Náboženská horlivost — Užitečná nebo škodlivá?

PŘED nedávnem se ve Spojených státech dvě „velice, velice nábožné“ ženy tak modlily a postily za své příbuzné, až si přivodily smrt. V Indii se nechala jedna žena upálit před mnoha zvědavci na hranici, na níž spálili jejího zemřelého muže. Tak to totiž předpisuje nedávno zakázaný hinduistický rituál o spalování vdov. Taktéž v Indii se náboženští fanatici probodávali háky a chodili po žiletkách a na žhavém uhlí.

V Kanadě chtělo pět nábožných žen zapálit dům jednoho duchovního a také různé další domy kvůli náboženskému prokletí. V quayanském pralese spáchalo sebevraždu 900 přívrženců sekty Jima Jonese na příkaz svého vůdce.

V Severním Irsku a v Libanonu je náboženský fanatismus skutečným kořenem prolévání krve a občanské války. V uších mnoha lidí zní tedy slova „náboženská horlivost“ jako nepochybně něco zlého. Je náboženská horlivost ještě dnes žádoucí? Nebylo by lepší, kdyby lidé měli této horlivosti méně?

 Ježíš měl velikou horlivost. Můžeme to poznat z mnohého. Po svém křtu se úplně věnoval zvěstování dobrého poselství o Božím království. Dával z celého srdce a vždy byl ochotný pomáhat lidem, kteří k němu přicházeli. Zřekl se pohodlí a odmítal nabídky, které by mu přinesly světskou slávu. Vzal také na sebe trýznivou a pokořující smrt a dal tak „svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ — Matouš 20:28.

K Ježíšově náboženské horlivosti však také patřilo, že ‚nenáviděl bezzákonnost‘. (Židům 1:9) Směle proto odhalil židovské duchovní vůdce a označil je jako „slepé vůdce“ a jako „pokrytce“. (Matouš 23:15, 16) Kromě toho dvakrát vyhnal z chrámového území obchodníky, kteří uzavírali lichvářské obchody na úkor zbožných Židů, kteří navštěvovali chrám. Ježíšovo počínání proto připomnělo jeho následovníkům proroctví: „horlivost pro tvůj dům mne stráví.“ — Jan 2:13–17; Matouš 21:12.

Ježíšova horlivost byla v souladu s vůlí jeho Otce. Bible nám podává zprávu o této vůli. Kdo čte Bibli pečlivě, zjišťuje, že Bůh nikdy nežádal na křesťanech náboženský fanatismus, ani od nich nevyžadoval, aby na sebe vztáhli ruku nebo mučili sebe či jiné. Boží vůle nikdy nevyžadovala ‚samolibý způsob uctívání a zdánlivou pokoru, přísné zacházení s tělem‘. — Kolosanům 2:23.

Ježíš ‚nenáviděl bezzákonost‘, a proto se nepřikláněl k povstáním ani k násilí. Uznával postavení židovských duchovních vůdců, i když pranýřoval jejich hříchy, a dal svým následovníkům rozumnou radu: „Znalci Písma a farizeové se posadili na Mojžíšově místě. Proto dělejte a zachovávejte všechno, co vám říkají, ale nejednejte podle jejich skutků, protože mluví, ale nekonají.“ — Matouš 23:2, 3, 13–36.

Ježíš také nevedl s touto skupinou spory, i když se všiml, že někteří mají v úmyslu ho zabít. Jednal laskavě s jednotlivými farizey, jestliže k němu přicházeli s dobrými pohnutkami. Ve svém rozhovoru s farizeem Nikodémem vyjádřil známá slova: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby žádný, kde v něj projevuje víru, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ — Jan 3:16.

Ježíš byl vždycky ochotný pomáhat lidem. Naproti tomu opovrhoval nesprávným jednáním, jako provozováním lichvářských  obchodů, hrabivostí, utlačováním chudých, nemravnými zvyklostmi, krádežemi a vraždami. I když byl horlivý, zůstal Ježíš vždy laskavý k lidem. Při jedné příležitosti za ním již více dnů chodilo mnoho lidí. Nadpřirozeným způsobem se postaral o potravu, protože mu bylo „líto zástupu“, a tak projevil zájem o jeho prospěch. — Matouš 15:32–38.

Ježíš měl horlivost pro užitečné věci. Kladl důraz na úctu k rodičům, na smířlivost a na lásku. Ve svém Kázání na hoře ustanovil překvapivě vysoké měřítko, když řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.‘ Ale já vám říkám: Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty ‚ kteří vás pronásledují.“ — Matouš 5:43, 44.

V dnešním světě, který je plný napětí a nenávisti, je náboženská horlivost, která podporuje boj, povstání a nepřátelství, zcela jistě škodlivá. Naproti tomu ale existuje rozumná horlivost, kterou měl i Ježíš a jež se zaměřuje na konání Boží vůle, na rozvíjení bohulibých vlastností a na službu bližním.. A ta je jistě užitečná.

Žijí mezi námi lidé, kteří mají takovou horlivost? Ano, jsou to lidé, kteří se snaží napodobovat Ježíšovu horlivost. Usilují o to, aby s podporou Božího ducha byli „horliví pro dobro“. — 1. Petra 3:13.

Ze zprávy londýnské listu „Daily Telegraph“ vyplývá, jak se to projevuje: „Všude v Africe se prokazují svědkové Jehovovi jako slušní a morální občané, kteří žijí podle vysokého mravního měřítka... Sekta vyžaduje takové vlastnosti jako šetrnost, přesnost, poctivost a poslušnost.“

Důležitější hledisko náboženské horlivosti svědků Jehovových dalo podnět k následujícímu komentáři: „Svědkové Jehovovi svojí svědeckou činností doslova pokryli celou zemi... Skutečně je možno říci, že ani jediná náboženská společnost na světě nezvěstuje evangelium o Boží říši horlivěji a vytrvaleji než svědkové Jehovovi.“ (Z knihy „These Also Believe“ od C. S. Bradena)

Křesťanská horlivost je bezpochyby v mnoha ohledech užitečná. Pomáhá jednotlivcům, aby se drželi vysokých mravních měřítek. Kromě toho může přispívat k jejich pozitivnímu životnímu názoru, který dnes má jen málokdo. Taková horlivost pro víru není jen užitečná; pomáhá upřímným lidem dokonce k nejlepšímu způsobu života.

[Praporek na straně 24]

Bůh nikdy od křesťanů nevyžadoval, aby mučili sami sebe

[Praporek na straně 25]

Křesťanská horlivost by neměla nikoho pobízet, aby se přiklonil k povstání nebo násilí

[Praporek na straně 26]

Křesťané by měli být „horliví pro dobro“