Kapitola 85

Hledání ztracených

JEŽÍŠ se dychtivě snaží hledat a nacházet ty, kteří chtějí pokorně sloužit Bohu. Snaží se je najít tak, že mluví o Království s každým, i s těmi, kteří jsou známí jako hříšníci. Takoví lidé se k němu nyní přibližují, aby mu naslouchali.

Když to pozorují farizeové a znalci Zákona, kritizují Ježíše za to, že se stýká s lidmi, kteří si podle nich takovou pozornost nezaslouží. Reptají: „Tento muž vítá hříšníky a jí s nimi.“ To je opravdu pod jejich důstojnost! Farizeové a znalci Zákona se dívají na obyčejné lidi jako na prach pod svýma nohama. Ano, aby ukázali, jak takovými lidmi pohrdají, užívají hebrejského výrazu ‛am ha’arec, „lidé země“.

Ježíš naproti tomu jedná s každým důstojně, laskavě a soucitně. Proto mu dychtivě naslouchají mnozí z těchto ponížených lidí i ti, o nichž se vědělo, že se dopouštějí nesprávného jednání. Ale jak Ježíš reaguje, když ho farizeové kritizují za jeho úsilí ve prospěch lidí, které považují za nehodné?

Ježíš odpovídá na jejich námitku podobenstvím. Vychází z jejich vlastního stanoviska, že jsou spravedliví a že jsou zaručeně v Božím stádu, zatímco opovrženíhodní ‛am ha’arec zbloudili a jsou ztracení. Naslouchejme, jakou otázku Ježíš klade:

„Který člověk z vás, jenž má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nezanechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, dá si ji na ramena a raduje se. A když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ovci, která se ztratila.‘ “

Ježíš pak prakticky uplatní svůj příběh. Vysvětluje: „Říkám vám, že tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání, než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří nemají potřebu pokání.“

Farizeové se považují za spravedlivé, a tak nemají potřebu pokání. Když někteří z nich před několika lety kritizovali Ježíše za to, že jí s výběrčími daní a hříšníky, řekl jim: „Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšníky.“ Samospravedliví farizeové, kteří nevidí, že potřebují pokání, nepůsobí v nebi žádnou radost. Působí ji však hříšníci, kteří opravdu činí pokání.

Ježíš chce ještě jednou zdůraznit, že návrat ztracených hříšníků působí velkou radost, a proto vypráví další podobenství. Říká: „Která žena s deseti drachmami, jestliže ztratí jednu drachmu, nerozsvítí lampu a nezamete svůj dům a pečlivě nehledá, dokud ji nenalezne? A když ji nalezne, svolá ženy, které jsou jejími přítelkyněmi a sousedkami, a řekne: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla drachmu, kterou jsem ztratila.‘ “

Ježíš pak předkládá podobné uplatnění: „Tak, říkám vám, nastává radost mezi Božími anděly z jednoho hříšníka, který činí pokání.“

Jak pozoruhodný je tento milující zájem Božích andělů o to, aby se ztracení hříšníci obrátili! Zvláště pozoruhodný je proto, že tito kdysi ponížení, pohrdaní ‛am ha’arec se mohou nakonec stát členy Božího nebeského Království. V nebi tudíž dostanou postavení vyšší, než jaké mají sami andělé. Andělé však nežárlí ani se necítí uraženi, ale pokorně uznávají, že tito hříšní lidé v životě prožili a překonali situace, které je vyzbrojily tak, že mohou sloužit jako soucitní a milosrdní nebeští králové a kněží. Lukáš 15:1–10; Matouš 9:13; 1. Korinťanům 6:2, 3; Zjevení 20:6.

▪ Proč Ježíš pobývá ve společnosti lidí, kteří jsou známí jako hříšníci, a jakou kritiku od farizeů to vzbuzuje?

▪ Jak se dívají farizeové na prostý lid?

▪ Jakých podobenství Ježíš užívá a co se z nich můžeme naučit?

▪ Proč je pozoruhodné, že se andělé radují?