Dodatek

Otázky rodičů

„Co mám dělat, aby si se mnou mé dítě povídalo?“

„Mám dítěti stanovit, dokdy má být doma?“

„Jak mám své dceři pomoct, aby získala vyrovnaný pohled na různé diety?“

To jsou jen tři ze 17 otázek, na které tento Dodatek odpovídá. Je rozdělen do šesti oddílů a obsahuje odkazy na příslušné kapitoly z 1. a 2. dílu publikace Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi.

Celý Dodatek si přečti, a pokud je to možné, popovídej si o něm se svým manželským partnerem. Uvedené rady pak použijte k tomu, abyste vašemu dítěti pomohli. Odpovědím, které zde najdete, můžete důvěřovat. Nejsou totiž založeny na lidské moudrosti, ale na Božím Slově, Bibli. (2. Timoteovi 3:16, 17)

290  Komunikace

297  Pravidla

302  Nezávislost

307  Sex a známost

311  Citové problémy

315  Vztah k Bohu

  KOMUNIKACE

Je opravdu něco špatného na tom, že se doma hádáme?

Manžel a manželka nemají vždy na všechno stejný názor, a tak zkrátka dochází k neshodám. Důležité však je, jakým způsobem je řeší. Pamatuj, že když se rodiče hádají, má to na mladé lidi velmi negativní vliv. To, jak se k sobě s partnerem chováte, je určitým vzorem, kterého se vaše dítě bude pravděpodobně držet, až samo vstoupí do manželství. Mohli byste názorové neshody využít k tomu, abyste mu ukázali, jak je správně řešit? Zkuste uplatnit následující tipy:

Naslouchej. Bible nám radí, abychom byli ‚rychlí k slyšení, pomalí k mluvení, pomalí k zlobě‘. (Jakub 1:19) ‚Neodplácej zlé zlým‘, jinak celou situaci jen zhoršíš. (Římanům 12:17) Dokonce i když se zdá, že tvůj manželský partner není ochotný naslouchat, ty mu naslouchat můžeš.

Nekritizuj, ale vysvětli. Klidným způsobem partnerovi řekni, jak na tebe jeho jednání působí („Zraňuje mě, když . . .). Neobviňuj ho ani nekritizuj („Vůbec se o mě nezajímáš!“ „Nikdy neposloucháš, co říkám!“).

Vezmi si oddechový čas. Někdy je lepší počkat, až se emoce zklidní, a k rozhovoru se vrátit později. Bible radí:  „Začátek sváru je, jako když někdo vypouští vody; proto dříve než propukne hádka, rozluč se.“ (Přísloví 17:14)

Omluvte se jeden druhému, případně i dítěti. Čtrnáctiletá Brianne říká: „Rodiče ví, jak špatně na nás jejich hádky působí, a proto se někdy přijdou mně a mému staršímu bráchovi omluvit.“ Jedna z nejcennějších věcí, kterou můžete své dítě naučit, je to, aby umělo pokorně říct „promiň“.

Co když máš ale spory se svým dítětem? Přemýšlej o tom, jestli nějak neúmyslně nepřiléváš olej do ohně. Přečti si například rozhovor na straně 15. Rozpoznáš, čím Rachelina máma přispěla k hádce? Jak můžeš hádkám se svou dospívající ratolestí zabránit? Vyzkoušej následující tipy:

● Vyhni se zevšeobecňujícím výrokům jako „Ty vždycky . . .“ nebo „Ty nikdy . . .“. Vedlo by to jen k obranné reakci. Takové výroky jsou pravděpodobně přehnané a tvé dítě to ví. A ví také to, že jsou ve skutečnosti spíš důsledkem tvého hněvu než jeho nezodpovědnosti.

● Nezahrň hned dítě výčitkami, co všechno udělalo špatně, ale pomoz mu pochopit, jak jeho chování působí na tebe. Můžeš říct něco ve smyslu: „Když děláš to a to, cítím se tak a tak.“ Možná je pro tebe těžké tomu uvěřit, ale tvému dítěti v hloubi duše záleží na tvých pocitech. Pokud mu dáš najevo, jak na tebe jeho jednání působí, pravděpodobně bude ochotnější s tebou spolupracovat. *

● Může to být sice náročné, ale počkej, dokud se nezklidníš. (Přísloví 29:22) Pak si s dítětem o problému promluv. Jestliže je příčinou hádky to, že neplní své povinnosti, můžeš sepsat, co konkrétně od něj očekáváš. Pokud je to potřeba, vysvětli mu, co to pro něj bude znamenat, když  své povinnosti nesplní. Nech ho, aby vyjádřilo svůj názor, a trpělivě mu naslouchej, i když máš pocit, že se mýlí. Dospívající raději spolupracuje s tím, kdo mu naslouchá, než s tím, kdo mu jen dává kázání.

● Dřív než dojdeš k ukvapenému závěru, že se z tvého dítěte stal nenapravitelný rebel, uvědom si, že většina z toho, co u něj pozoruješ, je normální součást dospívání. Možná se hádá pouze proto, aby ukázalo, že se stává dospělým. Do hádky se nenech zatáhnout. Nezapomínej, že tím, jak na napjatou situaci zareaguješ, mu dáváš určitý vzor. Projevuj trpělivost a tvé dítě tě nejspíš bude napodobovat. (Galaťanům 5:22, 23)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 2. KAPITOLE A V 2. DÍLE, VE 24. KAPITOLE

Kolik by toho můj syn nebo dcera měli vědět o mé minulosti?

Představ si následující situaci: Společně s manželským partnerem, dcerou a několika přáteli večeříte. Během rozhovoru se někdo z přátel zmíní o tvé lásce ze studentských let. Vaše dcera, která překvapením málem upustí vidličku, o tom ale nikdy neslyšela. A teď chce vědět víc. Co uděláš?

Většinou je nejlepší, když na otázky svého dítěte reaguješ vstřícně. Vždyť kdykoli se tě na něco ptá a ty mu odpovídáš, tak spolu komunikujete — a to si přeje většina rodičů.

Kolik by toho tedy mělo vědět o tvé minulosti? Je přirozené, že určité informace si chceš raději nechat pro sebe. Když mu ale o některých svých dřívějších problémech povyprávíš, můžeš mu tím pomoct. Jak?

