Ekvádor

UPROSTŘED země, a přece nejdál od jejího středu — tam leží na rovníku Ekvádor. Parné džungle v nížinách kontrastují s „městy věčného jara“ vysoko ve skalnatých Andách. Dva mořské proudy při pobřeží Tichého oceánu zápasí o to, který bude dávat život zemi. Od května do prosince převládá chladný Peruánský proud a přináší do centrálních oblastí studené, suché počasí. Od ledna do dubna vítězí teplý proud El Nino, který přihání horko a vlhkost, ale přitom občerstvuje obdobím dešťů.

Ekvádorci jsou stejně rozmanití jako země, ve které žijí. Z tuctu indiánských kmenů jsou snad nejznámější Otavalové. Muži nosí vlasy spletené do copu, tmavý plstěný klobouk a azurově modré pončo přes bílé kalhoty a košili. Někteří cestují po světě a prodávají své tkané přikrývky, šály a ponča v cizině. Indiáni z kmene Kolorado toho na sobě nosí naopak velmi málo. Jejich muži se poznají podle dokulata stříhaných vlasů, přilepených k hlavě jasně oranžovou pastou.

Jiná důležitá složka populace, černoši, odvozuje svůj původ přes Jamajku z Afriky. Na tvářích obyvatel i na architektuře země zanechali své stopy také Španělé, kteří sem kdysi přišli hledat zlato. Přidejme k tomu velké skupiny orientálních, židovských, arabských a evropských obchodníků a máme dnešní Ekvádor. Jsou to pohostinní lidé, kteří zpravidla zdraví druhé podáním ruky a vřelým úsměvem. Tento přátelský postoj pomohl mnohým přijmout poselství, které velmi obohatilo jejich život.

Do ekvádoru přichází dobré poselství

Aspoň někteří Ekvádorci slyšeli dobré poselství o Božím království již v roce 1935. Toho roku tam cestou do Chile strávili deset měsíců kázáním dva svědkové Jehovovi, Theodere Laguna a jeho společník. Pak v roce 1946 přijeli do přístavu Guayaquil misionáři školy Gilead, přidělení do Ekvádoru. Byli to Walter a Wilmetta Pombertonovi a Thomas a Mary Klingensmithovi.

Když vyřídili právní formality, vydali se tito misionáři brzy do hlavního města Quita, které leží na pláni sopečného popela asi tři tisíce metrů nad mořskou hladinou. Do té výše nevedou žádné sjízdné silnice, a proto jeli z Guayaquilu do Quita železnicí. Při vzpomínce na cestu říkají: „Měli jsme štěstí, že jsme nemuseli jet na střeše ani viset na stranách jako mnozí. Nemálo jich  s sebou vezlo banány, ananasy a kuřata, které chtěli cestou prodat.“

Prudké stoupání přes takzvaný Ďáblův nos zdolával vlak střídavou jízdou vpřed a vzad. Zdálo se, že jednou po úzké římse vytesané do úbočí skály. Vlak chvíli stoupal do strmého svahu jedním směrem, pak zastavil a pokračoval vzhůru po dalším úseku klikaté trati zpět. To se opakovalo až nahoru. Po dvou dnech, když se šeřilo, blížili se k cíli. S uctivou bázní pozorovali zasněžené sopky, z nichž nejpůsobivější byl štít Cotopaxi — jedna z nejvyšších činných sopek na světě, vysoká 5 897 metrů.

Teď začal pravý misionářský život. Museli si najmout dům. Jídlo se kupovalo denně, protože ledničky neexistovaly. Vařilo se na sporáku, v němž se topilo dřevem. Jak si prali šaty? Rozhodně ne v automatické pračce. Pěkně na valše drhli kus po kuse. Ale jeden misionář říká: „Nevzpomínám si, že bychom si byli moc stěžovali. Prostě jsme kázali dál.“

Ani to nebylo snadné, protože měli jen omezenou znalost španělštiny. Přesto začali s vírou v Jehovu chodit dům od domu. Používali přitom lístek s psaným svědectvím, gramofonové desky a nejvíc mluvili rukama. Na dobré výsledky nemuseli čekat dlouho.

První Ekvádorec nalézá pravdu

Jednou pozdě večer, když šel Walter Pemberton úzkou vedlejší uličkou Quita obhlížet obvod, přiběhl k němu chlapeček, zeptal se, kolik je hodin, a pak zaběhl zpátky do domu. Walter nahlédl dovnitř a zpozoroval muže, který šil boty. Walter se lámanou španělštinou představil, vysvětlil, že je misionář, a zeptal se muže, zda by ho zajímala bible. „Ne, ale mám bratra a toho to moc zajímá,“ zněla odpověď. Mužův bratr byl Luis Davalos, adventista, který začínal mít vážné pochybnosti o svém náboženství.

Druhý den časně ráno navštívil Walter Luise. Vypráví: „Vyložil jsem mu se svou omezenou znalostí španělštiny Boží předsevzetí udělat ze země ráj, kde bude lidstvo věčně žít pod Božím královstvím.“

Když to Luis slyšel, odpověděl: „Jak by to mohlo být? Ježíš přece řekl, že odchází do nebe, aby tam učedníkům připravil místo.“

Walter mu ukázal, že Ježíš měl na mysli malé stádo a že toto malé stádo je omezeno na 144 000. (Luk. 12:32; Zjev. 14:1–3) Vysvětlil také, že Ježíš mluvil i o jiných ovcích, které nejsou z tohoto ovčince, ale které budou mít naději žít tady na zemi. — Jan 10:16.

„Celý život mě učili, že všichni dobří lidé jdou do  nebe,“ řekl Luis. „Potřebuji víc důkazů o téhle pozemské skupině.“ Vyhledali tedy spolu jiné texty a Luis poté vykřikl: „Je to pravda!“ — Iz. 11:6–9; 33:24; 45:18; Zjev. 21:3, 4.

Luis byl jako člověk umírající žízní na poušti, ale jeho touha byla po vodách pravdy. Chtěl okamžitě vědět, co učí Bible o trojici, nesmrtelnosti duše, pekelném ohni a jiných naukách. Není třeba říkat, že se Walter odtamtud dostal až pozdě večer. Hned nazítří začal Luis vydávat svědectví všem svým přátelům a říkal jim: „Našel jsem pravdu!“

„Odpověď na mou modlitbu“

Někdy tou dobou byl svým náboženstvím rozčarován i Ramón Redín, jeden ze zakladatelů adventistického hnutí v Ekvádoru. Znepokojovalo ho rozdělení v církvi. Ramón vlastně zapochyboval o všech církvích. Jednoho dne se modlil k Bohu: „Prosím tě, ukaž mi pravdu. Jestli to uděláš, budu ti sloužit věrně až do smrti.“

 Krátce nato se mu svěřil jeden z jeho přátel, Luis Dávalos, že mu musí povědět něco velmi důležitého. „Rámone, věděl jsi, že adventisté sedmého dne nemají pravdu?“ Rámon odpověděl: „Luisi, vážím si toho, že máš o mě zájem, ale skutečnost je taková, že biblickou pravdu neučí žádné náboženství, a proto mě žádné nezajímá.“ Přesto přijal jednu Strážnou věž a také adresu misionářského domova a slíbil, že s misionáři aspoň promluví a zjistí, zda mu mohou zodpovědět jeho otázky. Zdánlivá lhostejnost zastírala jeho skutečné city; z hloubi srdce toužil zjistit, zda existuje něco takového jako pravé křesťanství. A tak, když odešel od přítele, strávil dvě hodiny hledáním misionářského domova.

Walter Pemberton, který stále ještě zápasil se španělštinou, se snažil co nejlépe odpovídat na Ramónovy otázky jako: „Dovolují svědkové Jehovovi lidem svobodně uvažovat o Písmu?“ Walter odpověděl: „Nikoho nenutím, aby šel proti svému svědomí. Chceme, aby lidé o Písmu uvažovali, protože tím docházíme ke správným závěrům.“

„A dodržují svědkové sabat?“ zeptal se Ramón. „Zachováváme to, co říká o sabatu Bible,“ odpověděl Walter. — Mat. 12:1–8; Kol. 2:16, 17.

Bylo to překvapující, ale přes Ramónovu klopýtající angličtinu a Walterovu omezenou španělštinu začala Ramónovi v mysli krystalizovat pravda. Vzpomíná: „Ta první hodina na mě tak zapůsobila, že si pamatuji, co jsem si tehdy řekl: ‚Tohle je určitě odpověď na mou modlitbu!‘ “

Rozhovory pokračovaly den po dni. Walter vyhledával texty ve své anglické Bibli a Ramón ho sledoval ve své španělské. Patnáct dní po své první návštěvě se Ramón Redín s Luisem Dávalosem a třemi jinými Ekvádorci zúčastnil první organizované skupinové svědecké služby v Ekvádoru. Bůh vyslyšel jeho modlitbu, ukázal mu pravdu, a bratr Redín dělá, co může, aby dodržel svůj slib, že bude Bohu po celý další život věrně sloužit. Teď, v osmdesáti sedmi letech, se bratr Redín těší ze služby jako zvláštní průkopník.

Pedro nalézá odpověď

K této maličké, ale rychle rostoucí skupině brzy přibyl mladý muž, který hledal pravdu již sedmnáct let. Když bylo Pedrovi Tulesovi deset let, slyšel kněze, jak se pokouší vyložit trojici. Pedro mu nerozuměl, a tak se zeptal, jak mohou být tři osoby jedním bohem. Kněz mu odpověděl ranou ukazovátkem do hlavy a přívalem nadávek. Pedro si řekl: ‚Jednou si stejně zjistím, jak to vlastně je.‘

 Když strávil nějaký čas u adventistů, začal posléze chodit na shromáždění svědků Jehovových. „Tajemství“ trojice se vyjasnilo téměř okamžitě. Nebylo to tajemství, ale lež, jak se dověděl. Ježíš Kristus není, jak někteří říkají, „Bůh Syn“, ale „Boží Syn“. (Jan 20:31) Zapůsobilo na něho, že všichni svědkové kážou dům od domu, protože právě k tomu se snažil pohnout adventisty. Věřil, že je tento způsob evangelizace nutný, máme-li se řídit příkladem apoštolů. (Sk. 5:42; 20:20) Ale pořád zůstával v náboženském ohledu sedět na dvou židlích.

