Kapitola 33

Splňuje se Izajášovo proroctví

KDYŽ se Ježíš dovídá, že se ho farizeové a Herodovi stoupenci chystají zabít, odchází se svými učedníky ke Galilejskému moři. Tam se k němu shromažďují velké zástupy lidí z celé Palestiny, a dokonce i z jiných území. Mnoho lidí léčí, což vede k tomu, že se k němu tlačí všichni, kteří mají nějaké těžké nemoci, a chtějí se ho dotknout.

Zástupy jsou tak veliké, že Ježíš říká svým učedníkům, aby pro něj měli stále připravený člun. Když odrazí od břehu, může zabránit zástupům, aby se kolem něho netísnily. Může je poučovat z člunu nebo odjet na nějaké jiné místo u pobřeží a pomáhat lidem tam.

Učedník Matouš si všimne, že se touto Ježíšovou činností splňuje, „co bylo řečeno prostřednictvím proroka Izajáše“. Pak Matouš cituje proroctví, které Ježíš naplňuje:

„Pohleďte, můj sluha, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, kterého má duše schválila! Chci na něj vložit svého ducha, a objasní národům, co je právo. Nebude se přít ani nebude nahlas křičet ani nikdo neuslyší jeho hlas na širokých cestách. Žádný potlučený rákos nerozdrtí a neuhasí žádný doutnající lněný knot, dokud s úspěchem nevyšle právo. Národy budou vskutku doufat v jeho jméno.“

Ježíš je samozřejmě ten milovaný sluha, kterého Bůh schvaluje. A Ježíš objasňuje, co je skutečné právo, které bylo falešnými náboženskými tradicemi zakryto. Farizeové by ani nepřišli v sabatu na pomoc nemocnému člověku, protože nesprávně uplatňují Boží zákon. Ježíš tedy objasňuje Boží smysl pro právo, a tím osvobozuje lidi od břemena nesprávných tradic. Proto se ho náboženští vůdcové snaží zabít.

Co to znamená, že se ‚nebude přít ani nebude nahlas křičet ani nebude jeho hlas slyšet na širokých cestách‘? Když Ježíš uzdravuje lidi, ‚vážně jim přikazuje, aby o něm nic nedávali na vědomí‘. Nechce, aby mu dělali hlučnou reklamu na ulicích nebo aby o něm od úst k ústům kolovaly vzrušené a zkreslené zprávy.

Ježíš také přináší své utěšující poselství lidem, kteří jsou v obrazném smyslu jako potlučený rákos, ohnutý a pošlapaný. Jsou jako doutnající lněný knot, jehož poslední jiskra života je již téměř uhašena. Ježíš nerozdrtí potlučený rákos ani neuhasí dohořívající doutnající knot. Ale něžně a s láskou obratně pozdvihuje mírné lidi. Ježíš je opravdu ten, v koho mohou doufat národy. Matouš 12:15–21; Marek 3:7–12; Izajáš 42:1–4.

▪ Jak objasňuje Ježíš právo, zatímco se nepře a nepozvedá svůj hlas na širokých ulicích?

▪ Kdo se podobá potlučenému rákosu a lněnému knotu a jak s nimi Ježíš zachází?