Šalomounovy ostrovy

JAKO dva náhrdelníky z drahocenných perel rozprostřené v třpytivých tyrkysových vodách spočívají melanéské Šalomounovy ostrovy v Tichém oceánu. Zálibně se jim říká „Šťastné ostrovy“, v Tichém oceánu. Tento dvojitý řetěz sopečných a korálových ostrovů začíná atolem Ontong Java ležícím hned pod rovníkem, na západě hraničí s Papuou-Novou Guineou a táhne se asi 1 500 kilometrů na jihovýchod k ostrovům Santa Cruz, k nimž patří Ostrovy útesů nepříliš vzdálené od svého jižního souseda Vanuatu. Většinu ostrovů Šalomounova souostroví pokrývají husté, bujné lesy, a ostré hřebeny se sráznými výběžky tvoří horské pásy, mezi nimiž se táhnou hluboká úzká údolí. Tato odlehlá země se svou celkovou rozlohou 27 500 čtverečních kilometrů je po Papue-Nové Guineji druhý největší ostrovní stát v jižním Pacifiku.

 První evropský cestovatel, který v roce 1568 stanul na těchto bělavých písečných pobřežích, byl španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña. Hledal bájné ztracené zlaté doly krále Šalomouna. Místo nich našel to, co nazval Šalomounovy ostrovy. Nebylo tam však žádné jiné zlato než to, které se rýžovalo v naplaveninách ostrova Guadalcanalu.

Rozmanitý lid se společnými zájmy

Ostrovy jsou domovem asi 300 000 obyvatel — rozmanitého lidu s barvou pleti od modročerné po světlehnědou, s vlasy od hustých zářivě plavých kudrlinek až po rezavé  vlasy mnoha Melanésanů, které působivě kontrastují s hladkými černými vlasy Polynésanů. Dorozumívání na Šalomounových ostrovech — to je něco pro polygloty. Mluví se tam totiž více než 90 místními jazyky a nářečími. Většina lidí když mluví se sousedy z jiných ostrovů a kmenových skupin, používá však angličtinu nebo anglicko-melanéský pidžin.

Na odlehlých ostrovech Ontong Java, Rennell, Bellona a Sikaiana ze skupiny Stewartových ostrovů a na ostrovech Tikopia a Anuta v souostroví Santa Cruz žijí Polynésané. Velké skupiny Mikronésanů z Kiribati se shromáždily a usídlily na ostrovech Wagina a Gizo v západní části Šalomounových ostrovů a také v hlavním městě Honiaře na Guadalcanalu.

Kromě občanské příslušnosti k Šalomounovým ostrovům spojuje toto rozmanité obyvatelstvo jeden společný rys: hluboký zájem o Bibli. Silně nábožensky založení lidé si libují v zaníceném zpěvu duchovních písní ve svém vesnickém kostele, kam chodí několikrát týdně, někteří i denně. Nesmírně je poutají biblická proroctví, zejména kniha Danielova a Zjevení. Pevně věří, že skutečně žijeme v posledních dnech tohoto starého systému. Díky této víře se s nimi vesměs velmi snadno hovoří o slibech Jehovy Boha, že nastolí trvalý mír a štěstí prostřednictvím svého nebeského Království.

Šťastné ostrovy slyší o „šťastném Bohu“

„Dobrá zpráva šťastného Boha“ se mocně káže po celých šesti hlavních ostrovech a na desítkách menších ostrovů již od roku 1953. (1. Tim. 1:11) V prvních letech se o dozor nad evangelizačním dílem na Šalomounových ostrovech starala odbočka Společnosti Strážná věž v Austrálii  a potom odbočka na Papue-Nové Guineji. * Neochvějní svědkové z Papuy-Nové Guiney, jako John Cutforth, R. L. (Dick) Stevens, Les Carnie a Ray a Dorothy Patersonovi, navštěvovali rostoucí počet bratrů a sester v buši. Často s nimi bydleli v chýších z listí, jejichž střechy a stěny tvořily dlouhé čepelovité palmové listy. Svěřenská rada svědků Jehovových na Šalomounových ostrovech byla jako spolek zákonně zaregistrována 18. dubna 1977, čímž se otevřela cesta k dalšímu rozmachu a snadnější organizaci kazatelského díla.

