Přejít k článku

Přejít na obsah

Nejslavnější kázání, jež kdy bylo proneseno

Nejslavnější kázání, jež kdy bylo proneseno

Kapitola 35

Nejslavnější kázání, jež kdy bylo proneseno

JE TO scéna, která patří k nejpozoruhodnějším v celé Bibli: Ježíš sedí na úbočí hory a pronáší své slavné Kázání na hoře. Odehrává se to blízko Galilejského jezera, snad blízko Kafarnaum. Ježíš předtím strávil celou noc na modlitbě a ráno vybral dvanáct ze svých učedníků, aby byli apoštoly. Potom s nimi všemi schází na tuto náhorní planinu.

Předpokládali bychom, že Ježíš bude velmi unaven a bude chtít chvíli spát. Přišlo sem však množství lidí, někteří až z Judeje a Jeruzaléma, jež jsou 100 až 110 kilometrů odtud. Jiní přišli od severu, z přímořských měst Tyru a Sidonu. Přišli, aby si poslechli Ježíše a aby byli uzdraveni ze svých nemocí. Jsou mezi nimi i lidé, kteří jsou sužováni démony, Satanovými ničemnými anděly.

Když Ježíš sestupuje, nemocní lidé se k němu tísní, aby se ho dotkli. Všechny je uzdravuje. Potom zřejmě vystupuje na nějaké vyšší místo na hoře. Usedá a začíná vyučovat zástupy, které se shromáždily před ním na planině. A představ si: ani jediný z posluchačů nyní netrpí žádnou vážnou nemocí!

Lidé dychtivě naslouchají učiteli, který je schopen konat takové úžasné zázraky. Ježíš však pronáší své kázání především k užitku svých učedníků, kteří se pravděpodobně shromáždili k němu nejblíže. Abychom však měli z kázání užitek i my, Matouš a Lukáš je zapsali.

Matoušova zpráva o tomto kázání je asi čtyřikrát delší než Lukášova. Některé části toho, co zaznamenal Matouš, uvádí Lukáš do souvislosti s jinou dobou Ježíšovy služby, jak to vidíme při srovnání Matouše 6:9–13 s Lukášem 11:1–4 a Matouše 6:25–34 s Lukášem 12:22–31. To by nás však nemělo překvapovat. Ježíš zřejmě učil týmž věcem více než jednou, a Lukáš se rozhodl zaznamenat některá z těchto poučení v jiné souvislosti.

Hodnota Ježíšova kázání není jen v jeho hlubokém duchovním obsahu, ale také v tom, že pravdy jsou zde vyjádřeny jednoduše a jasně. Ježíš se odvolává na situace každodenního života a na věci, které lidé dobře znali. Všichni, kteří se snaží lépe žít podle Boží vůle, mohou proto jeho myšlenkám snadno porozumět.

Kdo je opravdu šťastný?

Každý by chtěl být šťastný. Ježíš si to uvědomuje, a proto začíná své Kázání na hoře popisem těch, kteří jsou opravdu šťastní. Umíme si představit, že to okamžitě upoutá pozornost jeho početného posluchačstva. Přesto se jeho úvodní slova musí mnohým zdát rozporná.

Ježíš se obrací ke svým učedníkům a začíná: „Šťastní jste vy, chudí, protože Boží království je vaše. Šťastní jste vy, kteří nyní hladovíte, protože budete nasyceni. Šťastní jste vy, kteří nyní pláčete, protože se budete smát. Šťastní jste, kdykoli vás lidé nenávidí. . . Radujte se ten den a poskakujte, neboť pohleďte, vaše odměna v nebi je velká.“

To je Lukášova zpráva o úvodu Ježíšova kázání. Ale podle Matoušovy zprávy Ježíš také říká, že šťastní jsou mírní, milosrdní, čistí v srdci a pokojní. Ti jsou podle Ježíše šťastní, protože zdědí zemi, bude jim projeveno milosrdenství, uvidí Boha a budou nazváni Božími syny.

Ježíš však štěstím nemyslí jen dobrou náladu nebo veselost, jako když se někdo baví. Pravé štěstí je hlubší, nese v sobě představu spokojenosti, pocit uspokojení a naplnění v životě.