Uvažuj o příkladu apoštola Pavla. Ten o sobě jednou upřímně řekl: „Když si přeji činit, co je správné, je u mne, co je špatné . . . Já ubohý člověk!“ (Římanům 7:21–24) Tato  slova inspiroval Jehova Bůh a nechal je zaznamenat do Bible k našemu užitku. A užitečná pro nás opravdu jsou, protože nás to k Pavlovi přibližuje.

Podobně když budeš dítěti vyprávět nejen o svých dobrých rozhodnutích, ale také o těch špatných, přiblíží ho to k tobě. Možná si říkáš, že vyrůstá v jiné době a řeší jiné problémy, ale uvědom si, že lidská povaha je pořád stejná a nezměnily se ani biblické zásady. (Žalm 119:144) Pokud svému dospívajícímu dítěti budeš vyprávět o tom, jaké náročné situace tě potkaly a jak se ti podařilo je zvládnout, může mu to pomoct při řešení jeho problémů. Cameron říká: „Když se dozvíš, že rodiče stáli před podobnými problémy, jako máš ty, budou ti rázem bližší. Když pak ty sám něco řešíš, přemýšlíš, jestli se s tím rodiče taky nesetkali.“

Jedno upozornění: Ne každé vyprávění je potřeba zakončit poučením. Neobávej se, že si z tvé zkušenosti dítě vyvodí špatný závěr, nebo že ji dokonce použije, aby se ospravedlnilo, když udělá podobnou chybu. Místo aby tvé vyprávění skončilo nějakou důraznou radou („Proto bys nikdy . . .“), stručně řekni, jak své dřívější jednání hodnotíš („Když se ohlížím zpět, je mi líto, že jsem to udělal, protože . . .“). Tvůj syn nebo dcera si tak z tvých slov mohou odnést něco důležitého a nebudou mít přitom pocit, že jim dáváš kázání. (Efezanům 6:4)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 1. KAPITOLE

Co mám dělat, aby si se mnou mé dítě povídalo?

Když bylo tvé dítě malé, mluvilo s tebou asi úplně o všem. Na tvé otázky bez váhání odpovědělo. A často ani nebylo potřeba se na nic ptát, protože ze sebe různé informace doslova chrlilo. Ale teď, když dospívá a ty se z něho  snažíš něco dostat, narážíš na tuhý odpor. Říkáš si: Povídá si přece s kamarády, tak proč si nepovídá se mnou?

To, že je tvé dospívající dítě skoupé na slovo, si nevykládej tak, že tě zavrhlo nebo že nechce, aby se mu táta s mámou pletli do života. Právě teď tě potřebuje víc než kdykoli dřív. Výzkumy kromě toho ukazují, že většina dospívajících si rad svých rodičů stále váží, a to dokonce víc než rad, které dostávají od vrstevníků nebo z médií.

Proč ti tedy tvé dítě nechce říkat, co se mu honí hlavou? Přečti si výroky několika mladých, kteří vysvětlují, proč se s rodiči neradi baví. Pak se zamysli nad uvedenými otázkami a vyhledej si biblické texty.

„Jít s něčím za tátou je pro mě těžké, protože toho má hodně v práci i ve sboru. Připadá mi, že nikdy není vhodná doba na to, abych s ním mluvil.“ Andrew

Nevzbouzím ve svém dítěti nevědomky dojem, že nemám čas si s ním povídat? Pokud ano, co mám udělat, aby pro něj bylo jednodušší za mnou přijít? Jakou dobu si mohu na rozhovor s ním pravidelně vyhradit? (5. Mojžíšova 6:7)

„Přišel jsem za mamkou s brekem a vyprávěl jí o hádce, kterou jsem měl ve škole. Doufal jsem, že mě utěší, ale ona mi místo toho vynadala. Od té doby jsem se jí už s ničím důležitým nesvěřil.“ Kendži

Jak reaguji, když za mnou dítě přijde s nějakým problémem? I když je namístě ho ukáznit, mohu se naučit nejdřív mu naslouchat a vžít se do jeho pocitů a až potom mu dát nějakou radu? (Jakub 1:19)

„Když rodiče řeknou, že si s nima můžeme promluvit a že při tom zůstanou v klidu, stejně se vždycky rozčílí. A to není fér.“ Rachel

 Co mi pomůže se ovládnout, když mi syn nebo dcera řekne něco, co mě vytočí? (Přísloví 10:19)

„Častokrát jsem mamce pověděla něco hodně osobního a ona to pak okamžitě ‚vytroubila‘ svým kamarádkám. Dlouho mi trvalo, než jsem jí zase začala věřit.“ Chantelle

Beru ohled na pocity svého dítěte a nemluvím s druhými o tom, s čím se mi svěřilo? (Přísloví 25:9)

„Chtěla bych s rodiči probrat spoustu věcí, jenom bych potřebovala, aby mi pomohli začít.“ Courtney

Mohu rozhovor s dítětem začít já? Kdy je na to nejlepší doba? (Kazatel 3:7)

Pokud se ti podaří najít způsob, jak se svým dítětem komunikovat, můžeš tím jako rodič hodně získat. Zamysli se nad vyprávěním 17leté Junko z Japonska: „Jednou jsem se mamce svěřila, že se cítím líp se spolužáky než se spolukřesťany. Další den jsem od ní na stole našla dopis. Psala v něm, že i ona měla ve sboru málo přátel. Zmínila se o několika postavách z Bible, které Bohu sloužily, i když neměly nikoho, kdo by je v tom podporoval. Taky mě pochválila, že se snažím hledat si dobré přátele. Překvapilo mě, že takový problém nemám jenom já, ale že se s ním potýkala i mamka. Dojalo mě to k slzám. Její dopis mě moc povzbudil a dodal mi sílu dělat to, co je správné.“

Dospívající se většinou svěří tehdy, když mají jistotu, že rodiče nebudou jejich názory kritizovat nebo se jim smát. Ale co když tvé dítě během rozhovoru reaguje podrážděně, nebo se dokonce naštve? Odolej pokušení oplatit mu stejnou mincí. (Římanům 12:21; 1. Petra 2:23) Může to být sice těžké, ale svými slovy a chováním mu ukaž, jaké jednání očekáváš od něj.

 Pamatuj na to, že dospívání je obdobím změn. Podle odborníků mají mladí sklon chovat se každou chvíli jinak — jednou jako „dospěláci“, jindy zase jako malé děti. Možná něco takového u svého potomka pozoruješ i ty. Co můžeš dělat v situaci, kdy jedná spíš jako malé dítě?

