Odkrývání tajů duševních nemocí

„Pomyšlení na duševní nemoc mě děsilo!“ vzpomíná Irena. „Slova jako ‚schizofrenie‘ nebo ‚deprese‘ prostě nepatřila do mého slovníku. Duševní nemoc znamenala být poznamenaná. Znamenalo to ‚zbláznit se‘ nebo ‚nechat se zavřít do blázince‘. Někteří přátelé si dokonce mysleli, že jsem pod vlivem démonů.“

BLÁZNĚNÍ, nepříčetnost, šílenství. Samotná slova vyvolávají strach a představy vypolštářované cely a svěrací kazajky. Ne každý člověk s duševní poruchou je ovšem zuřivý šílenec. A také ne každý, kdo má zvláštní osobnost nebo svérázné zvyky, je duševně nemocný.

Každá duševní porucha má svou skupinu specifických  příznaků. Maniodepresivní onemocnění je například citová houpačka létající od opojných výšin do ničivých hlubin. Při těžké depresi však pacient často trpí těžkým, ochromujícím a nepolevujícím smutkem. a Úzkostné stavy mohou způsobit, že oběti doslova ochrnou iracionálním strachem.

V tomto i v následujícím článku se však soustředíme na chorobu, jež v sobě zahrnuje vlastní jádro těžkých duševních nemocí neboli psychóz.

Schizofrenie — nejtemnější stránka duševních nemocí

V nemocnici se Ireně přihodilo ještě několik omylů v osobě — objímala lékaře a ošetřovatelky jako dávno ztracené příbuzné. Představovala si, že cítí pachy, které jiní nevnímají. Dospěla k přesvědčení, že se ji nemocniční personál pokouší zabít. „Jednou mě museli přivázat k lůžku,“ přiznává.

Diagnóza? Schizofrenie, choroba, která časem postihne přinejmenším jednoho z každého sta lidí. Jen ve Spojených státech je ročně diagnostikováno přes sto tisíc nových případů. b

Schizofrenik nemá rozštěpenou osobnost ve smyslu rozdvojené nebo zmnožené osobnosti (jiná a vzácná porucha), ale má narušenou osobnost. Vezměme například mladého muže jménem Jerry, kterého lékař popisuje jako ‚učebnicový případ‘ schizofrenie. V jednom okamžiku jsou jeho oči prázdné a v příštím hrozivě nepřátelské. Jeho řeč je nesouvislá směsice strachu („Pozvali mě sem, aby mě zabili elektrickým proudem“) a bludu („Ten obraz má bolení hlavy“). Děsí ho vnitřní hlasy. Jeho mozek je pomatený.

Schizofrenie má širokou paletu bizarních příznaků: halucinace, vnitřní hlasy, poruchy myšlení, iracionální  strachy a emoce, jež se zdají neladit se skutečností. Co je příčinou? Ještě před deseti lety obviňovali lékaři rodiče, že dohánějí své děti k šílenství. Nyní se někteří domnívají, že je to spíš naopak. Rodiče trpí obrovskými stresy a napětím, když je dítě schizofrenické.

Proto nyní většina lékařů říká, že obviňování rodičů byla chyba. Bible samozřejmě vybízí rodiče, aby nedráždili své děti. (Kol. 3:21) Ale i když tak jednají, nezdá se pravděpodobné, že by to samo udělalo z dětí schizofreniky. Působí zde činitele zcela neovladatelné rodiči.

Genetická složka

Nick a Herbert (pseudonymy) byli jednobuněčná dvojčata. Byli odloučeni hned po narození, Nicka vychovávali milující adoptivní rodiče, Herberta lhostejná babička. V obou začala v raném věku klíčit semena duševního vyšinutí. Nick zapaloval a kradl. I Herbert měl slabost pro oheň — a pro týrání psů. Následovala plně vyvinutá schizofrenie a oba skončili v ústavu.

Náhodná shoda? Nebo jsou nositelem schizofrenie geny? Je známo 14 případů odděleně vychovávaných dvojčat, kde se u jednoho dvojčete vyvinula schizofrenie. Choroba se objevila i u devíti sourozenců. Geny zjevně při schizofrenii hrají svou roli. Ale co je zajímavé: Když uzavřou manželství dva schizofrenici, je jen šestačtyřicetiprocentní pravděpodobnost, že se schizofrenie vyvine i u jejich dětí. „Kdyby byla schizofrenie skutečně výsledkem dominantního genu, měla by se schizofrenie vyvinout u 75 procent dětí,“ říká kniha „Schizofrenie: epigenetická hádanka“ (angl.).

Musí zde působit víc než jen geny. Autoři knihy „Mysl, nálada a lékařství“ (angl.) se domnívají: „Je dobře známo, že psychické zkušenosti — například bitevní stres — mohou hluboce ovlivnit chemické, hormonální a fyziologické funkce těla. U psychiatrických nemocí lze často zjistit, že u zranitelné osoby se urychlujícím činitelem stal psychický zážitek.“ Jak  do toho začlenit geny? Dr. Wender a dr. Klein pokračují: „Náš souhrnný názor je, že genetické činitele mohou učinit jedince zranitelným vůči jistým formám psychických zážitků.“ Takže schizofrenie sama nemusí být dědičná, ale předpoklady k ní dědičné být mohou.

Nenormální mozek

„Schizofrenia Bulletin“ předkládá další kousek hádanky: „Předložené materiály naznačují, že mozek schizofrenických pacientů často obsahuje abnormality.“

Dr. Arnold Scheibel prohlašuje, že v oddílu mozku nazývaném hippokampus jsou u normálních pacientů buňky seřazeny „skoro jako vojáčci“. Ale v mozku schizofrenických pacientů „jsou nervové buňky a jejich výběžky zcela pokřivené“. Domnívají se, že to by mohlo vysvětlovat halucinace a bludy u schizofrenika. U jiných schizofreniků bylo zjištěno rozšíření mozkových dutin. Nejpřekvapivější je objev, že mozek duševně nemocných může obsahovat biochemické defekty. (Viz následující článek.)

Dosud však nebyla objevena žádná jednotlivá abnormalita mozku ani biochemický defekt, jež by byly společné všem schizofrenikům. Lékaři tedy myslí, že schizofrenie je možná „mnoho poruch s mnoha odlišnými příčinami“. („Schizofrenie: Existuje odpověď?“, angl.) Pomalu působící virus, nedostatek vitamínů, narušená látková výměna, alergie na potravu — to je jen pár činitelů, o nichž se udává, že mají vliv na schizofrenii.

Přestože však přesná příčina a mechanismus choroby unikají lékařské vědě, dr. E. Fuller Torrey říká: „Schizofrenie je choroba mozku; nyní je to definitivně známo. Je to vědecká a biologická skutečnost stejně jako cukrovka, roztroušená skleróza a rakovina.“ Vše nasvědčuje, že také depresívní poruchy jsou podobně spjaty s biologií.

Duševní nemoc ztratila svůj háv tajemství — a svou poznamenanost. Možnost léčit ji se stala hmatatelnou skutečností.

[Poznámky pod čarou]