Dalekohledy a mikroskopy — Podkopalo, nebo posílilo víru to, co odhalily?

PENZIAS a Wilson obvinili holuby. Když na svém velice citlivém přijímači zachytili podivný sykot, odhalili tito dva vědci při kontrole své ohromné antény pár holubů, který na ni usedl. Šum však trval i poté, co vypudili opeřené rušitele, a náhle oba napadlo, že to, co slyšeli, přichází daleko z vesmíru.

Vědci předpokládají, že zvuk, o němž Penzias a Wilson zpočátku mysleli, že ho způsobuje rušení, byla ve skutečnosti ozvěna „big bangu“ („velkého třesku“) — kosmického výbuchu, jímž před věku vznikl náš vesmír. Na základě tohoto objevu a rostoucího počtu důkazů někteří vědci uvažují o překvapivé možnosti, že Bible má pravdu, když říká: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a Zemi“. — 1. Mojžíšova 1:1.

Například v časopisu „New Scientist“ (vydání z 23. června 1983) se objevil titulek: „Nově vzniklá věda kosmologie nechce a nemůže popřít Boží existenci.“ Pisatel článku, profesor fyziky, uvedl:

„V posledních několika letech je stále více vědců zaujato tím, co považují za řetěz nepravděpodobných ‚nehod‘ a ‚náhod‘, které jsou vbudovány do fyzikálních zákonů, aby umožnily vesmíru vytvořit známé systémy, které vidíme — galaxie, hvězdy, atomy a dokonce to nejvýznamnější ze všeho, nás... Nepatrná změna v relativních silách gravitace nebo elektromagnetizmu by proměnila hvězdy jako naše slunce v modré obry nebo červené trpaslíky. Všechno, co vidíme kolem sebe, je důkazem, že to příroda udělala zcela správně.

 Dalekohledy zřejmě neodstranily základ pro víru ve stvořitele. Můžeme pak nejdůležitější náboženskou knihu na světě, Bibli, brát vážně? Ano, protože dalekohledy i mikroskopy k tomu dodávají pádné důvody. Uvažujme o některých z nich.

“HVĚZDA SE LIŠÍ OD HVĚZDY“

Vědecké učebnice jsou často dříve překonány, než vytištěny. Stejně rychle jsou staré názory prohlášeny za neplatné novými objevy. Naproti tomu Bible, i když byla napsána staletí předtím, než si lidé vůbec uměli představit dalekohledy a mikroskopy, s pozoruhodnou přesností mluví o vědeckých věcech.

Jeden příklad nacházíme v 1. Korinťanům 15:41, kde apoštol Pavel říká: „Sláva Slunce je jednoho druhu a sláva Měsíce jiného a sláva hvězd jiného; skutečně se hvězda od hvězdy liší slávou.“

Pro toho, kdo pozoruje hvězdy povrchně, vypadá většina z nich stejně, kromě toho, že mají rozdílný jas. Astronomové přesto říkají, že hvězdy mají různou barvu — od bílé, modrobílé, žluté, oranžové, oranžovočervené až k červené. Pulsary, o nichž se předpokládá, že to jsou rychle se otáčející hvězdy, jejichž hmota se zhroutila do tělesa o průměru pouze několika kilometrů, mají svoji vlastní „slávu“. S přesnou pravidelností vysílají rádiové signály, které se jeví jako cvakání dávkovače. Pulsary v Krabí mlhovině a v souhvězdí Plachet vysílají dokonce viditelné světlo. Hvězdy se také liší svou hustotou a to poukazuje na různé velikosti. Veleobr Betelgeuse má podle střízlivého odhadu průměr větší než 400 miliónů kilometrů. Kdyby byl Betelgeuse tam, kde je naše Slunce, pohltil by Zemi a naplnil by naši sluneční soustavu až k oběžné dráze Marsu!

Jak mohl apoštol Pavel zapsat vědecké pravdy, když neměl k dispozici ani tak jednoduchý přístroj jako Galileo? Jediná logická odpověď zní: božskou inspirací.

 „USTANOVENÍ NEBES“

„Můžeš pevně svázat pouta souhvězdí Kimy, nebo můžeš uvolnit samotné sňůry souhvězdí Kesilu? Poznal jsi ustanovení nebes, nebo mohl bys uplatnit jeho autoritu na Zemi?“ (Job 38:31, 33) Tyto otázky kdysi dávno nadhodil Bůh. Po staletí lidé netušili, že ta „ustanovení“ neboli zákony ovládají pohyb nebeských těles. Protože astronomové využívali objevy Jana Keplera, Sira Isaaca Newtona, Alberta Einsteina a dalších, pochopili, že gravitační síly — nebo „pouta“, jak to nazývá Bible — udržují hvězdy v pevných drahách, čímž se vytvářejí určitá souhvězdí, jako například „souhvězdí Kimy“.

Astronomové také říkají, že hvězdy nestojí nehybně, ale spíše — abychom použili slova jednoho vědce — se jako obří kotouče otáčejí kolem středu neboli jádra galaxie. Naše Slunce potřebuje podle odhadu asi 200 000 000 let pro svoji cestu po Mléčné dráze. Bible je také vědecky správná, jestliže naznačuje, že hvězdy mají oběžné dráhy.

