21. kapitola

Vřelé uvítání pro ty, kteří se vracejí

1. O jakém druhu lidí se hovoří v této kapitole?

JE MNOHO lidí, kteří kdysi měli natolik poznání biblické pravdy, aby věděli, že Jehova je pravý Bůh, a aby porozuměli věcem z jeho předsevzetí. Nejsou sice svědky Jehovovými, ale snad se svědky studovali Bibli. Nebo snad byli svědky jejich rodiče. Mnozí z nich se účastnili shromáždění v sálu království. Snad se i podíleli na zvěstování poselství o království jiným. Neoddali však své životy činění Boží vůle. Proč ne?

2. (a) Proč se vzdálili od Jehovovy organizace? (b) Proč si začínají přát, aby byli zase zpátky?

² Svět nabízí lákadla, po nichž snad touží, věci, o nichž si myslí, že zvýší jejich potěšení ze života. Odcházejí proto od Jehovovy organizace a hledají taková lákadla. Časem si však někteří z nich uvědomí, že nenašli to, co hledali. Procitnou a uvědomí si, že zahynou se světem, budou-li tak pokračovat. Nezapomněli na bezpečí a duchovní hojnost v Jehovově „domě“ a chtějí se tam vrátit. Přijme je však Jehova?

 NÁVRAT MARNOTRATNÉHO SYNA

3. (a) Jak popsal podobnou situaci Ježíš v podobenství o marnotratném synovi? (b) Koho znázorňuje otec?

³ Odpověď napovídá známé Ježíšovo podobenství o marnotratném synovi. Jako znázornění vyprávěl Ježíš o člověku, který měl dva syny. Mladší syn požádal svého otce o svůj podíl z majetku. Když jej dostal, šel do vzdálené země, kde všechno bezstarostně utratil rozmařilým životem. Jednal tedy marnotratně. Když tu zemi postihl hlad, byl mladík v zoufalé nouzi nucen pást vepře, ale nebylo mu dokonce ani dovoleno jíst jejich krmení. Otřesen problémy, jež ho zavalily, vzpamatoval se. Vybavil si, jak dobrý život měli i nádeníci v domě jeho otce, a rozhodl se, že se vrátí. Uznal svou hříšnou dráhu a požádal, aby byl přijat zpět ne jako syn, ale jako najatý sluha. (Lukáš 15:11–19) Dovolí mu však otec, aby se vrátil po všem, co udělal? Jak bude pohlížet na návrat takové osoby Jehova, jehož představuje otec v tomto podobenství?

4. Jak přijal otec syna, který se vrátil?

⁴ Ježíš živě zobrazil Jehovovy pocity, když pokračoval: „Zatímco byl [mladší syn] ještě daleko, jeho otec ho zahlédl a byl pohnut lítostí a běžel a padl mu okolo krku a něžně ho políbil. Pak mu syn řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Již nejsem hoden nazývat se tvým synem. Udělej mne jedním ze svých nádeníků.‘ Ale otec řekl svým otrokům: ‚Vyneste rychle to nejlepší roucho a oblečte mu je a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. A přiveďte vykrmeného mladého býka, poražte ho a jezme a potěšme se, protože tento můj syn byl mrtev, ale opět ožil; byl ztracen, ale našel se.‘ A začalo je to těšit.“ — Lukáš 15:20–24.

JAK PLATÍ TO PODOBENSTVÍ DNES?

5. (a) Koho znázorňoval starší syn v Ježíšově podobenství? (b) Koho tedy představoval mladší, marnotratný syn?

⁵ V tomto znázornění starší syn, prvorozený, odpovídá „sboru prvorozených, kteří byli zapsáni v nebesích“. (Židům 12:23) A co mladší syn? Musí představovat nějakou jinou skupinu než „malé stádo“, které  má nebeskou naději. Ne všichni z Pánových „jiných ovcí“ odpovídají popisu mladšího syna, ale někteří ano. Již předtím, než se od roku 1935 stalo shromažďování „jiných ovcí“ tak očividné, byly zde osoby, které věděly, že Jehova je pravý Bůh. Věděly o naději na pozemský život pod jeho královstvím a neživily v sobě pomyšlení, že by patřily ke „sboru prvorozených“ s nebeskými nadějemi. Místo aby se však oddaly Jehovově službě, ponořily se do světských zájmů. Vzaly „prostředky k živobytí“, které jim Bůh dopřál, čas a život, který jim dal, a užívaly je k sobeckému sebeuspokojování. Ale v roce 1935, když Jehovovi služebníci poprvé jasně porozuměli totožnosti „velkého zástupu“, mnozí, kteří odpovídali mladšímu synovi, se nabídli z celého srdce k službě v Otcově domě. Byl to čas radování, jaký popsal Ježíš ve svém podobenství.

