Svatý duch — Boží činná síla

PODLE nauky o trojici je svatý duch třetí osobou Božstva, rovnou Otci a Synu. Jak říká kniha Naše ortodoxní křesťanská víra (angl.): „Svatý Duch je naprosto Bůh.“

V Hebrejských písmech je nejčastěji používaným slovem pro „ducha“ ruach, což znamená „dech, vítr, duch“. V Řeckých písmech je to slovo pneuma, a má podobný význam. Naznačují ta slova, že je svatý duch částí trojice?

Činná síla

BIBLICKÉ použití slova „svatý duch“ naznačuje, že je to ovládaná síla, kterou používá Jehova Bůh k uskutečnění rozmanitých cílů. Je ji možné do jisté míry přirovnat k elektřině, síle, jež se dá použít ke konání velmi rozličných činností.

V 1. Mojžíšově 1:2 říká Bible, že „Boží činná síla [„duch“ (hebrejsky ruach)] se pohybovala sem a tam nad povrchem vod“. Zde byl Boží duch Boží činnou silou, která působila k utváření Země.

Bůh používá svého ducha, aby osvítil ty, kteří mu slouží. David se modlil: „Vyučuj mě činit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Tvůj duch [ruach] je dobrý; kéž mě vede do země přímosti.“ (Žalm 143:10) Když bylo ustanoveno sedmdesát schopných mužů na pomoc Mojžíšovi, Bůh mu řekl: „Budu muset odejmout něco z ducha [ruach], který je na tobě, a vložit jej na ně.“ — 4. Mojžíšova 11:17.

Biblické proroctví bylo zaznamenáno, když byli Boží muži „unášeni svatým duchem [řecky z pneuma]“. (2. Petra 1:20, 21) Takto byla Bible ‚inspirovaná Bohem‘. Řecké slovo pro to je theopneustos, to znamená „Bohem vdechnutý“. (2. Timoteovi 3:16) A svatý duch vedl některé lidi, aby měli vidění nebo prorocké sny. — 2. Samuelova 23:2; Joel 2:28, 29; Lukáš 1:67, Skutky 1:16; 2:32, 33.

Svatý duch vedl Ježíše po křtu do pustiny. (Marek 1:12) Duch byl v Božích služebnících jako oheň, a ta síla jim dodávala energii. Umožňoval jim také směle a odvážně mluvit. — Micheáš 3:8; Skutky 7:55–60, 18:25; Římanům 12:11; 1. Tesaloničanům 5:19.

 Svým duchem vykonává Bůh své soudy nad lidmi a národy. (Izajáš 30:27, 28; 59:18, 19) A Boží duch může dosáhnout kamkoli, jednat pro lidi nebo proti nim. — Žalm 139:7–12.

„Moc, která je nad to, co je normální“

BOŽÍ duch také může dodávat „moc, která je nad to, co je normální“, těm, kteří Bohu slouží. (2. Korinťanům 4:7) To jim umožňuje snášet zkoušky víry nebo dělat věci, které by jinak nedokázali.

Například o Samsonovi se vypráví v Soudcích 14:6: „Přišel na něj Jahvův duch a roztrhl jej, jako kozle se trhá, a neměl nic v ruce.“ (Heger) Vstoupila skutečně do Samsona božská osoba nebo se ho zmocnila a manipulovala s jeho tělem, aby udělal to, co udělal? Ne, byla to skutečně „moc PÁNA [která] Samsona posílila“. — Dnešní anglická verze.

Bible říká, že po Ježíšově křtu sestoupil na Ježíše svatý duch. Vypadal jako holubice a nepodobal se člověku. (Marek 1:10) Tato Boží činná síla dala Ježíšovi moc uzdravovat nemocné a budit mrtvé. Jak říká Lukáš 5:17: „Moc Pána [Boží] byla s ním [Ježíšem], aby uzdravoval.“ — EP.

Boží duch dal také Ježíšovým učedníkům moc konat zázračné věci. Skutky 2:1–4 vyprávějí, že učedníci byli o letnicích shromážděni, když „náhle nastal z nebe hluk, jako když se přižene ostrý závan, . . . Všichni byli naplněni svatým duchem a začali mluvit různými jazyky, jak jim dával duch, aby se vyjadřovali.“

Svatý duch tedy dal Ježíšovi a jiným Božím služebníkům moc dělat to, co lidé normálně nedokážou.

Ne osoba

NEEXISTUJÍ však biblické verše, které mluví o duchu jako o osobě? Ano, ale všimni si, co o tom říká katolický teolog Edmund Fortman v Trojjediném Bohu (angl.): „Ačkoli je tento duch často popisován v osobních pojmech, zdá se zcela jasné, že posvátní pisatelé [Hebrejských písem] tohoto ducha nikdy nechápali ani nepředstavovali jako zřetelnou osobu.“

V Písmu není neobvyklé něco personifikovat. O moudrosti se říká, že má děti. (Lukáš 7:35) Hřích a smrt jsou nazývány králi. (Římanům 5:14, 21) V 1. Mojžíšově 4:7 říká Novoanglická bible (NA): „Hřích je démon přikrčený u dveří“, takže personifikuje hřích jako zlého ducha přikrčeného u Kainových dveří. Hřích však samozřejmě není duchovní osoba; ani ze svatého ducha neudělá personifikace duchovní osobu.

