Kapitola 57

Soucit s postiženými

JEŽÍŠ veřejně odsoudil farizey za jejich sobecké tradice a nyní se svými učedníky odchází. Vzpomínáš si možná, že chtěl s nimi nedávno odejít, aby si trochu odpočinuli, ale byli vyrušeni, když je zástupy našly. Nyní odchází se svými učedníky do území Tyru a Sidonu, mnoho kilometrů dále na sever. Je to zřejmě jediná cesta, kterou Ježíš podniká se svými učedníky za hranice Izraele.

Když najdou dům, kde mohou zůstat, dává Ježíš znát, že nechce, aby se někdo dověděl, kde jsou. Ale ani v tomto neizraelském území nemůže uniknout pozornosti. Nachází ho jedna řecká žena, která se narodila zde v syrské Fénicii, a začíná ho úpěnlivě prosit: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Má dcera je silně posedlá démony.“ Ježíš jí však neodpovídá ani slovem.

Nakonec říkají učedníci Ježíšovi: „Pošli ji pryč; protože za námi stále křičí.“ Ježíš vysvětluje, proč si jí nevšímá: „Nebyl jsem vyslán k nikomu jinému než ke ztraceným ovcím izraelského domu.“

Žena se však nevzdává. Přistupuje k Ježíšovi a padá před ním na tvář. Prosí: „Pane, pomoz mi!“

Ježíš jistě cítí v srdci pohnutí při opravdové prosbě té ženy. Ale opět zdůrazňuje, že jeho prvořadou odpovědností je sloužit Božímu izraelskému lidu. Zároveň chce zřejmě zkoušet její víru a používá jako argument předsudky Židů vůči lidem z jiných národů: „Není správné brát chléb dětem a házet ho psíkům.“

Ježíš svým soucitným tónem hlasu a výrazem obličeje jistě dává najevo své něžné city k lidem, kteří nejsou Židy. Dokonce změkčuje přirovnání pohanů k psům tím, že o nich mluví jako o „psících“ neboli štěňátkách. Žena se necítí dotčena, ale naopak přijímá Ježíšův poukaz na židovské předsudky a pokorně poznamená: „Ano, Pane; ale psíci přece jedí z drobtů, které padají ze stolu jejich pánů.“

„Ženo, tvá víra je velká,“ odpovídá Ježíš. „Ať se ti stane, jak si přeješ.“ A skutečně. Žena se vrací domů a najde dceru na lůžku zcela uzdravenou.

Z pobřežního území v blízkosti Sidonu se Ježíš s učedníky vydává napříč krajinou k hornímu toku řeky Jordánu. Zřejmě přecházejí Jordán někde nad Galilejským mořem a vstupují na území Dekapole východně od moře. Tam vystupují na horu, ale zástupy je najdou a přinášejí k Ježíšovi chromé, zmrzačené, slepé a němé a mnohé lidi jinak nemocné a znetvořené. Takřka mu je házejí k nohám a Ježíš je uzdravuje. Němí mluví, chromí chodí a slepí vidí, a když to lidé pozorují, žasnou a vzdávají chválu Bohu Izraele.

Jednomu muži, který je hluchý a téměř nemůže mluvit, věnuje Ježíš zvláštní pozornost. Hluší často snadno upadají do rozpaků, zejména v zástupu. Ježíš si možná povšiml, že je tento muž velice nervózní. Proto ho Ježíš soucitně odvádí od zástupu do soukromí. Když jsou spolu sami, naznačuje Ježíš, co pro něj chce udělat. Vkládá tomu muži prsty do uší a pak plivne a dotkne se jeho jazyka. Nato pohlédne k nebi, hluboce vzdechne a říká: „Otevři se.“ V tom okamžiku se muži vrací sluch a může normálně mluvit.

Když Ježíš vykonal tato mnohá uzdravení, říkají zástupy s oceněním: „Všechno udělal dobře. Dokonce působí, aby hluší slyšeli a oněmělí mluvili.“ Matouš 15:21–31; Marek 7:24–37.

▪ Proč Ježíš neuzdravuje dítě řecké ženy ihned?

▪ Kam potom Ježíš odvádí své učedníky?

▪ Jak jedná Ježíš soucitně s hluchým mužem, který téměř nemůže mluvit?