Nekritizuj ho ani se nenech vtáhnout do dětinské hádky. Místo toho se s ním snaž jednat jako s někým, kdo směřuje k dospělosti. (1. Korinťanům 13:11) Pokud například odsekne: „Proč mě pořád komanduješ?“, můžeš mít tendenci se rozzlobit. V takovém případě však nad rozhovorem ztratíš kontrolu a pravděpodobně to skončí slovní přestřelkou. Lepší bude, když řekneš: „Vypadáš opravdu naštvaně. Co kdybychom si o tom promluvili později, až budeš víc v pohodě?“ Díky tomu zůstaneš v klidu. Předejdeš hádce a připravíš si půdu pro rozhovor.

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 1. A 2. KAPITOLE

  PRAVIDLA

Mám dítěti stanovit, dokdy má být doma?

Co ti pomůže najít odpověď na tuto otázku? Zkus se vžít do následující situace: Tvůj syn měl být už před půl hodinou doma. Najednou slyšíš, jak se pomalu otevírají dveře. Říkáš si: Určitě doufá, že už spím. Samozřejmě, že nespíš. Netrpělivě čekáš, až přijde domů. Teď se dveře otevřely a vaše pohledy se setkaly. Co řekneš? A co uděláš?

Máš několik možností. Například nad tím můžeš mávnout rukou se slovy, že je to jen klukovina. Nebo zajdeš do opačného extrému a vyjedeš na něj: „Už nikdy nevytáhneš paty z domu!“ Impulzivní reakce ale není tím nejlepším řešením. Lepší bude, když své dítě vyslechneš, protože pro pozdní příchod může mít pádný důvod. Pak můžeš tuto situaci využít a naučit ho něco důležitého. Jak na to?

Návrh: Řekni, že si o tom popovídáte zítra. Potom si s ním ve vhodnou dobu sedni a tu záležitost rozeberte. Někteří rodiče vyzkoušeli následující postup: Když se jejich syn nebo dcera vrátili později, než měli, příště museli přijít o půl hodiny dřív. Pokud si však svou dochvilností získali důvěru rodičů, dostali větší volnost — dokonce mohli čas od času přijít později. Je důležité, aby dítě  jasně vědělo, kdy má být doma a jaká omezení vyplynou z toho, když to nedodrží. Rodiče pak musí být v této věci důslední.

Všimni si ale, že Bible říká: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ (Filipanům 4:5) A tak ještě než určíš dobu, kdy má být tvé dítě nejpozději doma, bude dobré, když si s ním o tom popovídáš. Dej mu prostor, aby dalo nějaký návrh a vysvětlilo, proč to tak chce. Při rozhodování to pak vezmi v úvahu. Pokud ukázalo, že umí jednat zodpovědně, a jeho návrh je rozumný, možná se rozhodneš vyjít mu vstříc.

Dochvilnost patří k životu. Když dítěti stanovíš, dokdy má být doma, není to jen pro jeho ochranu. Učíš ho vlastnost, která se mu bude hodit i potom, co odejde z domova. (Přísloví 22:6)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 3. KAPITOLE A V 2. DÍLE, VE 22. KAPITOLE

Jak mám se svým dítětem řešit spory ohledně oblékání?

Uvažuj o situaci popsané na straně 77. Představ si, že Nicole je tvá dcera. To, co má na sobě — tedy spíš to, že toho moc nemá —, prostě nemůžeš přehlédnout. Okamžitě jí nakážeš: „Takže se teď, holčičko, běž pěkně převlíknout, nebo nikam nejdeš!“ Tím zřejmě dosáhneš svého, protože tvá dcera se chtíc nechtíc bude muset podřídit. Ale jak jí můžeš pomoct, aby se nejen převlékla, ale také přehodnotila svůj názor?

● Za prvé, měj na mysli, že tvá dcera si musí stejně jako ty, nebo dokonce ještě víc, uvědomovat, jaké následky může mít to, když se oblékne vyzývavě. Ve skutečnosti nechce vypadat trapně nebo přitahovat nechtěnou pozornost.  Trpělivě jí vysvětli, že nevhodné oblečení jí na kráse nepřidá a navrhni jiné možnosti. *

● Za druhé, projev rozumnost. Polož si otázku: Je to oblečení v rozporu s nějakou biblickou zásadou, nebo se jen mně osobně nelíbí? (2. Korinťanům 1:24; 1. Timoteovi 2:9, 10) Pokud je to pouze otázka vkusu, můžeš ustoupit?

● Za třetí, nezůstaň jen u toho, že své dceři budeš říkat, že něco není vhodné, ale pomoz jí si přijatelné oblečení vybrat. K rozhovoru o oblékání můžeš využít tabulku na stranách 82 a 83. To vše sice vyžaduje čas a úsilí, ale určitě se to vyplatí.

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 11. KAPITOLE

Mám svému dítěti dovolit, aby hrálo počítačové hry?

Od dob tvého dospívání urazily počítačové hry pořádný kus cesty. Jak můžeš svému dítěti pomoct, aby pochopilo, jaká nebezpečí hry mohou představovat, a aby se jim dokázalo vyhnout?

Pokud tento druh zábavy úplně zavrhneš nebo budeš zarytě trvat na tom, že hraní počítačových her je jen ztráta času, ničeho nedosáhneš. Uvědom si, že ne všechny hry jsou špatné. Je ale pravda, že člověk se na nich může stát závislým. Zjisti si tedy, kolik času tvé dítě hraním tráví. Přemýšlej také o tom, jaké hry ho baví. Můžeš se ho například zeptat:

● Která hra je nejoblíbenější mezi tvými spolužáky?

● O co v té hře jde?

● Proč myslíš, že je tak oblíbená?

 Možná tě překvapí, kolik toho tvé dítě o počítačových hrách ví. A třeba si už dokonce zahrálo hry, ke kterým máš určité výhrady. V tom případě nereaguj přehnaně. Ber to jako příležitost mu pomoct, aby se naučilo dobře si vybírat. (Hebrejcům 5:14)

Dávej mu různé otázky, díky kterým si ujasní, proč ho nějaká nevhodná hra láká. Například:

● Připadá ti, že tě ostatní neberou, protože tu hru nesmíš hrát?

