Od kolébky do hrobu nejvíc potřebujeme lásku

Ze všeho nejvíc potřebujeme lásku. Nemluvňata bez ní umírají. Staří lidé z jejího nedostatku chřadnou. Kde není, tam bují nemoci. Píší se o ní knihy. Skupiny lidí se scházejí a vzájemně se dotýkají a objímají, protože ji hledají. Filmy a hry ji překrucují a snižují. Ti, kteří pěstují sex, říkají, že „se milují“, a ukazují, že ji neznají. Zkažený svět plný násilí odmítá jako nepraktickou tu jedinou lásku, která jej může zachránit. A přece tu zachraňující lásku potřebujeme ze všeho nejvíce.

NA pracovním semináři o lidských vztazích vyprávěl řečník o nemocničním pokoji plném osiřelých nemluvňat. V dlouhé řadě postýlek nemluvňata churavěla a některá umírala — kromě dítěte na poslední postýlce. Tomu se dařilo dobře. Lékař byl zmaten. Všechny krmili, koupali drželi v teple — péče o ně se v ničem nelišila. Přesto dobře prospívalo jen dítě na poslední postýlce. Plynuly měsíce a přicházela nová nemluvňata, ale bylo to vždycky stejné: dařilo se jen dítěti na poslední postýlce.

Nakonec se lékař rozhodl, že se ukryje a bude dítě pozorovat. O půlnoci přišla uklízečka a vkleče drhla podlahu od jednoho konce místnosti na druhý. Když skončila, narovnala se. Potom šla k poslední postýlce, zvedla děťátko, obešla s ním pokoj a přitom je laskala, mluvila na ně a houpala je v náruči. Položila je zpátky do postýlky a odešla. Lékař ji pozoroval ještě dvě noci. Pokaždé se dělo totéž. Vždycky vzala dítě z poslední postýlky, pochovala je, promluvila na ně, projevila mu lásku. A ve všech nových skupinkách nemluvňat, které přicházely, vždy prospívalo dítě na  poslední postýlce, kdežto ostatní churavěly a některé umíraly.

Časopis „Psychology Today“ píše, že „během formativního období růstu mozku vedou určité druhy smyslové deprivace — například nedostatek doteků a pohupování matkou — k neúplnému nebo narušenému vývinu neuronových systémů, jež mají pod kontrolou náklonnost“. Dítě se učí milovat od milující matky. Za pár minut po narození se naváže pouto mezi matkou a dítětem. Od té doby se příchylnost mezi nimi živí vzájemnými projevy lásky, jak to líčí kniha „Vytvářet šťastný rodinný život“ na straně 62:

Matka se „naklání... nad dítětem v jeho postýlce, klade ruku na jeho hrudníček a jemně je kolíbá, zatímco pokládá svou tvář blízko jeho a říká: ‚Ty můj maličký...‘ Dítě samozřejmě slova nechápe (a ta často nejsou vůbec logická), ale spokojeně se vrtí a vrní, neboť poznává, že ta hravá ruka a tón hlasu mu ve skutečnosti říkají: ‚Miluji tě.‘ Je ukonejšeno a cítí se v bezpečí. Nemluvňata a malé děti oceňují lásku, která je jim projevována, a napodobují ji tím, že kladou ručky kolem matčina krku a nadšeně ji líbají. Radují se ze srdečné citové odezvy, kterou za to sklízejí od své matky. Začínají se učit, že obšťastňuje nejen přijímání lásky, ale také její dávání, že když ji zasévají, také ji sklízejí. — Skutky 20:35; Lukáš 6:38.“

Během let prokázalo potřebu lásky u malých dětí mnoho studií. Časopis „Scientific American“ uveřejnil tuto zprávu: „René Spitz z Newyorského psychoanalytického ústavu a jeho kolegyně Katherine Wolfová zapsali anamnézu 91 dětí z nalezinců na východě USA a v Kanadě. Zjistili, že nemluvňata stále jevila úzkost a smutek. Jejich tělesný vývin byl opožděn, nepřibývala normálně na váze nebo dokonce na váze ubývala. Období vleklé nespavosti se střídala s obdobími otupělosti. Podle zprávy Spitze a Wolfové z 91 dětí 34 zemřelo ‚i vzdor dobré výživě a svědomité lékařské péči ‚.

