Proč máme mít zájem o to, co se stane s jinými lidmi?
15. kapitola
Proč máme mít zájem o to, co se stane s jinými lidmi?
1. (a) Proč mnoho lidí došlo k závěru, že by se měli starat jen sami o sebe a neměli se příliš zajímat o druhé? (b) K čemu to vede?
NESOBECKÝ zájem o jiné lidi je dnes vzácný. Je pravda, že jsme se všichni narodili se schopností milovat. Jestliže však člověk zjistí, že se druzí snaží nečestně jej využívat nebo že špatně chápou jeho snahu projevovat lásku, může dojít k závěru, že je nejlépe starat se prostě jen sám o sebe. Lidem, kteří pro sobecké výhody využívají druhé, se často po hmotné stránce velmi dobře daří a ti, kteří je pozorují, mohou se domnívat, že to je cesta k úspěchu. To vede k tomu, že většina lidí má velmi málo skutečných přátel, mají-li vůbec nějaké. Panuje duch nedůvěry a vzájemného podezírání. Co je příčinou tohoto neblahého stavu?
2. (a) Jak Bible objasňuje kořen tohoto problému? (b) Co to znamená „znát“ Boha?
2 Není láska; taková láska, která se upřímně zajímá o trvalé štěstí jiných lidí. A proč není? Bible nás vede přímo ke kořenu této otázky a říká: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8) Ano, je pravda, že existují sobečtí lidé, kteří vyznávají, že věří v Boha, a dokonce i chodí do kostela. Ve skutečnosti však Boha neznají. „Znát“ Boha znamená dobře znát jeho osobnost, uznávat jeho autoritu a potom jednat v souladu s tím. (Jeremiáš 22:16; Titovi 1:16) Abychom tedy měli pravou radost ze života, která je možná jen tehdy, jestliže štědře projevujeme lásku a zároveň ji přijímáme od druhých, musíme dobře poznat Boha a uplatňovat to, co se učíme.
3. Jak Bůh vynikajícím způsobem projevil svou lásku k lidstvu?
3 „Tím byla v našem případě zjevena Boží láska, protože Bůh vyslal svého jednozplozeného Syna do světa, abychom skrze něho získali život,“ napsal apoštol Jan. „Láska je v tom, ne že my jsme [nejprve] milovali Boha, ale že On miloval nás, a vyslal svého Syna jako smírčí oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže nás Bůh takto miloval, i my sami jsme povinni navzájem se milovat.“ (1. Jana 4:9–11) Bůh se nedal odradit a nepřipustil, aby nelaskavé chování lidí potlačilo jeho vlastní lásku. Tak je v Římanům 5:8 řečeno: „Bůh nám doporučuje svou lásku tím, že ještě když jsme byli hříšníky, Kristus za nás zemřel.“
4. Co proto osobně cítíš k Bohu?
4 Kolik je lidí, které miluješ tak, že bys byl ochoten položit za ně život — lidí, kteří pro tebe nikdy nic neudělali? Jsi-li otcem nebo matkou a přirozená náklonnost tě vede k tomu, abys chránil život svého dítěte i za cenu svého vlastního života, za koho bys pak nechal své dítě zemřít? To je láska, kterou nám prokázal Bůh. (Jan 3:16) Jaký cit k Bohu v tobě vyvolává tato skutečnost? Jestliže si skutečně vážíme toho, co pro nás Bůh učinil, zjistíme, že poslouchat jeho příkazy není žádným břemenem. — 1. Jana 5:3.
5. (a) Jak zní „nové přikázání“, které dal Ježíš svým učedníkům? (b) Jak je s ním spojena naše oddanost Bohu jako panovníku? (c) Co bychom měli dělat pro ty, kteří s námi slouží Bohu?
5 Jeden z těchto příkazů dal Ježíš svým učedníkům v noci před svou smrtí. Měl je označit jako osoby, jež se liší od ostatních světských lidí. Řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali.“ Toto přikázání bylo „nové“ v tom smyslu, že je učilo, aby milovali jiné nejenom jako sami sebe, ale podle Ježíšových slov „jako jsem já miloval vás“. To znamenalo, že by měli být ochotni dokonce i za sebe navzájem položit život. (Jan 13:34, 35; 1. Jana 3:16) Projevujeme-li takovou lásku, dáváme tím také najevo svou oddanost Bohu. Jak to? Protože tím dokazujeme, že ďábel je lhář, který lživě tvrdil, že žádný člověk nebude dále poslouchat Boha, bude-li ohrožen jeho vlastní život, jeho duše. (Job 2:1–10) Poslušnost tohoto „nového přikázání“ zde zřejmě vyžaduje, abychom se navzájem o sebe hluboce zajímali. Znamená to, abychom nelitovali žádné námahy a abychom byli ochotni nasadit i svůj vlastní život, abychom poskytli jiným Božím služebníkům duchovní a hmotnou pomoc, jestliže je to třeba. — Jakub 1:27; 2:15, 16; 1. Tessalonicenským 2:8.