Někteří mladí možná hrají určitou hru proto, aby se měli o čem bavit s kamarády. Pokud je to tak i u tvého dítěte, zřejmě na to budeš reagovat jinak, než kdyby ho lákaly hry, kde se objevuje hrubé násilí nebo sex. (Kolosanům 4:6)

Ale co když se mu na hrách líbí právě tyto nevhodné rysy? Někteří mladí by se možná okamžitě bránili a tvrdili by, že na ně virtuální prolévání krve nemá žádný vliv. Mohli by namítat něco jako: „To, že to dělám na počítači, přece neznamená, že to budu dělat i ve skutečnosti.“ Pokud má takový postoj i tvé dítě, můžeš mu připomenout myšlenku ze Žalmu 11:5. Z tohoto verše jasně vyplývá, že Bůh neodsuzuje jen to, když se někdo násilí dopouští, ale také to, když ho miluje. Stejná zásada se týká sexuální nemravnosti i jiného jednání, které Boží Slovo neschvaluje. (Žalm 97:10)

Pokud jsou počítačové hry pro tvé dítě příliš velkým lákadlem, vyzkoušej následující tipy:

● Nenechávej ho hrát tam, kde je samo, například v jeho pokoji.

● Stanov základní pravidla — třeba že nebude hrát, dokud se nenavečeří nebo dokud nebude mít hotové domácí úkoly a jiné povinnosti.

 ● Veď ho k tomu, aby se věnovalo i fyzickým aktivitám.

● Když hraje počítačové hry, měj ho na očích, nebo ještě lépe — občas si zahraj s ním.

Jestliže ho chceš ve výběru zábavy správně vést, musíš mu jít příkladem. Proto si polož otázku: Na jaké televizní pořady nebo filmy se dívám? Pokud máš dvojí metr, tvé dítě to moc dobře pozná!

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 2. DÍLE, V 30. KAPITOLE

Co mám dělat, když je mé dítě závislé na mobilu, počítači nebo jiném elektronickém zařízení?

Tráví tvé dítě dlouhé hodiny na internetu nebo dostává a posílá spoustu esemesek? Připadá ti, že je raději se svým MP3 přehrávačem než s tebou? Pokud ano, co s tím můžeš dělat?

Jedna možnost je, že mu takové elektronické zařízení prostě sebereš. Nebylo by ale rozumné považovat všechny moderní vymoženosti za špatné. Zřejmě i ty používáš techniku, kterou tví rodiče vůbec neznali. Řešením tedy není dítěti něco jednoduše zabavit — pokud pro to ovšem není vážný důvod. Spíš ho nauč používat elektronická média moudře a vyrovnaně. Jak na to?

Společně si o tom v klidu popovídejte. Nejprve mu řekni o svých obavách. Pak si vyslechni jeho názor. (Přísloví 18:13) Nakonec navrhni praktické řešení. Neboj se stanovit pevné hranice, ale nezajdi do extrému. „Přeháněla jsem to s esemeskováním,“ říká dospívající Ellen. „Ale místo aby mi rodiče mobil zabavili, určili jasná pravidla. To, jak se k tomu postavili, mi pomohlo používat mobil rozumně, a to i když mě rodiče zrovna nevidí.“

 Co když ale tvé dítě začne protestovat? Nemysli si, že tvé snahy vyzněly na prázdno. Vyžaduje to trpělivost. Dej mu dostatek času, aby o tom mohlo přemýšlet. Je možné, že s tebou vlastně souhlasí a potřebné změny podnikne později. Mnozí mladí jednají jako Hailey, která přiznává: „Když mi rodiče řekli, že jsem závislá na počítači, urazila jsem se. Čím víc jsem ale o jejich slovech přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že mají pravdu.“

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 36. KAPITOLE

 NEZÁVISLOST

Kolik soukromí mám svému dítěti poskytnout?

Představ si, že se tvůj syn zavřel ve svém pokoji. Bylo by správné vtrhnout dovnitř bez zaklepání? Nebo tvá dcera  pospíchala do školy a zapomněla si doma mobil. Bylo by v pořádku přečíst si její esemesky?

Odpovědět na tyto otázky není vždy snadné. Jako rodič máš právo vědět, co se v životě tvého dospívajícího dítěte děje, a také máš povinnost ho chránit. Ale nemůžeš ho věčně hlídat a podezíravě sledovat každý jeho krok. Jak můžeš v tomto ohledu jednat vyrovnaně?

Za prvé, uvědom si, že když dospívající touží po soukromí, nemusí se za tím nutně skrývat něco špatného. Často je to normální projev dospívání. Soukromí mladým lidem pomáhá, aby se postupně stavěli na vlastní nohy — aby navazovali přátelství a „se svou silou rozumu“ přemýšleli, jak řešit problémy. (Římanům 12:1, 2) To jim může pomoct, aby z nich vyrostli zodpovědní dospělí. Soukromí jim také umožňuje, aby si pečlivě promysleli nějaké rozhodnutí nebo odpovědi na otázky, které se týkají jejich víry. (Přísloví 15:28)

Za druhé, měj na paměti, že když se budeš snažit mít pod kontrolou všechno, co tvé dospívající dítě dělá, může ho to dráždit a vést k tomu, že se začne bouřit. (Efezanům 6:4; Kolosanům 3:21) Znamená to, že se máš stáhnout a o jeho život se už nezajímat? To jistě ne, protože jsi pořád jeho rodič. Dej si za cíl, že mu budeš pomáhat, aby získalo školené svědomí. (5. Mojžíšova 6:6, 7; Přísloví 22:6) Vedení je totiž účinnější než dozor.

Za třetí, se svým dítětem si o otázce soukromí popovídej. Vyslechni si, co mu vadí. Můžeš v některých věcech ustoupit? Vysvětli, že mu určitou míru soukromí poskytneš, ale nesmí zklamat tvou důvěru. Upozorni ho, jaké následky bude mít případná neposlušnost, a své slovo dodrž. Jestliže mu dovolíš mít určité soukromí, rozhodně to neznamená, že se tím vzdáváš úlohy starostlivého rodiče.

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 3. A 15. KAPITOLE

 Kdy by mělo mé dítě ukončit školu?

