Kapitola 14

Jak překonat osamělost?

Je sobotní večer. Chlapec sedí sám ve svém pokoji.

„Nenávidím víkendy!“ křičí. Ale v pokoji ho nikdo neslyší. Bere do ruky nějaký časopis a vidí tam na obrázku skupinu mladých lidí na pláži. Mrští časopisem do kouta. Z očí mu vytrysknou slzy. Kouše se do rtů, ale slzy se řinou dál. Nedokáže proti tomu bojovat, padne na postel a vzlyká: „Proč se mnou nikdo nepočítá?“

PŘIPADÁŠ si někdy také tak — odříznutý od světa, osamělý, zbytečný a prázdný? Jestliže ano, nezoufej. Osamělost sice není nic příjemného, ale neumírá se na ni. Prostě řečeno, osamělost je varovným signálem. Hlad tě varuje, že potřebuješ potravu. Pocit osamělosti tě varuje, že potřebuješ společenství, blízkost nějakého člověka, důvěrnost. Potřebujeme pokrm, aby náš organismus dobře pracoval. Stejně potřebujeme společenství, abychom se cítili dobře.

 Pozoroval jsi někdy ohniště se žhnoucími uhlíky? Když vezmeš jeden uhlík a dáš ho stranou, jeho žár začne pohasínat. Jakmile však uhlík vrátíš do ohniště, opět se rozhoří! Lidé, kteří jsou osamoceni, také nemohou dlouho „žhnout“ neboli dobře působit. Jsme zařízeni tak, že potřebujeme společenství.

Sám, ale ne osamělý

Spisovatel Henry David Thoreau napsal: „Nikdy jsem nenašel společníka, který by mi poskytl tak příjemné společenství jako samota.“ Souhlasíš s tím? „Ano,“ říká dvacetiletý Bill. „Mám rád přírodu. Někdy si vyjedu na svém malém člunu ven na jezero. Sedím tam celé hodiny úplně sám. To je čas, kdy mohu uvažovat o tom, jak chci žít. Je to nádherné.“ Jedenadvacetiletý Steven s tím souhlasí. „Žiji ve velkém domě s mnoha byty,“ říká, „a někdy si vyjdu na střechu, prostě abych byl sám. Mohu tam v klidu přemýšlet a modlit se. Je to občerstvující.“

Ano, jestliže chvíle, kdy jsme sami, dobře využijeme, může nám to přinést hluboké uspokojení. Ježíš měl takové chvíle velice rád: „Časně ráno, dokud byla ještě tma, [Ježíš] vstal, vyšel ven, odebral se na osamělé místo a tam se pomodlil.“ (Marek 1:35) Vzpomeň si, že Jehova neřekl: ‚Pro člověka není dobré, aby byl přechodně sám.‘ Prohlásil, že „pro člověka není dobré, aby byl stále sám“. (1. Mojžíšova 2:18–23) Dlouhá období izolace tedy mohou vést k pocitu osamělosti. Bible varuje: „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat vlastní sobeckou touhu; vybuchne proti vší praktické moudrosti.“ — Přísloví 18:1.

 Přechodná osamělost

Někdy nás postihne osamělost vinou okolností, které nemůžeme změnit, například když jsme odloučeni od svých přátel, protože jsme se museli přestěhovat na jiné místo. Steven si vzpomíná: „Kdysi doma jsme byli s Jamesem přátelé, byli jsme si bližší než bratři. Když jsem se odstěhoval, věděl jsem, že se mi po něm bude stýskat.“ Steven se odmlčel, jako by znovu prožíval okamžik rozloučení. „Když jsem měl nastoupit do letadla, stáhlo se mi hrdlo, objali jsme se a odešel jsem. Měl jsem pocit, že jsem ztratil něco drahocenného.“

Jak si Steven zvykl na nové prostředí? „Bylo to tvrdé,“ říká. „Doma mě přátelé měli rádi, ale tady mi někteří ze spolupracovníků dávali najevo, že k ničemu nejsem. Vzpomínám si, jak jsem se díval na hodiny, odpočítával jsem zpět čtyři hodiny, (to byl časový rozdíl) a vzpomínal jsem, co bychom teď asi dělali s Jamesem. Cítil jsem se osamělý.“

Když se nám nedaří tak, jak bychom si přáli, často vzpomínáme, že jsme se v minulosti měli lépe. Bible však říká: „Neříkej: ‚Proč se stalo, že se dřívější dny prokázaly jako lepší než tyto?‘ “ (Kazatel 7:10) Jaký smysl má tato rada?

