Mladí lidé se ptají . . .

Jak mohu zabránit tomu, aby si ze mne spolužáci nedělali legraci?

Již podle chůze je možné s naprostou jistotou poznat, že chlapec je nervózní a nejistý a že ho nové prostředí uvádí do zmatku. Starší žáci ihned zpozorovali, že je ve škole nový. Brzy ho obklopil zástup děvčat, které prováděly „zahajovací obřad“ tím, že ho zahrnuly oplzlostmi. Silně zrudlý utekl do nejbližšího úkrytu — na toaletu. Za stěnou se ozýval smích.

Taková příhoda je charakteristická pro mnoho škol. Mnoho mladých se zabývá hrubou zábavou, v níž obtěžují druhé , posmívají se jim nebo je urážejí. Jeden mladý přiznal: „Jakmile mne spolužáci vidí, dají se do smíchu a já bych se pak nejraději propadl do země.“

Šalamoun jednou řekl: „Existuje člověk, který mluví bezmyšlenkovitě, jako by bodal mečem,“ (Přísloví 12:18) Jestliže člověka urážejí jeho vrstevníci, může se rozpadnout jeho sebedůvěra. A to se může projevit negativně dokonce ještě v pozdějším životě. Jednomu muži se ve škole často posmívali proto, že měl vadu řeči. Říká: „Byl jsem nejistý a měl jsem strach mluvit před cizími lidmi.“ Ještě dnes je na něm patrné, že se mu druzí jako dítěti posmívali.

Jeden mladý se ptá: „Co mám dělat, aby mě nechali na pokoji?“ Možná je nutné nejdříve se zabývat otázkou, proč si někteří dělají legraci z  druhých.

Proč to dělají?

„I při smíchu může bolet srdce,“ říká Přísloví 14:13. Mladí, jimž se daří někoho jiného rozhněvat, se potom většinou hlučně smějí. Nesmějí se však „pro dobrý stav srdce“. (Izaiáš 65:14) Často se smějí jen proto, aby zakryli vnitřní nejistotu. Ve skutečnosti  se možná tito mluvkové sami nesnášejí, věří však, že by se cítili lépe, kdyby zesměšnili druhé.

Učitel Edward C. Martin si vzpomněl na jeden případ: „Skupina děvčat se dva týdny posmívala jedné spolužačce, a to jak ve třídě, tak i mimo školu.“ Oběť „měla velký strach“. Učitel Martin se domníval , že „děvčata, která se posmívají své spolužačce, měla díky tomu pocit jednoty a spojenectví a určitém druhu kamarádství. Těšilo je zlobit děvče a dělat si z něho legraci. Ty, které napadlo něco zvláště dráždivého k posměchu nepřítelkyně, si na tom zakládaly a druhé je za to dokonce chválily. “ Dívka jménem Shelly, která se účastnila toho špičkování, řekla: „Pokládaly jsme to za projev soudržnosti....Poskytovalo nám to pocit, že jsme spolu důvěrné a že k sobě patříme.“

K útočnému jednání může dát popud i žárlivost. Bible mluví o jednom mladém muži jménem Josef, na něhož se rozhněvali bratři proto, že byl otcův miláček. Prudká žárlivost nejen podněcovala bratry k urážkám, ale dokonce měli v úmyslu připravit Josefa o život. (1. Mojžíšova 37:4, 11, 20) Něco podobného se může dít i dnes: Velmi inteligentnímu žákovi nebo tomu, který je oblíbený u učitelů, mohou spolužáci závidět. Snaží se ho tedy urážkami řádně snížit.

Žáci se tedy v mnoha případech posmívají druhým z vlastní nejistoty, ze žárlivosti a  z  malé sebeúcty. Proč připouštíš, abys ztratil úctu sám k sobě jen proto, že ji ztrácejí jiní, rozkolísaní mladí?

Co dělat, aby obtěžování přestalo?

Žalm říká: „Šťastný je muž, který...nesedí na místě posměvačů.“ (Žalm 1:1) Když člověk oplácí stejné stejným, aby od sebe odvrátil pozornost, nemají urážky konce.

Šalamoun však užitečně radí: „Neukvapuj se ve svém duchu, aby ses urazil, protože urážlivost spočívá v náručí hlupáků.“ — Kazatel 7:9.

Ano, proč bys měl špičkování brát vážně? Často za ním nevězí špatný úmysl. Proč tedy by sis měl brát  k srdci, jestliže tě někdo škádlí nebo také notně popíchne, a přitom se dotkne citlivého místa? Není-li to, co říká, oplzlé, pak to ber z humorem. Je „čas k smíchu“ , a kdo se uráží proto, že ho někdo škádlí, reaguje přepjatě. — Kazatel 3:4.