„Ve škole je nuda!“ „Dostáváme strašně moc domácích úkolů.“ „Mám co dělat, abych vůbec prolezl. Nejradši bych to zabalil.“ Kvůli takovým negativním pocitům jsou mnozí mladí v pokušení skončit se školou dřív, než získají vzdělání potřebné k tomu, aby se uživili. Co můžeš udělat, pokud i tvůj syn nebo dcera chce ze školy odejít? Vyzkoušej následující návrhy:

● Zamysli se nad svým postojem ke vzdělání. Byla pro tebe škola jen ztrátou času — nutným zlem, které člověk musel vytrpět, než se konečně mohl věnovat něčemu důležitějšímu? Pokud ano, je možné, že tvůj postoj k učení ovlivnil i tvé dítě. Faktem ale je, že vzdělání mu pomůže získat „praktickou moudrost a schopnost přemýšlet“, tedy vlastnosti, které potřebuje, aby dosáhlo svých cílů. (Přísloví 3:21)

● Vytvoř mu dobré podmínky. Někteří žáci by mohli mít lepší známky, ale zkrátka nevědí, jak studovat, nebo se učí v nevyhovujícím prostředí. Dítě by mělo mít uklizený a dostatečně osvětlený stůl a také vhodné studijní pomůcky. Když mu vytvoříš dobré podmínky, aby mohlo uvažovat o nových myšlenkách a názorech, pomůžeš mu, aby dosahovalo pěkných výsledků ve škole a dělalo duchovní pokroky. (Srovnej s 1. Timoteovi 4:15.)

● Buď aktivní. Učitele a výchovné poradce ber jako své spojence, a ne jako nepřátele. Seznam se s nimi. Zapamatuj si jejich jména. Mluv s nimi o tom, jaké má tvé dítě cíle a co je pro něj těžké. Pokud domů nosí špatné známky, snaž se odhalit příčinu. Má například strach, že když bude mít dobrý prospěch, budou ho druzí šikanovat? Mohlo by mít nějaký problém s učitelem? A co náplň výuky?  Studijní plán by ho měl svou náročností motivovat, a ne deptat. A nemohlo by mít nějaký zdravotní problém, o kterém zatím nevíš, například špatný zrak nebo nějakou poruchu učení?

Čím víc se budeš o světské i duchovní vzdělávání svého dítěte zajímat, tím větší bude mít šanci na úspěch. (Žalm 127:4, 5)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 19. KAPITOLE

Jak poznám, že už je mé dítě připravené se osamostatnit?

Serena citovaná v 7. kapitole má z toho, že by se jednou odstěhovala, určité obavy. Vysvětluje: „I když si chci něco koupit za svoje peníze, táta mi to nedovolí a zaplatí to sám. Říká, že je to jeho odpovědnost. A tak představa, že bych si měla v budoucnu sama platit účty, mě děsí.“ Serenin tatínek to jistě myslí dobře. Přijde ti ale, že své dceři pomáhá připravit se na to, až se jednou o sebe bude starat sama? (Přísloví 31:10, 18, 27)

Má se tvé dítě jako v bavlnce, takže není dostatečně připravené, aby se osamostatnilo? Jak to můžeš zjistit? Zamysli se teď nad čtyřmi body, o kterých se už psalo v 7. kapitole pod mezititulkem „Jsem na odchod z domova připravený?“. Tentokrát o nich ale uvažuj z pohledu rodičů.

Hospodaření s penězi. Ví tvé dospívající dítě, jaké poplatky a případně daně bude muset v budoucnu platit? (Římanům 13:7) Ví, jak zodpovědně používat platební kartu? (Přísloví 22:7) Umí si udělat rozpočet a pak vyjít s penězi, které má? (Lukáš 14:28–30) Zná ten příjemný pocit, když si něco koupí za peníze, které si samo vydělalo? A poznalo už, jak velkou radost přináší to, když svůj čas a prostředky využije ve prospěch druhých? (Skutky 20:35)

 Domácí práce. Umí tvá dcera nebo syn vařit? Zvládne si vyprat a vyžehlit? Pokud jezdí autem, dokáže bezpečně provádět jednoduchou údržbu, jako třeba doplnit olej nebo vyměnit pojistku či poškozenou pneumatiku?

Vztahy s druhými. Pokud se tvé dospívající děti pohádají, vezmeš na sebe vždycky roli rozhodčího, který určí, jak se má problém vyřešit? Nebo je vedeš k tomu, aby se na pokojném řešení dohodly samy a pak ti řekly, jak to dopadlo? (Matouš 5:23–25)

Duchovní návyky. Říkáš svému dítěti, čemu by mělo věřit, nebo mu pomáháš, aby se o tom samo přesvědčilo? (2. Timoteovi 3:14, 15) Odpovídáš na každou jeho otázku, která se týká náboženství a morálky, nebo ho učíš rozvíjet „schopnost přemýšlet“? (Přísloví 1:4) Myslíš si, že mu v osobním studiu Bible dáváš dobrý příklad, nebo chceš, aby to dělalo lépe než ty? *

Učit dítě samostatnosti nepochybně vyžaduje čas a hodně sil. Ale až nadejde ta dojemná chvíle, kdy ti zamává na rozloučenou, budeš mít dobrý pocit, že tvé úsilí nebylo marné.

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 7. KAPITOLE

  SEX A ZNÁMOST

Mám se svým dítětem mluvit o sexu?

O sexu děti slýchají už odmalička. V Bibli bylo dávno předpovězeno, že ‚poslední dny‘ se budou vyznačovat ‚kritickými časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat‘. Lidé budou „bez sebeovládání“ a „budou spíše milovat rozkoše než milovat Boha“. (2. Timoteovi 3:1, 3, 4) Trend vyspat se s kdekým je jedním z mnoha důkazů, že se toto proroctví splňuje.

Dnešní svět se od dob tvého mládí výrazně změnil. V určitém ohledu však problémy zůstávají stejné, a tak nepropadej zoufalství ani se nenech ochromit strachem z toho, že tvé dítě je obklopeno špatnými vlivy. Místo toho mu pomáhej, aby se řídilo slovy apoštola Pavla, který křesťany asi před 2 000 lety vybízel: „Oblečte si úplnou výzbroj od Boha, abyste byli schopni pevně stát proti Ďáblovým pletichám.“ (Efezanům 6:11) Mnozí mladí křesťané si zaslouží pochvalu za to, že i když jsou vystaveni negativním vlivům, ze všech sil se snaží dělat, co je správné. Jak můžeš svému dítěti pomáhat, aby jednalo stejně?

Můžeš s ním například rozebrat myšlenky uvedené v některých kapitolách ze 4. oddílu a také z 1. a 7. oddílu v 2. díle. Kapitoly obsahují biblické verše, které by měly  mladé podnítit k přemýšlení. Některé z těchto veršů popisují příklady lidí, kteří jednali správně, a Bůh je za to odměnil. V jiných jsou příklady těch, kdo Boží zákony přehlíželi, a pak museli nést bolestné následky. Další obsahují zásady, které mohou tvému dítěti pomoct, aby si uvědomilo, co nesmírně hodnotného má — a co máš i ty —, totiž výsadu žít podle Božích zákonů. Naplánuj si tedy, že si s ním o zmíněných biblických pasážích co nejdřív popovídáš.