ŽIVOT JENOM ZE ŽIVOTA

Také mikroorganismy dokazují hodnověrnost Bible. Povšimněme si biologického zákona, který je uveden v 1. Mojžíšově, 1. kapitole: Každý živý tvor se rozmnožuje „podle svého druhu“. Díky moderním výkonným mikroskopům chápou vědci lépe proces rozmnožování a genetické hranice, které dokazují, že biblické výroky jsou vědecky přesné.

V Žalmu 36:9 (36:10, „KB“) se říká o Bohu: „U tebe je zdroj života; světlem od tebe můžeme vidět světlo.“ Po staletí byli lidé přesvědčeni o teorii řeckého filozofa Aristotela, že život vzniká samovolně z neživé hmoty. Ještě v 17. století se i vzdělaní lidé domnívali, že myši vznikly ze starých hadrů, pilousi z pšenice, žáby z bahna a úhoři z rosy.

Tento závěr byl stále ještě sporný, když Darwin v roce 1859 vydal svoji knihu „O původu druhů“. Mnozí říkali, že zdánlivé samoplození bakterií mluví  pro evoluci a že to vysvětluje původ života. V témže roce „dokázal“ francouzský vědec Pouchet, že mikroorganismy vznikají z vody, vzduchu a sena. Jiný francouzský vědec, Louis Pasteur, však toto tvrzení popřel, protože zjistil, že bakterie přenášené vzduchem na prachových částečkách mohly ovlivnit Pouchetovy pokusy.

Pouchet statečně opakoval své pokusy tentokrát v Pyrenejích, kde byl vzduch bez prachu. Kromě toho uvařil směs ze sena a z vody, aby zabil existující bakterie. Když se tedy tato směs hemžila bakteriemi, byl si jistý, že dokázal samoplození. V roce 1870 však irský vědec John Tyndall objevil, že senné bakterie vytvářejí výtrusy odolné proti teplu, které je možné vařit i několik hodin a odolají. Jaké to bylo neštěstí pro Poucheta! Jeho senná směs nebyla úplně sterilní. Tak Tyndallovy pokusy zasadily teorii o samoplození smrtelnou ránu.

Díky moderním mikroskopům mohou dnes vědci vidět, jak se dělí a množí buňky. Nyní je to vědecky uznaná skutečnost, že život může pocházet jen ze života, který již existuje, a tuto skutečnost zdůrazňovala Bible již před staletími!

„I MŮJ ZÁRODEK“

Žalm 139:16 říká: „Tvé [Bože] oči viděli i můj zárodek a ve tvé knize byly zapsány všechny jeho části.“ Povšimni si, že Bible zde prohlašuje, že všechny části zárodku jsou „zapsány“. Těmito poetickými slovy se zřejmě žalmista odvolává na něco, co vědci odhalili teprve v novější době: na DNK neboli na genetickou informaci v každé buňce. Jihoafrický časopis „Huisgenoot“ k tomu připomíná, že „nikdo nikdy nebyl schopen ‚přečíst‘ tento genetický kód, ani s pomocí nejsilnějšího elektronového mikroskopu. Vědci však vědí, že tyto stavební kameny informace jsou u každého člověka jedinečné a určují jeho osobnost a vzhled.

 KNIHA, KTERÁ UPEVŇUJE VÍRU

Profesor Merlyn Mehl, fyzik na univerzitě ve Western Cape v Jižní Africe, nedávno řekl: „Těžko si můžeme představit, že by na toho, kdo je poučován ve vědeckém uvažování, přímo nezapůsobila Svatá písma. Stejná jednota a harmonie, která se projevuje v neživé hmotě, je jasně patrná v knize, která ze všech knih vyžaduje největší úctu — v Bibli.“ Bible přirozeně není žádná vědecká učebnice. Přesto odpovídá na otázky, které jsou pro člověka skutečně významné. Věda činí objevy o vesmíru a rozebírá složité mechanizmy životních procesů. Jakou to však má všechno hodnotu, jestliže neznáme smysl života? Jedině Bible zodpovídá otázku o smyslu života uspokojivě.

Žalmista David to uznával. Strávil mnoho času studiem hvězdného nebe stejně jako dnešní astronomové. Napsal: Nebesa oznamují Boží slávu.“ David však uznával, že nestačí obdivovat přírodu. V tomtéž žalmu dále řekl: „Jehovův zákon je dokonalý, přivádí duši zpět. Jehovova připomínka je důvěryhodná, činí nezkušeného moudrým. Rozkazy od Jehovy jsou přímé, rozradostňují srdce.“ — Žalm 19:1–4, 7, 8; 19:2–5, 8, 9, „KB“.

Dalekohledy a mikroskopy působivě ukazují, že svět, který nás obklopuje — od makrokosmu až k mikrokosmu — vzbuzuje úctu a je složitý. Velice složité jsou také problémy, s nimiž musíme bojovat. Jsou mnohem komplikovanější, než aby je člověk mohl řešit bez Boží pomoci. „Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, nepatří ani, aby řídil svůj krok.“ (Jeremjáš 10:23) Hory vědeckých údajů nemohou zachránit člověka, který se, jak se zdá, slepě vrhá do sebezničení. Přemýšliví lidé tedy doufají v řešení problémů z jiné strany. Řešení je zapsáno v knize, která odolala zubu času — a nyní odolává i vědeckému zkoumání pomocí dalekohledů a mikroskopů.