3. studie

Bible — Naše základní učebnice

1, 2. Kdy začalo a kdy skončilo sepisování Bible a v jakém rozsahu je rozšířena?

¹ Bible je naší základní učebnicí ve škole teokratické služby a jako služebníci dobré zprávy bychom ji měli dobře poznat. Musíme vědět, jak vznikla, co obsahuje a jak jí používat.

² Začátek psaní Bible se datuje od roku 1513 př. n. l., kdy bylo Mojžíšovi nařízeno, aby začal provádět záznamy. Téměř po šestnácti stoletích, koncem prvního století n. l., dokončil své psaní apoštol Jan, a biblická zpráva byla uzavřena. Dnes je Bible dostupná, celá nebo některé její části, v asi 2 000 jazycích. Jen málo knih se rozšíří v miliónovém nákladu, ale Bible byla vytištěna v miliardách výtisků. V tom se jí žádná jiná kniha nevyrovná. Pouhé sepsání náboženské knihy, která se uchovala po staletí a která má cenu v očích miliónů, nedokazuje ovšem její božský původ. Musí nést jasné a průkazné stopy božského autorství, dokazující, že byla inspirována Bohem. Pečlivé zkoumání Bible přesvědčí upřímného člověka, že Bible takové znaky opravdu má.

3, 4. V jaké podobě byla Bible původně sepsána a kdy byla rozdělena do kapitol a veršů?

³ Bible byla původně sepsána v hebrejštině, aramejštině a řečtině a v té podobě, jak ji dnes známe, má šedesát šest knih. Přesný počet knih sám o sobě není významný (některé knihy mohou být spojeny nebo ponechány samostatně), a není významné ani určité pořadí, ve kterém následují. Knihy zůstávaly jako oddělené svitky ještě dlouho po tom, kdy biblický kánon neboli soupis inspirovaných knih byl uzavřen, a nejstarší soupisy se liší co do pořadí, ve kterém jsou knihy uvedeny. Co je ale velmi důležité, je skutečnost, které knihy jsou do Bible zahrnuty. Ve skutečnosti jen ty knihy, které dnes do kánonu patří, jasně splňují všechny znaky inspirovanosti. Snahy zařadit do Bible i jiné spisy vyvolávaly odedávna odpor.

⁴ Bible byla původně sepsána jako souvislé, nepřerušované řádky písmen. Teprve v devátém století n. l. byl vynalezen systém oddělování vět pomocí znamének. Hlavní rysy našeho dnešního systému interpunkce se začaly používat v patnáctém století n. l. jako důsledek  zavedení tisku. Ani rozdělení Bible na kapitoly a verše (Překlad krále Jakuba má 1 189 kapitol a 31 102 veršů) nepochází od původních pisatelů. Vzniklo až o staletí později. Židovští učenci, masoreti, rozdělili Hebrejská písma do veršů. Pak ve třináctém století n. l. bylo připojeno rozdělení na kapitoly.

5, 6. V jakém smyslu je Bible inspirována a čím je možné vysvětlit rozdílný sloh spisů, které obsahuje?

⁵ Inspirovaný soubor knih. Při záznamu Jehovových inspirovaných slov sloužilo jako sekretáři jedinému velkému Autorovi asi čtyřicet různých jednotlivců. „Celé Písmo je inspirováno Bohem“ a to se vztahuje i na spisy Křesťanských řeckých písem spolu s ‚ostatními Písmy‘. (2. Tim. 3:16; 2. Petra 3:15, 16) „Inspirací“ se zde nemíní pouhé podnícení rozumu a citů k vyššímu stupni výkonu (jak se to často říká o světských umělcích a básnících), ale vytvoření neomylných spisů, které mají stejnou autoritu, jako kdyby byly napsány samotným Bohem. Bůh nechal svého vlastního ducha působit na věrné muže, které pro záznam věcí použil pod svým vedením. Z tohoto důvodu mohl apoštol Petr prohlásit: „Vždyť v žádné době nebylo proroctví proneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“ (2. Petra 1:21) Alespoň v jednom případě však byla zpráva poskytnuta v psané podobě samotným Bohem. Bylo to Deset přikázání, která Bůh dal Mojžíšovi na dvou ‚kamenných tabulkách popsaných Božím prstem‘. — 2. Mojž. 31:18.

⁶ V některých případech byly informace předávány slovo za slovem, ústním příkazem. (2. Mojž. 34:27) Proroci často obdrželi zvláštní poselství, která měli předávat. (1. Král. 22:14; Jer. 1:7) Je ale zřejmé, že lidé, kterých Bůh použil pro záznam Písma, nezaznamenávali vždy jen diktovanou látku. Například Jan obdržel Zjevení prostřednictvím Božího anděla „ve znameních“ a bylo mu řečeno: „Co vidíš, napiš do svitku.“ (Zjev. 1:1, 2, 10, 11) Bůh tedy zřejmě uznal za vhodné ponechat pisatelům Bible výběr slov a výrazů, aby popsali svá vidění, zatímco on sám si nad nimi ponechal dostatečný dohled, takže konečný výsledek byl přesný a vhodný pro jeho záměr. (Kaz. 12:10) To nepochybně vysvětluje odlišnost slohu, která je zřejmá v jednotlivých knihách Bible.