V červenci 1978 dosáhly Šalomounovy ostrovy politické nezávislosti. Bratři byli rádi, že jejich místní korporace, Svěřenská rada svědků Jehovových na Šalomounových ostrovech, byla registrována před změnou vlády, protože  později bylo v té oblasti omezováno zavádění nových náboženství. S vyhlídkou na rozšíření kazatelského díla na další „Šťastné ostrovy“ bylo rozhodnuto, že Šalomounovy ostrovy budou mít vlastní kancelář odbočky. Krátce po tomto rozhodnutí tam přijel Glenn Finlay z Papuy-Nové Guiney se svou manželkou Marlene, aby koordinoval dílo.

Bratr Finlay tehdy nebyl na Šalomounových ostrovech poprvé. Nejenže tam v různých dobách sloužil jako krajský a oblastní dozorce, ale v roce 1965 strávil tři měsíce na severní Malaitě jako zvláštní průkopník přidělený odbočkou na Papue-Nové Guineji.

První kancelář odbočky

„Naše první kancelář odbočky byla zřízena v suterénu domu Boba Seccomba na Lengakiki Ridge v Honiaře,“ píše bratr Finlay v roce 1978. Ten pokojík v suterénu už měl svou teokratickou historii. Sloužil jako první sál království na ostrově Guadalcanalu a později jako první sklad literatury pro Šalomounovy ostrovy. A protože bratr Seccombe poskytl ještě malý pokoj v zadní části budovy, jeho dům sloužil také jako první bétel.

Bratr Finlay pokračuje: „Měli jsme všehovšudy jeden psací stroj a jeden ruční rozmnožovací přístroj, ale zato jsme měli miliónový výhled na sytě modrou hladinu  zálivu.“ Před necelými 50 lety, 13. listopadu 1942, se v tom zálivu odehrála jedna z nejprudších bitev v dějinách námořnictví. Američané mu začali říkat záliv Železné dno podle spousty lodí rezavějících pod jeho hladinou.

Bratr Seccombe a jeho manželka Joan se po třiceti letech služby ze zdravotních důvodů vrátili do Austrálie. Přestože sami nikdy neměli děti, jejich nespočetné duchovní děti a vnoučata dodnes vroucně vzpomínají na jejich láskyplné úsilí.

Vraťme se ke zprávě bratra Finlaye: „V roce 1978 přijel z Filipín Denton Hopkinson s manželkou. Byl to první zónový dozorce, kterého kdy většina bratrů viděla. V následujících letech se stavěla dvoupodlažní kancelář odbočky a domov bétel.“ Byl to velký projekt. Bratři a sestry v Honiaře prováděli výkopy v korálu ostrém jako břitva jen s ručním nářadím. Přestože stavba odbočky byla obtížná a trvala téměř tři roky, byla také velkou ukázkou křesťanské lásky. A někteří pracovníci, kteří sem přišli, později pracovali ještě dál pro Jehovu jinými zvláštními způsoby.

Deset mladých bratrů přišlo na stavbu proto, aby pod vedením Australana Rodneyho Frasera, jednoho z členů výboru odbočky, který byl stavitelem, pracovali plným časem. Většina těchto dobrovolníků byla ze sborů v buši. Proto nikdy předtím nepoužívali stavební nástroje. Ale po třech letech práce s bratrem Fraserem a mnoha dalšími bratry z Austrálie si vypěstovali nejen velkou stavitelskou dovednost, ale také získali velké ocenění pro práci Jehovovy pozemské organizace a větší obratnost v předkládání dobré zprávy druhým.

Sedm z těchto mladých mužů pak k jeho překvapení dále rozšířilo svou službu Jehovovi různými způsoby.  Omega Nunu se vrátil domů do vesnice Taba’a vysoko v horách na území malaitského kmene Kwara’ae. Stal se jediným starším ve sboru. Lilio Liofasi zůstal osm let jako jeden z prvních členů rodiny bétel. Nyní slouží se svou manželkou Priscillou, rodačkou z Filipín, v jiném odvětví služby plným časem. Také dva tělesní bratři, Joe Kwasui a David Kirite’e, kteří se stali tesaři, vstoupili do služby plným časem. Měli podíl na oznamování pravdy na ostrovech Santa Cruz ve východní části Šalomounových ostrovů. Billy Kwalobili, který se vyučil obkládání, sloužil jako zvláštní průkopník na Ndeni, největším z ostrovů Santa Cruz, a nyní je průkopníkem na odlehlých Ostrovech útesů. Pedro Konafiolo, silný, energický bratr z Malu’u na severu Malaity, nyní slouží jako zvláštní průkopník v poměrně novém obvodu na ostrově San Cristobal. Simon Maedalea, který odešel ze stavby jako tesař, byl později průkopníkem na východě Malaity. Tito pracovití a energičtí bratři byli v popředí kazatelského úsilí po všech rozptýlených „Šťastných ostrovech“.