6. Jak projevily ve splnění některé osoby postoj staršího syna, ale platilo to o celém ostatku?

⁶ Je pravda, že v tomto čase každý nesdílel radost nad příchodem třídy představované mladším synem. Ježíš ve svém podobenství naznačil, že to tak bude. Ale ne všichni zbývající z „malého stáda“ projevili takového ducha a Ježíš ve svém znázornění nechal i těm, kteří zprvu cítili nelibost, otevřenou cestu, aby se podíleli na radosti, kterou má sám Jehova, když takoví hříšníci opravdu činí pokání. — Lukáš 15:7, 10, 25–32.

7, 8. (a) Co způsobilo v nedávných letech, že se jiní vzdálili od Jehovovy domácnosti? (b) V jakých ohledech se někteří cítili jako marnotratný syn? (c) Proč by se měli vrátit?

⁷ Od oněch událostí v polovině třicátých let si uvědomili i jiní, že se také v jistých ohledech podobají marnotratnému synovi. Jsou dobře obeznámeni s Jehovovou duchovní domácností, jeho viditelnou organizací, ale jejich způsob života je od ní odvedl daleko, jakoby do „vzdálené země“. Nestaví se proti Jehovovým služebníkům, ale jejich způsob života není ve shodě s normami Božího slova. Možná, že si vybudovali celý svůj život okolo své světské práce a sebe samých, ale nepřipisovali patřičnou váhu svým závazkům před Bohem a vážnosti doby, v níž žijeme. Někteří se pohoršili nedokonalostmi jiných, kteří tehdy byli spojeni se sborem, a nečekali, až Jehova věci napraví. Ale do jakých podmínek se ti všichni dostali, když se izolovali od domácnosti víry?

 ⁸ Časem si někteří uvědomili, že duchovně zbídačeli. Vidí, že žádná krátká údobí rozkoše, která prožili, jim nepřinášejí trvalé štěstí. Shledávají snad také, že za svůj způsob života musí platit tělesnou, citovou i duchovní újmou. Cítí vnitřní prázdnotu jako všichni, kteří jsou bez Boha a nemají žádnou naději. (Efezanům 2:12) Uvědomují si, že jediný čas, kdy byli skutečně šťastní, byl v Jehovově „domě“. Chtějí se vrátit. Měli by? Jaký z toho budou mít užitek, jestliže zůstanou dál ve svém zbídačelém stavu? Otálení by mohlo vést k pohromě. Jestliže budou dále lnout ke světu, až ten bude zničen, ztratí život.

9. (a) Proč si Jehova přeje, aby se takové osoby vrátily? (Ezekiel 18:23) (b) Co se od nich žádá?

⁹ Mohou se však takové osoby vrátit? Jehova je vřele zve, aby se vrátily, a jeho viditelná organizace láskyplně pomáhá těm, kdo to udělají. (Zecharjáš 1:3, 4) Co je nutné? Jak ukazuje Ježíšovo podobenství, musí se vzpamatovat, chopit se iniciativy k návratu a uznat, že zhřešili proti Bohu. Jestliže pěstovali hrubě nekřesťanské chování, musejí starším podat přesvědčivé důkazy, že tohoto způsobu života zanechali a že činí upřímné pokání. Jejich opravdovou touhou musí nyní být, aby sloužili Jehovovi jako součást jeho viditelné organizace. (Lukáš 15:18–21; Přísloví 28:13) Jestliže je to opravdu v jejich srdci, mohou si být jisti, že vyvolá velkou radost, opustí-li své špatné cesty a myšlenky a vrátí se k Jehovovi. (Izajáš 55:7) Má-li však mít jejich radost delší trvání, než je pouhé potěšení z vřelého přijetí v sále království, je zapotřebí opětovného zdravého duchovního budování.

BUDOVAT NA ZDRAVÉM ZÁKLADĚ

10. (a) Jaký postoj k Jehovovým požadavkům si musejí vypěstovat kající lidé? (b) Jak mohou pěstovat důvěrný osobní vztah k Jehovovi?