Okolnosti se mohou zlepšit. Proto odborníci často mluví o „přechodné osamělosti“. Tak mohl Steven překonat svou  osamělost. Jak? „Velmi mi pomohlo, když jsem mluvil o svých pocitech s někým, kdo měl o mě zájem. Člověk nemůže žít v minulosti. Přinutil jsem se seznámit se s jinými lidmi, projevovat o ně zájem. To mi pomohlo; našel jsem nové přátele.“ A co James? ‚Mýlil jsem se. Naše přátelství neskončilo tím, že jsem se odstěhoval. Onehdy jsem mu telefonoval. Mluvili jsme spolu hodinu a patnáct minut.‘

Chronický pocit osamělosti

Někdy však hlodavá bolest z osamělosti přetrvává a zdá se, že nikdy nepomine. Ronny, student na střední škole, vypráví: „Chodím do školy v této čtvrti osm let, ale za celou tu dobu se mi nepodařilo získat ani jediného přítele!. . . Nikdo neví, co cítím, a nikdo se o mě nestará. Někdy mám dojem, že už to nevydržím.“

To, čemu se často říká chronický pocit osamělosti, prožívá mnoho dospívajících mladých lidí stejně jako Ronny. Tento stav je vážnější než přechodná osamělost. Odborníci říkají, že tyto dva pocity se od sebe ve skutečnosti „liší asi tak jako rýma od zánětu plic“. Ale stejně jako může být vyléčen zánět plic, může být přemožena i chronická osamělost. Prvním krokem je pokusit se porozumět její příčině. (Přísloví 1:5) A šestnáctiletá Rhonda poukazuje na tu nejobvyklejší příčinu chronické osamělosti: „Myslím, že se tak hrozně osamělá  cítím proto, že člověk nemůže získat přátele, když je sám sobě protivný. A já mám dojem, že nemám sama sebe moc ráda.“ — Osamělí v Americe (angl.).

Osamělost, kterou cítila Rhonda, pocházela z jejího nitra. Měla malou sebeúctu, a to vytvořilo přehradu, která jí bránila být k druhým otevřená a získávat přátele. Jeden odborník prohlašuje: „Chronicky osamělí lidé například často říkají: ‚Nejsem přitažlivá‘, ‚Nejsem zajímavý‘, ‚Nemám žádnou cenu‘.“ Klíč k překonání pocitu osamělosti může tedy tkvět v tom, že si vytváříme sebeúctu. (Viz kapitolu 12.) Budeš-li rozvíjet to, co Bible označuje jako „novou osobnost“, jejímiž charakteristickými rysy jsou vlastnosti jako laskavost, pokora mysli a mírnost, pak jistě poroste tvá sebeúcta. — Kolosanům 3:9–12.

Když se naučíš mít rád sám sebe, budou druzí přitahováni k tvým žádoucím vlastnostem. Ale stejně jako uvidíš barvu nějaké květiny v plné kráse, teprve když se úplně rozvije, mohou i druzí plně ocenit tvé vlastnosti, jedině když se jim otevřeš.

Prolomit ledy

Podle publikace, kterou vydal nedávno Americký ústav pro duševní zdraví, je ‚pro osamělé lidi nejlepší, jestliže vyjdou mezi lidi‘. Tato rada odpovídá biblickému povzbuzení, abychom se ‚rozšířili‘ a měli „soucit“ neboli schopnost vžít se do situace druhého. (2. Korinťanům 6:11–13; 1. Petra 3:8) To působí. Budeš-li mít zájem o druhé, nejen že to odpoutá tvou mysl od tvé vlastní osamělosti, ale podnítí to druhé, aby se zajímali o tebe.

Devatenáctiletá Natálie se rozhodla, že nebude čekat s rukama v klíně na to, až ji někdo pozdraví. „Také já  musím být přátelská,“ říká. „Jinak si budou lidé myslet, že jsem domýšlivá.“ Začni tedy úsměvem. Možná, že se na tebe také někdo usměje.

Potom se dej do rozhovoru. Patnáctiletá Lillian připouští: „Poprvé se pustit do rozhovoru s někým, koho neznám, bylo pro mne hrozné. Bála jsem se, že mě odmítne.“ Jak začíná Lillian rozhovory? Říká: „Jednoduše se ptám, například: ‚Odkud jsi?‘ ‚Znáš toho a toho?‘ Možná, že někoho známe společně, a za chvíli si povídáme.“ Projevy laskavosti a štědrosti ti také pomohou vybudovat si cenná přátelství. — Přísloví 11:25.

Vzpomeň si také, že můžeš mít přítele, který tě nikdy nezklame. Ježíš Kristus řekl svým učedníkům: „Nejsem sám, protože je se mnou Otec.“ (Jan 16:32) Jehova se může stát i tobě nejbližším přítelem. Poznej jeho osobnost tím, že budeš číst Bibli a pozorovat jeho stvoření. Posiluj své přátelství s ním modlitbou. Brzy zjistíš, že přátelství s Jehovou Bohem je nejlepším lékem proti osamělosti.

Cítíš-li se přesto osamělý, nemusíš se zneklidňovat. Je to docela normální. Ale co když si nedokážeš získat přátele a nejsi rád s druhými, protože jsi mimořádně plachý?

Otázky k rozpravě

◻ Je vždy škodlivé, když je člověk sám? Je samota nějak užitečná?

◻ Proč je pocit osamělosti většinou přechodný? Poznal jsi to i na sobě?

◻ Co je chronická osamělost a jak proti ní bojovat?

◻ Jak například můžeme ‚prolomit ledy‘ mezi sebou a druhými? Co se osvědčuje tobě?

[Praporek na straně 119]

Podle Amerického ústavu pro duševní zdraví je ‚pro osamělé lidi nejlepší, jestliže vyjdou mezi lidi‘

[Obrázky na straně 116 a 117]

Přátelé mohou zůstat ve styku, i když jsou od sebe daleko

[Obrázek na straně 118]

Chvíle strávené o samotě mohou působit radost