Duševní nemoc — dá se vyléčit?

„Odvezli mě do nemocnice,“ vzpomíná Irena.“ Ochotně jsem všechno prohovořila s psychiatry, ale moc to nepomohlo. Potom mě léčili elektrickými šoky. Strašně jsem se toho bála, ale také to moc nepomohlo.

Potom mě manžel přesvědčil, abych s ním nasedla do auta. Myslela jsem, že jedu domů. Ale zastavili jsme před skupinou starých cihlových budov. ‚Co je to?‘ ptala jsem se manžela. ‚Chci, aby sis tam šla s někým pohovořit,‘ řekl. Tu jsem si uvědomila, že je to ústav pro duševně choré.“

IRENINA nemoc propukla v roce 1955 — přímo uprostřed revoluce v léčbě duševních poruch. Vyvíjely se nové léky k snížení důsledků chirurgických poranění. Lékaři zjistili, že když duševně nemocní pacienti dostávali stejné léky, „pacienti, u nichž byl dosud nutný pobyt v izolačních místnostech nebo svěrací kazajka, mohli být nyní ponecháni bez dozoru... Léky zcela odstraňovaly jisté druhy psychózy.“ („Mozek“, angl., od dr. Richarda M. Restaka) Revoluční účinky těchto léků na poli duševních chorob lze opět doložit na schizofrenii.

Irenini lékaři vyzkoušeli nový lék proti psychóze. Tam, kde selhala psychoterapie a elektrické šoky, uspělo předepsání léků. Irena a tisíce podobných případů mohly opustit ústavy a vrátit se domů.

Chemická nadvláda

Lékaři nevěděli, jak léky pracují. Ale zdálo se, že v mozku blokují receptory, na něž se normálně naváže chemická látka nazývaná dopamin. Když se tak zabránilo působení dopaminu, zlepšil se stav některých  nemocných. Při podání léků, jež zesilují působení dopaminu, se stav pacientů často zhoršil. Tak se otevřelo okno do chemie duševní nemoci. (Viz rámeček.)

Ještě je toho mnoho, co se o schizofrenii neví. Ale předpisování léků proti psychóze se ustálilo jako účinný způsob léčby. Lékaři říkají, že naneštěstí asi třetina schizofrenických pacientů nereaguje na léky — ani na žádnou jinou léčbu. A léky při nejlepším pomáhají schizofrenii kontrolovat, ne léčit; snižují  prudší, akutní příznaky nemoci. Přesto je to obrovský skok od chirurgické léčby nebo svěrací kazajky.

Proč tedy pohlížet na pacienty, kteří tyto léky užívají, jako na slabomyslné nebo jako na narkomany? Antipsychotické léky nejsou návykové, nevyvolávají u pacientů opojení a neberou se pro potěšení. Dr. E. Fuller Torrey přirovnává antipsychotické léky k „inzulínu pro diabetiky“. A dr. Jerrold S. Maxmen dochází k závěru: „Lidé, kteří berou takové léky. ‚neutíkají před svými problémy‘, ale čelí jim.“

Irena však záhy zjistila, že taková léčba má i své stinné stránky.

Problém vedlejších účinků

„Připadala jsem si jako náměsíčná,“ vzpomíná Irena. „Nebyla jsem schopná nic dělat. Vzpomínám si, že jsem někdy spala až 16 hodin denně.“ Irenin život upadal. Pokusila se léky vynechat — a skončila zpátky v ústavu. a

Někteří pacienti vskutku zakusí nežádoucí účinky, které sahají od neklidu, závratí a ospalosti až k rozmrzelosti, šoku a přibývání na váze. Jedna z nežádoucích důsledků je tardivní dyskinezie, jež postihuje 10 až 20 procent pacientů, kteří podstupují dlouhodobou léčbu antipsychotickými léky. Projevuje se nechtěným škubáním obličeje a úst.

Lékaři nedovedou předpovědět, jak bude pacient na lék reagovat; proto předpisování léků znamená postupovat metodou pokusu a omylu. Jeden klinický psycholog řekl časopisu „Awake!“: „Lékaři někdy vyzkoušejí tři nebo čtyři různé léky, než najdou ten, který účinkuje a má nejméně vedlejších účinků.“

Většina problémů s vedlejšími účinky se dá naštěstí zvládnout. V Irenině případě stačilo změnit lék. Zmizela její ospalost i její bludy. Opustila ústav a začala opět normálně žít. Téměř třicet let zůstala  vyrovnaná — dokud se nepokusila přestat v užívání léku. Říká: „Myslela jsem, že je mi dobře. Ale po roce se mé myšlení zase vychýlilo. Lékař mi řekl: ‚Začněte zase brát léky.‘“ To byla malá cena za návrat do normálních kolejí.

Všichni na léky nereagují tak příznivě a léčba často postupuje hlemýždím tempem. Někteří pacienti mají také ke svým lékům prudký odpor. Ale když jsou jejich příznaky tak vážné, že nejsou schopni nic dělat, musí si vybrat mezi léky a ústavem.