6. Komu bychom ještě měli prokazovat lásku a proč?
6 Laskavé skutky bychom však neměli projevovat pouze spoluvěřícím. Kristus zemřel za svět lidí, tudíž nejen za ty, kteří se stali jeho učedníky v době jeho pozemské služby. Proto nás svaté Písmo nabádá: „Pokud k tomu ještě máme příhodný čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galatským 6:10) Máme k tomu ve svém každodenním životě mnoho příležitostí. Nejsme-li v prokazování lásky jiným malicherní, ale štědří a velkomyslní, dokazujeme, že jsme skutečně „synové svého Otce, který je v nebesích, neboť On působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými lidmi i nad dobrými, a dává déšť na spravedlivé i na nespravedlivé“. — Matouš 5:43–48.
ÚCTA K JINÝM A K JEJICH MAJETKU
7. Co může snadno ovlivnit náš způsob jednání s lidmi a s jejich majetkem?
7 Žijeme uprostřed nelaskavého světa. Snad si také uvědomuješ, že ses nechoval k jiným vždy tak ohleduplně, jak bys měl. I ti, kteří vědí, co je správné, snadno přijmou špatné zvyky od těch, s nimiž jsou nějak spojeni. (1. Korintským 15:33) Jestliže tedy někdo chce sloužit Bohu, je nutné, aby se svědomitě snažil ,přetvořit svou mysl‘. (Římanům 12:1, 2) Musí změnit svůj postoj k ostatním i k jejich majetku.
8. (a) Z čeho je patrná rozšířená neúcta k majetku druhých? (b) Která biblická slova, jsou-li použita, odvrátí člověka od takového jednání?
8 Jsou místa, kde se otřesně znevažuje majetek druhých. Jen pro „vzrušení“ ničí mladiství soukromý i veřejný majetek nebo svévolně znehodnocují věci, které druzí získali těžkou prací. Jiní, kteří se snad pohoršují nad takovým vandalismem, ještě k němu přispívají, když pohazují odpadky v parcích, na ulicích a ve veřejných budovách. Je takové jednání projevem lásky? Je v souladu s Ježíšovým napomenutím: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, musíte stejným způsobem činit jim“? (Matouš 7:12) Dokazuje člověk takovým chováním, že si přeje v souladu s Božím předsevzetím, aby se tato země stala rájem?
9. (a) Jak krádeže ovlivňují náš život? (b) Proč je krádež špatná v Božích očích?
9 Starost o život a majetek vede na mnoha místech lidi k tomu, že zamykají dveře, dávají mříže na okna nebo mají hlídacího psa: V obchodech je nutno zvyšovat ceny, aby se získala náhrada za ukradené zboží. Krádeže se staly něčím běžným; nemají však mít místo v životě lidí, kteří se připravují pro život v Božím novém pořádku. Ti se musí učit jednat způsobem, který přispívá k bezpečí jejich bližních. Bible ukazuje, že je ,darem od Boha‘, aby člověk mohl ,vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci‘. Proto je nesprávné chtít jej oloupit o výsledky jeho práce. (Kazatel 3:13; 5:18) Je mnoho lidí, kteří byli v minulosti nepoctiví, ale změnili se. Nejen že již nekradou, ale poznali, že je radostné rozdávat. (Skutky 20:35) Touží líbit se Bohu, a proto si vzali k srdci slova zapsaná v Efezským 4:28: „Ať zloděj více nekrade, ale raději ať koná tvrdou práci a pracuje svýma rukama na dobrém díle, aby měl co rozdělovat potřebným.“
10. (a) Jak můžeme svým způsobem řeči projevit ohled k druhým? (b) Co nám může pomoci, abychom se naučili projevovat lásku tímto způsobem?
10 Často lidem nechybí nic hmotného, ale potřebují, aby jim byla prokázána laskavost, a to zejména když se jim něco nedaří. Co je však obvyklejší, vyjde-li najevo něčí chyba nebo nedopatření? Není nic zvláštního, slyšíme-li výbuchy hněvu, křik, nadávky nebo ironické poznámky. I lidé, kteří uznávají, že to není správné, nedovedou ovládat svůj jazyk. Co nám pomůže zbavit se takového zvyku? V podstatě zde chybí láska a z toho je patrné, že je nutno poznat Boha. Jestliže člověk skutečně rozumí, jak velice milosrdně s ním Bůh jednal, nebude pro něho tak obtížné odpouštět jiným. Napodobuje-li Boží příklad, může dokonce začít hledat nějaký způsob, jak laskavě pomoci člověku, který jedná nesprávně, aby se mohl zlepšit. — Matouš 18:21–35; Efezským 4:31 až 5:2.