Sjezdy — radostné milníky

Sjezdy byly radostnými milníky, z nichž každý vyžadoval značné přípravy. Každý proslov a dramatizace se musely přeložit do jazyka pidžin Šalomounových ostrovů. Dramatizace se potom musela znovu nahrát s hlasy honiarských svědků, zatímco hudba a zvukové kulisy se přetáčely z anglických pásků. Po hodinách práce se kazety posílaly bratrům pro nácvik dramatizace. Bratři a sestry zkoušeli s pomocí malých bateriových magnetofonů v kmitavém světle lamp v malých sálech království pokrytých doškovou střechou. Některé sjezdy byly tak malé, že nebylo dost herců, kteří by vystupovali v dramatizaci. Proto se u některých dramatizací předváděly diapozitivy z Evropy doprovázené  nahrávkami. Zde, na vzdálených výspách naší obydlené země, bratři vzrušeně sledovali tyto zdramatizované biblické příběhy.

Koncem roku 1979 byly pro jeden malý sjezd na ostrovech Santa Cruz použity dva ostrůvky. Aby delegáti mohli vidět diapozitivy dramatizace, muselo se celé obecenstvo přestěhovat z jednoho ostrůvku, na němž se konala většina programů, na druhý, větší, kde byla elektřina potřebná pro diaprojektor. Představ si, jak ten veselý a vzrušený zástup pluje přes moře na dlabaných kánoích, aby až po střechu naplnil sál. Další zaujatí diváci se ovšem tlačili u každého okna. Pak všichni spokojeně pádlovali zpátky a za jasného měsíčního svitu vzpomínali, jak brázdili třpytivé křišťálově čiré moře. Na tuto scénu bys nikdy nezapomněl.

Dobrá zpráva se šíří

Po léta se kazatelská činnost soustřeďovala jen na dva ostrovy, Malaitu a Guadalcanal, kde byl pouze jeden sbor. V šedesátých a v sedmdesátých letech se utvořily malé skupiny zájemců na Mundě a Gizu v západní části Šalomounových ostrovů. Pokrok však byl pomalý. Postupně, jak průkopníci cestovali na západ na Choiseul a na ostrovy Santa Cruz ve východní skupině vnějších ostrovů, se zájem rozšiřoval i do jiných míst.

Malaita je známá dvěma věcmi: jednak proslulými mušličkovými penězi, jimiž se tam kdysi platívalo za nevěstu, a jednak jako domov drsného lidu, který je postižen cestovatelskou vášní. Malaiťané jsou pracovití. Mnozí udržují tak velké horské zahrady, že to působí mohutným dojmem. Díky jejich toulavé krvi je najdeme v každé provincii Šalomounových ostrovů. Někteří nežijí na území svého kmene i přes padesát let. Nebyla to tedy  žádná shoda okolností, když Norman Sharein z odbočky na Papue-Nové Guineji odjel v roce 1962 na sever od Malaity a našel jich stovky, z nichž mnozí ochotně a dychtivě přijali biblickou pravdu.

Mnozí Malaiťané byli zapojeni do neúspěšného politického hnutí usilujícího o nezávislost na britském panství, jež se jmenovalo Ma’asina Ru’u (Bratrství). Odcizili se tradičním církvím a vytvořili si vlastní náboženství boboa (základ). To jméno se však projevilo jako prorocké. Velmi mnoho Malaiťanů přijalo biblickou pravdu. Stali se pokřtěnými svědky, kteří pak byli houževnatými kazateli a průkopníky. Nesloužili jen v desítkách osamělých horských vesniček na vlastním kmenovém území na Malaitě, ale po celých Šalomounových ostrovech, bez ohledu na vzdálenost a odlehlost obvodu.

Dobrá zpráva přichází do Západní provincie

Jeden z prvních svědků, kteří sloužili v místním misionářském díle v Západní provincii, byl Fanidua Kirite’e z východu Malaity. Byl to tehdy v roce 1967 mladý  muž jako stvořený pro rodinný život. Dobrovolně se nabídli ještě s jedním bratrem, že pocestují do Západní provincie jako zvláštní průkopníci a nejdříve zaměří své úsilí na ostrov Gizo.