7. Kdo byli někteří pisatelé Hebrejských písem a jaké požadavky pro pravé proroky všichni splňovali?

⁷ Ve světle vnitřních důkazů je nepochybné, že Mojžíšovy spisy byly inspirovány Bohem. Nebyla to Mojžíšova  myšlenka, aby se stal vůdcem Izraelitů. Mojžíš tento návrh nejprve odmítl. (2. Mojž. 3:10, 11; 4:10–14) To Bůh sám pozvedl Mojžíše a dal mu zázračné síly. I kněží, kteří pěstovali magii, museli uznat, že to, co Mojžíš dělal, pochází od Boha. (2. Mojž. 4:1–9; 8:16–19) V poslušnosti Božích příkazů a v síle svatého ducha byl Mojžíš pohnut k tomu, aby nejprve mluvil a pak sepsal část Bible. (2. Mojž. 17:14) Po Mojžíšově smrti byly připojeny spisy Jozua, Samuela, Gada a Natana. (Jozue, Soudci, Rut, 1. a 2. Samuelova) Králové David a Šalomoun rovněž přispěli k rozrůstajícímu se kánonu Svatých písem. Pak přišli proroci od Jonáše k Malachiášovi a každý přispěl k biblickému kánonu. Každý z nich musel také odpovídat požadavkům pro pravé proroky, jak je vymezil Jehova: Mluvili v Jehovově jménu, jejich proroctví se plnila a obraceli lid k Jehovovi. — 5. Mojž. 13:1–3; 18:20–22.

8. Jaký je nejpádnější důkaz kanonicity Hebrejských písem?

⁸ Jako Jehova inspiroval muže ke psaní, tak pochopitelně i zařídil, aby tyto inspirované spisy byly shromážděny. Podle židovské tradice vykonaly tuto práci ruce Ezrovy, když se židovští vystěhovalci znovu usídlili v Judeji. Ezra byl způsobilý pro tuto práci, protože byl sám jedním z inspirovaných biblických pisatelů a knězem a také ‚zručným opisovačem v Mojžíšově zákoně‘. (Ezr 7:1–11) Kánon Hebrejských písem byl pevně stanoven koncem pátého století př. n. l. Obsahoval tytéž spisy, které máme dnes a které jsou nyní rozděleny na třicet devět knih. Žádný koncil nebo lidská rada je neučinily kanonickými; od samého počátku měly božské schválení. Nejpádnějším svědectvím o kanonicitě Hebrejských písem jsou nezpochybnitelná slova Ježíše Krista a pisatelů Křesťanských řeckých písem. Ačkoli volně používali inspirovaných Hebrejských písem, nikdy necitovali z apokryfních knih. — Luk. 24:44, 45.

9, 10. Jaké máme ujištění, že knihy Křesťanských řeckých písem skutečně patří do biblického kánonu?

⁹ Sepsání a shromáždění dvaceti sedmi knih Křesťanských řeckých písem bylo podobné. Kristus „dal dary v podobě lidí“, ano, „dal některé jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele“. (Ef. 4:8, 11–13) Pod působením Božího svatého ducha oznámili křesťanskému sboru pravé nauky. Ježíš své apoštoly ujistil, že Boží duch jim pomůže  tím, že je bude vyučovat a vést a vyvolá v jejich mysli věci, které od něho slyšeli, a také jim odhalí budoucí věci. (Jan 14:26; 16:13) To zaručuje jejich evangeliím věrohodnost a přesnost.

¹⁰ Skutečnou zkouškou kanonicity však není to, kolikrát nebo kterým neapoštolským pisatelem byla nějaká kniha citována. Obsah knihy samotné musí poskytnout podklady pro to, že je výtvorem svatého ducha. Proto nemůže podporovat pověrčivost, démonismus nebo uctívání tvorů. Musí být v naprostém souladu s ostatními částmi Bible. Každá kniha musí odpovídat božskému „vzoru zdravých slov“ a shodovat se s naukami Ježíše. (2. Tim. 1:13) Apoštolové jednoznačně mluvili s božskou autoritou. Díky svatému duchu měli schopnost ‚rozlišovat, zda inspirované výroky‘ pocházely od Boha, nebo ne. (1. Kor. 12:4, 10) Se smrtí Jana, posledního apoštola, tento spolehlivý řetěz božsky inspirovaných mužů skončil. A tak byl biblický kánon uzavřen Zjevením, Janovým evangeliem a jeho dopisy. Šedesát šest knih naší Bible dosvědčuje svým souladem její jedinečnost a doporučuje nám ji jako skutečné Jehovovo slovo inspirované pravdy.