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ VE 23., 25. A 32. KAPITOLE A V 2. DÍLE, VE 4.–6., 28. A 29. KAPITOLE

Mám svému dítěti dovolit, aby s někým začalo chodit?

Tvé dítě bude otázku známosti dřív nebo později určitě řešit. Phillip říká: „Nemusím se vůbec snažit! Holky mě pořád někam zvou a já stojím a říkám si: No, a co teď s tím? Je těžké odmítnout, zvlášť když některé z nich jsou fakt hezké.“

Co můžeš jako rodič udělat? Nejlepší bude, když se svým dospívajícím dítětem budeš o známosti mluvit. Můžeš k tomu využít třeba 1. kapitolu v 2. díle. Snaž se zjistit, co si myslí o náročných situacích, se kterými se setkává ve škole, nebo dokonce v křesťanském sboru. Můžete si o tom společně popovídat při nějaké neformální příležitosti, například ‚když budete sedět ve svém domě a když půjdete po cestě‘. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Ať už to bude kdekoli, vždy je dobré být „rychlý k slyšení, pomalý k mluvení“. (Jakub 1:19)

Pokud se dozvíš, že tvůj syn nebo dcera s někým chodí, nepanikař. Jedna dívka říká: „Když táta zjistil, že mám kluka, úplně ho to vyvedlo z míry. Snažil se mě zastrašit nejrůznějšími otázkami typu: ‚Jsi vůbec na manželství připravená?‘ Ale když je člověk mladý, vede ho to akorát k tomu,  že chce ten vztah co nejdéle udržet, aby rodičům dokázal, že nemají pravdu.“

Jestliže tvé dítě ví, že se o tomto námětu s tebou nedá bavit, může to dopadnout špatně — bude s někým chodit tajně. Jedna dívka říká: „Pokud rodiče reagují přehnaně, mladí budou svůj vztah ještě víc tajit. Nepřestanou s tím, jenom to budou šikovněji skrývat.“

O hodně lepší bude, když si o tom se svým dítětem otevřeně promluvíš. Dvacetiletá Brittany vypráví: „Rodiče se se mnou na téma kluci normálně baví. Chtějí vědět, kdo se mi líbí, a to je fajn. Táta si pak s tím klukem popovídá, a když mají s mamkou nějaké obavy, řeknou mi to. A tak si to většinou rozmyslím dřív, než bych s ním začala chodit.“

Po přečtení 2. kapitoly v 2. díle tě však možná napadne: Mohlo by se stát, že by i můj syn nebo dcera měli tajnou známost? Podívej se, co někteří mladí řekli o tom, proč je lákavé s někým chodit tajně, a potom přemýšlej o uvedených otázkách.

„Někteří kluci a holky mají pocit, že jim rodiče nerozumí, a tak si někoho najdou, aby se měli o koho opřít.“ Wendy

Co můžeš udělat pro to, aby byly uspokojeny citové potřeby tvého dítěte? Můžeš v tomto směru něco zlepšit? Pokud ano, co?

„Když mi bylo čtrnáct, jeden kluk, který přijel na výměnný pobyt, se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit. Byla jsem pro. Říkala jsem si, že to bude hezké, až mě bude objímat.“ Diane

Představ si, že Diane je tvá dcera. Co by se v té situaci dalo dělat?

„Díky mobilním telefonům je snadné mít tajnou známost. Rodiče nemají ani ponětí, co se děje.“ Annette

 Jak můžeš svému dítěti pomoct, aby nezačalo používat mobilní telefon k takovému účelu?

„Mít tajnou známost je o hodně lehčí, když rodiče nemají přehled o tom, kam chodíš a s kým.“ Thomas

Jak se můžeš o své dospívající dítě víc zajímat, a přesto mu nechat vhodnou míru svobody?

„Děti často bývají samy doma nebo je rodiče pustí ven s kýmkoli, protože jim přehnaně důvěřují.“ Nicholas

Uvažuj o tom, s kým se tvé dítě nejvíc kamarádí. Opravdu víš, co dělá, když jsou spolu?

„Důvodem, proč člověk s někým chodí tajně, může být to, že jsou jeho rodiče příliš přísní.“ Paul

Jak můžeš dát najevo rozumnost a přitom neporušit biblické zákony a zásady? (Filipanům 4:5)

„V dospívání jsem měla nízké sebevědomí a toužila jsem po něčí pozornosti. Začala jsem si mailovat s klukem ze sousedního sboru a zamilovala jsem se do něho. Cítila jsem se díky němu výjimečná.“ Linda

Napadne tě, jak by rodiče mohli Lindě pomoct, aby neměla nízké sebevědomí a necítila se osamělá?

Pro rozhovor se svým synem nebo dcerou využij 2. kapitolu v 2. díle a tuto část Dodatku. Laskavá a upřímná komunikace může přispět k tomu, že před tebou nebude mít tajnosti. (Přísloví 20:5)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 2. DÍLE, V 1.–3. KAPITOLE

  CITOVÉ PROBLÉMY

Jak mám reagovat, když mé dítě mluví o sebevraždě?

Je znepokojivé, že v některých částech světa se sebevraždy mladých staly něčím běžným. Například ve Spojených státech je sebevražda třetí nejčastější příčinou smrti mladých lidí ve věku od 15 do 25 let a v posledních dvaceti letech se počet sebevražd mezi dětmi ve věku od 10 do 14 let zdvojnásobil. Nejohroženější skupinou jsou ti, kdo trpí nějakou psychickou poruchou, ti, kdo se už dřív pokusili sáhnout si na život, a ti, v jejichž rodině někdo spáchal sebevraždu. Když mladý člověk přemýšlí o tom, že si vezme život, je možné to poznat například podle těchto varovných signálů:

● Uzavírá se do sebe a přestává komunikovat se členy rodiny a s přáteli

● Mění své stravovací a spánkové návyky

● Ztrácí zájem o činnosti, které ho dřív bavily

● Výrazně se mění jeho osobnost

● Zneužívá drogy nebo alkohol

● Rozdává věci, které pro něj byly cenné

● Mluví o smrti nebo se zabývá náměty, které se smrtí souvisejí

 Jednou z největších chyb, jakou může rodič udělat, je takové varovné signály ignorovat. Všechny je ber vážně! Neříkej si, že tvé dítě zkrátka prochází složitým obdobím dospívání.