Když bratr Fanidua dva týdny pobýval na Gizu, okresní policejní náčelník ho povzbudil, aby v kazatelském díle pokračoval, a řekl mu také, aby se na něho on i jeho společník obrátili, kdyby narazili na problémy v jeho správní oblasti, kterou tvořila skupina ostrovů New Georgia. Netrvalo dlouho a průkopníci dorazili do Mundy, sídliště u laguny Roviana na ostrově New Georgia.

Munda je vlastně řada vesniček, které se tísní okolo přistávací plochy vybudované počátkem čtyřicátých let japonskou armádou. Přistávací plochu později převzalo letectvo USA, zvětšilo ji a používalo až do konce druhé světové války. Kmeny v této oblasti žijí v matriarchátu.  Bratr Fanidua vzpomíná: „Když jsme vládní poštovní lodí dopluli do Mundy, začali jsme se v duchu ptát, kde a u koho budeme bydlet a jak asi v této nové oblasti přijmou pravdu. Šli jsme po silnici podél laguny a zakrátko jsme přišli k domu Malaiťana Taude Kenaze. Věděl jsem, že Taude nás uvítá, protože byl také Kwara’ae, ale zda budeme moci při pobytu v Mundě bydlet u něho, značně záviselo na tom, jak nás přijme majitelka půdy, jeho ovdovělá tchyně Miriam.“

Miriam byla známá a vážená příslušnice kmene Roviana z ostrova New Georgia. Nejenže vládla velkou mocí jako majitelka půdy, ale byla také velmi vlivná v Sjednocené církvi. Její zesnulý manžel to náboženství do jejich oblasti vlastně přinesl. Miriam měla předtím sen, že dostane nějaké neobvyklé hosty, a tak nevěřila svým očím, když spatřila u dveří dva průkopníky s aktovkou a Biblí v ruce. Okamžitě je k sobě pozvala a nabídla jim ubytování. Průkopníky to velmi překvapilo. Její pohostinnost se prokázala jako požehnání pro celou její rodinu. Průkopníci se soustředili na to, aby každý večer studovali se všemi, kteří projevili takovou laskavost. Patřili mezi ně Miriam, její dcera Esther a Estheřin manžel Taude.

Právě v tomto období, v roce 1970, navštívili Mundu cestou zpět na Papuu-Novou Guineu cestující dozorci John Cutforth a Jim Smith. Bratr Smith okamžitě rozeznal, že v Mundě poroste zájem, a proto řekl průkopníkům, že by bylo dobré, kdyby mohli zůstat, dokud se neutvoří sbor. Tito dva dozorci pilně pomáhali průkopníkům zorganizovat shromáždění. Na ostrově New Georgia poprvé zazněly písně chvály Jehovovi. Cestující dozorci pak nechali průkopníky v Mundě, aby se starali o ovce, a sami se vydali do jiných obvodů.

 Jednoho večera náhle průkopníky vyburcoval dav rozhněvaných lidí. Vedl je policista, který měl volno, a přísně nařídil bratrům, aby ihned odjeli. Bratr Fanidua se obrátil k davu a řekl jim, jak se vyjádřil policejní náčelník na Gizu: „Kdybyste měli problémy v nějakém území pod mou správou, rozhodně se na mne obraťte.“ Když to slyšeli, policista dostal strach a dav se rozptýlil. Zneklidňující zpráva se však rychle rozšířila a doslechl se o ní sám náčelník na Gizu.

Okamžitě nastoupil do letadla letícího do Mundy. Brzy po svém příletu vyzval bratra Fanidua, aby se dostavil na místní policejní stanici. Když vešel, všiml si bratr Fanidua přítomnosti dvou místních vysokých policejních úředníků. Tu se mu rozsvítilo: rozhovor s náčelníkem se koná kvůli těm dvěma místním policejním úředníkům. Bratr Fanidua pak vysvětlil, proč se svým společníkem přišel do Mundy, a náčelník shrnul jednání slovy: „Já mám nějaké náboženství, ty, Alberte, máš nějaké náboženství a ty, Alexi, máš zase svoje náboženství. Zákon na Šalomounových ostrovech zaručuje svobodu uctívání každému. Svědkové bydlí u Miriam na její pozvání. Ona je majitelkou půdy podle zvykového práva a má plné a zákonné právo zvát k sobě lidi jakéhokoli náboženství. A vy jako úředníci zákona nemáte ve službě ani mimo službu právo bránit Miriam, aby projevovala zájem o svědky Jehovovy.“ Skončil tím, že oba průkopníky svěřil do zvláštní péče a ochrany místních policejních úředníků.