Čtyři až pět měsíců chodil na shromáždění adventistů a přitom se stýkal i se svědky. Nakonec mu Walter Pemberton řekl: „Pedro, musíš se rozhodnout. Jestli mají pravdu adventisté, jdi s nimi. Ale jestliže mají pravdu svědkové Jehovovi, drž se jich. Pravda by měla být nade všechno.“ — Srovnej 1. Královskou 18:21.

„To mi pomohlo učinit nejlepší rozhodnutí v mém životě,“ říká Pedro, „a tak jsem 10. srpna 1947 symbolizoval svou oddanost křtem ve vodě.“ Příštího roku začal Pedro sloužit jako průkopník a od té doby věrně pokračuje ve službě plným časem. Byl prvním Ekvádorcem, který byl vyškolen ve škole Gilead. Potom se vrátil do Ekvádoru, aby tam pomáhal dílu.

Další pomoc z ústředí

V roce 1948 dostalo kazatelské dílo velkou podporu, když bylo do Ekvádoru posláno dvanáct dalších misionářů. Šest šlo do Quita a druhých šest do největšího města a hlavního přístavu země, Guayaquilu. Mezi těmi, kdo byli posláni do Guayaquilu, byli Albert a Zola Hoffmanovi. Ještě nikdy neviděli tolik zvědavých a zaujatých lidí! Albert Hoffman to popisuje:

„V neděli odpoledne jsme poprvé skupinově vydávali svědectví na nábřeží řeky, kde se dali pravidelně najít lidé. Používali jsme gramofon se španělskými nahrávkami. Nejdříve jsme lidem řekli, že máme úžasné a důležité poselství, a pak jsme pustili gramofon. Brzy se kolem shromáždil velký zástup posluchačů.“

Podobně když pracovali na ulici s časopisy, stačilo misionářům klidně stát u rušné obchodní čtvrti, a ve chvilce byli obklopeni přátelským zástupem. Někteří kladli otázky a jiní chtěli časopisy. Pro nové misionáře to byla vzrušující zkušenost, protože nebyli zvyklí na takový neskrývaný zájem.

Raní misionáři si zvláště vzpomínají na jednu událost v březnu 1949. Byla to první zónová návštěva bratra N. H. Knorra, prezidenta Společnosti Strážná věž, a jeho tajemníka  M. G. Henschela v Ekvádoru. Proslov „Je později, než si myslíš!“ si přišlo v Quitu poslechnout 82 osob. V Guayaquilu byl plánován tentýž proslov. Když bratr Knorr zpozoroval nadšení nových misionářů pro zvěstování, řekl: „Nebuďte sklíčení, jestliže nepřijde mnoho lidí.“ Pracovali tam přece teprve dva a půl měsíce. ale všechny čekalo překvapení, protože přišlo 280 lidí a nespočetní další poslouchali přednášku v rozhlase.

Zemětřesení mění přidělení misionářů

V roce 1949 se zdálo vhodné obrátit pozornost k některým městům v okolí Guita na Andské vysočině. Bylo vybráno Ambato. V srpnu však bylo toto město a jeho okolí postiženo nejstrašnějším zemětřesením, jaké tato země zažila. Zmizely celé vesnice. Podle odhadu přišlo o život asi šest tisíc lidí. Ambato bylo v troskách.

Zpustošení bylo tak veliké, že ani v příštím roce se nenašlo vhodné ubytování pro nové misionáře. Bylo tedy rozhodnuto, že budou posláni do Riobamby, nejbližšího města směrem na jih. Úkol otevřít toto panenské území připadl Jacku Hallovi a Josephu Sekerakovi. Ale v tomto odlehlém a silně katolickém městě byl pokrok malý.

Uplatnili, co se naučili

Jednoho dne předal Jack ve svědecké službě knihu Bůh budiž pravdivý mladému ženatému muži Césaru Santosovi. Toho četba tak upoutala, že knihu neodložil až do noci, dokud ji celou nepřečetl. Kapitola, která vyvolala okamžitou reakci, se jmenovala „Používání obrazů při uctívání“. Četl: „Nebudeš míti jiných bohů přede mnou. Neučiníš sobě rytiny . . . Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti.“ (2. Mojž. 20:3–5, KB) César byl zvláštním ctitelem svatého Antonína, katolického světce, a měl doma jeho sošku. Ale jak četl, začal se na sošku dříve oblíbeného světce mračit a řekl si: „Hned se tě zbavím.“ Dočetl kapitolu, sáhl po sošce, vynesl ji ven a zahodil.

Když začal příbuzným a přátelům vyprávět, co se dověděl, mysleli, že se zbláznil. Za týden však navštívil svého mladšího bratra Jorga a poprosil ho, aby si knihu  přečetl. Na Jorga zapůsobila její logika a hluboce ho dojala vyhlídka na rajskou zemi. Za měsíc už sloužil s misionáři.

Jorge se však ještě měl co učit. Jednoho dne právě jedl, když přišel na návštěvu Jack Hall. Jorgova matka podávala smaženou krev, v té končině běžné jídlo. Když ji nabídla Jackovi, zdvořile odmítl a využil příležitost k vysvětlení toho, co bible říká o krvi. (1. Mojž. 9:4; Sk. 15:28, 29) Jorge si to vzal rázem k srdci a k matčinu velkému překvapení odmítl dojíst, co měl na talíři. Pravda brzy prospěla i jiným členům této rodiny.

Odhodláni sloužit Bohu

Césarova osmnáctiletá švagrová Orffa se jednou ptala  katolického kněze, kdo stvořil Boha. Nevěděl. Zeptala se tedy evangelického pastora. Ani ten jí na otázku neodpověděl. Proto se zeptala Césara a ten jí z Bible vysvětlil, že Jehova nemá počátek ani konec. (Žalm 90:2) Tato prostá pravda stačila v Orffě zažehnout plamen zájmu a ten se rozšířil na její dvě sestry. Navzdory silnému odporu v rodině začaly s mladší sestrou Yolandou studovat Bibli a tajně chodit na shromáždění. Pokaždé, když se vrátily ze shromáždění, byly za to od rodičů bity. Až do té doby byla Césarova manželka Lucía, Orffina sestra, k naléhavému poselství Bible lhostejná. Potom ji Orffa jednoho dne pokárala. Řekla: „Jen se podívej, co musím kvůli pravdě snášet!“ Stáhla si vzadu šaty a ukázala napuchliny a modřiny. Od té doby dělala Lucía rychlé pokroky.

Mezitím nařídil kněz Orffině matce, aby vyhnala Orffu z domu, a matka uposlechla. To se však ukázalo jako požehnání. Orffa, teď nezávislá, se začala připravovat ke křtu a Lucía také. A kdo se k nim na příštím sjezdu nepřipojil mezi uchazeči o křest jako jejich nejmladší sestra Yolanda! Nemyslela na to, jak ji po návratu přijmou doma, a ujela sto šedesát kilometrů autobusem, aby byla pokřtěna se svými sestrami. Všechny tři stály při sobě a vyjádřily své odhodlání sloužit Jehovovi, děj se co děj!

Protesty proti odporu duchovenstva

Když na počátku 50. let přijeli další misionáři, kázání dobrého poselství se začalo rychle šířit do osamělých měst v pobřežní nížině — do Manty, La Libertad, Milagra, Machaly a jiných. Rychlý růst a velké skupiny zvěstovatelů, které se podílely na službě, zneklidnily katolickou církev. Bylo to území, jež dobyla s pomocí conquistadorů, a nehodlala trpět nějaké soupeře. Avšak praví křesťané mají podporu Jehovova neporazitelného ducha a žádné pronásledování nemůže uhasit jejich horoucí touhu šířit dobré poselství o Božím království. Co se z toho vyvinulo?

Pedro Tules vzpomíná: „Když proti nám na předměstí Quita, které se jmenovalo Magdalena, kněz podnítil dav lidí, vystoupil jeden muž a řekl: ‚Pane pátere, co to tu děláte?‘ Kněz odpověděl: ‚Chráním své stádo před těmihle lidmi. Já jsem jediný, kdo je má právo poučovat o Bohu.‘ Muž prohlásil: ‚Ne, vy máte právo vyučovat v kostele, ale venku na ulicích a v parcích mají úplnou svobodu vyučovat z Bible oni. Nikomu neškodí! Do dneška jsem takové lidi neznal, ale chci, abyste věděli, že u mě doma jsou vždy vítáni.‘ “

 Také v jiném sídlišti u Quita se kněz pokusil vyhnat svědky z města. Cestou přes most vyhrožoval kněz a jeho dav, že hodí zvěstovatele do řeky. V tu chvíli se objevil muž, kterého Pedro několikrát navštívil. „Ahoj, Pedro,“ řekl, „co se to tu děje!“

Pedro odpověděl: „Pokojně jsme s lidmi mluvili o Bibli, ale tenhle člověk je na nás poštval a vyhání nás z města.“

Nato muž si vytáhl revolver, přešel ke knězi a vykřikl: „Co to děláte? Nevíte, že tihle lidé mají stejná práva jako vy? To, co děláte, je porušení zákona.“ Když se kněz snažil hájit své jednání, muž odpověděl: „To, co se tu stalo, bude zítra v ‚El Comercio‘!“ Pracoval totiž pro ten list a slib splnil: nekřesťanské jednání kněze se nazítří objevilo v titulcích hlavního quitského deníku.

Vláda varuje odpůrce

Alfred Slough si vzpomíná na jinou příhodu, k níž došlo, když sloužil jako misionář. „Jeden ‚hrdina‘ předstíral zájem, ale pak jedné sestře misionářce vytrhl z ruky výtisk ‚Strážné věže‘ a pyšně jej roztrhal na kousíčky. V tu chvíli jsem spatřil kněze na kole, sutana mu jen vlála, jak se rychle jede ujistit, že tu jsme.