Jiné způsoby léčby

Je zajímavé, že spoluodpovědnost za vznik emocionálních poruch byla připisována cukru, pšenici, mléku a olovu stejně jako nedostatku vitamínů. Naskýtá se tak možnost léčit schizofrenii výživou. Takový přístup se již setkal s jistým úspěchem při léčbě deprese. A někteří badatelé, včetně nositele Nobelovy ceny Linuse Paulinga, tvrdí, že velké dávky vitamínů u některých pacientů dramaticky omezily příznaky schizofrenie. Tomu se říká ortomolekulární psychiatrie.

Myšlenka se zdá mnohým alespoň v zásadě zdravá. Ortomolekulární psychiatři poukazují na to, že choroba nazývaná peragra, způsobená nedostatkem vitamínu B, vyvolává psychotické příznaky. Jak se léčí? Velkými dávkami vitamínu niacinu. Účinkuje však podobná léčba u schizofreniků? Ortomolekulárním psychiatrům se zatím nepodařilo přesvědčit jiné, ortodoxnější kolegy.

Zpráva NIMH (Národního ústavu pro duševní zdraví v USA) upozorňuje: „Přestože by se zdálo, že teorie ortomolekulární psychiatrie otevřela možnou oblast bádání a výzkumu, nalézají nynější tvrzení o terapeutické účinnosti velmi malou oporu ve [vědeckých] studiích.“ Je samozřejmé, že vyvážená, výživná skladba stravy má smysl. Ovšem to, zda se vyskytl těžký nedostatek vitamínů, může asi nejlépe určit lékař.

Dr. David Shore z odbočky pro výzkum schizofrenie při NIMH zřejmě shrnul mínění převážné většiny lékařů, když řekl časopisu Awake!“: „Každý by si přál snadnou  odpověď na schizofrenii — jako vitamíny nebo dialýzu. b Ale není to tak jednoduché. Kéž by bylo.“

Člověk by měl ovšem přistupovat ke všem druhům léčby opatrně a dát si pozor na senzační prohlášení. „Někdo nezkušený věří každému slovu, ale chytrý uvažuje o svých krocích.“ (Přísl. 14:15) Nepřijímej žádné léčení slepě. Jestliže jsou předepsány léky, udělej si čas a seznam se s možnými následky a vedlejšími účinky.

Útěcha pro duševně nemocné

Žijeme v „kritických časech“, s nimiž je „těžké se vyrovnat“, a tak jsou dnes lidé vystaveni značnému stresu. (2. Tim. 3:1; Luk. 21:26) A protože všichni podléhají ochromujícím účinkům hříchu a nedokonalosti, není divu, že i někteří lidé, kteří se bojí Boha, podlehli duševní nemoci.

Ale vědomí, že duševní nemoc je nemoc jako všechny jiné, pomáhá člověku, aby na ni měl vyrovnaný názor. Například Irena se bála, že její nemoc způsobili démoni. Je sice možné, že v některých případech působí démonské síly, ale Bible neučí, že všechny nemoci jsou způsobovány démony. (Ef. 6:12; srovnej Matouše 4:24; Marka 1:32–34; Skutky 5:16.) Když někdo slyší hlasy nebo se chová podivně, častěji jde spíš o nemoc jako schizofrenie.

Ireně se velmi ulevilo, když se dověděla, že její nemoc není démonského původu. Vyhledala lékařskou pomoc a dosáhla určité úlevy. Vzpomeň si však, že Bible mluví o nemocné ženě, která „byla vystavena mnoha bolestem od mnohých lékařů, utratila všechno své jmění a neprospělo jí to, spíše se to zhoršilo.“. Vyléčit ji byl schopen jedině Ježíš Kristus.(Mar. 5:25–29) Dnes je lékařská věda také omezená. Pravda, lze podniknout rozumné kroky a dosáhnout jisté úlevy. Ale někteří se možná budou muset místo marné honby za unikajícím vyléčením  naučit žít se svým problémem a snášet jej.

Když však víme, že Bůh o nás má hluboký zájem, může to značně ulevit v úzkosti. (1. Petra 5:6, 7) „Jehova mě podepřel v této zkoušce i v mnoha jiných,“ říká Irena. Má také naději na přicházející nový svět pod vládou Ježíše Krista, v němž „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocen‘“. (Iz. 33.24; 2. Petra 3:13) „To, že upírám zrak na cenu věčného života v ráji, který je nyní tak blízko, mi pomohlo, abych zůstala pevná.“ Víra jí pomáhá víc než všechny léky, které mohou nabídnout lékaři.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 16]

Chemie a schizofrenie

Náš mozek tvoří neuvěřitelně složitou sdělovací síť spojující miliardy neuronů neboli nervových buněk. Ale neurony nejsou mezi sebou spojeny tak, že by jeden přecházel v druhý. Jejich chapadlovité výběžky neboli dendrity odděluje navzájem mezera měřící pouze miliontiny centimetru (0,000003 cm). Mají-li nervové impulsy hladce plynout, musí nervové signály mezeru přeskočit. K tomu buňka vypouští pluky chemických „poslů“, jimž se říká nervové přenašeče. Ty „přeplují“ mezeru a zachytí se na zvláštních receptorech, z nichž každý je uzpůsoben k přijímání určité chemikálie.