Ačkoli bratr Taude před několika lety zemřel, malý sbor v Mundě dál vzkvétá a pravidelně chválí Jehovovo jméno písní a kazatelským dílem. A bratr Fanidua zůstává věrným zvěstovatelem dobré zprávy.

 Misionářům pobyt povolen

V roce 1980 byla udělena víza na Šalomounovy ostrovy misionářům školeným v Gileadu. První přijeli rodilí Novozélanďané, Roger a Shona Allanovi ze 67. třídy. Do té doby směli misionáři a krajští a oblastní dozorci z odbočky na Papue-Nové Guineji přijíždět jen na přechodný pobyt. V dubnu 1982 přijeli další misionáři, Arturo Villasin a Pepito Pagal z Filipín. Další pomoc byla potřebná, když bratr a sestra Finlayovi museli roku 1985 z rodinných důvodů odjet do Austrálie. V témže roce přijeli dva zkušení misionáři, Josef Neuhardt ze 45. třídy Gileadu a jeho manželka Herewati, kteří sloužili deset let v Indonésii a osm let na Papue-Nové Guineji. Bratr byl jmenován koordinátorem výboru odbočky. Pak přijel z Filipín Loreto Dimasaka a později dostali povolení ke vstupu do země Douglas Lovini ze 70. třídy Gileadu a jeho manželka Luana, když předtím strávili několik let na Papue-Nové Guineji. Bratr slouží jako člen výboru odbočky.

V provincii Temotu padá kříž

Asi 900 kilometrů na jihovýchod od Honiary leží provincie Temotu, jež zahrnuje východní vnější ostrovy včetně ostrovů Santa Cruz. Provincie Temotu byla zvláštní. Bylo tam zastoupeno jen jedno náboženství, anglikánská církev. Na vážné lidi z těchto ostrovů po léta nezapůsobilo žádné jiné náboženství. Ale v roce 1976 byl John Mealue, anglikánský laický kazatel, vyslán svou církví na Papuu-Novou Guineu, aby se tam školil jako překladatel místních jazyků. Náboženské složení provincie se mělo brzy změnit.

Při pobytu na Papue-Nové Guineji otevřel John jednoho rána dveře svědku Jehovovu. Poprvé ochutnal dobrou  zprávu o Království. Po několika rozhovorech John rychle rozpoznal, že to, co se dozvídá, je biblická pravda. Přestože byl zvolen jako příští anglikánský biskup na ostrovech Santa Cruz, zanechal svého jazykového studia a vrátil se na Šalomounovy ostrovy. Cestou zpátky na ostrovy Santa Cruz se zastavil v odbočce v Honiaře a zeptal se, zda by někdo mohl navštívit jeho ostrov, aby se tam vytvořil sbor. Odbočka v tom ihned začala něco dělat.

Po návratu do rodné vsi začal John vydávat svědectví svým tělesným bratrům Jamesi Sopimu a Drawmanovi Alilvovi, kteří byli učitelé. Ale postavili se proti jeho poselství. Jeho bratři i jiní chtěli vědět, proč se vrátil. Odpověděl jim přímočaře, že se zklamal v duchovenstvu. „Od začátku nám lhali,“ řekl a uvedl příklady. Nezapomínejme, že Johna do té doby nikdo neučil, jak taktně vydávat svědectví. Jednou vykročil se sekyrou v ruce přímo doprostřed vesnice Malo a podťal tam velký kříž. Odvlekl jej a hodil do moře. Nikdo se na něj neopovážil vztáhnout ruku. Přesto ho ten čin stál nejen den strávený před soudem, ale navíc mu náboženští vůdci předpověděli, že do osmi dnů padne mrtev, protože porazil jejich svatý symbol.

Po osmi dnech byl John stále živý. To byl pro lidi podobné ovcím rozhodující okamžik. Zpráva o tom se rozšířila jako požár, a když se John objevil před soudem, byla nabitá nejen místní soudní síň, ale celé hlavní město provincie Temotu, Lata Station, se hemžilo lidmi.

Když John povstal, aby se hájil, v soudní síni by bylo slyšet, jak padá špendlík. Odvolával se na svědomí lidí, když podrobně hovořil o původu kříže, o pokrytectví křesťanstva a o tom, jak duchovenstvo udržovalo jej i jeho lid duchovně v temném středověku. Soudce při vynášení  rozsudku řekl: „Žaloba se zamítá. Musíte ale zaplatit pokutu dvacet dolarů za zničení soukromého majetku.“

Duchovenstvo bylo poraženo; chtěli, aby John byl odsouzen k nuceným pracím ve vězení. Na nemálo lidí, včetně jeho bratrů Jamese a Drawmana, zapůsobilo to, co slyšeli u soudu, a později přijali pravdu.

