zaměřit věřící, naráží-li na odpor svého manželského druha? (b) Jak by měl za takových okolností projevit lásku nevěřícímu manželskému druhovi?
24 Co však, jestliže je v rodině otec, který nepřijímá Boží slovo nebo dokonce činí potíže své manželce? Co by měla dělat? Jestliže tato žena miluje Jehovu, jistě se od Boha neodvrátí. Je to satan, který tvrdil, že lidé opustí Boha, budou-li vystaveni těžkostem. Taková žena jistě nechce jednat podle satanova příkazu. (Job 2:1–5; Přísloví 27:11) Bible ji zároveň povzbuzuje, aby hledala trvalý prospěch svého manžela. Kdyby se vzdala toho, o čem ví, že je to pravda, znamenalo by to pro oba ztrátu věčného života. Zůstane-li však pevná ve své víře, může mu pomoci, aby získal záchranu. (1. Korinťanům 7:10–16; 1. Petra 3:1, 2) A navíc, jestliže má dále v úctě své manželské sliby i v obtížných situacích, dokazuje hlubokou úctu k původci manželství, k Jehovovi Bohu.
25. Jak ovlivňuje rozhodnutí otce nebo matky životní vyhlídky dětí?
25 Je ještě další pádný důvod, proč by měl věřící rodič zachovat věrnou oddanost Bohu, i když musí čelit odporu. Jsou to děti. Bůh ujišťuje, že malé děti jeho oddaných služebníků budou uchráněny v nadcházejícím „velkém soužení“. I když pouze jeden z rodičů je Jehovovým služebníkem, považuje Bůh takové malé děti za „svaté“. (1. Korinťanům 7:14) Co však, jestliže takový rodič nechce konat Boží vůli? V takovém případě by se vzdal svého schváleného postavení před Bohem nejen pro sebe, ale i pro své děti. (Hebrejcům 12:25) Jaká tragická ztráta by to byla!
26. Co musíme dělat, aby naše jednání vedlo k užitku nejen našemu, ale i ostatních?
26 Bez ohledu na to, kterou stránku života bereme v úvahu, je zřejmé, že nesmíme myslet jen sami na sebe, ale také na druhé. Dostáváme lásku, jestliže jsme si zvykli prokazovat ji druhým. (Lukáš 6:38) Abychom však dávali najevo pravou lásku a nedali se svést krátkozrakým lidským uvažováním, musíme poznávat Jehovu Boha a mít k němu dobrý vztah. K tomu, abychom to mohli činit, však musíme učinit osobní volbu.
[Studijní otázky]
[Obrázek na straně 123]
Jehovovy služebníky musí podněcovat láska, aby projevovali opravdový zájem o druhé, a to bez ohledu na rasu, národnost, nebo postavení v životě