Krátce po jeho příjezdu se s pomocí dvou jeptišek utvořil dav v čele s mužem, který roztrhal ‚Strážnou věž‘. Ostatní byli hlavně mladíci, které jsme viděli sbírat kameny do kapsy. S davem v patách jsme jako skupina pomalu vykročili kolem několika bloků k zastávce autobusu. Během této tísnivé chůze se spokojovali s házením menších kamenů na naši skupinu. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn. Když autobus zastavil, dav najednou dostal velkou odvahu, zaútočil a házel přitom kameny. Když doběhl k autobusu, byly už všechny sestry i mládež vevnitř, a tak jsem naskočil také. Odjeli jsme v dešti kamenů a bláta, které létaly do autobusu, zatímco místní usedlíci v autobusu rozhněvaně křičeli na dav a nadávali jim do divochů. Lidé v autobusu nám laskavě uvolnili sedadla, pomohli nám setřít bláto, a tak dokázali, že to,  co se stalo, byla jen akce svedené hrstky, která bez uvážení plnila vůli kněze. Celou cestu zpět do města jsme měli výbornou příležitost vydávat svědectví.“

Tisk okamžitě reagoval titulky jako: „KNĚZ PODNĚCUJE KE ZLOČINU“, „V MAGDALENĚ NAPADAJÍ FANATICI PŘÍSLUŠNÍKY SEKTY SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH“, „NÁBOŽENSKÁ NESNÁŠENLIVOST“.

Kněz samozřejmě popřel jakoukoli účast na davové akci a prohlásil, že byl tou dobou jinde. Některé katolické společnosti a výbory v této oblasti také podepsaly prohlášení, že jsou nevinné. Ale ministerstvo nařídilo policejnímu náčelníkovi, aby odpověděl: „Ústava a zákony republiky povolují svobodu náboženství, a proto musíme jako autority dbát, aby nebyla ohrožována práva občanů . . . Bylo by velmi žádoucí, aby se napříště neopakovaly podobné události jako šestého tohoto měsíce, jinak bude úřední moc nucena trestat odpovědné osoby podle zákona.“

Přesto přišlo další pronásledování, protože církev nehodlala propustit své zajatce.

Obtížná Cuenca

Cuenca, třetí největší město v Ekvádoru se 152 000 obyvateli, byla pravou baštou katolické církve. Protože tamní obyvatelé ještě neobdrželi svědectví, byli tam v říjnu 1953 přiděleni Pedro Tules a Carl Dochow, nedávný absolvent Gileadu. Bylo to velmi obtížné a často skličující pověření.

Carl si vzpomíná na fanatickou služebnou, která řekla rozčileně: „Vy nevěříte v Pannu.“ Když otevřel Bibli u Matouše 1:23, roztřásla se a řekla: „My máme zakázáno číst Bibli.“ Nato bez řečí zašla do domu a nechala Carla stát přede dveřmi. Při jiné příležitosti naslouchala služebná se zájmem, ale pak přišla domácí paní, a když uviděla, co se děje, skopla Carlovu tašku se schodů. Jindy ho hnal rozzuřený majitel domu ze dvora s kusem  dřeva v ruce. Pokaždé, když misionáři vydávali svědectví v oblasti San Blas, kněz začal zvonit kostelními zvony; jakmile se sběhly děti, vyzval je, aby házely po misionářích kamení.

Za tři roky se nenašel v Cuence ani jediný, kdo by měl odvahu postavit se za pravdu. Carl mnohokrát smutně chodil kolem řeky a modlil se, aby mu dal Jehova produktivnější přidělení. Konečně byl poslán do přímořského města Machaly, kde žijí vlídní lidé s otevřenou myslí. Tím ovšem Cuenca neviděla svědky Jehovovy naposled.

Davové násilí při sjezdu

Riobamba, město, kam byli v roce 1950 posláni Jack Hall a Joseph Sekerak otevřít nové území, se roku 1954 dostala do novinových zpráv. V březnu se tam v divadle Iris konal krajský sjezd. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy jezuitský kněz veřejně odsoudil svědky Jehovovy v rozhlase a řekl, že nemají právo konat sjezd v „katolickém městě Riobambě“. Vyzýval lidi, aby zabránili veřejné přednášce plánované na příští den. Bratři však na jeho výhrůžky upozornili policii.

Veřejná přednáška s názvem „Láska, praktická vlastnost v sobeckém světě“ začala podle plánu. Přítomno bylo 130 osob. Za deset minut se však zdálky ozvaly výkřiky: „Ať žije katolická církev!“ a „Pryč s protestanty!“ Hluk minutu od minuty sílil, jak se dav blížil k divadlu.

Osm policistů stálo u vchodu do divadla. Jak rostl zuřivý dav odpůrců, policie vytasila šavle a zatlačila rušitele zpět na křižovatku; odtamtud házel dav na dveře kameny. Přes toto pozdvižení pokračoval program až k závěru. Závěrečný proslov měl přiléhavý název „Vydrž až do konce“.

Když posluchači odcházeli, spatřili asi čtyřicet policistů, kteří je měli chránit. Ale když bratři odešli z policejně chráněné oblasti, situace byla napjatější. Vědělo se, kde je sál království i misionářský domov, a tak se tam shromáždil ještě větší dav. Opět bylo třeba žádat o policejní ochranu. Policisté doprovodili misionáře až domů a celou noc stáli okolo budovy. Když šílený dav nemohl na svědky, vylil si zuřivost na budově. Házeli na ni kamení a rozbili snad všechna okna do ulice, čímž velmi roztrpčili šest rodin, které také bydlely v domě a nebyly svědky Jehovovými.

Národní protest proti nesnášenlivosti

Když bratři druhý den chodili po ulicích, přistupovali  k nim lidé, kteří jinak neměli velký zájem o dílo svědků, ale chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s tím, co se stalo večer předtím. Druhý den už protestoval celý národ. Celý týden se v zemi objevovaly novinové články ve prospěch svobody uctívání, zastávající se práv svědků Jehovových.

El Comercío, list, který má v hlavním městě státu největší prestiž, popsal útok a pak připomněl inkvizici, Hitlerovy pogromy a jiné surové události z dějin.

Sloupkař hlavního quayaquilského listu El Universo psal o „Ovoci nesnášenlivosti“ a uvedl: „Chci v tomto článku položit přímou otázku řediteli střední školy v San Felipe, kde vyučují nesnášenlivosti do té míry, že své mladé studenty posílají útočit holemi a kamením na trpělivé . . . svědky Jehovovy. Ředitel, důstojný otec jezuita, by měl na mou otázku odpovědět, dokáže-li jako muž čelit následkům svých činů. Otázka je prostá: Jak by se řediteli líbilo, kdyby se v národech, kde jsou katolíci v menšině, postupovalo tak, jak učí své studenty postupovat proti protestantům? . . . Katolíci na celém světě, vedení svým nejvyšším pontifikem, žádají o snášenlivost. Požadují ji v každé tónině; žádají o ni ve Spojených národech, na berlínské konferenci a na všech sjezdech a setkáních, kde se sejdou Východ se Západem. Svatý pontifex a hlava katolictví v důvěrné shodě s Churchillem (protestantem) a Eisenhowerem (protestantem) žádá snášenlivost a svobodu pro uvězněné arcibiskupy a kardinály . . .

Jaký je rozdíl mezi skupinou ateistů, kteří s klackem v ruce napadají katolíky, kteří se modlí v chrámu, a studenty ze San Felipe, kteří s klackem v ruce napadají svědky Jehovovy v Riobambě, zatímco ti naslouchají kázání o ‚Lásce v tomto sobeckém věku‘?“

Kletby jezuitského kněze z Riobamby vyústily v požehnání stejně jako v případě Bileamově, protože Jehova byl se svým lidem. — 4. Mojž. 22:1 až 24:25.

Větší náklonnost ke Kristu

Mezitím se chopil služby plným časem Carlos Salazar, mladý Ekvádorec, který poznal pravdu ve Spojených státech.

Bylo mu šestnáct let, když sestra průkopnice v New Yorku nechala jeho matce Bibli a knihu To znamená věčný život. Matka mu je dala ke čtení. Protože se o náboženství nezajímal, postavil je na polici. Jednou si však při hře v Centrálním parku zlomil nohu a musel ležet. Z nudy neochotně přijal nabídku průkopnice, že bude studovat Bibli, ale jen pod podmínkou, že ho naučí trochu anglicky.  Říká: „Čím víc jsem tu knihu četl, tím víc jsem byl přesvědčen, že je to pravda.“

Carlos začal brzy chodit na shromáždění a účastnit se kazatelské služby. Stával i na rohu ulice a nabízel časopisy. Matka mu sice knihu dala, ale když viděla, jak ji čte, rozhněvala se a pohrozila mu, že ho pošle zpátky do Ekvádoru. Domnívala se, že v Ekvádoru svědkové nejsou. A tak se Carlos v roce 1953 v průvodu své pratety Rosy, zbožné katoličky, vrátil do Ekvádoru.

„Carlosi, teď, když ses vrátil do Ekvádoru, musíš zase začít chodit na mši,“ řekla mu prateta.

Ale Carlos se nehodlal vzdát něčeho tak cenného jako naděje na věčný život. (Jan 3:36) Ježíšova slova: „Kdo má větší náklonnost k otci nebo k matce než ke mně, není mne hoden“, pro něho měla skutečný význam. (Mat. 10:37) Odpověděl: „Teto Roso, zatím nechápeš, co dělám. Ale teď když jsem v Ekvádoru, chci být svědkem Jehovovým, a ty musíš respektovat má přání.“

Jakmile se dal Carlos v roce 1954 pokřtít, vstoupil do průkopnické služby. V roce 1958 se stal druhým Ekvádorcem pozvaným do školy Gilead. Byl přidělen zpět do rodné země, kde pokračuje ve službě plným časem. Po deseti letech trpělivého vydávání svědectví se dočkal toho, že i jeho prateta přijala pravdu, a dnes ve věku 84 let zůstává činnou svědkyní.

Odvážné sestry hájí dobré poselství

V roce 1958 byly také do Ekvádoru poslány dvě sestry, absolventky školy Gilead. Unn Raunholmová z Norska a její společnice Julie Parsonsová z Newfoundlandu byly přiděleny do Ibarry, krásného města v údolí severně od Quita. Zde bylo také třeba statečně hájit svobodu uctívání. Unn si na to živě vzpomíná:

„Když jsme začaly procházet svůj obvod ve městě Ibarra, zjistily jsme, že v okolí jsou městečka, jež nemůžeme propracovat. Bylo to například San Antonio, kde vyráběli krásné dřevořezby a také mnoho náboženských obrazů. Jakmile se o nás doslechl místní kněz, buď přijel na koni nebo přiběhl s průvodem lidí a způsobil  takový rozruch, že jsme musely odejít. Rozhodly jsme se tedy, že se soustředíme na jiné blízké městečko, Atuntaqui.