Proto opravdu šťastní jsou podle Ježíše ti lidé, kteří rozeznávají svou duchovní potřebu, jsou smutní nad svou hříšností a poznávají Boha a slouží mu. Potom jsou šťastní i tehdy, když jsou nenáviděni nebo pronásledováni proto, že činí Boží vůli. Vědí totiž, že se líbí Bohu a obdrží od něho odměnu věčného života.

Mnozí Ježíšovi posluchači však — stejně jako někteří lidé dnes — věří, že štěstí člověka je v blahobytu a požitcích. Ježíš ví, že je to jinak. Staví proti sobě protiklady, jež určitě překvapují mnohé z jeho posluchačů.

„Běda vám, bohatí, protože již máte svou plnou útěchu. Běda vám, kteří jste nyní syti, protože budete hladovět. Běda, vy, kteří se nyní smějete, protože budete truchlit a plakat. Běda, kdykoli o vás všichni lidé mluví dobře, neboť podobně činili jejich praotcové falešným prorokům.“

Co tím Ježíš myslí? Proč má bohatství, smích, požitkářství a lidská chvála přinášet bědu? Proto, že z života člověka, který tyto věci má a upíná se k nim, je vyloučena služba Bohu, která jako jediná přináší pravé štěstí. Ježíš přitom nemyslel, že být chudý, hladový a smutný samo o sobě dává štěstí. Často však takto postižení lidé reagují na Ježíšovo učení, a tím dosahují požehnání pravého štěstí.

Pak Ježíš říká svým učedníkům: „Jste sůl země.“ Tím ovšem nemyslí, že jsou doslovnou solí. Sůl je však konzervační prostředek. Velká hromada soli ležela u oltáře před Jehovovým chrámem a kněží ji při službě používali k solení obětních darů.

Ježíšovi učedníci jsou „sůl země“ v tom smyslu, že mají záchranný vliv na lidi. Ano, poselství, které nesou, uchrání životy všech, kteří na ně reagují. Vnese do života takových osob vlastnosti, jako je stálost, věrná oddanost a věrnost, a zabrání v nich jakémukoli duchovnímu a mravnímu rozkladu.

„Jste světlo světa,“ říká Ježíš svým učedníkům. Lampa se nedává pod koš, ale staví se na stojan, a proto Ježíš říká: „Podobně ať září vaše světlo před lidmi.“ Ježíšovi učedníci to činí svým veřejným svědectvím a také tím, že slouží jako zářný příklad chování, které je v souladu s biblickými zásadami.

Vysoká měřítka pro jeho následovníky

Náboženští vůdci pokládají Ježíše za přestupníka Božího Zákona, a nedávno se dokonce spikli, aby ho zabili. Ježíš tedy pokračuje v Kázání na hoře vysvětlením: „Nemyslete si, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil.“

Ježíš má nejvyšší úctu k Božímu Zákonu a povzbuzuje k tomu i jiné. Říká: „Proto každý, kdo porušuje jedno z těchto nejmenších přikázání a vyučuje lidstvo v tom smyslu, bude nazván ‚nejmenším‘ ve vztahu k nebeskému království.“ Tím myslí, že taková osoba se do Království vůbec nedostane.

Ježíš nikdy nepřehlíží Boží Zákon. Odsuzuje dokonce i samotné postoje, které přispívají k jeho porušení. Když upozorní, že Zákon říká: „Nezavraždíš“, dodává: „Ale já vám říkám, že se bude zodpovídat soudnímu dvoru každý, kdo je stále rozzlobený na svého bratra.“

Protože zůstávat rozzlobený na druhého je tak vážné a může to snad vést až k vraždě, znázorňuje Ježíš, jak daleko bychom měli jít, abychom dosáhli pokoje. Dává nám poučení: „Jestliže tedy přinášíš svůj [obětní] dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“

Potom Ježíš obrací pozornost na sedmé z Deseti přikázání a pokračuje: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ “ Ježíš však odsuzuje již stálý sklon k cizoložství. „Já vám říkám, že každý, kdo se stále dívá na nějakou ženu tak, že k ní má vášeň, již s ní ve svém srdci zcizoložil.“

