Kapitola 16

Je můj zármutek normální?

MITCHELL si vzpomíná na den, kdy mu zemřel otec: „Byl to pro mě šok. . . ‚To přece nemůže být pravda,‘ říkal jsem si znovu a znovu.“

Možná, že ti zemřel někdo, koho jsi velmi miloval — někdo z rodičů, bratr, sestra nebo přítel. A ty cítíš nejen zármutek, ale také hněv, nejistotu a strach. Nebo svou bolest potlačuješ, a pak hlodá v tvém nitru.

Je naprosto přirozené, že smrt milovaného člověka v nás vyvolá hluboké citové rozrušení. I Ježíš Kristus „zaslzel“ a v duchu „zasténal“, když se dověděl, že zemřel jeho dobrý přítel. (Jan 11:33–36; srovnej 2. Samuelovu 13:28–39.) Když si uvědomíš, že jiní lidé mívají stejné pocity jako ty, vypořádáš se možná snadněji se ztrátou, která tě postihla.

Popírání skutečnosti

Zpočátku se možná cítíš otupělý. V hloubi svého nitra snad doufáš, že je to všechno jen zlý sen, že někdo přijde a probudí tě a že všechno bude jako dřív. Cindy například zemřela matka na rakovinu. Cindy vypráví: „Ve skutečnosti jsem se nesmířila s tím, že už tady není. Když se stane něco, o čem jsme spolu v minulosti mluvily, bezděčně si říkám: ‚Budu to muset mamince vyprávět.‘ “

Pozůstalí mívají sklon popírat, že došlo k úmrtí. Mohou mít dokonce náhle dojem, že vidí zemřelého na ulici, v projíždějícím autobusu nebo v metru. Jakákoli letmo zachycená podobnost může roznítit naději, že je to všechno snad jen klam. Uvědom si, že Bůh vytvořil člověka, aby  žil, ne aby umíral. (1. Mojžíšova 1:28; 2:9) Je tedy naprosto normální, že se těžko smiřujeme se smrtí.

„Jak mi to mohla udělat?“

Nediv se, že jsou dokonce i chvíle, kdy se na toho, kdo zemřel, trochu zlobíš. Cindy si vzpomíná: „Když maminka zemřela, občas mě napadalo: ‚Vůbec jsi nám neřekla, že zemřeš. Prostě jsi zmizela.‘ Měla jsem pocit, že jsem opuštěná.“

Stejné pocity může vyvolat i smrt bratra nebo sestry. „Je téměř absurdní zlobit se na někoho, kdo zemřel,“ vysvětluje Karen, „ale když mi zemřela sestra, neubránila jsem se tomu. ‚Jak jen mohla zemřít a nechat mne samotnou? Jak mi to mohla udělat?‘ Takové myšlenky mi stále procházely hlavou.“ Někteří shledávají, že se na svého sourozence zlobí za tu velkou bolest, kterou způsobila jeho smrt. Jiní mají pocit, že si jich nikdo nevšímá, a dokonce snad nesou nelibě, že bylo nemocnému bratrovi nebo nemocné sestře věnováno před smrtí mnoho času a pozornosti. Nepřátelské pocity k zemřelému mohou vyvolat i zarmoucení rodiče, kteří najednou začnou projevovat přílišnou úzkostlivost, protože se bojí, aby nepřišli o další dítě.

„Proč jen. . .“

Často také reagujeme pocitem viny. Myslí se nám honí otázky a pochybnosti. ‚Mohli jsme udělat víc? Měli jsme se poradit s jiným lékařem?‘ A pak přicházejí výčitky: „Proč jen. . .“ „Proč jen jsme se tak hádali!“ „Proč jen jsem nebyl laskavější!“ „Proč jen jsem nešla nakoupit místo ní!“

Mitchell říká: „Proč jen jsem nebyl trpělivější a neměl jsem pro tatínka větší porozumění. Nebo proč jsem  nedělal víc kolem domu, aby si mohl po práci víc odpočinout.“ A Elisa poznamenává: „Když maminka onemocněla a tak náhle zemřela, všechny ty rozpory, které jsme měly mezi sebou, zůstaly nevyřešené. Teď si jen dělám výčitky. Přichází mi na mysl všechno, co jsem jí měla říci a co jsem říkat neměla — všechno, co jsem udělala špatně.“

Dokonce máš možná pocit, že to, co se stalo, je tvoje vina. Cindy si vzpomíná: „Dělala jsem si výčitky za každou rozmíšku, kterou jsme kdy mezi sebou měly, za všechny starosti, které jsem mamince způsobila. Měla jsem dojem, že všechny starosti, které se mnou měla, možná přispěly k její nemoci.“

„Co řeknu svým přátelům?“

Jedna vdova říká o svém synovi: „Johny nechtěl vyprávět dětem, že tatínek zemřel. Uvádělo ho to do rozpaků, a zlobilo ho, že neví, co má dělat.“

 Kniha Smrt a zármutek v rodině (angl.) vysvětluje: „Otázka ‚Co řeknu svým přátelům?‘ je pro mnoho sourozenců [kteří přežijí svého bratra nebo sestru] velice důležitá. Sourozenci mají často pocit, že kamarádi jejich pocity nepochopí. Když se snaží vylíčit tu hroznou ztrátu, která je postihla, setkávají se často s nezúčastněným nebo udiveným pohledem. . . Pozůstalý sourozenec se pak možná cítí vyřazený, osamocený a někdy si dokonce připadá nenormální.“

Uvědom si však, že druzí někdy prostě nevědí, co mají zarmoucenému kamarádovi říci — a proto neřeknou nic. Ztráta, která tě postihla, jim možná připomene, že by i oni mohli ztratit někoho, koho mají rádi. Nechtějí na to myslet, a proto se ti raději vyhýbají.