Jednoho dne, když jsme pracovaly poblíž kostela, všimly jsme si skupiny lidí před ním, ale nevěnovaly jsme jí pozornost, dokud nepřišel místní šerif. Byl přátelský. Už jsem ho navštívila, a vzal si dokonce nějakou literaturu. Tentokrát však na mne vzrušeně naléhal: ‚Slečno, prosím vás, okamžitě z města odejděte! Kněz proti vám organizuje demonstraci a já nemám dost lidí, abych vás ochránil.‘ Ukázalo se, že kněz ze San Antonia byl přeložen do Atuntaqui a už zase ukazoval, co umí.

Protože jsme ten den kázali čtyři, chvíli trvalo, než se všichni našli, abychom mohli odjet. Potom jsme zjistili, že autobus do Ibarry jede až za hodinu. Zamířili jsme tedy k hotelu a doufali, že tam najdeme ochranu, než přijede autobus. Cestou tam jsme slyšeli křik. Dav šel za námi! Před tlupou vlála bíložlutá papežská vlajka a kněz vykřikoval hesla jako ‚Ať žije katolická církev!‘, ‚Pryč s protestanty!‘, ‚Ať žije panenství Panny!‘, ‚Ať žije vyznání!‘. Dav pokaždé opakoval hesla po knězi slovo za slovem.

Právě jsme přemýšleli, co dělat, když k nám přistoupili dva muži a pozvali nás do místního Dělnického domu. Patřil odborům a oni nás ujistili, že nám tam nikdo neublíží. Zatímco tedy dav venku pokřikoval: ‚Pryč se zednáři!‘, ‚Pryč s komunisty!‘, vydávali jsme uvnitř horlivě svědectví zvědavým lidem, kteří se přišli podívat, co se děje. Rozšířili jsme všechnu literaturu, kterou jsme měli.

Když jsme si vzpomněli, kolik živého zájmu jsme v Atuntaqui nalezli, rozhodli jsme se tam vydat znovu, ale tentokrát začít opatrně od okrajů města. Někdo nás však musel vidět, protože se kostelní zvony zuřivě rozezněly a brzy jsme slyšeli hlasité upozorňování, že sem míří kněz s davem v patách. Kněz ke mně přistoupil a vyhrkl: ‚Slečno, jak se opovažujete přijít znovu po tom, co se stalo minule?‘ Pokoušela jsem se s ním rozumně promluvit, vysvětlit, že ústava země zaručuje svobodu náboženství. ‚Ale tohle je moje město!‘ řekl. ‚Ano,‘ řekla jsem, ‚ale já mám právo mluvit s těmihle lidmi a oni mají právo poslouchat, když budou chtít. Proč svým lidem neřeknete, že nám nemusí otevírat, když nechtějí naslouchat, a my půjdeme o dům dál?‘

Kněz se obrátil k zástupu a řekl: ‚Jestli ti lidé udělají ještě krok vpřed, rozhodně opustím tohle město!‘ Nato nás několik posluchačů povzbuzovalo, abychom pokračovali v práci, a slibovali, že nás podpoří proti knězi. Nechtěli jsme však vyvolat občanskou válku, a tak jsme se rozhodli, že bude lepší nechat toho a vrátit se jindy.“

 Zpět do San Antonia

„Když jsme viděli, že se ten zuřivý kněz přesunul do tohoto města, rozhodli jsme se opět navštívit první město, San Antonio,“ pokračuje sestra Raunholmová. „Než jsme stačili navštívit více lidí, rozezněly se kostelní zvony a na ulicích se začaly shromažďovat ženy s holemi a smetáky. Jeden majitel domu nás pozval dovnitř, a když jsme hovořili, ozvalo se hlasité klepání na dveře. Byl to místní šerif. Naléhal, abychom opustili město a řekl: ‚Víte, co se stalo v Atuntaqui, a víte, že sem nemusíte chodit, protože už jsme křesťané.‘ Zeptala jsem se ho, zda si myslí, že chodit na lidi s holí je to, co by měl dělat pravý křesťan. Navrhla jsem, ať jde ven a požádá lidi, aby se rozešli domů. Řekl, že to zkusí, ale vzápětí se vrátil s tím, že ho neposlouchají.

Nato nás pozval jiný soused, abychom promluvili s jeho rodinou, a sám nás k sobě odvedl. Když jsme byli uvnitř, opět se ozvalo klepání na dveře a ukázalo se, že je to policie s puškami. Šerif je přivolal z Ibarry. Řekli: ‚Pověděli nám o vašich potížích. Jen choďte od domu k domu a my půjdeme těsně za vámi.‘ Poděkovali jsme jim za laskavost a navrhli jsme, aby navštívili místního kněze, protože on to celé způsobil.“

Policie návrh přijala a od té doby neměly sestry se svědeckou službou v San Antonio žádné problémy.

Oblasti na pobřeží

Jiní dva misionáři, Ray a Alice Knochovi, dostali za úkol šířit poselství o království ve vesnicích na tichomořském pobřeží. Do Manty, rybářské vesnice s asi deseti tisíci obyvateli, cestovali šestnáct hodin autobusem z Guayaquilu. Po cestě se museli brodit přes nepřemostěné říčky. Silnice byla někdy tak kluzká plazivým rostlinstvem, že cestující museli vystoupit a tlačit autobus do strmých kopců.

Kázání dům od domu bylo docela jiné než všechno, co zažili dříve. Od domu k domu za nimi chodily tucty zvědavých dětí, které ještě nikdy neviděly cizince. Protože lidé přijímali biblické poselství, zakrátko tam vznikl sbor.

 Potom se Ray s Alicí přesunuli do La Libertad, jiné rybářské vsi na pobřeží. Dopravili se do ní lodí s dobytkem. Když přijeli, šaty, nábytek a všechno ostatní čpělo chlévem. Ale v La Libertad se setkali s Franciskem Angusem, mužem jamajského původu, který poselství pozorně vyslechl. Přijal biblické studium. Za šest měsíců již byl i s manželkou Olgou připraven podílet se na kazatelské službě. Alice říká: „Na Franciskovi jsem obdivovala, že celou noc pracoval, ráno přišel domů, umyl se a byl připraven sloužit.“ Později začal s manželkou sloužit jako průkopník, potom se stal krajským dozorcem a nyní slouží jako člen výboru odbočky.

Machala nese ovoce

Mezitím začali Carl Dochow a jiný misionář, Nicolas Wesley, nalézat slyšící uši v Machale, největším banánovém středisku Ekvádoru. Joaquín Palas, mohutný majitel hostince, naslouchal s živým zájmem, když mu Carl vysvětloval naději na život v rajské zemi. Joaquín pohotově přijal studium. Měl takové ocenění, že v době studia zavíral hostinec. Když se dozvěděl, že neexistuje ohnivé peklo, vzrušil se tak, že začal navštěvovat sousedy a dělit se s nimi o to, co slyšel. Trochu ho však zarazilo, když mu jeden soused řekl: „Joaquíne, raději si nejdříve zameť před vlastním prahem, než budeš něco vykládat o Bibli. Vždyť ani nejsi oddán se ženou, se kterou žiješ.“

Když se Joaquín zeptal Carla, co má dělat, dověděl se, že se mají dát zákonně oddat. Hned příští den šel se svou družkou na úřad, aby vyřídil formality. Potom se rozhodl, že by vlastně měl změnit zaměstnání. Prodal pivnici a začal pálit dřevěné uhlí, aby uživil sebe a manželku. Později oba vstoupili do průkopnické služby.

Sál království v Machale byl skromná stavba se zdmi ze štípaného bambusu, jimiž volně procházelo světlo a vzduch. Zvědavá sousedka si bez vědomí bratrů udělala ve zdi malý otvor a pozorovala, co se děje. Dva měsíce sledovala, jak se bratři navzájem zdraví a jak rádi chodí na návštěvy před shromážděním a po něm. Toto přátelské,  láskyplné prostředí bylo něco, co nikdy nezažila v náboženstvích, k nimž předtím patřila. Chtěla patřit sem. A tak začala Floricelda Reascová chodit na shromáždění a brzy se stala sestrou ve víře a horlivou průkopnicí.

Tvrdý odpor v Portevelu

Několik kilometrů od Machaly leží zlatokopecké městečko Portovelo stulené v předhůří And. Žila v něm Vicenta Grandaová, zbožná katolička, jedna z nejvěrnějších, kteří docházeli na mši. V takzvaném svatém týdnu přesně dodržovala rituál známý jako rezar viacruzes. Sedm dní po sobě se modlila před dvanácti obrazy znázorňujícími Ježíšovo utrpení od uvěznění po smrt. Věřící byli učeni, že jim tento rituál zajišťuje plné odpuštění hříchů spáchaných během roku.

Vicenta Grandaová se chtěla dovědět více o Bohu, a tak si pořídila dvě Bible, Valerův a Torres Amatův překlad. Již je měla dvakrát přečtené a měla mnoho otázek. Když ji navštívila Alice Knochová a nabídla jí knihu Bůh budiž pravdivý, okamžitě si ji vzala a hned se tak zabrala do čtení, že úplně zapomněla na přítomnost Alice. Při dodatečné návštěvě se Vicenta nemohla dočkat, až bude moci položit otázky. „Měla ‚Panna Maria‘ jiné syny?“ „Jak se jmenuje Otec? Vždycky jsem to chtěla vědět, ale náš kněz říká, že se nejmenuje Jehova.“ Na otázky jí odpovědělo několik veršů v její vlastní Bibli. Byla uspokojena. (Mat. 13:53–56; Žalm 83:18; 83:19, KB) Občasná návštěva krajského dozorce a jeho manželky jí poskytovala další osobní pomoc.

Když mezitím kněz zjistil, že zanechala katolické náboženství, dal ji veřejně vyloučit z církve. Jednou, když šla na trh, obklopily ji bývalé přítelkyně a chtěly ji zabít, protože opustila své náboženství. Ale jeden odvážný divák zavolal policii. V tomto městě bylo prakticky nemožné svědčit dům od domu, aniž by člověk nebyl v nebezpečí kamenování. Ale Vicenta Grandaová řekla: „I kdyby mě to stálo život, nepřestanu studovat Bibli!“

Po čase se přestěhovala do Machaly, kde mohla snáze dělat duchovní pokroky. V roce 1961 byla pokřtěna a ještě téhož roku se stala průkopnicí; od té doby zůstává ve službě plným časem.

Později byli do Portovela vysláni jako zvláštní průkopníci Joaquín Palas s manželkou. Ani oni nebyli výjimkou a setkali se s tvrdým odporem kněze, který se pokládal za vládce města. Kněz jednou řekl, že neopustí-li Joaquín město do určitého data, pošle lidi, aby mu podpálili dům. Než však mohl svou výhrůžku splnit, vyhořel mu jeho vlastní dům.