Pokojný způsob kázání

V roce 1981 přijeli na letiště v Latě v provincii Temotu Billy Kwalobili a Joe Kwasui přímo ze stavby odbočky, kde byli dva roky. Těšili se, že pomohou k vzrůstu pravdy v tomto novém obvodu. Bylo třeba, aby se nově způsobilí zvěstovatelé poučili, že ‚Pánův otrok nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, ovládat se za zlých okolností‘. (2. Tim. 2:24) Například jednou, když byla skupina zvěstovatelů ve svědecké službě, jednoho zvěstovatele napadl dav rozlícených anglikánů podnícených duchovenstvem. Ostatním nařídili, aby v jejich vesnici nekázali. Noví zvěstovatelé se domnívali, že jediný způsob, jak dokončit svědecké dílo, je použít v této chvíli násilí. Ztloukli tedy celý dav a jednomu odpůrci zlomili nohu. Naštěstí, díky poučení od Společnosti a příkladu průkopníků, se noví zvěstovatelé — přes některé napjaté chvilky — posléze naučili kázat pokojně.

Billy a Joe čelili i jiným náročným situacím. Za tři týdny měl přijet krajský a oblastní dozorce a sloužit na prvním krajském sjezdu na ostrovech Santa Cruz. Byl tu však jeden velký problém: neměli místo, kde by se sjezd mohl konat. Bratři ihned začali usilovat o získání pozemků na sál království. Ale kde? V Nembě bylo sice mnoho zájemců, ale byl tam i velký odpor ze strany anglikánské církve. Naneštěstí byli všichni zákonití majitelé půdy členy církve a byli silně proti tomu, aby se u nich stavěl sál království. Nakonec  padlo rozhodnutí, že se bude stavět v rodné vsi Johna Mealua na ostrově Malo. Z Nemby to byly tři hodiny plavby kánoí.

Když průkopníci přišli s tímto návrhem k Johnovi, odpověděl: „Přesně to jsem si už dlouho přál.“ A tak se začalo ještě ten den závratným tempem stavět. Během stavby přijel krajský dozorce na pravidelnou návštěvu sboru a také se připojil ke stavebnímu dílu. Úhledný, dobře postavený sál z listí, se střechou, s pódiem a třemi otevřenými stranami, byl hotov právě včas, aby mohl hostit zástup očekávaný na krajském sjezdu.

Časem byli John, James a Drawman spolu s manželkami pokřtěni. Těchto tří tělesných bratrů si anglikánská církev velmi cenila, ale když přijali pravdu, duchovenstvo vyvinulo tlak na školské úředníky a dosáhlo toho, že Jamese a Drawmana propustili ze zaměstnání. To bratry neodradilo. Rozhodli se žít z toho, co dává země a moře, využívat čas ke kázání dům od domu a mluvit o skutečných pokladech, podivuhodných pravdách Království. Brzy se k nim připojili mnozí další. Nakonec byl v Nembě postaven sál království. Sbor se později přemístil do vesnice Belamny.

V roce 1988 byli do Belamny přiděleni zvláštní průkopníci Festus Funusui a jeho manželka Ovature, aby dále organizovali kazatelské dílo. V Lata Station bylo zavedeno vydávání svědectví na ulicích a na tržištích. Nedávno se krajského sjezdu v Belamně zúčastnilo téměř 200 lidí. Zdá se, že růst bude pokračovat. Plánuje se stavba sjezdového sálu s pěti sty sedadly přímo v srdci Lata Station. Jehova rozhodně žehná růstu.

„Odlišné“ kousnutí na Ostrovech útesů

Nějaký čas potom, co přijal pravdu John Mealue, studoval ve Škole vyššího vzdělání v Honiaře Michael  Polesi. Pocházel z Gawy na Ostrovech útesů ve východní vnější skupině ostrovů. Michael byl anglikán. Jednou ráno, když šel kolem tržiště, kde svědkové při vydávání svědectví na ulici stojí pod stromy, všiml si, že si malí chlapci dělají legraci z některých starších zvěstovatelů. Jejich vtipkování si často bralo za terč Benjamina Ru’u, svědka, který má amputovanou nohu. Když ho Michael viděl, jak chodí s dřevěnou nohou přivázanou ke kolennímu kloubu, bylo mu Benjamina líto a vzal si od něho knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Odvezl si ji zpátky do Mala na ostrovech Santa Cruz, kde vyučoval v základní škole.