Ježíš tu nemluví o pouhé přelétavé nemravné myšlence, ale o ‚stálém dívání‘. Kdo se tak ustavičně dívá, vzbouzí v sobě vášnivou touhu, která může vyvrcholit cizoložstvím, naskytne-li se příležitost. Jak tomu může člověk zabránit? Ježíš znázorňuje, jaké krajní řešení může být nutné: „Jestliže tě tedy tvé pravé oko přivádí ke klopýtání, vytrhni je a odhoď je od sebe. . . Také jestliže tě tvá pravá ruka přivádí ke klopýtání, odřízni ji a odhoď ji od sebe.“

Lidé jsou často ochotni obětovat doslovnou končetinu, která je postižena chorobou, aby si zachránili život. Podle Ježíše je však ještě důležitější ‚odhodit‘ cokoli, i něco tak drahocenného jako oko nebo ruku, aby se člověk vyhnul nemravnému myšlení a jednání. Jinak, vysvětluje Ježíš, budou takové osoby hozeny do gehenny (hořící hromady odpadků u Jeruzaléma), jež symbolizuje věčné zničení.

Ježíš také mluví o tom, jak jednat s lidmi, kteří působí újmu a urážky. „Neodporujte tomu, kdo je ničemný,“ radí. „Ale ať ti dá políček na pravou tvář kdokoli, obrať k němu i druhou.“ Ježíš tím nemyslí, že by člověk neměl bránit sebe nebo svou rodinu, je-li napaden. Políček přece nemá tělesně ublížit, ale spíš urazit. Ježíš tedy vlastně říká, že by bylo nesprávné oplatit stejným, jestliže se někdo snaží vyprovokovat rvačku nebo hádku, ať doslovným políčkem dlaní ruky nebo bodavými, urážlivými slovy.

Když Ježíš obrátí pozornost k Božímu zákonu, jenž přikazuje milovat svého bližního, prohlašuje: „Ale já vám říkám: Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují.“ Pro takový postoj pak připojuje mocný důvod: „Abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích, protože on působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými.“

Ježíš uzavírá tento úsek svého kázání vybídnutím: „Budete tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Tím Ježíš nemíní, že lidé mohou být absolutně dokonalí. Spíše mohou napodobováním Boha rozšířit svou lásku, aby obsáhla i jejich nepřátele. Lukášova souběžná zpráva zaznamenává Ježíšova slova: „Stávejte se milosrdnými, právě jako je milosrdný váš Otec.“

Modlitba a důvěra v Boha

Ježíš pokračuje ve svém kázání a odsuzuje pokrytectví lidí, kteří vystavují na odiv svou zdánlivou zbožnost. Říká: „Když. . . dáváš dary. . . , nevytrubuj před sebou, právě jak to dělají pokrytci.“

Ježíš pokračuje: „Také když se modlíte, nebudete jako pokrytci; protože ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých cest, aby je lidé viděli.“ Dává místo toho pokyn: „Ty, když se modlíš, jdi do svého soukromého pokoje, a když zavřeš dveře, modli se k svému Otci, který je vskrytu.“ Ježíš sám pronášel modlitby na veřejnosti. Neodsuzuje tedy veřejné modlitby. Zavrhuje však modlitby, které jsou vyslovovány proto, aby zapůsobily na posluchače a vyvolaly jejich obdiv.

Ježíš dále radí: „Když se. . . modlíte, neříkejte znovu a znovu totéž, právě jak to dělají lidé z národů.“ Ježíš tím nechce říci, že opakování je samo o sobě nesprávné. Jednou sám při modlitbě opakoval „totéž slovo“. Neschvaluje však, abychom „znovu a znovu“ nazpaměť opakovali naučené fráze jako lidé, kteří se modlí růženec a přitom opakují své modlitby mechanicky.

Ježíš chce ukázat svým posluchačům, jak se mají modlit, a proto jim dává vzorovou modlitbu, která obsahuje sedm prosebných žádostí. Zcela správně jsou na prvních třech místech uznání Boží svrchovanosti a Božích předsevzetí. Jsou to prosby, aby bylo posvěceno Boží jméno, aby přišlo jeho Království a aby se děla jeho vůle. Zbývající čtyři prosby jsou osobní, totiž prosby o každodenní pokrm, o odpuštění hříchů, o to, abychom nebyli zkoušeni nad to, co můžeme snést, a o osvobození od toho ničemného.