Navzdory snahám o zastavení díla království vznikl  v tomto městě počátkem 70. let sbor a dnes se mohou naši bratři scházet a konat své záchranné dílo v pokoji.

Ne každý se nadchne pro pravdu

V prostředí tak krásném, že se tají dech, leží na západních svazích And vesnička Pallatanga. Právě zde se před čtyřiadvaceti lety poprvé setkala s pravdou Maruja Granizová, když ji navštívila její sestra. Zapůsobilo na ni to, co slyšela o ‚konci světa‘.

Nereagovala však už tak příznivě, když jí bylo řečeno, že Boží jméno je Jehova. Přesto se chtěla dovědět víc o duchovních věcech. Zeptala se tedy místního kněze na stav mrtvých a na vzkříšení. Kněz opovržlivě odbyl její otázku slovy, že jediní lidé, kteří věří ve vzkříšení, jsou ti, kdo mají noční můry z přejedení! Tato sarkastická poznámka však její zájem nezchladila.

Její sestra se později vrátila s Nancy Dávilovou, mladou sestrou z Machaly. Nancy se chovala tak mile a láskyplně, že si Maruja řekla: ‚Takovou přítelkyni bych chtěla pro své děti.‘ Jedna z prvních Marujiných otázek byla: „Kde jsou mrtví?“ A „existuje vzkříšení?“ Maruja si vzpomíná, jak ji nadchla odpověď, že mrtví jsou bez vědomí v hrobě a čekají na vzkříšení a jak chtěla tuto nově objevenou pravdu říci každému. (Kaz. 9:5; Jan 5:28, 29) Požádala tedy Nancy, aby s ní šla navštívit sousedy v horách.

Ale stejně jako v jiných územích byl i v těchto vesnicích králem kněz. A tak, zatímco putovaly do Marujiny rodné vesničky hluboko v horách, pokyny kněze je zřejmě předešly. U jednoho domu je uvítala velká tabule s načmáranými oplzlými slovy.

Jinde jim sdělil jeden příbuzný: „Kněz říká, že ti, kdo chodí kázat, by měli být utlučeni holemi a kamením.“ Maruja odpověděla: „A když nás zabijete, kdo půjde do vězení — vy, nebo kněz?“ „My,“ odpověděl příbuzný.

„Mysli na děti,“ domlouvala mu Maruja. „Kdo se bude o ně starat, až půjdeš do vězení? Kněz si nedělá starosti s tím, koho nařídí  zabít, protože on se z toho zodpovídat nebude. Nejsme psi. Když nás zabijete, někdo vznese žalobu a budete se z toho muset zodpovídat.“

Zpráva o vytrvalosti

Po dvou měsících v Pallatanze se musela Nancy vrátit do Machaly a Maruja opět osaměla se svými čtyřmi dětmi a stárnoucí matkou. Cítila však naléhavou potřebu stýkat se s Jehovovým lidem. Jela tedy hledat svědky do Riobamby. Tam se jí podařilo zúčastnit se krajského sjezdu a dát se pokřtít.

Nějakou dobu cestovala za společenstvím do Riobamby, kdykoli měla peníze. Později jí začali bratři z Riobamby pomáhat ve svědecké službě v Pallatanze navzdory výhrůžkám sousedů, že svědkům ublíží nebo je dokonce zabijí.

Vše vyvrcholilo v den, kdy bratři naplánovali promítání jednoho filmu společnosti na náměstí v Pallatanze. Ticho vládlo, dokud se poprvé neozvalo jméno Jehova. Lidé se rázem rozkřičeli: „Ať odtud Maruja Granizová raději odejde, nebo neručíme za její život!“ Někdo strhl prostěradlo, které sloužilo místo promítacího plátna. Kostelní zvony se zuřivě rozezněly a lidé se vyrojili z domů s holemi a kamením. Bratři rychle posbírali vybavení a nastoupili do autobusu. Když se rozjel, spočítali se a zjistili, že chybí jeden svědek, Julio Santos! Dostal se do rukou davu?

Vtom uviděli, jak k autobusu běží v čele davu statný muž, hází kamením a křičí: „Bijte je, kamenujte je!“ Byl to Julio. Dav se dostal mezi něho a autobus, takže Julio v zoufalé snaze o záchranu předstíral, že je jedním z nich. Když dohonil autobus, skočil dovnitř a ujížděli k Riobambě.

Maruja s rodinou kvůli bezpečnosti také nasedla do autobusu. Za vesnicí však vystoupili a zamířili k domovu. Ale jak se tam dostat? Dav po nich pátral. Několikrát se museli schovat, když dav běžel kolem. Domů se v pořádku dostali až pozdě v noci.

K čemu vedlo čtyřiadvacet let vytrvalosti v tomto zapadlém území? Zaprvé kněz, který vyvolal v Pallatanze tolik nepokojů, byl po dvaceti letech spoluobčany vyhnán, protože byl obviněn z nemravnosti a krádeží. Lidé postupně začali být velmi přístupní biblickému poselství. Přestože je tam zatím jen malá osamělá skupinka, Maruja nyní sama vede jedenáct studií. V roce 1987 byla na Památnou slavnost uvolněna velká restaurace a přišlo 150 lidí. Ano, Pallatanga je novodobá Makedonie, chráněná nádhernými horami, jež jen volá po tom, aby někdo přišel a pomohl místní skupince kázat dobré poselství v jejím obrovském obvodu.

 ‚Jediné náboženství, které má pravdu‘

Někteří lidé dokonce svědky Jehovovy hledali jako Jorge Salas z Ibarry. Náhodou si přečetl knihu La Gran Obra (Velké dílo) od dr. Berrocochey, který žil tou dobou v Uruquayi. Kniha mimo jiné prohlašovala, že jediné náboženství, které má pravdu, jsou svědkové Jehovovi. Právě to Jorge hledal. Rozhodl se tedy jen do Quita hledat svědky, a kdyby je tam nenašel, rozjel by se do Guayaquilu nebo i do Uruguaye, kdyby bylo třeba.

V Quitu začal hledat svědky v půl šesté ráno. Když ho unavila chůze, vzal si taxík. Když to unavilo řidiče, vzal si jiný taxík. V poledne dostával druhý řidič hlad a chtěl toho nechat. Jorge však naléhal, aby pokračovali.

Konečně mu někdo ukázal, kde bydlí jeden svědek, a odtamtud ho dovedli ke vchodu do misionářského domova. Arthur Bonno, který ten den vařil, přišel ke dveřím v zástěře a pozval ho dál. Jorge si pomyslel: ‚Když je kuchař gringo a je tak dobře oblečený, jaký bude misionář, který se mi bude věnovat?‘ Za chvilku dorazil misionář s výrazně indiánskými rysy, aby se mu věnoval. Byl to Pedro Tules. Jorge si opět pomyslel: ‚Co to může být za náboženství, když Indiánům slouží lidé se světlejší pletí?‘

Čekalo ho zjištění, že svědkové Jehovovi se liší ještě jinými věcmi. Sám brzy zanechal nemravného života, znovu  se oženil se svou bývalou manželkou a podařilo se mu pomoci jí i většině dětí, aby přijali pravdu.

Někteří se zase na rozdíl od Jorga chtěli zpočátku svědků zbavit.

Polský obchodník

V Guayaquilu měli John a Dora Furgalovi, kteří vysídlili z Polska, obchod se železářským zbožím, jenž dobře znali všichni stavitelé, tesaři a instalatéři ve městě. Zola Hoffmanová předala Doře traktát a o víkendu přišla na dodatečnou návštěvu. Doriina manžela Johna však nijak nepotěšilo, že ho ruší v den odpočinku. Přijal tedy všechny knihy, které měla Zola ve svědecké tašce. Myslel si, že tím návštěvy skončí, protože jim už nebude mít co nabídnout. Zola však za sebe poslala misionářku, která mluvila polsky, a s Dorou bylo zahájeno studium.

Když byli později Furgalovi pozváni na sborová shromáždění, John odpověděl: „Ať jde Dora. Pak mi poví, co se dověděla.“ John se pro Bibli nenadchl, dokud nedostal lehký infarkt a lékař mu nenařídil dva týdny ležet. Aby zaměstnal mysl, začal číst Bibli a publikace. Náhle si připadal jako člověk, kterému se právě poprvé otevřely oči. Denně volal manželku a říkal jí: „Podívej se! Zase jsem něco objevil!“ Brzy byli oba pokřtěni. Dá však John službu Jehovovi na první místo, když má svůj železářský obchod?

Pro Johna Furgalu nebylo žádnou překážkou, že je předním obchodníkem, protože se nestyděl za dobré poselství. (Mat. 10:32, 33) Vedle svého nářadí a železářského zboží postavil přitažlivý stojan s publikacemi Strážné věže. Zatímco jeho pomocník vyplňoval zákazníkovi účet, John mu vydával svědectví. V této době bylo zvykem poskytovat zákazníkovi provizi, když koupil určité množství železářského zboží. John místo toho nabízel zdarma předplatné na naše časopisy. Běžně získával za měsíc šedesát i více předplatných.

Politik nalézá skutečnou spravedlnost

Příležitost slyšet pravdu potřebují lidé z každého prostředí — bohatí i chudí, vězňové i prominenti tohoto světa. Rafael Coello od mládí hledal sociální spravedlnost. Proto se stal v roce 1936 členem komunistické strany. Sedm let se účastnil šarvátek a protestů. Když ztratil iluze, zřekl se členství a vystřídal několik jiných stran. Tam se dočkal proslulosti a význačného postavení. Jednou byl ekvádorským prezidentem jmenován jako vyslanec na zvláštní shromáždění řízené Spojenými národy. Jindy byl zase  uvězněn, když byla u moci opoziční strana. Právě ve vězení ho navštívil Albert Hoffman a nechal mu knihu Bůh budiž pravdivý.

Po sedmi letech se v domě Rafaela Coella objevil muž laskavého vzezření. Rafael vypráví: „Hned jsem poznal, že je to někdo, na koho jsem nevědomky čekal. Albert Hoffman mě znovu vyhledal.“ Začalo studium s pomocí knihy To znamená věčný život. Zanedlouho Rafael našel, co hledal celé roky — porozumění, že skutečná spravedlnost přijde prostřednictvím Božího království! Jeho křest v roce 1959 vyvolal značné vzrušení, protože byl přes dvacet let známý jako politik.