Co však, je-li to víc než škádlení? Při tělocviku nebo při převlíkání se tě někdo může brát na mušku kvůli tvé postavě. Nebo se možná pošklebuje dívce, která trpí na uhry. Je snadné dát radu, aby člověk něco takového přijímal humorně, ale těžší je řídit se podle ní, protože je docela přirozené, že se člověk staví na odpor, když se ho druhý dotýká.Dr. Manuel J. Smith proto řekl. „Vždycky doporučuji neodporovat kritice (člověk by pak pouze odplácel stejnou mincí), neobhajovat se a nevyrážet do protiútoku.“ Posměvači se chtějí jen pást na tvé reakci. Měli by radost, kdyby ses zlobil. Když je odrážíš, bráníš se nebo se rozpláčeš, pravděpodobně je to povzbudí, aby to dělali dál.

Autorka Kathleen McCoy vyprávěla o dívce jménem Carol, které se stále pošklebovali, protože byla příliš velká a měla nadváhu. Matka položila Carol otázku: „Co bys mohla dělat vzhledem k tomu, že jednání druhých nemůžeš změnit, aby tě lidé nechali na pokoji?“ Carol odpověděla: „Neuspokojovat je tím, aby viděli, že mě rozčiluje to, co říkají.“ I jiní se vypořádali s urážkami tím, že je ignorovali.

Král Šalomoun řekl: „Nepřikládej také srdce ke slovům, která snad mluví lidé, abys neslyšel, jak tvůj služebník na tebe svolává zlo. Tvé vlastní srdce totiž ví, že ty, ano i ty jsi mnohokrát svolával zlo na jiné.“ (Kazatel 7:21, 22) Kdyby ses staral o ‚všechny ty řeči‘, jimiž se ti druzí posmívají, znamenalo by to, že ti přespříliš záleží na jejich soudu. Posuzují tě správně? Když na apoštola Pavla útočili žárliví bratři, odpověděl: „Je to pro mne malichernost, že bych měl být posuzován vámi nebo lidským soudním dvorem...., ale je to Jehova, kdo mne posuzuje.“ (1. Korinťanům 4:3, 4) Pavel měl vynikající vztah k Bohu, a proto i tolik  sebedůvěry a sebeúcty, že mu nečestná kritika nemohla vadit.

Snášet „odporující řeči“

Možná se ti posmívají proto, že žiješ křesťanským způsobem života. I Ježíš Kristus snášel takové „odporující řeči“. (Židům 12:3) Ať již obsahovaly prudké a pokořující potupy, Ježíš neoplácel stejnou mincí. (1. Petra 2:22, 23) Jednal podle rady kterou, on sám dal v Kázání na hoře, totiž k tomu, kdo uráží, ‚obrátil i druhou tvář‘. — Matouš 5:38–42.

Snad si dobírají i tebe; pak to prostě přehlížej. Chraň se však toho, abys vyvolával nepřátelství svých spolužáků tím, že bys je stále kritizoval nebo vzbuzoval dojem, že máš převahu. Máš-li příležitost, abys s druhými mluvil o své víře, čiň to „s mírností a hlubokou úctou“. (1. Petra 3:15) Ve školních letech je nejlepší ochranou tvé vynikající chování. Tvoje osobní statečnost je možná pro někoho trnem v oku, přece však tě pak potají obdivuje a respektuje.

Mladou křesťanku jménem Vanessu obtěžoval houf děvčat. Bily jí, strkaly do ní a trhaly jí z rukou knihy, jen aby jí vyprovokovaly. Jednou jí dokonce vylily kakao na hlavu a na čisté bílé šaty. Přesto se nedala vyprovokovat. O mnoho měsíců později potkala Vanessa jednu z děvčat na sjezdu svědků Jehovových. Řekla Vanesse: „Nenáviděla jsem tě jako mor. Přála jsem si, abys alespoň jednou ztratila sebeovládání“. Protože byla zvědavá, jak je možné, že Vanessa dokáže zachovat rozvahu, souhlasila s biblickým studiem se svědky Jehovovými. Pokračovala: „Co jsem se naučila, šlo mi k srdci, a zítra bych chtěla být pokřtěná.“

Nenech se tedy odradit „odporujícími řečmi“. Je-li to vhodné, ber věci s humorem. Oplácej zlé dobrým. Nedej se svést k rozpoutání hádky. Za nějaký čas již posměvači nebudou mít radost z toho, aby si z tebe dělali legraci. Vždyť „kde není dříví, hasne oheň“. Přísloví 26:20.