Kapitola 103

Další návštěva chrámu

JEŽÍŠ a jeho učedníci právě strávili v Betanii třetí noc od příchodu z Jericha. Časné ranní světlo je v pondělí 10. nisana zastihne již na cestě do Jeruzaléma. Ježíš má hlad. Když tedy spatří fíkovník s listím, jde se k němu podívat, zda na něm nejsou nějaké fíky.

Listí je na stromě neobvykle časně, protože období fíků je až v červnu a nyní je teprve konec března. Ale Ježíš zřejmě soudí, že je-li časné listí, mohly by být časné i fíky. Je však zklamán. Listí dodalo stromu klamné vzezření. Ježíš tedy strom prokleje slovy: „Ať už z tebe nikdo navždy nejí ovoce.“ K čemu Ježíšovo prokletí vedlo a jaký mělo význam, vyjde najevo až druhý den ráno.

Ježíš se svými učedníky pokračuje v cestě a brzy dorazí do Jeruzaléma. Jde do chrámu, který si prohlížel včera odpoledne. Dnes však jedná stejně jako před třemi lety, když přišel na pasach roku 30 n. l. Vyhání ty, kteří prodávají a kupují v chrámu, a převrací stoly penězoměnců a lavice prodavačů holubic. Dokonce ani nedovoluje, aby někdo nesl přes chrám nádobu.

Ty, kteří v chrámu vyměňují peníze a prodávají zvířata, odsuzuje slovy: „Není napsáno: ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy‘? Ale vy jste z něho udělali lupičskou jeskyni.“ Jsou lupiči, protože žádají přemrštěné ceny od těch, kteří vlastně nemají na vybranou a musí od nich kupovat zvířata potřebná k oběti. Proto Ježíš pohlíží na toto podnikání jako na jistý druh vydírání nebo loupeže.

Když přední kněží, znalci Zákona a předáci lidu slyší, co Ježíš udělal, opět hledají způsob, jak by jej dali zabít. Tím dokazují, že jsou nenapravitelní. Přesto nevědí, jak Ježíše zahubit, protože se kolem něho tísní lidé, aby ho slyšeli.

Kromě přirozených Židů přišli na pasach i Nežidé. Jsou to proselyté, to znamená, že se obrátili na židovské náboženství. Jistí Řekové, zřejmě proselyté, nyní přistupují k Filipovi a prosí, aby mohli vidět Ježíše. Filip jde za Ondřejem, snad aby se zeptal, zda by bylo takové setkání vhodné. Ježíš je zřejmě ještě v chrámu, kde ho Řekové mohou vidět.

Ježíš ví, že mu již zbývá jen několik dní života, a tak tu situaci pěkně znázorňuje: „Přišla hodina, aby byl Syn člověka oslaven. Vpravdě, vpravdě vám říkám: Pokud pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstává pouze jedno zrno; jestliže však zemře, pak přinese mnoho ovoce.“

Jedno zrnko pšenice má malou hodnotu. Ale co když se vloží do půdy a „zemře“ a skončí svůj život jako semeno? Pak ovšem vyraší a časem vzroste v stéblo, které urodí mnoho, mnoho pšeničných zrn. Podobně je i Ježíš jen jeden dokonalý člověk. Zemře-li však věrný Bohu, stane se prostředkem k udílení věčného života věrným, kteří mají téhož obětavého ducha jako on. Tak Ježíš říká: „Kdo má rád svou duši, hubí ji, ale kdo nenávidí svou duši v tomto světě, zachrání ji pro věčný život.“

Ježíš zjevně nemyslí jen na sebe, protože vzápětí vysvětluje: „Jestliže mi chce někdo sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi chce někdo sloužit, Otec ho poctí.“ To je podivuhodná odměna za následování Ježíše a za službu jemu. Odměnou je pocta od Otce, totiž společenství s Kristem v Království.

Ježíš pomyslí na velké utrpení a mučivou smrt, která ho čeká, a pokračuje: „Má duše je nyní znepokojená, a co řeknu? Otče, zachraň mě od této hodiny.“ Kéž by bylo možné vyhnout se tomu, co ho čeká! Ale to nelze, jak říká: „Proto jsem přišel k této hodině.“ Ježíš souhlasí s celým Božím uspořádáním, včetně své vlastní obětní smrti. Matouš 21:12, 13, 18, 19; Marek 11:12–18; Lukáš 19:45–48; Jan 12:20–27.

▪ Proč očekává Ježíš, že najde fíky, přestože není jejich čas?

▪ Proč nazývá Ježíš ty, kteří prodávají v chrámu, „lupiči“?

▪ V čem se Ježíš podobá pšeničnému zrnu, které umírá?

▪ Jaké pocity má Ježíš ohledně utrpení a smrti, které ho čekají?