Stejně jako vší silou bojoval za lidskou spravedlnost, stal se silným obhájcem spravedlnosti božské. Když se ohlíží zpět na ta léta, bratr Coello vzpomíná: „Měl jsem přednost mluvit o Jehovově spravedlnosti s lidmi každého postavení, od bývalých prezidentů po velmi skromné dělníky.“ Protože se dobře vyznal v Palaciu de Justicia (Paláci spravedlnosti) v Guayaquilu, kde sloužíval jako soudce odvolacího soudu, vrátil se tam vydat svědectví každému z desítek tamějších soudců a právníků. Tak mohl rozšířit mezi bývalými kolegy mnoho časopisů.

Mezinárodní bratrství

Bratři hojně sázeli a zalévali semena pravdy o království, takže lidé všeho druhu slyšeli dobré poselství. Vzrůst však dával Jehova. (1. Kor. 3:6) Umožnil to jeho duch, působící na celou jeho viditelnou organizaci.

Po povzbuzení proneseném na mezinárodním sjezdu „Božská vůle“ v New Yorku roku 1958 přijelo do Ekvádoru mnoho bratrů, aby sloužili tam, kde je větší potřeba. Když tam v roce 1959 vykonal návštěvu prezident Společnosti, hovořil se 120 lidmi, kteří přišli z cizích území. Dík jejich úsilí poznalo pravdu mnoho nových. Někteří přispěli k vytvoření  nových sborů a účinnému školení bratrů pro sborové odpovědnosti.

V roce 1967 poznali ekvádorští svědkové opravdovost našeho mezinárodního bratrství ještě jinak. Při jaké příležitosti? V Guayaquilu se konal mezinárodní sjezd „Boží synové svobody“. Na tomto sjezdu byli přítomni ředitelé Společnosti spolu asi se čtyřmi sty hostujícími bratry z různých zemí. Bylo to velmi radostné společenství s více než 2 700 ekvádorskými bratry a zájemci. Jak domorodí bratři, tak hosté z ciziny si toho velmi vážili.

Jiný duch v Cuence

V roce 1967 se zdálo vhodné opět se pokusit o to, aby dobré poselství zakotvilo ve třetím největším ekvádorském městě Cuence. Jak na to? Nejprve tam byl vyslán jako zvláštní průkopník Carlos Salazar. Krátce nato přijeli také čtyři čerství absolventi Gileadu — Ana Rodriguezová a Delia Sánchezová z Portorika a Harley a Cloris Harrisovi ze Spojených států.

V té době byl ve více než stotisícovém městě jediný místní svědek, Carlos Sánchez, mladík ochrnutý od pasu dolů po automobilové nehodě, kterou utrpěl dříve, než poznal pravdu. Misionáři ho na každé shromáždění snášeli z bytu po schodech, posadili ho dozadu na skútr a pak ho vynášeli po schodech do sálu království. Jeho usměvavá tvář a optimistický postoj byly pro tuto malou skupinu skutečným povzbuzením.

Vzpomeň si, že Cuenca měla pověst nejsilnějšího katolického města v celém Ekvádoru. Jedna z prvních věcí, jež upoutala pozornost misionářů, byl překvapivý počet kostelů. Zdálo se, že je v každém čtvrtém nebo pátém bloku jeden. A nade všemi se tyčila obrovská katedrála na hlavním náměstí. Každé ráno dlouho před svítáním budily misionáře zvony svolávající lidi na časnou ranní mši. Během takzvaného svatého týdne se z kostelů vynášely různé sochy a nosily se po ulicích Cuency. Tento průvod soch trval celý den.

Skupinka svědků tedy začala pracovat dům od domu s velkou opatrností. Pořád se tradovaly příběhy o davech, které házely kamením, když se kdysi svědkové pokoušeli propracovat některé části města. K velkému překvapení misionářů se však nyní nic takového nedělo. Lidé je naopak zvali při první návštěvě dovnitř a brali si mnoho literatury. Duchovně hladověli.

Harley Harris vypráví o jednom z nejpopulárnějších kněží v Cuence: „Pořád jsme slyšeli o knězi ze Španělska, který se jmenoval Juan Fernández. Neshodl se s Cuencským biskupem, protože odmítl žádat různé poplatky za různé kategorie  mše. Pro něho byly všechny mše stejné. Problémem bylo to, že nezískával dost peněz, aby to uspokojilo biskupa. Odstranil také ze svého kostela skoro všechny obrazy. Liberální katolíci tomu tleskali, kdežto konzervativnější se pohoršovali.

Potom nám jedna paní vyprávěla o své sousedce, která nás odmítla vyslechnout a hlásila to knězi Fernándezovi. K velkému překvapení jejímu i jiných ji při mši veřejně kritizoval a pověděl přítomným, že by měli naslouchat, když k nim někdo přijde mluvit o Bibli, protože v Bibli je pravda.

Rozhodl jsem se, že se s tímto knězem sejdu a po určitém úsilí se mi podařilo získat jeho adresu. Pozval jsem ho k sobě a byl jsem rád, že se zdržel dvě hodiny. Překvapilo mě, že měl slušnou znalost některých základních biblických nauk. Když jsem se ho zeptal, jaký postoj by měl podle něho zaujmout křesťan, když dojde k politickému konfliktu mezi dvěma národy, okamžitě odpověděl: ‚Křesťan může zaujmout jen jeden postoj, a to neutrální, protože člověk nemůže poslouchat Ježíšův příkaz, aby miloval, a přitom zabíjet.‘ Rozmluva skončila vřele a přátelsky, a vyžádal si řadu našich publikací.“

Pro svůj spor s biskupem však byl uvolněn ze svých kněžských povinností a ještě tentýž týden byl poslán zpět do Španělska. Jeho slova rozbila vžité představy mnoha obyvatel města, kteří do té doby naslouchali biblickému poselství.

Ale pořád jako by tu lidem něco bránilo pevně se postavit za pravdu. Mnozí studovali Bibli a chodili na shromáždění, ale když měli vyjít do kazatelské služby, skoro nikdo na to neměl odvahu. Došli jsme k závěru, že je to strach ze sousedů. Co mohlo pomoci k překonání této zábrany?

„Mami, já ještě nemohu umřít“

Bývalí misionáři Bob a Joan Isenseeovi se rozhodli vychovat své děti v Cuence. Jejich desetiletá dcera Mimi si jednou hrála u školy a tam ji přejel těžký nákladní vůz. Rychle ji odvezli na kliniku. Vyvíjelo se zoufalé úsilí o záchranu jejího života. Když přijela její matka plná úzkosti, Mimi byla ještě při vědomí a zašeptala: „Mami, já ještě nemohu umřít. Ještě jsem ani nevedla biblické studium!“ A dítě samo od sebe řeklo ošetřovatelkám, že nechce, aby při léčbě použili krev. Byla to první zkušenost kliniky se svědky Jehovovými. A ukázalo se, že to byla zkušenost, na niž se nezapomíná.

Přišel lékař. Řekl, že bude nutná operace, aby se zjistilo, k jakým vnitřním zraněním došlo. Otec vysvětlil, že se vším souhlasí, „ale prosím vás, bez krve, protože  Bible zakazuje použití krve v jakékoli formě!“ (Sk. 15:28, 29) Lékař byl zdrcen. Ještě nikdy nestál před tak vážnou operací s požadavkem, aby nepoužil krve. Otec řekl, že je za to odpovědný on jako rodič, a ne lékař. Přijme plnou odpovědnost za výsledek. Prosil jen o jedno: aby lékař dělal, co může, pro záchranu života dítěte, aniž poruší Boží zákon o krvi.

Lékař pokorně odpověděl: „Protože mám své vlastní náboženské přesvědčení a chci, aby je jiní respektovali, budu respektovat vaše. Udělám, co budu moci.“

Těsně předtím, než ji odvezli na operační sál, řekla Mimi otci: „Tatínku, neboj se. Už jsem se pomodlila k Panu Jehovovi.“

Uplynulo víc než pět dlouhých hodin. Během té doby přišlo na kliniku mnoho lidí, kteří znali rodinu nebo se doslechli o nehodě, a čekali na výsledky. Rodiče jim zatím vysvětlovali, že kdyby jejich dcerka zemřela, jsou si jisti, že se s ní setkají po vzkříšení. Jak to zapůsobilo na druhé?

Ozývaly se výroky jako: „Já jsem také otec a vím, co to znamená ztratit dítě, ale vy se chováte klidněji, než  bych se choval já.“ Jiný řekl: „Kdybych dokázal věřit jako tihle lidé, byl bych nejšťastnější člověk na světě.“ Sousedka, které nějaký čas předtím zemřel manžel, je přišla utěšovat, a sama odešla utěšená. Řekla: „Dva roky od manželovy smrti jsem byla sklíčená, ale když vidím vás a vaši víru v Boha a naději, kterou máte, poprvé jsem pocítila štěstí.“

Ale jak to bylo s dítětem? Dlouhá operace konečně skončila a ustaraní rodiče se šli zeptat lékaře, co zjistil. Došlo k velmi vážnému poškození vnitřních orgánů. Byla přeťata tepna vedoucí k pobřišnici a dítě ztratilo přes polovinu krve. Játra byla na několika místech natržena. Tím strašným tlakem prošel žaludek bránicí. Vůz se zastavil těsně předtím, než by rozdrtil srdce.

Lékař řekl, že oceňuje klidný postoj rodičů, protože mu pomohl, aby přistoupil k operaci mnohem vyrovnaněji. Mimi se k velké radosti všech brzy uzdravila. Celá událost se stala obrovským svědectvím, když se zpráva rozšířila po celém městě Cuence. Rozhlas hovořil o neobyčejné víře a klidu Isenseeových. Významný lékař otci řekl: „Měl byste vědět, že o tom případě se v lékařských kruzích mluví jako o skutečném zázraku.“

Cyklista se vydává na jiný závod

Mario Polo, který prožil v Cuence celý život, byl známý tím, že několik let po sobě vítězil v národním mistrovství v cyklistice a odešel prakticky neporažen. Město Cuenca mělo tedy dobrý důvod být hrdé na svého syna.