11. Proč bychom neměli mluvit s druhými potupně, i kdyby s námi jiní jednali nelaskavě?
11 Je pravda, že ostatní lidé snad v jednání s námi neuplatňují tuto vynikající radu z Božího slova. Ačkoli máme upřímné pohnutky, stává se někdy, že s námi jednají velmi špatně. Jak se potom zachováme? Bible nám dává radu: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej neustále zlo dobrem.“ (Římanům 12:17–21; 1. Petra 2:21–23) Neočekávaná laskavost z naší strany může skutečně ovlivnit jejich postoj a přimět je, aby projevili své lepší vlastnosti. Ať je jejich reakce jakákoli, můžeme si být jisti, že pokud se my sami přizpůsobíme Božím cestám, podporujeme Boží způsob panování, který je založen na lásce.
PŘEKONÁVAT RASOVÉ, NÁRODNOSTNÍ A SPOLEČENSKÉ PŘEDSUDKY
12, 13. Jak Bible pomáhá člověku překonat rasové, národnostní nebo společenské předsudky?
12 Člověk, který má pravou lásku k lidem, nedá se ovlivnit rasou, barvou pleti, národností nebo společenským postavením. Proč ne? Protože rozumí biblické pravdě, že Bůh „učinil z jednoho člověka všechny lidské národy.“ (Skutky 17:26) Všichni lidé jsou si tedy příbuzní, žádná rasa není dědičně nadřazena nad jinou.
13 Nikdo nemá důvod chlubit se svým původem, rasou, barvou pleti, národností nebo svým postavením v životě. „Všichni zhřešili a nedostává se jim Boží slávy.“ (Římanům 3:23) Aby lidé dosáhli spravedlnosti, musí se především spoléhat na Kristovu výkupní oběť. Bible ukazuje, že ti, kteří tak jednají a budou uchráněni v nadcházejícím „velkém soužení“, budou pocházet „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků.“ — Zjevení 7:9, 14–17.
14. Proč nějaká osobní špatná zkušenost není důvodem, abychom se zatvrdili vůči lidem určité rasy nebo národnosti?
14 Někdo se možná pokouší ospravedlnit svůj předsudek vzpomínkou na nějakou špatnou zkušenost, kterou učinil s příslušníkem určité rasy nebo národnosti. Měli bychom si však uvědomit, že se onoho nesprávného jednání nezúčastnili všichni lidé té rasy nebo národnosti. Navíc se stejného jednání jistě dopustila i řada lidí naší vlastní rasy nebo národnosti. Doufáme-li, že jednou budeme žít v Božím pokojném novém pořádku, musíme ze svého srdce odstranit jakoukoli pýchu, která by nás odcizovala od ostatních lidí.
15. Kdyby někdo pronesl nějaké poznámky o rase nebo národnosti, jež by urazily jeho spoluvěřícího, jak by to zapůsobilo na jeho vlastní postavení před Bohem?
15 Co máme v srdci, to se dříve nebo později projeví v naší řeči. Kristus Ježíš o tom řekl: „Ústa mluví z hojnosti srdce.“ (Lukáš 6:45) Co kdyby slova, v nichž se odráží předsudek vůči člověku jiné rasy nebo národnosti, přivedla ke klopýtání někoho, kdo projevoval zájem o Boží záchranné opatření? To by mělo vážné následky pro toho, kdo mluvil bez lásky. Kristus Ježíš před tím varoval slovy: „Ale kdokoli přivede ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří věří, pro takového by bylo lepší, kdyby mu byl dán kolem krku mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a kdyby byl skutečně svržen do moře.“ — Marek 9:42.
16. Jak Ježíš ukázal, že bychom měli nestranicky projevit svůj zájem o druhé?
16 Povinností křesťana je, aby se zajímal o jiné, bez ohledu na jejich rasu, národnost, nebo postavení. (Jakub 2:1–9) Ježíš o tom řekl výstižná slova: „Když připravuješ hostinu, pozvi chudé, chromé, kulhavé, slepé, a budeš šťasten, protože nemají nic, čím by ti odplatili.“ (Lukáš 14:13, 14) Projevujeme-li takový hluboký zájem o jiné lidi, dáváme tím najevo, že skutečně zrcadlíme Boží vlastnosti.