V normálním mozku probíhá tato činnost hladce a spořádaně. U schizofreniků se však nervový přenos vymkne kontrole. Někteří se domnívají, že přebytek dopaminu příliš stimuluje neurony a působí, že „pálí vedle“. Tak mohou vzniknout nesouvislé myšlenky. Je však zajímavé, že ne všichni schizofrenici mají v mozku vysokou hladinu dopaminu. Je snad možné, aby byl některý mozek přecitlivělý na dopamin? Nebo jsou schizofrenie různého typu? Nebo se s dopaminem kombinuje nějaká jiná chemická abnormalita?

Nikdo neví. Nikdo také vlastně neví, zda schizofrenii působí chemické poruchy, nebo zda je to naopak. Chemie je prostě jednou částí hádanky schizofrenie.

 [Rámeček na straně 18]

Spor o šokovou terapii

Snad nejvíc sporů je kolem šokové terapie. Lékaři ovšem o ní často hovoří pod přívětivým názvem: elektrokonvulzívní terapie neboli EKT. Děsivá předvádění jejího postupu ve filmech jako „Přelet přes kukaččí hnízdo“ vyvolala mezi veřejností strach z EKT. Přesto každoročně jen v samotných Spojených státech podstupuje odhadem 100 000 pacientů EKT. Průzkum psychiatrů ukázal, že EKT se „převážně používá jen tehdy, když se užívání léků, zpravidla v silných dávkách, spolu s psychoterapií, prokázalo neúčinné“.

EKT se velmi změnila, takže to již není taková hrůza, jak si lidé většinou představují. Při správném provedení pacient nic necítí. Je uspán a dostane lék, který povolí napětí svalů (na ochranu proti zlomeninám kostí). Na jeho hlavu se přiloží elektrody a jeho mozkem procházejí malé elektrické výboje. To vyvolává krátké křečovité záchvaty.

John Bonnage, mluvčí APA (Americké psychiatrické asociace), mluví o jedné studii komise APA, jež dospívá k závěru, že EKT je „jeden z nejúčinnějších způsobů léčby deprese“. Bonnage informoval „Awake!“: „EKT se však již jen zřídka používá při léčbě schizofrenie, leda když je doprovázena těžkou depresí.“

Lékaři vlastně nevědí, proč a jak EKT působí. Odpůrci ji proto nazvali „psychiatrickou obdobou kopnutí do televizoru, když začne odcházet obraz“. Existují však určité doklady, že EKT může působit na nervový přenos podobně jako psychiatrické léky. Kritici říkají, že EKT je nebezpečná a ochromuje mozek, a poukazují na nebezpečí ztráty paměti, a dokonce smrti. Zastánci však říkají, že změněné postupy tato nebezpečí velmi snížily. Dále dokazují, že při velkém nebezpečí sebevraždy, jež provází těžkou depresi, užitečnost EKT vysoce převyšuje všechna rizika.

 [Rámeček na straně 21]

Freudovská terapie sebepozorováním — pomoc, nebo překážka?

Dr. David Shore z oddělení pro výzkum schizofrenie NIMH řekl: „Dnes se v psychiatrii mnohem méně používá psychoanalýzy a podobných metod.“ Proč? Například proto, že rostou důkazy, že freudovská terapie a spřízněné terapie sebepozorováním prostě schizofrenii neléčí. Freudovská terapie spočívá ne nedokázaném předpokladu, že duševní nemoci jsou reakcí na životní zkušenosti, na traumata z dětství zatlačená do podvědomí. Psychoanalytik se tedy snaží zkoumat podvědomí pomocí otázek a „volného sdružování představ“, aby pomohl pacientovi pochopit zdroj jeho problémů.

Pro schizofreniky však je již tak dost obtížné sdělovat myšlenky. Vystavit takovou osobu zkoumavé psychoanalýze je tedy podle dr. E. Fullera Torreyho jako „vehnat povodeň do města, které je již zputošené tornádem“.

Existuje i nebezpečí „přesunu“ — že si totiž pacient vytvoří příliš silnou citovou vazbu na lékaře. Někteří tvrdí, že se pacienti stali „závislými“ na svých lékařích a nejsou schopni přerušit léčení. A také sdělování důvěrných věcí příslušníku opačného pohlaví může způsobit mravní problémy.

Většina psychiatrů se proto obrací k biologické léčbě a klasickou psychoanalýzu pokládá při léčbě schizofrenie za zastaralou. Lze ovšem účinně používat některé formy slovní terapie ve spojitosti s léky, aby pacienta podpořila, pomohla mu pochopit jeho nemoc a posílila potřebu užívat léky. A někdy používá lékař zkoumavých otázek, aby zjistil diagnózu. To však není totéž, co psychoanalýza.