 Podobně se říká v 1. Jana 5:6–8 (NA), že nejen duch, ale i „voda a krev“ jsou „svědkové“. Ale voda a krev očividně nejsou osoby a osobou není ani svatý duch.

V souladu s tím Bible obecně užívá pojem „svatý duch“ neosobně, například tak, že jej srovnává s vodou a ohněm. (Matouš 3:11; Marek 1:8) Lidé jsou vybízeni, aby byli naplněni svatým duchem místo vínem. (Efezanům 5:18) Mluví se o tom, že jsou naplněni svatým duchem stejně, jako jsou naplněni takovými vlastnostmi jako moudrost, víra a radost. (Skutky 6:3; 11:24; 13:52) A ve 2. Korinťanům 6:6 je svatý duch zahrnut mezi řadu vlastností. Takové vyjadřování by nebylo tak běžné, kdyby byl svatý duch osoba.

A také, zatímco některé biblické texty říkají, že duch mluví, jiné texty ukazují, že se to vlastně dělo prostřednictvím lidí nebo andělů. (Matouš 10:19, 20; Skutky 4:24, 25; 28:25; Hebrejcům 2:2) Činnost ducha je v takových situacích podobná rozhlasovým vlnám, které na dálku přenášejí zprávy od jedné osoby k druhé.

U Matouše 28:19 je zmínka o „jménu. . . svatého ducha“. Ale slovo „jméno“ vždycky neznamená osobní jméno — ani v řečtině ani v češtině. Když řekneme „ve jménu zákona“, nemluvíme o žádné osobě. Myslíme to, co zákon zastupuje, jeho autoritu. Robertsonova kniha Slovní obrazy v Novém zákoně (angl.) říká: „Způsob, jak je zde použito jméno (onoma), označuje v Septuagintě a na papyrech běžně moc nebo autoritu.“ Křest ‚ve jménu svatého ducha‘ tedy uznává autoritu ducha: že je z Boha a působí z božské vůle.

„Pomocník“

JEŽÍŠ mluvil o svatém duchu jako o „pomocníkovi“ a řekl, že bude vyučovat, vést a mluvit. (Jan 14:16, 26; 16:13) Řecké slovo, které použil pro pomocníka (paraklétos) je v mužském rodě. Když tedy Ježíš hovořil o tom, co bude dělat pomocník, používal mužská osobní zájmena. (Jan 16:7, 8) Když se ale použije řecké slovo pro ducha (pneuma), které je středního rodu, správně se užívá zájmena pro střední rod.

Většina trinitářských překladatelů to tají, jak přiznává Nová americká bible ohledně Jana 14:17: „Řecké slovo pro ‚Ducha‘ je středního rodu, a zatímco my používáme v angličtině osobní zájmena (‚on‘, ‚jeho‘, ‚jej‘), většina řeckých rkp. [rukopisů] používá ‚ono‘.“

Když tedy Bible používá u Jana 16:7, 8 mužská osobní zájmena ve spojitosti se slovem paraklétos, řídí se gramatickými pravidly a nevyjadřuje tím žádnou nauku.

Není částí trojice

RŮZNÉ prameny uznávají, že Bible nepodporuje myšlenku, že svatý duch je třetí osobou trojice. Například:

Katolická encyklopedie: „Ve Starém zákoně nikdy nenalézáme jasný náznak třetí osoby.“

Katolický teolog Fortman: „Židé se nikdy nedívali na ducha jako na osobu; není ani žádný pevný důkaz, že kterýkoli starozákonní pisatel zastával tento názor. . . Svatý Duch je u synoptiků [v evangeliích] a ve Skutcích obvykle představován jako božská síla nebo moc.“

Nová katolická encyklopedie: „S[tarý] z[ákon] očividně nepovažuje Božího ducha za osobu. . . Boží duch je prostě Boží moc. Jestliže je někdy představován jako odlišný od Boha, je to proto, že Jahvův dech působí vně.“ Říká se tam rovněž: „Většina N[ovo]Z[ákoních] textů zjevuje Božího ducha jako něco, ne někoho, to je vidět zejména v obdobách mezi Božím duchem a mocí.“ — Kurziva od nás.

Katolický slovník (angl.): „Nový zákon vcelku stejně jako Starý mluví o duchu jako o božské energii nebo moci.“

Ani Židé ani raní křesťané tedy nepohlíželi na svatého ducha jako na část trojice. Toto učení vzniklo o staletí později. Jak poznamenává  Katolický slovník: „Třetí osoba byla prosazena na Alexandrijském koncilu v roce 362. . . a konečně Konstantinopolským koncilem roku 381“ — asi tři a půl století po tom, co svatý duch naplnil učedníky o letnicích.

Ne, svatý duch není osoba a není částí trojice. Svatý duch je Boží činná síla, kterou Bůh používá k uskutečňování své vůle. Není roven Bohu, ale je mu vždy k dispozici a je mu podřízen.

[Praporek na straně 22]

„Celkově mluví Nový zákon, jako Starý, o duchu jako o božské energii nebo moci.“ — Katolický slovník

[Obrázky na straně 21]

Při jedné příležitosti se svatý duch objevil jako holubice. Jindy se objevil jako ohnivé jazyky — nikdy jako osoba