Pokud trpí těžkou depresí nebo nějakou jinou psychickou poruchou, nestyď se vyhledat pomoc. Když máš podezření, že si chce vzít život, zeptej se ho na to. Názor, že rozhovor o sebevraždě dítě podnítí k tomu, aby ji spáchalo, je mylný. Mnozí dospívající pocítí úlevu, když o tomto tématu začnou rodiče sami mluvit. Jestliže tedy tvé dítě přizná, že o sebevraždě přemýšlí, zjisti, jestli už má nějaký plán, a pokud ano, jak je podrobný. Čím je podrobnější, tím naléhavější je s tím něco udělat.

Nepředpokládej, že deprese odezní sama od sebe. I když se snad zdá, že pominula, nemysli si, že problém je vyřešený. Právě to by naopak mohla být nejnebezpečnější fáze. Proč? Protože dospívající, který je v hluboké depresi, možná nemá sílu na to, aby své sebevražedné záměry uskutečnil. Nicméně ve chvíli, kdy se cítí lépe, může mít dostatek sil život ukončit.

Je opravdu velmi smutné, že kvůli pocitům beznaděje někteří mladí uvažují o sebevraždě. Rodiče a jiní dospělí, kteří o ně mají zájem, by měli ‚mluvit utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘ a poskytnout jim útočiště a oporu tím, že budou vnímaví vůči varovným signálům a zareagují na ně. (1. Tesaloničanům 5:14)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 13. A 14. KAPITOLE A V 2. DÍLE, VE 26. KAPITOLE

Mám před dítětem skrývat svůj zármutek?

Ztráta manželského partnera tě určitě velmi bolí. V tuto chvíli ale potřebuje podporu také tvé dospívající dítě. Jak mu můžeš pomoct, aby dokázalo zármutek překonat, aniž přitom budeš přehlížet vlastní pocity? Vyzkoušej tyto návrhy:

 ● Nesnaž se své pocity potlačovat. Tvé dítě se hodně důležitých věcí naučilo díky tomu, že pozorovalo, jak jednáš ty. A může se od tebe naučit i to, jak se vyrovnat se zármutkem. Neměj proto pocit, že je potřeba být před ním silný a svůj zármutek skrývat. Jen ho tím naučíš, aby dělalo totéž. Když budeš naopak své emoce dávat najevo, ukážeš mu, že často je lepší pocity projevovat než potlačovat a že je normální, když cítí smutek, bezmoc, nebo dokonce zlost.

● Pomáhej mu, aby o svých pocitech mluvilo. Povzbuzuj ho, aby ti řeklo, co prožívá, ale nijak ho k tomu nenuť. Pokud se mu do toho nechce, zkus si s ním popovídat o 16. kapitole. Také mu můžeš vyprávět, co hezkého jste se svým partnerem zažili. Přiznej, že to pro tebe bez něj nebude lehké. Když tvé dítě uvidí, že o svých pocitech mluvíš, pomůže mu to jednat stejně.

● Rozpoznej své hranice. Je pochopitelné, že v tomto těžkém období chceš být svému dítěti pevnou oporou. Ale nezapomeň, že i tebe ztráta milovaného partnera velmi zasáhla. Tvé citové, duševní i fyzické síly mohou být proto nějakou dobu poněkud omezené. (Přísloví 24:10) Možná tedy budeš muset požádat o pomoc jiné dospělé členy rodiny nebo rozumné přátele. Říct si o pomoc je projevem moudrosti. V Příslovích 11:2 se píše: „Moudrost je u skromných.“

Tu nejlepší podporu získáš od Jehovy, který nás ujišťuje: „Tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Já sám ti pomohu.‘“ (Izajáš 41:13)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 16. KAPITOLE

 Jak mám své dceři pomoct, aby získala vyrovnaný pohled na různé diety?

Co můžeš ty udělat, když se u tvé dcery objeví porucha příjmu potravy? Především se snaž zjistit, proč začala jednat způsobem, který ji k tomu dovedl.

Zkušenosti ukazují, že mnohé dívky s poruchou příjmu potravy mají velmi nízké sebevědomí. Mívají i sklon k perfekcionismu, a proto od sebe očekávají příliš. Pokud je to problém i tvé dcery, ujisti se, že k těmto jejím rysům nijak nepřispíváš. Chval ji, aby její sebeúcta vzrostla. (1. Tesaloničanům 5:11)

Také prozkoumej svůj postoj k jídlu a k tělesné váze. Napadlo tě, že tím, co říkáš nebo děláš, možná tyto věci bezděčně zdůrazňuješ? Pamatuj, že pro mladé je vzhled mimořádně důležitý. Citlivý mladý člověk může o své postavě začít pochybovat už jen na základě toho, že se žertuje o „dětské baculatosti“ nebo o rychlém růstu a zvýšení váhy, ke kterým běžně dochází v pubertě.

Nejdřív celou situaci s modlitbou důkladně zvaž a pak si s dcerou upřímně popovídej. Jak na to?

● Dobře si promysli, co řekneš a kdy to řekneš.

● Otevřeně vyjádři, že o ni máš obavy a že jí chceš pomoct.

● Počítej s tím, že její první reakcí může být popírání.

● Trpělivě jí naslouchej.

Aby se z toho tvá dcera dostala, je velmi důležité osobně jí pomáhat. Na jejím uzdravení by měla mít podíl celá rodina!

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 10. KAPITOLE A V 2. DÍLE, V 7. KAPITOLE

   VZTAH K BOHU

Jak mám svému dospívajícímu dítěti pomáhat, aby si stále vážilo duchovních věcí?