MILUJÍCÍ ZÁJEM O VĚČNÉ BLAHO JINÝCH
17. (a) Co je tím nejcennějším, o co se můžeme dělit s jinými? (b) Co by nás k tomu mělo podněcovat?
17 Náš zájem o druhé by se ovšem neměl omezovat na jejich nynější tělesné potřeby. Naše láska by také nebyla úplná, kdybychom jen laskavě jednali s lidmi všech ras, národností a postavení. Aby život těchto lidí měl skutečný smysl, potřebují poznání o Jehovovi Bohu a jeho předsevzetí. V modlitbě ke svému Otci Ježíš Kristus řekl: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Pokud jsi četl tuto knihu od začátku, víš, jak můžeš tuto cenu získat. Sám jsi viděl, co říká svaté Písmo o předpověděném „velkém soužení“ a o vnějších projevech, které potvrzují jeho blízkost. Víš, že Boží království je jediná naděje lidstva. Také druzí lidé potřebují toto životodárné poznání. Podněcuje tě láska k Jehovovi a k tvým bližním k tomu, aby ses s nimi chtěl dělit o poznání?
18. (a) Které dílo předpověděl Ježíš u Matouše 24:14 pro naše dny? (b) Jak bychom se měli dívat na svou účast v něm?
18 Když Ježíš mluvil o ,skonávání systému věcí‘, předpověděl: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ (Matouš 24:14) Jaká je to výsada zastupovat samotného Jehovu, svrchovaného panovníka vesmíru, jako jeden z jeho svědků! Příležitost podílet se na tomto zvláštním díle, jež předpověděl Boží Syn, nebude však již trvat příliš dlouho.
19. Proč bychom neměli připustit, aby nám nějaký pocit osobní neschopnosti bránil v účasti na tomto díle?
19 Uvažuješ-li o tom, že by ses účastnil tohoto díla jako jeden z křesťanských svědků Jehovových, měl by sis uvědomit, že to není řečnické nadání, jež otevírá srdce těch, kteří příznivě naslouchají dobrému poselství, ale že jejich srdce otevírá Bůh. (Skutky 16:14) Jestliže tě podněcuje ochotné srdce, pak tě Jehova může použít ke konání své vůle. Poselství pochází od něho a on působí, aby vedlo k výsledkům. (1. Korintským 3:6) Povšimni si, co řekl apoštol Pavel sám o sobě: „Skrze Krista máme tedy tuto důvěru k Bohu. Ne že bychom sami ze sebe byli dostatečně způsobilí, abychom se domnívali, že to pochází z nás samých, nýbrž naše dostatečná způsobilost pochází od Boha.“ — 2. Korintským 3:4–6.
20. (a) Bude každý reagovat příznivě na dobré poselství? (b) Proč konáme něco dobrého, jestliže kážeme lidem, kteří jsou lhostejní nebo dokonce projevují odpor?
20 Neměli bychom ovšem očekávat, že na dobré poselství bude každý příznivě reagovat. Mnozí lidé budou lhostejní; někteří budou odporovat. A přece se mohou změnit. Saul z Tarzu, který byl kdysi pronásledovatelem křesťanů, stal se horlivým apoštolem Ježíše Krista. (1. Timoteovi 1:12, 13) Ať to druzí vědí, nebo ne, přece potřebují poselství o království; proto bychom je měli předkládat opravdově. Musíme mít tedy hluboký zájem o své bližní, nejen sami o sebe. Takový zájem vyžaduje, abychom k jejich dobru vynaložili úsilí z celého srdce a abychom byli ochotni vynaložit své síly pro jejich trvalé štěstí. (1. Tessalonicenským 2:7, 8) I když nechtějí přijmout poselství o království, je vykonáno dobro. Je vydáno svědectví; Jehovovo jméno je vyvýšeno; probíhá „dělení“ lidí. — Matouš 25:31–33.
ZAJÍMEJ SE O TO, CO SE STANE S TVOU VLASTNÍ RODINOU
21. Jakou odpovědnost má hlava rodiny, pokud jde o duchovní blaho své vlastní rodiny?
21 Úsilí, které vynakládáš, abys pomohl jiným získat užitek z Jehovova laskavého opatření, nemělo by však být určeno pouze osobám mimo tvou vlastní domácnost. Hlava rodiny má například v první řadě povinnost ke své vlastní rodině. Její duchovní růst závisí na tom, jak hlava rodiny pečuje o pravidelné rozhovory o Božím slovu a o společné pravidelné studium Bible. A pokud je v otcových modlitbách za rodinu patrná hluboká oddanost a vděčnost, může to utvářet postoj celé rodiny.