Jeden floridský psychiatr řekl: „Dítě, se kterým se nikdo nemazlí, může vyrůst v uzavřeného, nepřístupného  člověka... Tělesný kontakt mezi rodičem a dítětem je pro výchovu dítěte tak podstatný, že v některých případech nepřežily děti, s nimiž se během jejich prvního roku nikdo nemazlil.“

Zpráva o zjištěních dr. Jamese Prescotta z Ústavu pro národní zdraví říká: „od okamžiku narození jsou mnozí Američané připraveni o něco, co by mohlo zabránit, aby se z nich v dospělosti nestali zločinci, duševně nemocní nebo násilníci. To je dotek a tělesná náklonnost — jakési ‚smyslové potěšení ‚, které lidé potřebují stejně jako potravu.“ „Psychology Today“ s tím souhlasí. O potřebě doteků a houpání u dítěte píše: „Protože stejné systémy ovlivňují mozková centra spojená s násilím... může mít deprimované dítě v dospělosti potíže se zvládáním násilných podnětů.“

„Journal of Lifetime Living“ se jednou vyjádřil: „Psychiatři nakonec došli ve svém těžkém boji s duševní nemocí k závěru, že kořenem duševních poruch je nedostatek lásky. Dětští psychologové, kteří se přou o krmení podle hodin nebo podle hladu a o to, zda tělesně trestat nebo ne, zjistili, že to nehraje velkou roli, pokud je dítě milováno. Sociologové našli v lásce odpověď na asociální chování, kriminologové v ní našli odpověď na zločinnost, političtí vědci v ní našli odpověď na válku.“

Odpověď možná našli, ale očividně ji neuplatňují. Dr. Claude A. Frazier varoval, že nezlidští-li se naše technická společnost láskou. „druhou možností, jak nyní jistě můžeme pochopit, je národ s městy proměněnými v džungli nenávisti, s rodinami rozervanými hořkým svárem, s mládeží, která hledá únik v drogách a ve smrti, a se světem připraveným kdykoli spáchat sebevraždu“.

Frazier také řekl: „Jako lékař zjišťuji, že značný počet pacientů, kteří ke mně denně přicházejí, trpí nemocemi, jež jsou alespoň částečně ovlivněny tímto emocionálním hladověním... Nemoci, o nichž se v těchto souvislostech obvykle hovoří, jsou bolesti hlavy, potíže s páteří, vředy a srdeční choroby. Někteří pracovníci  lékařského výzkumu rozšířili seznam o tak hrozné choroby jako je rakovina.“

Stejně jako vřelé lidské vztahy a láska prospívají našemu zdraví, nedostatek společenství může škodit. Tlak moderního života, rozbité domovy, rodiny s jedním rodičem, citově zanedbávané děti, mánie po hmotných věcech, zhroucení morálky, zánik pravých hodnot — to vše přidává k nestabilitě a osamělosti, které poškozují naše zdraví. James J. Lynch se tím obšírně zabývá ve své knize „Zlomené srdce — lékařské následky osamělosti“ (angl.). „Cena, kterou platíme za to, že nechápeme svou biologickou potřebu lásky a lidské společnosti,“ říká, „může být nakonec vyžádána od našeho srdce a cév... V našem srdci se zrcadlí biologický základ naší potřeby láskyplných lidských vztahů, kterou neuspokojujeme jedině na vlastní nebezpečí.“

Hladina cholesterolu v krevním séru není spojena pouze se skladbou stravy, ale také s emocionálním stresem. Může také zvýšit krevní tlak. Kardiovaskulární choroby jsou příčinou 55 procent všech úmrtí ve Spojených státech a těžší daň si vybírají od těch, kteří jsou sami. Lynch píše: „Statistika úmrtnosti na srdeční choroby u dospělých Američanů, kteří nejsou v manželství, je zarážející — úmrtnost na srdeční choroby je dvakrát až pětkrát vyšší u osob mimo manželství, to jest rozvedených, ovdovělých a svobodných, než u Američanů žijících v manželství.“ Nedávné vědecké studie naznačují, že osamělost může poškodit imunitní systém těla a učinit je náchylnější k chorobám. Osamělost je nebezpečná pro zdraví. I Adam cítil v rajské zahradě, že mu něco schází. Bůh viděl, že není dobré, aby byl člověk sám, a dal mu Evu. — 1. Mojžíšova 2:18, 20–23.

Kdybychom byli izolováni ve tmě a bezzvučném prostředí, ztratili bychom duševní orientaci. Máme-li zůstat při smyslech, potřebujeme jim dodávat podněty. Jsme od přírody družní, proto potřebujeme podněty od jiných lidí. Potřebujeme společenství, dokonce i když se nemluví. Potřebujeme vzájemnou výměnu citů. Útěšná slova jsou dobrá, ale hovor bez citu nezažene  osamělost. Dorozumívání se může dít na rovině hlubší, než kam dosáhnou slova.

Tak je to u ženy, která úzkostlivě hledí do tváře manžela, když je rozrušen, a přenáší na něho ze svého nitra uzdravující sílu. Nebo vezměme případ pětasedmdesátiletého muže na oddělení intenzívní péče, který věděl, že zemře, a měl jen jedno prosté přání — aby u něho zůstala manželka, s níž prožil 48 let. Udělala to a po celou dobu mu jemně hladila ruku a přenášela na něho klid a pokoj přesahující sílu slov. Nebo ještě výraznějším způsobem působí ošetřovatelka, která tím, že jemně drží za ruku muže v hlubokém kómatu, jenž dýchá pomocí aparatury, zpomaluje pádící srdce a snižuje krevní tlak. To vše nám pomáhá ocenit sílu lidského doteku.