Když začala Mariova manželka Norma studovat se svědky, rozhodl se, že si jednou sedne s nimi a zkusí, zda by mu odpověděli na některé z jeho otázek. První, co chtěl vědět, bylo: „Kdo je nevěstka, o které se mluví v knize Zjevení?“ (Zjev. 17:3–5) Misionář odpověděl, že zpravidla začínáme jednoduššími věcmi v Bibli. Ale když Mario otázku přednesl, misionář vysvětlil, že Bible používá symbol nemravné ženy jménem Velký Babylón k znázornění celosvětového sdružení náboženství, jež se nedrží oddělené od světa. — Jak. 4:4; Zjev. 18:2, 9, 10.

Od té chvíle se Mario živě zajímal o biblické studium a velmi se snažil účastnit se ho, přestože pracoval mimo město. Pak přišel jednou večer do misionářského domova s velmi ustaraným výrazem. Dostal nějakou literaturu od evangelíků, kteří vznášeli silná obvinění proti svědkům Jehovovým. Misionář odpověděl: Jestliže mu ta obvinění proti nám dělají starosti, dostane na ně nejlepší odpověď, když požádá evangelíka, aby přišel a ukázal, zda má pro ně důkazy. To připadalo Mariovi správné. Navštívil tedy s bratrem evangelického pastora, který literaturu šířil.

 Mario požádal pastora, aby k němu přišel a dokázal, co řekl proti svědkům Jehovovým. Ten musel pozvání přijmout, protože nepřijít by znamenalo přiznat, že jeho obvinění byla falešná.

Když se pastor v průvodu jiného kazatele ze své církve objevil, čekalo na něho deset lidí včetně Mariových příbuzných a přátel. Zvolili si k rozmluvě námět trojice. Pokaždé, když byl citován nějaký text na podporu trojice, Mario, jeho manželka nebo někdo z jejich přátel ukázali pastorovi, proč se text nedá jako důkaz použít. Misionář téměř nemusel nic říkat.

Asi po půl hodině se pastor podíval na hodinky a řekl, že má jinou schůzku. „Ale pane, vždyť jste ještě nic nedokázal,“ namítl jeden z přítomných. „Neříkejte nám, že nás teď necháte na pospas těmhle vlkům, jak jim říkáte!“ Pastor před odchodem prohlásil, že se s nimi v budoucnu nějak domluví, ale nedal se přimět, aby řekl kdy.

Jednoho dne zase Normu Polovou navštívil a řekl, že přijde, ale až tam nebudou svědkové Jehovovi. To se zdálo Mariovi nesprávné. Šel tedy za pastorem domů a sdělil mu, že ho vítá jen tehdy, když budou svědkové Jehovovi přítomni, aby se mohli hájit. Teď už bylo Mariovi docela jasné, kdo má pravdu a odvahu ji hájit.

Od té doby dělal Mario stále pokroky. Zanedlouho se podílel na kazatelské službě přímo ve svém bydlišti a později se k němu připojila manželka s dcerou.

Když se začali různí městští rodáci ztotožňovat se svědky Jehovovými, mělo to obrovský účinek na jiné. Lékaři, právníci, klenotníci, rolníci — lidé z každé vrstvy v Cuence — teď po stovkách přijímali pravdu. Před dvaceti lety nebyl v Cuence žádný sbor. Nyní je na tomto území jedenáct sborů. Na ulicích, kde náboženská procesí trvala ve svatém týdnu celý den, stačí pár minut na to, abychom viděli vše, co jde kolem — jsou to jen pozůstatky zašlého věku. Naopak Jehovovo jméno je dnes známé od jednoho konce provincie na druhý.

Potřeba povzbuzení

Koncem 60. a počátkem 70. let se dílo království v Ekvádoru těšilo z období stálého pokojného růstu. Vliv jiných náboženství i jejich schopnost pobouřit lidi se zmenšovaly. Zvěstovatelé tvrdě pracovali a šířili dobré poselství o království do každého koutu země.

V roce 1963 bylo v kazatelské službě tisíc zvěstovatelů. Po pěti letech dosáhl počet dvou tisíc. V roce 1971 vystoupil celkový počet na tři tisíce. Za další dva roky podávaly zprávu čtyři tisíce zvěstovatelů, za rok jich bylo pět tisíc a v říjnu 1975 jsme měli vrchol 5 995.

 Potom však poprvé po létech nastal pokles. Do roku 1979 klesl počet kazatelů dobrého poselství téměř na pět tisíc. Co se dělo? Zdá se, že někteří z nových byli strženi nadšením pro datum, místo aby stavěli na opravdovém ocenění pro Jehovu a jeho cesty. V roce 1980 však již nastal mírný vzestup a v roce 1981 opět, ale pokrok byl pomalý.

Co bránilo růstu, když jedna země za druhou nyní podávala zprávu o znamenitém růstu na svém území? Odpadlictví tu nepřicházelo v úvahu. Nebyla tu ani žádná nečistota, pro kterou by Jehova odepřel svého ducha. Mnoho se o tom s modlitbou přemýšlelo. Vyhlídky na vzrůst byly přitom výborné. V roce 1981 se Památné slavnosti zúčastnilo 25 576 osob — poměr pěti zájemců na každého zvěstovatele království.

Došlo se k závěru, že naši bratři potřebují povzbuzení. Starším a služebním pomocníkům bylo třeba připomenout jejich odpovědnost ujímat se vedení v kazatelské službě. S těmi, kdo se stali nečinnými, bylo třeba vést biblické studium, aby se obnovilo jejich ocenění pro duchovní věci.

Po uzavření zprávy za služební rok 1981 tedy výbor odbočky začal zvát starší a služební pomocníky na krátké schůzky v klíčových městech po celé zemi. Bratři měli velkou radost z informací, které obdrželi. Každý odcházel k dílu s obnoveným duchem. Za tento služební rok to vedlo k čtrnáctiprocentnímu přírůstku zvěstovatelů a devatenáctiprocentnímu přírůstku biblických studií. Účast na  Památné slavnosti stoupla o 28 procent, na 34 024 osob! Pole se skutečně bělala ke žni.

Přívaly deště

Objevila se nová překážka. Po deset měsíců od října 1982 do července 1983 zakoušela země nepřetržitě silné deště a záplavy, jaké nikdo za posledních sto let nepamatoval. V Guayaquilu a okolí naměřili na několik měsíců víc než 2 500 milimetrů srážek. Zbortily se mosty a města byla odříznuta. Velmi se ztížilo spojení. Škody utrpěly i sály království a domovy našich bratrů.

Bratři však byli odhodláni dál konat shromáždění. V Babahoyo se museli někteří brodit po pás ve vodě, aby se dostali na shromáždění. Dál na jih, v Milagru, stála voda v sále království až po kolena. Ale bratři si prostě vykasali kalhoty a těšili se ze shromáždění navzdory záplavě.

Vyvíjelo se velké úsilí, aby se udrželo spojení s bratry v odříznutých územích. Když se zjistilo, že některým schází potrava a jiné nutné věci, odbočka informovala sbory a místní bratři štědře reagovali. Bratři z celé země laskavě opatřovali potřebné jídlo, oblečení a léky. Přímo uprostřed tohoto období neustálého deště naplánovala odbočka další shromáždění se staršími a služebními pomocníky. Sdělovali si povzbuzující zkušenosti a předkládali návrhy, jak kázat navzdory nepříznivému počasí. Velmi přiléhavě zněla Pavlova slova: „Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivém období, v období obtížném.“ — 2. Tim. 4:2.

K čemu to vedlo? Zprávy z mnoha sborů, které byly vážně postiženy nepřízní počasí, ukazovaly pozoruhodné přírůstky. Na konci služebního roku 1983 dosáhli naši bratři přes všechny deště průměrný sedmnáctiprocentní vzrůst zvěstovatelů a těšili se z nového vrcholu 7 504. Během téže doby stoupl počet biblických studií o 28 procent. Čím více bratři pracovali na svém území, tím více rodilo.

Potřeba rozšíření odbočky

Dílo království v Ekvádoru je poměrně nové ve srovnání s dílem v mnoha jiných zemích. První soustavná kazatelská činnost se rozběhla teprve před nějakými čtyřiceti lety. Jako dítě potřebuje stále nové šaty, když roste, i růst díla království zde vyvolal potřebu získat větší prostory pro odbočku.

Kancelář odbočky zprvu pracovala v misionářském domově. V roce 1957 byly postaveny nové budovy v Guayaquilu. Později byla tato stavba zvětšena. V roce 1977 navrhl bratr Grant Suiter při své zónové návštěvě, aby starší začali  hledat nějaký větší pozemek vně Guayaquilu. Jednoho dne přišel do kanceláře odbočky jeden bratr a zeptal se, jestli bychom měli zájem o pozemek, který by rád Společnosti daroval. Byl blízko u Guayaquilu. Přijali jsme jeho nabídku s nadšením.

Jinou naléhavou potřebou v té době bylo najít místo, kde by se dal konat jeden z oblastních sjezdů — i kdyby to mělo být pod širým nebem. Po předběžném zjištění tohoto nového pozemku se první sjezd konal právě tam. Svah kopce vytvořil přirozený amfiteátr, bratři si rozprostřeli na zem přikrývky a sedli si na ně. Řadu let sloužil tento pozemek pro oblastní i krajské sjezdy na pobřeží.

Konečně se na sklonku roku 1984 rozběhla práce na stavbě pěkného sjezdového sálu na tomto pozemku. Byl plánován na 3 000 míst. Pro stavbu se nabízela plocha asi 32 hektarů. Bylo však zapotřebí nejen sjezdového sálu. Se souhlasem vedoucího sboru začala počátkem roku 1985 na jiné části pozemku stavba nové budovy odbočky. Bratři s radostným vzrušením cítili, jak Jehova žehná jejich úsilí o dokončení všech těchto prací. Stavba začala krátce předtím, než se rozběhl mezinárodní stavební program Společnosti,  ale dokončena byla pod jeho vedením. Bratři s radostí přijali odbornou pomoc dobrovolných stavbařů ze čtrnácti zemí. Tato pomoc byla velkým požehnáním. Hluboce si vážíme každého, kdo pomáhal.

Změny v řízení

V roce 1949 se stal prvním dozorcem odbočky Albert Hoffman a mnoho vykonal pro počáteční organizaci díla v zemi. V roce 1950 pak byl dozor předán Johnu McClenahanovi, také vyškolenému v Gileadu. V roce 1970 bylo opět třeba pozměnit řízení. Jako dozorce odbočky byl jmenován jiný absolvent Gileadu, Harley Harris, a od té doby stále slouží v odbočce. V současnosti řídí odbočku výbor pěti mužů: Francisko Angus, Arthur Bonno, Harley Harris, Vern McDaniel a Laureano Sánchez.