Ježíš dále ukazuje, jakou léčkou může být nepatřičné zdůrazňování hmotného majetku. Nabádá: „Přestaňte si střádat poklady na zemi, kde stravuje mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou.“ Takové poklady jsou nejen pomíjivé, ale nejsou před Bohem žádnou zásluhou.

Proto Ježíš říká: „Raději si střádejte poklady v nebi.“ To se děje tím, že stavíme službu Bohu na první místo ve svém životě. Zásluhy takto u Boha uložené, i velkou odměnu, nikdo nemůže odcizit. Potom Ježíš dodává: „Kde je. . . tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“

Ježíš mluví ještě dále o léčce hmotařství a předkládá znázornění: „Lampou těla je oko. Jestliže je tedy tvé oko prosté, celé tvé tělo bude jasné; je-li však tvé oko ničemné, bude celé tvé tělo temné.“ Oko, které správně slouží, je pro tělo jako rozsvícená lampa na temném místě. Oko ale musí být prosté, totiž zaostřené jen na jednu věc, má-li vidět správně. Oko, které není správně zaostřené, způsobuje, že věci hodnotíme nesprávně, klademe hmotné zájmy před službu Bohu, a potom se „celé tělo“ stane temným.

Ježíšův výklad vrcholí působivým znázorněním: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se přidrží jednoho a druhým pohrdne. Nemůžete být otroky Boha a bohatství.“

Po této radě ujišťuje Ježíš své posluchače, že se nemusejí úzkostlivě starat o své hmotné potřeby, jestliže postaví na první místo službu Bohu. Říká: „Bedlivě pozorujte nebeské ptáky, protože ti nesejí semeno ani nežnou ani neshromažďují do zásobáren; a přece je váš nebeský Otec živí.“ Pak se ptá: „Což nemáte větší cenu než oni?“

Potom Ježíš ukazuje na polní lilie a poznamená, že „ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy,“ pokračuje Ježíš, „Bůh tak obléká polní rostlinstvo. . . , nebude tím spíše oblékat vás, vy malověrní?“ V závěru Ježíš říká: „Nikdy tedy nebuďte úzkostliví a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ nebo ‚Co si oblékneme?‘. . . Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost a to všechno ostatní vám bude přidáno.“

Cesta k životu

Cesta k životu je cesta zachovávání toho, co učil Ježíš. Není to však snadné. Například farizeové mají sklon přísně soudit jiné a mnozí je pravděpodobně napodobují. Ježíš tedy pokračuje ve svém Kázání na hoře výzvou: „Přestaňte soudit, abyste nebyli souzeni, neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.“

Je nebezpečné dát se vést přehnaně kritickými farizey. Podle Lukáše znázorňuje Ježíš takové nebezpečí slovy: „Cožpak může slepec vést slepce? Nespadnou snad oba do jámy?“

Být příliš kritický k jiným, zveličovat jejich chyby a vyhledávat je znamená vážné provinění. Proto se Ježíš ptá: „Jak můžeš říci svému bratrovi: ‚Dovol mi, abych ti vytáhl stéblo slámy z oka‘, když, pohleď, v tvém vlastním oku je trám? Pokrytče! Vytáhni nejprve trám ze svého vlastního oka a pak jasně uvidíš, jak vytáhnout stéblo slámy z oka svého bratra.“

To neznamená, že Ježíšovi učedníci nemají užívat ve spojitosti s jinými lidmi rozlišovací schopnost, protože Ježíš říká: „Nedávejte psům, co je svaté, ani neházejte své perly před vepře.“ Pravdy z Božího slova jsou svaté. Jsou jako obrazné perly. Ale jestliže nějací lidé, podobně jako psi nebo vepři, neprojevují žádné ocenění pro tyto drahocenné pravdy, Ježíšovi učedníci by je měli opustit a hledat ty, kteří jsou vnímavější.