¹⁰ Pro každého, kdo se vrací do Jehovovy domácnosti, je zejména důležité, aby se dobře obeznámil s různými stránkami Jehovovy osobnosti a pěstoval důvěrný osobní vztah k Bohu. Je třeba, aby si uvědomil, že všechno,  co od nás Jehova požaduje, je skutečně pro naše vlastní dobro. Jeho přikázání neubírají radosti ze života, ale naopak nás ochraňují, abychom nečinili to, co snad na okamžik vzruší, ale nakonec vede k hořké žni. (Izajáš 48:17; Galaťanům 6:7, 8) Když nás ukázňuje, je to z lásky k nám. (Přísloví 3:11, 12) Osobní studium spolu s rozjímáním o tom, co jsme se naučili, vážná modlitba a pravidelná účast na shromážděních nám pomůže, abychom k němu vzhlíželi o vedení ve všem, co děláme. — Přísloví 3:5, 6.

11. Jak pomůže těm, kteří sešli z cesty, když (a) v sobě pěstují nenávist ke špatnosti? (b) hledají porozumění? (c) důsledně uplatňují božské normy? (d) se učí uvažovat o konečném výsledku toho, co mají v plánu? (e) projevují milující zájem o druhé?

¹¹ Ti, kteří sešli z cesty, snad věděli, co je správné a co nesprávné. Nyní si však musejí také vypěstovat nenávist k špatnosti a musejí v tom pokračovat tak dlouho, dokud je špatnost bude obklopovat. (Žalm 97:10) Dostanou v tom pomoc, jestliže nebudou hledat jen poznání, ale také porozumění. V první řadě to znamená vidět všechny věci ve vztahu k Bohu. Je třeba, abychom rozeznali různé prostředky, jimiž nás poučuje, a jak naše reakce na jeho rady ovlivňuje náš vztah k němu. (Přísloví 4:7; 9:10) Musíme ocenit důležitost důslednosti a stálého uplatňování Jehovových norem ve všem, co děláme. (Titovi 2:11, 12; 1. Tesaloničanům 4:7) Je také třeba dbát, abychom se nenechali svést jen okamžitým potěšením, ale brali v úvahu konečný výsledek svých rozhodnutí. (Srovnej Přísloví 20:21; 23:17, 18; Židům 11:24–26.) Měli bychom mít i milující zájem o to, jak naše slova a jednání působí na druhé. — Římanům 15:1, 2.

12. (a) Co bychom měli vědět o satanovi a jeho metodách, aby to působilo k naší ochraně? (b) Co musíme dělat, abychom v tomto boji zvítězili?

¹² Jako křesťané budeme velmi posíleni, když si uvědomíme, že jsme v duchovní válce. Naším hlavním protivníkem je satan ďábel se svými démony. Všemožnými prostředky se nás snaží odvést od životně důležitého díla království, které nám svěřil Jehova. Jeho cílem je, aby nás odvedl od Jehovových norem a abychom se stali částí světa, jehož je on panovníkem. Jeho nástrahy  často působí na naše přirozené touhy (po štěstí, tělesném pohodlí, lásce a náklonnosti), on však usiluje o to, abychom takovým touhám buď dali přednost, která nesplní jejich účel, nebo abychom je uspokojovali nepatřičnými způsoby. Jedině když budeme plně používat duchovní výzbroj, kterou opatřuje Bůh, můžeme v tomto boji o svůj duchovní život vyjít jako vítězové. — Efezanům 6:11–18.

13. (a) Jak můžeme nalézt občerstvení pro své duše? (b) Proč nás může skutečně obšťastnit, jestliže sloužíme Jehovovi tak, jak to dělal Kristus?

¹³ Ježíš řekl, že nalezneme osvěžení pro své duše, jestliže přijdeme k němu a vezmeme na sebe jeho „jho“. (Matouš 11:29, 30) Vzít na sebe „jho“ znamená sloužit. Ale sloužit Jehovovi a napodobit tak jeho Syna přináší pravé osvěžení. Jak to? Protože to dává skutečnou svobodu. Už potom nejsme otroky hříchu, v jeho nevolnictví; už neděláme věci, o kterých víme, že bychom je neměli dělat, a snad si přejeme je nedělat. (Jan 8:32, 34–36) Jestliže je naše křesťanská osobnost vybudována na Ježíši Kristu jako základu, budeme oceňovat jeho úlohu v Jehovově předsevzetí, budeme mu naslouchat a učit se od něho. Bylo mu potěšením činit Boží vůli. My se to také naučíme. (Jan 4:34; Žalm 40:8; 40:9, „KB“) Protože budeme lpět na Božích mravních normách, budeme se moci těšit z čistého svědomí. Místo abychom žili jen sami pro sebe, prožijeme štěstí, které pochází z dávání. (Skutky 20:35) Náš život bude mít skutečný smysl. Především ale budeme mít radost z vědomí, že máme schválení samotného Jehovy, Otce všech, kteří se stávají jeho syny. — Přísloví 10:22.

[Studijní otázky]