Bible říká, že Timoteus byl duchovně poučován „od útlého dětství“. Tak tomu zřejmě bylo i v případě tvého dítěte. (2. Timoteovi 3:15) Ale nyní, když dospívá, budeš možná muset svůj způsob vyučování změnit. Začíná totiž chápat složité a abstraktní věci, kterým nemohlo dobře rozumět, když bylo mladší. Teď víc než kdykoli dřív musíš působit na jeho ‚sílu rozumu‘. (Římanům 12:1)

Apoštol Pavel Timoteovi napsal: „Pokračuj v tom, co ses naučil a o čem ses přesvědčil, abys tomu věřil.“ (2. Timoteovi 3:14) Tvé dospívající dítě se teď možná musí ‚přesvědčit, aby věřilo‘ biblickým pravdám, které zná od dětství. Nebude stačit, když mu jenom budeš říkat, co má dělat nebo čemu má věřit. Musí k tomu dojít samo. Jak mu ale můžeš pomoct? Začni tím, že ho budeš povzbuzovat, aby přemýšlelo například o následujících otázkách a aby si o nich s tebou povídalo:

● Co mě přesvědčuje o existenci Boha? (Římanům 1:20)

● Jak mohu zjistit, že to, co mě rodiče učí z Bible, je pravda? (Skutky 17:11)

● Proč věřím tomu, že jsou pro mě biblické zásady užitečné? (Izajáš 48:17, 18)

 ● Proč mohu mít jistotu, že se biblická proroctví splní? (Jozue 23:14)

● Co mě přesvědčuje, že nic v tomto světě se nedá srovnat s ‚vynikající hodnotou poznání Krista Ježíše‘? (Filipanům 3:8)

● Co pro mě osobně znamená Kristova výkupní oběť? (2. Korinťanům 5:14, 15; Galaťanům 2:20)

Možná si říkáš, že by bylo lepší, kdyby tvé dospívající dítě o těchto otázkách moc nepřemýšlelo, protože se bojíš, že na ně nebude umět odpovědět. Přece ale nechceš být jako řidič, který se zdráhá podívat se na ručičku ukazující množství paliva v nádrži, protože se bojí, že nádrž je skoro prázdná. Pokud mu palivo dochází, musí to vědět, aby s tím mohl něco udělat, dokud je ještě čas. Podobně i ty využij toho, že s tebou dospívající dítě ještě bydlí a pomoz mu prozkoumat otázky týkající se víry. Tak se přesvědčí, čemu má věřit. *

Pamatuj, že není nic špatného na tom, když se tvůj syn nebo dcera zeptá: „Proč tomu vlastně mám věřit?“ Dvaadvacetiletá Diane vzpomíná, že si podobné otázky kladla během dospívání. Říká: „V tom, čemu věřím, jsem chtěla mít jasno. Když jsem na svoje otázky postupně získávala přesvědčivé odpovědi, začala jsem si uvědomovat, že být svědkem Jehovovým je skvělé. Kdykoli se mě někdo zeptal, proč něco nedělám, místo abych odpověděla: ‚Moje náboženství to zakazuje‘, řekla jsem: ‚Myslím si, že to není správné.‘ Začala jsem prostě mít na věci stejný názor jako Bible.“

Návrh: Když vznikne nějaký problém, zkuste si se svým dítětem prohodit role. Pomůže mu to, aby do hloubky přemýšlelo o biblických zásadách. Dejme tomu, že tvá dcera  chce jít na nějakou party, o které víš (a ona pravděpodobně také), že tam nebude dobrá společnost. Spíš než jí to hned zakázat, můžeš třeba říct: „Představ si, že jsi na mém místě. O té party popřemýšlej, něco si k tomu najdi (některé informace jsou v 37. kapitole nebo v 2. díle, v 32. kapitole) a zítra si o tom znovu popovídáme. Prohodíme si role a já budu prosit o dovolení tebe. A ty, jako můj rodič, mi řekneš, jestli jít na tu party je dobrý nápad, nebo ne.“

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 38. KAPITOLE A V 2. DÍLE, V 34.–36. KAPITOLE

Mé dospívající dítě ztrácí zájem o duchovní věci. Co s tím mám dělat?

Nedojdi hned k závěru, že tvé dítě víru zavrhlo. Mnohdy je za tím něco jiného. Co by to mohlo být?

● Je pod tlakem vrstevníků a stydí se za to, že ho kvůli jeho víře neberou.

● Všímá si, že jiní mladí ve sboru (dokonce i jeho sourozenci) jsou příkladní, a myslí si, že se jim nikdy nevyrovná.

● Touží po tom mít kamarády, ale má pocit, že ve sboru si ho nikdo nevšímá nebo že mezi spolukřesťany nezapadá.

● Vidí, že někteří mladí „křesťané“ vedou dvojí život.

● Utváří si vlastní osobnost, a proto má sklon zpochybňovat hodnoty, kterých si vážíš.

● Vidí spolužáky, jak dělají špatné věci, a zdánlivě jim to prochází.

● Snaží se získat uznání nevěřícího rodiče.

Uvědom si, že pokud tvé dítě s něčím takovým bojuje, neznamená to, že zpochybňuje víru jako takovou. Spíš je  pro něj těžké za daných okolností v souladu s vírou jednat. Co pro něj tedy můžeš udělat?

Podnikni rozumné změny. Pokus se zjistit, proč tvé dospívající dítě vztah k Bohu ztrácí, a udělej potřebné změny, které by mu pomohly mít z duchovních věcí větší radost. (Přísloví 16:20) Například tabulka v 2. díle na stranách 132 a 133 nazvaná „Strategie boje s tlakem vrstevníků“ mu může dodat sebedůvěru, takže se za svou víru před spolužáky nebude tolik stydět. Nebo pokud se potýká s osamělostí, možná mu budeš muset pomoct s hledáním dobrých kamarádů.

Najdi mu přítele, který pro něj bude vzorem. Některým mladým pomáhá, když se přátelí s dospělým, ze kterého si mohou vzít příklad. Znáš takového duchovně smýšlejícího křesťana? Pokud ano, zkus zařídit, aby s ním tvé dítě trávilo nějaký čas. To neznamená, že se vzdáváš své rodičovské odpovědnosti. Vždyť i Timoteus měl obrovský užitek z toho, že napodoboval apoštola Pavla. A Pavel měl zase užitek z toho, že ho Timoteus doprovázel na cestách. (Filipanům 2:20, 22)

Dokud s tebou tvé dítě žije pod jednou střechou, máš právo od něj vyžadovat, aby se společně s rodinou věnovalo duchovním činnostem. Cílem však není, aby jen mechanicky plnilo nějaké úkoly. Chceš přece, aby si Boha doopravdy zamilovalo. Dávej mu proto dobrý příklad a neměj přehnaná očekávání. Pomoz mu najít vhodné kamarády a někoho, kdo mu bude vzorem. Možná, že pak podobně jako žalmista jednoho dne řekne: „Jehova je můj skalní útes a má pevnost, Ten, kdo mi opatřuje únik.“ (Žalm 18:2)

DALŠÍ INFORMACE NAJDEŠ V 39. KAPITOLE A V 2. DÍLE, V 37. A 38. KAPITOLE

[Poznámky pod čarou]