Přestože Ježíš již rozebíral ve svém Kázání na hoře modlitbu, zdůrazňuje nyní, že je třeba být v ní vytrvalý. „Neustále proste,“ naléhá, „a bude vám dáno.“ Aby znázornil Boží ochotu vyslýchat modlitby, klade otázku: „Kdo je vskutku mezi vámi takový člověk, kterého jeho syn prosí o chléb — přece mu nepodá kámen?. . . Jestliže tedy vy, ačkoli jste ničemní, umíte dávat dobré dary svým dětem, oč více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kteří jej prosí?“

Nato Ježíš předkládá to, co se stalo proslulým pravidlem chování, obecně zvaným Zlaté pravidlo. Říká: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ Žít podle tohoto pravidla znamená pozitivně činit dobro druhým, zacházet s nimi tak, jak bys chtěl, aby se zacházelo s tebou.

Z Ježíšovy následující pobídky vyplývá, že cesta k životu není snadná: „Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kteří se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kteří ji nalézají.“

Nebezpečí být sveden z cesty je veliké, a tak Ježíš varuje: „Buďte ve střehu před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř to jsou draví vlci.“ Jako se dají dobré stromy a špatné stromy poznat podle ovoce, upozorňuje Ježíš, falešní proroci se poznají podle svého chování a učení.

Dále Ježíš vysvětluje, že se nikdo nestane jeho učedníkem tím, co pouze říká, ale tím, co dělá. Někteří lidé tvrdí, že Ježíš je jejich Pánem, ale nečiní vůli jeho Otce. O těch Ježíš říká: „Přece jim pak chci vyznat: Nikdy jsem vás neznal! Pryč ode mne, vy, kteří činíte bezzákonnost.“

Nakonec připojuje Ježíš ke svému kázání pamětihodný závěr. Říká: „Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude přirovnán k rozvážnému muži, který vystavěl svůj dům na skále. A lil se déšť a přišly záplavy a vanuly větry a bičovaly dům, ten se však nezbortil, protože byl založen na skále.“

Na druhé straně Ježíš prohlašuje: „Každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude přirovnán k pošetilému muži, který vystavěl svůj dům na písku. A lil se déšť a přišly záplavy a vanuly větry a udeřily na dům, a ten se zbortil a jeho zhroucení bylo veliké.“

Když Ježíš dokončí své kázání, davy žasnou nad jeho způsobem vyučování, protože je učí jako někdo, kdo má autoritu, a ne jako jejich náboženští vůdci. Lukáš 6:12–23; Matouš 5:1–12; Lukáš 6:24–26; Matouš 5:13–48; 6:1–34; 26:36–45; 7:1–29; Lukáš 6:27–49.

▪ Kde je Ježíš, když pronáší své nejpozoruhodnější kázání? Kdo je přítomen a co se stalo těsně předtím?

▪ Proč není divu, že Lukáš některá poučení z kázání zasazuje do jiné situace?

▪ Čím je Ježíšovo kázání na hoře tak hodnotné?

▪ Kdo je opravdu šťastný a proč?

▪ Kdo obdrží bědu a proč?

▪ Jak jsou Ježíšovi učedníci „solí země“ a „světlem světa“?

▪ Jak dává Ježíš najevo velkou úctu k Božímu zákonu?

▪ Jaké dává Ježíš poučení, aby člověk vykořenil základ pro vraždu a cizoložství?

▪ Co má Ježíš na mysli, když mluví o nastavení druhé tváře?

▪ Jak můžeme být dokonalí, jako je dokonalý Bůh?

▪ Jaké poučení o modlitbě dává Ježíš?

▪ Proč jsou nebeské poklady nadřazené a jak se získávají?

▪ Jaká znázornění nám pomáhají vyhnout se hmotařství?

▪ Proč Ježíš říká, že není třeba být úzkostlivý?

▪ Co říká Ježíš o souzení druhých? Jak ale ukazuje, že jeho učedníci potřebují rozlišovací schopnost vůči lidem?

▪ Co Ježíš dále říká o modlitbě a jaké pravidlo jednání předkládá?

▪ Jak Ježíš ukazuje, že cesta k životu nebude snadná a že je tu nebezpečí svedení z cesty?

▪ Jak Ježíš uzavírá své kázání a jaký to má účinek?