„Budeš milovat svého bližního jako sebe,“ řekl Ježíš a citoval mojžíšský Zákon. (Marek 12:31; 3. Mojžíšova 19:18) To neznamená kochat se sám sebou nebo být zaměřený na sebe. Naopak, když uznáváme chyby, činíme pokání, prosíme o odpuštění, snažíme se jednat lépe — tento přístup dovoluje, abychom měli úctu sami k sobě a získali Boží odpuštění. „Pamatuje, že jsme prach“, a tak milosrdně odpouští, a jeho odpuštění zmírňuje pocity viny, které bychom jinak přenášeli na druhé a kazili si vztahy k nim. (Žalm 103:14; 1. Jana 1:9) Tímto způsobem tedy můžeme sami sebe přijímat, sami sebe milovat, a pak milovat druhé stejně jako sebe. Miluj sám sebe, aniž od sebe očekáváš dokonalost; miluj druhé, aniž očekáváš dokonalost od nich.

Tato láska je nejlépe definována tím, co dělá a co nedělá: „Láska je shovívavá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se podráždit. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává. Láska nikdy neselhává.“ — 1. Korinťanům 13:4–8.

Chceš být milován tímto způsobem? Potom zasévej lásku, abys ji sklízel. Cvič ji, jako cvičíš sval. Přiměj ji, aby rostla, přibývala, až tě naplní, až  se stane tebou. Pak láskyplnými skutky prokazuj, že je živá. „Zvykejte si dávat,“ řekl Ježíš, „a lidé vám budou dávat. Budou vám sypat do klína znamenitou míru, stlačenou, setřesenou a překypující. Jakou měrou totiž měříte vy, takovou budou na oplátku měřit vám.“ (Lukáš 6:38) Dáváním inspiruješ jiné, aby se stali dárci, a tak se všichni podílejí na této radosti. Jak řekl Ježíš: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35) Nejvyšší způsob dávání je dávat ze sebe: svůj čas, svou pozornost, svou sympatii, své porozumění. „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7:12, „Ekumenický překlad“) Vyměňuj s druhými myšlenky. Sdílej s lidmi jejich pocity, jejich radosti, i jejich slzy. A především se dávej Bohu. — Žalm 40:7, 8; 40:8, 9, „KB“; Hebrejcům 10:8, 9.

Bible říká, že „Bůh je láska“. (1. Jana 4:8) Mnozí namítají: ‚Jestliže Bůh je láska, proč připouští zlo?‘ Jeho předsevzetím je skoncovat se vším zlem, ale z lásky k nám vyčkává. „Jehova není pomalý vzhledem ke svému zaslíbení, jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože si nepřeje, aby byl někdo zničen, ale přeje si, aby všichni dospěli k pokání.“ (2. Petra 3:9) Ve svém milosrdenství nyní připouští zlo, aby kající lidé mohli zlo opustit a žít. (Ezekiel 33:14–16) V pravý čas však se zlem skoncuje tím, že zničí ty, kteří v něm vytrvávají. Skončí s válkou tím, že skončí s podněcovateli války, skončí se zločinem tím, že skončí se zločinci, skončí se znečistěním tím, že skončí se znečišťovateli, skončí s hrubou nemravností, znásilněními, krvesmilstvem a zvráceností tím, že skončí s těmi, kteří se toho vytrvale dopouštějí. Všechno zlo skončí, až Bůh skončí se všemi, kteří zlo působí. Tím projeví lásku těm, kteří chtějí žít v míru a ve spravedlnosti. (Žalm 37:10, 11; Přísloví 2:21, 22) Každý zahradník ví, že plevel musí pryč, aby se dobře dařilo květinám.

Bůh je láska. Proto stvořil Zemi a postavil na ni člověka a dopřál její bohatství všem, dobrým i špatným: „Působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými  lidmi i nad dobrými a dává déšť na spravedlivé i na nespravedlivé.“ (Matouš 5:45) Bůh je láska, a proto skoncuje s nemocí a smrtí. Již opatřil prostředek záchrany pro celé lidstvo: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Protože Bůh je láska, „doporučuje nám svou lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky“. (Římanům 5:8) Mnoho lidí haní Boha za to, že připouští zlo, a přitom je sami s potěšením činí, ale ti, kteří jsou za jeho lásku vděční, odpovídají jinak: „My milujeme, protože on nejprve miloval nás.“ — 1. Jana 4:19.

V tomto světě je nedostatek lásky k Bohu a je nedostatek lásky k bližnímu, ale není nedostatek Boží lásky k člověku. A právě jeho lásku k nám nejvíc potřebujeme.