Tam se setkal s bratrem Johna Mealua Drawmanem, který byl tehdy ještě učitelem zvláštní školy. Michael měl radost, že mu někdo může pomoci v porozumění Bible. Školní rok se však chýlil ke konci a Michael se měl brzy vrátit domů k rodině žijící na Ostrovech útesů. Když měl odjet domů, měl přečtené jen tři kapitoly knihy Pravda. Ale přestože měl jen malé porozumění Písem, začal doma kázat.

Protože nehodlal přestat veřejně mluvit o pravdě, duchovenstvo tlačilo na školské úředníky v Lata Station, aby ho propustili, stejně jako později propustili Jamese a Drawmana. Michael se rozhodl žít z toho, co dá země. Nakonec byli nuceni i s manželkou Naomi a s dětmi odejít z vesnice jako vyvrženci. Daleko od vesnice si postavili nový domov a později sál království. Při odchodu z vesnice si vzali s sebou štěně, kterému dali jméno Odlišný, protože podle Michaela „to je znamení, že jsme rozhodně odlišní od světa“. Michael tvrdí, že až dodnes i Odlišný rozlišuje, protože „kouše jen ty, kdo nejsou svědkové Jehovovi nebo zájemci“.

 Vraťme se však k našemu příběhu. Později připluli na sedm dní lodí z ostrovů Santa Cruz James Sopi, Billy Kwalobili a Joe Kwasui, aby Michaela duchovně povzbudili a pomohli mu postarat se o zájemce. Michael se stal horlivým zvěstovatelem a později byl pokřtěn na oblastním sjezdu v Honiaře. Počet těch, kteří se připojovali k Michaelovi jako zvěstovatelé na Ostrovech útesů, stále rostl. Proto přijeli v roce 1984 David Kirite’e a Ben Ramo jako zvláštní průkopníci. Všechno se jim však hladce nedařilo.

Listí křičí

Jeden problém, který David a Ben zakusili, byl zčásti způsoben nepřátelstvím mezi některými obyvateli Ostrovů útesů a Malaiťany. Tento nepřátelský postoj se vyvinul potom, co v Honiaře vypukl boj mezi soupeřícími anglikánskými stranami. To bylo asi v té době, kdy přijeli průkopníci. Proto mohli tito malaitští zvláštní průkopníci stěží chodit někam kázat sami. Ale to není vše — lidé žijí ve strachu ze svého biskupa a kněží. Duchovní často navštěvují lidi, aby se přesvědčili, zda nemají doma nějakou literaturu Společnosti. Když se něco najde, domácí si může být jistý, že dostane pořádně vyhubováno a bude muset literaturu vydat knězi ke zničení. Proto bylo nesmírně těžké někomu kázat; lidé utíkali, jakmile viděli, že se blíží svědek.

Průkopníci si uvědomili, že budou muset kázat jinak. „Rozhodli jsme se používat listí,“ říkají. „Šli jsme tam, kde se křižovaly pěšiny v buši, utrhli jsme velký list z nejbližšího stromu a napsali na něj velkým písmem biblický text a menším písmem jeho vysvětlení. Docela malým písmem jsme pak napsali: ‚Jestli chtít vědět víc o ten text, prosím napsat svědek Jehovův na Šalomounovy ostrovy nebo zeptat kterýkoli svědek bydlet blízko vy.‘“

 David a Ben nám vyprávějí o jiném způsobu svého listového svědeckého díla: „Napsali jsme námět: ‚Království patřit Bůh‘ a pod to první text, Matouše 24:14, se slovy ‚O tom muset kázat‘. A pak pod to otázku: ‚Co udělat království Boha?‘ A potom poslední text, Zjevení 21:4.“

Jestliže průkopníci kázali v oblasti, kde byli lidé silně proti pravdě, používali jako závěrečný text na listu Žalm 37:9: ‚Každý špatný člověk skončit, ale každý, kdo doufat v Jehova, zůstat na zem.‘ Pak položili list doprostřed nejprošlapanějších pěšin v buši a odešli. Měl tento způsob kázání dobré výsledky?