22. Proč je důležité, aby otec vedl děti ke kázni, a z jakých pohnutek by tak měl jednat?
22 Jeho odpovědnost zahrnuje také prosazování kázně. Vzniknou-li problémy, je snad pro někoho pohodlnější nechat je bez povšimnutí. Jestliže však otec trestá jen v rozčílení nebo řeší-li problémy teprve tehdy, když už jsou vážné, pak zde něco chybí. V Přísloví 13:24 je řečeno: ,Otec, který miluje svého syna, ten ho vyhledává s kázní‘. Skutečně milujícím otcem je ten, kdo důsledně trestá, i když cítí na konci dne únavu. Je to další důkaz lásky, jestliže trpělivě něco svým dětem vysvětluje a bere zároveň ohled na jejich myšlenkové, citové i fyzické možnosti. (Efezským 6:4; Kolosenským 3:21) Jestliže jsi otec, máš takovou lásku ke svým dětem? Ochota nést takovou odpovědnost je důkazem, že člověk nemyslí jen na přítomnost, ale má na zřeteli i budoucí štěstí své rodiny. — Přísloví 23:13, 14; 29:17.
23. Jak může matka projevit hluboký zájem o duchovní blaho členů celé své rodiny?
23 Jestliže manželka spolupracuje se svým mužem v péči o duchovní stav rodiny, přispívá také ona podstatnou měrou k rodinnému štěstí. Stará-li se svědomitě o děti a dobře využívá svého času, aby utvářela jejich život způsobem, který se líbí Bohu, pak se to obvykle zrcadlí na jejich chování a postoji k ní. (Přísloví 29:15) I v případech, kdy v rodině není otec, pečlivé poučování z Bible, spojené se znamenitým příkladem, přináší dobré výsledky.
24. (a) Kterou spornou otázku by měl mít věřící vždy před očima, naráží-li na odpor svého manželského druha? (b) Jak by za takových okolností mohl prokázat skutečnou lásku nevěřícímu manželskému druhu?
24 Co však lze dělat v rodině, kde otec nepřijímá Boží slovo nebo snad dokonce působí své manželce těžkosti? Co by měla dělat? Jestliže miluje Jehovu, jistě se neodvrátí od Boha. Je to satan, který tvrdil, že lidé opustí Boha, dostanou-li se do osobních těžkostí, a taková žena jistě nechce jednat podle satanova tvrzení. (Job 2:1–5; Přísloví 27:11) Zároveň ji Bible povzbuzuje, aby prokazovala svému muži dostatečnou lásku v zájmu jeho věčného blaha. Kdyby se vzdala toho, o čem ví, že to je pravda, neprojevila by takovou lásku; to by pro oba bezpochyby vedlo ke ztrátě věčného života. Zůstane-li však pevná ve víře, může mu pomoci, aby dosáhl záchrany. (1. Korintským 7:10–16; 1. Petra 3:1, 2) A navíc, jestliže plní svůj manželský slib i v obtížných situacích, dokazuje hlubokou úctu k původci manželství, Jehovovi Bohu.
25. Jak se rozhodnutí rodiče dotýká budoucnosti jeho dětí?
25 Je ještě další vážný důvod, proč by ten z rodičů, který věří, měl zachovat věrnost Bohu i tehdy, musí-li čelit odporu; jsou to děti. Bůh se dívá s přízní na malé děti svých oddaných služebníků a ujišťuje, že tyto děti, pokud budou poslouchat, budou zachovány v nadcházejícím „velkém soužení“. Bůh ohleduplně považuje takové děti za „svaté“, i když pouze jeden z rodičů je služebníkem Jehovy Boha. (1. Korintským 7:14) Co však, jestliže se takový rodič vyhýbá své odpovědnosti a nekoná Boží vůli? Takový rodič by se tím vzdal schváleného postavení před Bohem nejen pro sebe, ale i pro své děti. (Židům 12:25) Jaká by to byla tragická ztráta!
26. Co je nutné, aby naše jednání vedlo k užitku nejen našemu, ale i ostatních?
26 Bez ohledu na to, z které strany uvažujeme o životě, je tedy zřejmé, že musíme myslet nejen sami na sebe, ale také na jiné. My sami pak pocítíme lásku druhých, učiníme-li svým zvykem nesobecky se o ně zajímat. (Lukáš 6:38) Abychom však prokazovali pravou lásku a nedali se svést krátkozrakým lidským uvažováním, musíme poznávat Jehovu Boha a mít k němu dobrý vztah. To však předpokládá, že učiníme osobní volbu.
[Studijní otázky]