Jak můžeš čelit svému zármutku

Vědomí, že zármutek je docela normální, ti velmi pomůže, aby ses s ním vyrovnal. Naproti tomu popírání skutečnosti zármutek jedině prodlužuje. Rodina někdy nechává pro zemřelého při jídle u stolu volné místo, jako by měl přijít. Ale jedna rodina se rozhodla, že to zařídí jinak. Matka říká: „U stolu v kuchyni jsme se rozsadili  jinak než dříve. Manžel si přesedl na Davidovo místo, a to nám pomohlo vyplnit tu mezeru.“

Je také užitečné, když si uvědomíme, že i když jsme snad některé věci opravdu neměli říkat nebo dělat, obvykle to nebyl důvod, proč ten, koho jsme milovali, zemřel. A kromě toho „všichni. . . mnohokrát klopýtáme“. — Jakub 3:2.

Sděluj své pocity druhým

Dr. Earl Grollman navrhuje: „Nestačí jen uznat své rozporné pocity, ale musíme se s nimi otevřeně vypořádat. . . Je to doba, kdy musíme své pocity sdělit někomu jinému.“ Neměli bychom se v té době držet v ústraní. — Přísloví 18:1.

Dr. Grollman říká, že popíráním svého zármutku „své trápení jedině prodlužuješ a průběh zármutku zpomaluješ“. Navrhuje: „Najdi si dobrého posluchače, přítele, který pochopí, že tvé mnohé pocity jsou normální reakcí na tvůj hluboký zármutek.“ Rodiče, sourozenci, přátelé nebo starší v křesťanském sboru ti často mohou být skutečně oporou.

A co když se ti chce plakat? Dr. Grollman dodává: „Pro někoho jsou slzy při citovém napětí skutečným lékem. To platí pro muže stejně jako pro ženy a děti. Pláč je normální způsob, jak získat úlevu při sklíčenosti a zbavit se bolesti.“

Rodina má držet pohromadě

Když tě postihla ztráta, mohou ti velmi pomoci tvoji rodiče — a ty můžeš pomáhat jim. Například Jane a Sarah v Anglii ztratily svého třiadvacetiletého bratra Darralla. Jak se vyrovnaly se svým zármutkem? Jane  odpovídá: „Byli jsme čtyři, a tak jsem já dělala všechno s tatínkem a Sarah dělala všechno s maminkou. Nebyly jsme tedy samy.“ A Jane si vzpomíná: „Nikdy předtím jsem tatínka neviděla plakat. Pak plakal několikrát, a svým způsobem to bylo dobře. Když si na to vzpomínám, mám teď dobrý pocit, že jsem mohla být s ním a potěšit ho.“

Naděje, která posiluje

Chlapec David z Anglie ztratil svou třináctiletou sestřičku Janet, která zemřela na Hodgkinovu nemoc. Říká: „Mimo jiné mi velmi pomohl jeden text uvedený v pohřebním proslovu. Zní: ‚[Bůh] totiž stanovil den, v němž zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého ustanovil, a opatřil záruku všem lidem tím, že [Ježíše] vzkřísil z mrtvých.‘ Když řečník mluvil o vzkříšení, zdůraznil výraz ‚záruka‘. Z toho jsem po pohřbu čerpal velkou sílu.“ — Skutky 17:31, viz též Marka 5:35–42; 12:26, 27; Jana 5:28, 29; 1. Korinťanům 15:3–8.

Biblická naděje na vzkříšení neodstraňuje zármutek. Na toho, koho jsi miloval, nikdy nezapomeneš. Mnozí však našli v biblických slibech skutečnou útěchu, a z bolesti nad ztrátou milovaného člověka se tak začali postupně zotavovat.

Otázky k rozpravě

◻ Myslíš, že je přirozené pociťovat zármutek, když nám zemřel někdo, koho jsme milovali?

◻ Jaké pocity může prožívat ten, kdo je zarmoucený, a proč?

◻ Například jak se může zarmoucený mladý člověk vyrovnat se svými pocity?

◻ Jak můžeš potěšit přítele, který ztratil toho, koho miloval?

[Praporek na straně 128]

„Ve skutečnosti jsem se nesmířila s tím, že už tady není. . . Bezděčně si říkám: ‚Budu to muset mamince vyprávět.‘ “

[Praporek na straně 131]

„Když maminka zemřela, občas mě napadalo: ‚Vůbec jsi nám neřekla, že zemřeš. Prostě jsi zmizela.‘ Měla jsem pocit, že jsem opuštěná.“

[Obrázek na straně 129]

„To přece není pravda!“

[Obrázek na straně 130]

Když jsme ztratili milovaného člověka, potřebujeme soucitnou pomoc