Oběti tisíců

Dějiny díla království v Ekvádoru obsahují statisíce obětí našich bratrů — některé tak malé, že si jich lidé ani  nepovšimnou, ale Jehova je nepřehlíží. Všem těmto věrně oddaným platí ujištění zaznamenané v Hebrejcům 6:10: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“

Ti, kdo sem přišli sloužit z jiných zemí, si budou dlouho pamatovat potíže, jež jim působila snaha vyjádřit se jazykem, který se právě začínali učit. Řeč domorodců jim připadala jako slovní palba vystřelovaná na ně rychlostí samopalu. Jeden misionář řekl: „Připadal jsem si jako nemluvně, které se zase učí mluvit.“

A co chvíle, kdy si mysleli, že už jazyk ovládají, ale řekli něco, co vyvolalo nesprávný dojem? Jeden bratr například šel do železářství, a když se podíval do svého anglicko-španělského slovníku, řekl: „Quiero una libra de uñas.“ („Dejte mi libru nehtů.“) Anglicky je totiž pro nehet a hřebík jedno slovo a on si zvolil nesprávný španělský výraz. Jedna sestra stála v autobuse, řidič se prudce rozjel a ona spadla nějakému muži na klín. Myslela, že se omlouvá, když řekla: „Con su permiso“ („S dovolením“). Cestující se rozesmáli, když muž dobromyslně odpověděl: „Jen si poslužte, paní.“

Na sestru Zolu Hoffmanovou, která plnila své misionářské pověření v Ekvádoru až do konce své pozemské dráhy, se vzpomíná pro její nebojácné vydávání svědectví. Vůbec se nebála hovořit o dobrém poselství s kýmkoli. Její oblíbený obvod byla obchodní čtvrť Guayaquilu. Znal ji tam skoro každý — úředníci, právníci, soudci a mnozí jiní. Jejího pohřbu se zúčastnilo mnoho obyvatel města, jimž vydala svědectví. Sál království byl tedy nabitý a lidé stáli venku až na druhou stranu ulice. Mezi přítomnými bylo 94 osob, jimž osobně pomohla, aby oddaly svůj život Jehovovi.

Z kdysi silného hlasu bratra Alberta Hoffmana zbyl nyní jen namáhavý šepot. Co se stalo? Jednou večer, cestou ze shromáždění zastavil s autem před světly na křižovatce. Přistoupil k němu neznámý muž, přiložil mu k hrdlu pistoli a něco povídal; asi žádal o peníze. Protože Albert nedoslýchal, hned nereagoval. Muž hněvivě stiskl spoušť. Kulka proletěla Albertovi krkem a uvízla mu v pravém rameni. Přitom mu přeťala hlasivky. Přes toto hlasové poškození Albert dál hovoří k Jehovově chvále, třebaže dnes jen namáhavým šeptem. Má za sebou téměř 60 let ve službě plným časem.

Další člověk známý svou odhodlaností je Herman Gau, který přišel s manželkou z Německa sloužit tam, kde je větší potřeba. Rád všechno vyřizuje rychle, bez ohledu na potíže. Protože jeden malý sbor ve městě Puyo v džungli potřeboval sál království, bratr Gau uvažoval: „Pojďme do džungle porazit nějaké stromy na stavbu.“ Viděl  strom na pohled pěkně rovný, ale místní bratr, který šel s ním, ho varoval: „Být tebou, nekácel bych ho. Jsou v něm mravenci.“

„Žádní mravenci mi nezabrání, abych tenhle pěkný strom nepoužil pro sál království!“ řekl Herman. A tak se na něj vrhli mačetami. Když zčásti vykotlaný strom padl na zemi, vyřítily se na ně tisíce rozzuřených mravenců. Bratři zoufale utíkali k řece a vrhli se do ní tak, jak byli. Od té doby Herman poslouchal, když místní člověk něco říkal o stromech. „Ale sál království jsme přece postavili!“ dodává se srdečným smíchem.

Mladí přijímají pravdu

Existuje však mnohem těžší úkol než vystavět sál království: Vychovat děti v pravdě. Jorge a Arffa Santosovi strávili téměř třicet let ve službě plným časem. Během té doby také vychovali pět dětí. Všechny teď slouží plným časem a řídí se dobrým příkladem svých rodičů. Je to jen jedna z mnohých zkušeností, které dokazují, jak důležitý je znamenitý rodičovský příklad při výchově dětí pro cestu, po níž by měly jít. — Přísl. 22:6.

Carlos Salazar však takovou duchovní výchovu neměl. Naopak, když si zvolil službu Jehovovi, matka ho vyhnala z domu a tělesní bratři i sestry se mu vyhýbali. Ale během třiceti let, které věnoval službě plným časem, získal víc než 12 000 duchovních bratrů a sester jen v rodném Ekvádoru — nemluvě o více než třech miliónech těch, kteří tvoří mezinárodní bratrství. Naučil se velmi oceňovat láskyplnou péči, kterou Jehova věnuje těm, kdo se pro dobré poselství stali „sirotky“.

Jim a Frances Woodburnovi projevili velkou horlivost jako dvojice misionářů rozsévající široko daleko semena království. Navštívili mnoho středních škol, kde nabízeli knihu Využij co nejlépe své mládí. To uspokojilo naléhavou potřebu škol pomáhat mladým, aby se učili lepší morálce, úctě ke svým učitelům a aby si uvědomili nebezpečí drog. Nabízeli také knihu Život — jak se sem dostal? Evolucí nebo stvořením? jako něco jedinečného, jako jedinou knihu o evoluci, která rozebírá obě strany sporné otázky. Učitelé a školní správy dovolili bratrovi a sestře Woodburnovým, aby šli s literaturou přímo do tříd. Příznivě reagovaly i náboženské školy řízené kněžími a jeptiškami. Jeden kněz svolal všechny studenty do posluchárny a řekl: „Právě tuhle knihu potřebujete a rád bych, abyste si ji všichni opatřili.“ Z více než šedesáti pěti škol, které Woodburnovi navštívili, ani jedna neodmítla nabídku této životně důležité látky studentům. Stalo se, že rozšířili i přes tisíc knih za měsíc.

 Vyhlídky do budoucnosti

Když dnes kráčíme po ulicích Quita, Cuency, Riobamby a San Antonia, těžko si představíme, že se tu před nedávnem sváděly tuhé boje o svobodu kázat dobré poselství. Pokřikující davy byly vystřídány pokojnými osobami, které s hlubokou úctou naslouchají biblickému poselství. Všude nalézáme pomníky vítězství, které nám dal Jehova — sály království, kde se schází 188 sborů, aby se živily Božím slovem.

V roce 1988 jsme zažili vzrůst v počtu zvěstovatelů — vrchol 13 352. Je téměř dvakrát tolik biblických studií než zvěstovatelů a na Památné slavnosti bylo přítomno 66 519 osob. To vše svědčí o tom, že tu ještě zbývá mnoho práce, aby i jiní mohli přijmout pravdu.

Velmi osvěžující bylo, že v žáru pronásledování přišli hájit bratry a sestry poctiví Ekvádorci a podávali jim „pohár studené vody“. Jak řekl Ježíš, takoví rozhodně neztratí svou odměnu. (Mat. 10:42) Již tisíce lidí zde na rovníku — od zalesněných tropických planin po zasněžené horské štíty — byly odměněny osvěžujícími vodami pravdy. Naší upřímnou touhou je, aby z nich měly prospěch ještě tisíce lidí, než skončí tento svět.

 [Celostránkový obrázek na straně 59]

 [Mapa a rámeček na straně 61]

TICHÝ OCEÁN

KOLUMBIE

Ibarra

Atuntaqui

San Antonio

ROVNÍK

Quito

Manta

Ambato

Riobamba

Babahoyo

Guayaquil

Milagro

La Libertad

Andes

Cuenca

Machala

PERU

[Rámeček]

Ekvádor

Hlavní město: Quito

Úřední řeč: španělština

Hlavní náboženství: římskokatolické

Počet obyvatel: 10 054 000

Počet zvěstovatelů: 13 352

Počet průkopníků: 1 978

Počet sborů: 188

Přítomných na Památné slavnosti: 66 519

Odbočka: Guayaquil

[Obrázek na straně 62]

Thomas a Mary Klingensmithovi (vlevo) a Willmetta a Walter Pembertonovi byli první misionáři z Gileadu, kteří přišli do Ekvádoru roku 1946

[Obrázek na straně 65]

Pedro Tules, první Ekvádorec vyškolený v Gileadu

[Obrázek na straně 66]

N. H. Knorr (vlevo), třetí prezident Společnosti Strážná věž, a M. G. Henschel (stojící vedle), také ze světového ústředí, při své návštěvě Ekvádoru v březnu 1949. Albert Hoffman (vpravo) byl prvním ekvádorským dozorcem odbočky. Později přežil vražedný útok.

[Obrázek na straně 68]

César Santos se vzdal modlářství, aby se mohl stát svědkem Jehovovým

[Obrázek na straně 69]

Carl Dochow, misionář z Gileadu, který zažil velký odpor ve městě Cuenca

[Obrázek na straně 72]

Carlos Salazar, druhý Ekvádorec, který navštěvoval Gilead

[Obrázek na straně 74]

Unn Raunholmová byla poslána jako misionářka do Ekvádoru roku 1958

[Obrázek na straně 75]

Ray a Alice Knochovi, kteří byli jako misionáři posláni do vesnic na tichomořském pobřeží

[Obrázek na straně 77]

Maruja Granizová (vlevo) se svými vnoučaty a snachou

[Obrázek na straně 79]

John Furgala (vlevo) před svým obchodem

[Obrázek na straně 81]

Rafael Coello, kdysi soudce odvolacího soudu, svědčí svým bývalým kolegům v Justičním paláci v Guayaquilu

[Obrázek na straně 84]

Bývalí misionáři Bob a Joan Isenseeovi se svými dětmi. Řešili otázku krevní transfúze

[Obrázky na straně 87]

Mario Polo po vítězství v národním cyklistickém závodu. Mario a jeho manželka Norma se dnes zastávají biblické pravdy

[Obrázky na straně 89]

Nový domov bétel v Ekvádoru a jeho recepce

[Obrázek na straně 90]

Nový vzdušný sjezdový sál s novou odbočkou v pozadí