Kapitola 62

Lekce pokory

KDYŽ Ježíš uzdravil u Filipovy Cesareje chlapce posedlého démonem, rád by se vrátil domů do Kafarnaum. Cestou si však přeje být se svými učedníky sám, aby je dál mohl připravovat na svou smrt a na jejich odpovědnosti potom. „Syn člověka má být vydán do rukou lidí,“ vysvětluje jim, „a oni ho zabijí, ale přestože bude zabit, o tři dny později vstane.“

Přestože o tom již dříve mluvil a tři apoštolové dokonce viděli jeho proměnění, při němž se hovořilo o jeho „odchodu“, jeho následovníci té věci dosud nerozumějí. Nikdo z nich se sice nepokouší popírat, že Ježíš bude zabit, jak to předtím udělal Petr, ale bojí se ho na to dále vyptávat.

Nakonec přijdou do Kafarnaum, jež je jakousi domovskou základnou Ježíšovy služby. Je také domovem Petra a řady jiných apoštolů. Tam přistoupí k Petrovi muži, kteří vybírají chrámovou daň. Ptají se, snad ve snaze zaplést Ježíše do nějakého porušení uznávaného zvyku: „Váš učitel neplatí [chrámovou] daň dvě drachmy?“

„Ano,“ odpovídá Petr.

Ježíš, který možná dorazil do domu krátce nato, ví, co se stalo. A tak dřív, než o tom může Petr promluvit, ptá se: „Co myslíš, Šimone? Od koho dostávají králové země poplatky nebo daň z hlavy? Od svých synů, nebo od cizích?“

„Od cizích,“ odpovídá Petr.

„Synové jsou tedy skutečně zproštěni daně,“ poznamenává Ježíš. Ježíšovým Otcem je král vesmíru, jehož uctívají v chrámu, a tak není pro Božího Syna zákonným požadavkem, aby platil chrámovou daň. „Ale abychom jim nezpůsobili klopýtání,“ říká Ježíš, „jdi k moři, hoď udici a vezmi první rybu, která se vynoří, a když jí otevřeš ústa, najdeš minci stater [čtyři drachmy]. Vezmi ji a dej jim ji za mne a za sebe.“

Když se učedníci sejdou po návratu do Kafarnaum, snad v Petrově domě, ptají se: „Kdo je skutečně největší v nebeském království?“ Ježíš ví, jak na tu otázku přišli. Ví totiž, co se mezi nimi dělo, když se loudali za ním cestou z Filipovy Cesareje. Ptá se tedy: „O čem jste se cestou dohadovali?“ Učedníci v rozpacích mlčí, protože se mezi sebou dohadovali, kdo je větší.

Zdá se nám snad neuvěřitelné, že téměř po třech letech Ježíšova vyučování vedou učedníci takový spor? To jen odhaluje, jak silný je vliv lidské nedokonalosti a náboženského zázemí. Židovské náboženství, v němž byli učedníci vychováni, kladlo ve všech stycích důraz na postavení nebo hodnost. Navíc se možná Petr cítil nadřazený pro Ježíšův slib, že dostane jakési „klíče“ Království. Jakub a Jan mohli smýšlet podobně, protože dostali přednost být svědky Ježíšova proměnění.

Ať už to bylo jakkoli, Ježíš ve snaze napravit jejich postoje předvádí působivou demonstraci. Zavolá dítě, postaví je doprostřed nich, obejme je pažemi a řekne: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako malé děti, rozhodně nevstoupíte do nebeského království. Proto kdokoli se pokoří jako toto malé dítě, ten je největší v nebeském království; a kdokoli přijímá jedno takové malé dítě na základě mého jména, přijímá i mne.“

Jak podivuhodný způsob nápravy učedníků to je! Ježíš se na ně nerozhněvá a neřekne jim, že jsou domýšliví, chamtiví nebo ctižádostiví. Spíše znázorní své nápravné poučení na malých dětech, pro něž je příznačná skromnost, které nejsou ctižádostivé a které zpravidla ani nenapadne, aby mezi sebou dělaly nějaké společenské rozdíly. Tak Ježíš ukazuje, že je zapotřebí, aby jeho učedníci pěstovali právě tyto vlastnosti, jimiž se vyznačují pokorné děti. Ježíš dospívá k závěru: „Ten, kdo se chová jako menší mezi vámi všemi, ten je velký.“ Matouš 17:22–27; 18:1–5; Marek 9:30–37; Lukáš 9:43–48.

▪ Jaké poučení opakuje Ježíš při návratu do Kafarnaum a jak je přijato?

▪ Proč není Ježíš povinen platit chrámovou daň, ale proč ji platí?

▪ Co snad přispělo k dohadování mezi učedníky a jak je Ježíš napravuje?