11. Jaké informace, člověku jinak nedostupné, obsahuje Bible?

¹¹ Obsah. Bible obsahuje informace, které by člověku jinak nebyly dostupné. Zpráva v 1. Mojžíšově například zachycuje stvoření země; předkládá informace o událostech, které nastaly dříve, než se objevil člověk. (1. Mojž. 1:1–31) Bible také vypráví o rozhovorech, které se odehrály v nebesích a které by žádné lidské ucho nemohlo slyšet, pokud by to Bůh neumožnil. — Job 1:6–12; 1. Král. 22:19–23.

12, 13. Co poznáváme z Písma o Jehovovi a Ježíši Kristu?

¹² A co je nejdůležitější, Bible nás seznamuje s Jehovou. Vypráví podrobně o zázračných viděních, kterými Jehova obdařil své služebníky. (Dan. 7:9, 10) Bible nás také seznamuje s Božím jménem „Jehova“, které se v masoretském textu Hebrejských písem vyskytuje více než 6 800krát. V Bibli poznáváme Jehovovy vynikající vlastnosti, jako lásku, moudrost, spravedlnost, milosrdenství, trpělivost, velkorysost, dokonalost v poznání, neměnnost. (2. Mojž. 34:6, 7) Dále Bible hodně vypráví o Božím Synu a o důležitém místě, které tento Syn zaujímá v Božím záměru. (Kol. 1:17, 18; 2:3; 2. Kor. 1:20) Když byl na  zemi Boží Syn, byl schopen více než kdokoli jiný obeznámit nás s Jehovou. Neboť mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ — Jan 14:9.

¹³ V Bibli jsou odhaleny podrobnosti o tom, jak se rozvíjí Boží záměr se zemí. Všechna předpověděná požehnání pro poslušné lidi se soustřeďovala na zaslíbeného zachránce, kterého Jehova povolá. V edenské zahradě byl Bohem označen jako „semeno“ Boží ženy. (1. Mojž. 3:15) Po čase Bůh slíbil, že Semeno přijde prostřednictvím Abrahama. (1. Mojž. 22:18) Ukázal, že zaslíbený Zachránce bude věčný král a kněz „podle způsobu Melchizedeka“. (Žalm 110:4; Hebr. 7:1–28) Dal Izraeli zákonnou smlouvu s jejím kněžstvem a oběťmi a to všechno bylo „stínem budoucích dobrých věcí“. (Hebr. 10:1; Kol. 2:17) Davidovi bylo slíbeno, že království navždy zůstane v jeho rodině. (2. Sam. 7:11–16) A dědic tohoto slibu a ten, ke kterému směřovala i všechna ostatní proroctví o Vykupiteli, se objevil jako Ježíš Kristus. Od první do poslední stránky Bible je pozornost zaměřena na hlavní námět inspirovaných spisů — Boží Království v rukou Ježíše Krista jako prostředku, který Jehova opatřil pro vykonání svého záměru.

14–17. Proč mají pro nás dnes velkou cenu biblická proroctví a rady o mravnosti?

¹⁴ Bible je vynikající i jako prorocká kniha. Vysvětluje historické události a ukazuje, proč proběhly právě oním způsobem. (Luk. 19:41–44) Ukazuje budoucnost všech současných světských vlád. (Dan. 2:44) Vysvětluje události našich dnů; ukazuje, že žijeme v předpověděném čase konce tohoto starého světa a že Bůh brzy vymýtí všechno zlé. — 2. Tim. 3:1–5; Žalm 37:9, 10.

¹⁵ Bez Bible bychom neznali skutečný smysl života. (Kaz. 12:13) Je z ní zřejmé, že člověk není výtvorem slepé náhody, ale že je stvořen Bohem, který má láskyplný záměr s lidstvem. A vysvětluje, jaká je dnes Boží vůle vzhledem k nám a jak můžeme nalézt skutečné uspokojení v životě. — Zjev. 4:11; 1. Tim. 2:3, 4; Žalm 16:11.

¹⁶ Lidské dějiny ukazují, že člověk nemůže bez Boha úspěšně řídit své kroky. Jedině Bible poskytuje vedení, které člověk potřebuje. Dává vodítko v mravním ohledu, protože ukazuje, co Bůh zavrhuje, a co schvaluje. (Gal. 5:19–23) Prokazuje se jako nejpraktičtější pomůcka  uprostřed světa, který ztratil morální zábrany. Pomáhá nám získat Boží pohled na věci a na to, jak se mu líbit. A ukazuje nám cestu k věčnému životu v Božím novém světě. — Jan 17:3.

¹⁷ Není již dost zřejmé, proč by tato Kniha knih měla být základní učebnicí našeho studia? Více než kdo jiný jsou křesťané dychtiví prozkoumat tuto Knihu, jejímuž Autorovi řekl Boží Syn: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17) Proto Bible zaujímá první místo ve studijní náplni školy teokratické služby.

[Studijní otázky]