Jednoho dne jeden z průkopníků napsal propiskou kázání na list a opatrně jej položil přímo doprostřed vyšlapané cesty. Pak kousek poodešel a schoval se mezi stromy. Zvědavě čekal, kdo list sebere. K jeho překvapení se cestou přiloudal pes a list očichal. „Myslím, že ten pes  uměl číst,“ žertoval průkopník, „protože začal na list štěkat. Tak se rozčílil a dělal takový hluk, že si lovec nedaleko v buši myslel, že pes zahnal na strom vačici nebo ještěrku. Přiběhl a viděl, že pes štěká na list a hrabe po něm. Odstrčil psa a list opatrně zvedl. Chviličku si kázání na listu četl a pak stejně opatrně položil list s poselstvím zpátky doprostřed cesty.“

Průkopník končí: „Když jsem později šel kolem lovcova domu, zavolal na mne: ‚Položil jste něco na cestu?‘ Začali jsme biblický rozhovor, z něhož se brzy stalo pravidelné biblické studium. Nyní jsou ten muž i celá rodina zvěstovateli dobré zprávy.“

Slepý vidí

Billy Kwalobili se v roce 1986 oženil a byli s manželkou Linou přiděleni na Ostrovy útesů jako zvláštní průkopníci. Jeden z jejich oblíbených studujících byl mladý muž Eriki, který byl slepý. Eriki byl okouzlen zvuky ptáků a hmyzu a uměl je dokonale napodobit. Při studiu Bible s Kwalobiliovými se dozvěděl o Tom, který všechny ty tvory stvořil. Dozvěděl se také, proč jsou lidé nemocní a proč je slepý. Billy předčítal všechny odstavce studijních lekcí, Eriki pozorně naslouchal a pak odpovídal na otázky k odstavcům vlastními slovy. Naučil se nazpaměť přes 30 biblických textů.

Když Erikiho navštívil cestující dozorce, doporučil: „Nebraňte mu. Nechte ho kázat.“ Hned ten víkend se Eriki připojil k osmi zvěstovatelům, když putovali hustým bušem do obvodu. Cestující dozorce držel deštník za jeden konec a Eriki za druhý a rychle za ním chodil. Tu a tam se ozvalo zvolání: „Pozor, kláda!“ nebo „Pozor, vlevo balvan!“ a Eriki zvedl nohu a přelezl kládu nebo se vyhnul balvanu. Mnozí  lidé Erikimu naslouchali, když vyprávěl o své naději a když zpaměti citoval biblické texty, a sledovali je ve své Bibli a užasle kroutili hlavou.

Na konci návštěvy řekl Eriki cestujícímu dozorci: „Jsou tři věci, které bych rád měl, kdyby to šlo.“ Na otázku, jaké jsou to věci, odpověděl: „Bibli, zpěvník a svědeckou tašku.“

„Ale nač bys ty věci potřeboval, Eriki?“ zeptal se dozorce. Eriki odpověděl: „Abych byl jako bratři a sestry, až půjdu do sálu království nebo do služby. Až budu ve svědecké službě, lidé třeba nebudou věřit tomu, co říkám, ale když jim ta slova ukážu ve své Bibli, mohou mě sledovat. A na Bibli a na zpěvník potřebuji tašku.“ Brzy potom dostal Eriki dva dárky — novou Bibli a zpěvník. Protože bratři nemají kožené tašky, přestřihují na polovinu pytle na rýži a přišívají k nim popruhy. Eriki také dostal svou vlastní ‚rýžovou tašku‘. Bylo to, jako když se mu splní sen. Celý sbor se radoval s ním.

Brzy nato byl Michael Polesi opět zaměstnán jako učitel. V tomto postavení mohl nyní navázat spojení s více lidmi na Ostrovech útesů. Další radost nastala, když byly na krajském sjezdu na ostrovech Santa Cruz roku 1990 pokřtěny první dvě ženy z Ostrovů útesů. Provincie Temotu jistě zažije ještě mnoho dobrého.

Dobrá zpráva přichází do provincie Makira

V roce 1984 se otevřel obvod, který předtím žádný svědek neprozkoumal. Byl to ostrov San Cristobal, kde byla dosud území s kmenovými vesnicemi. Bylo těžké přidělit na ostrov průkopníky, protože kmenový způsob života nepočítal s návštěvníky. Ale když byl svým podnikem poslán na San Cristobal bratr, který byl odborníkem  na těžké stroje, začalo to vypadat nadějněji. Odbočka toho rychle využila a poslala na San Cristobal zvláštního průkopníka a nyní člena výboru odbočky James Ronomaelana, aby zhodnotil možnosti zahájení díla.

James se zpočátku při vydávání svědectví na ostrově setkával s velkým odporem a jednoho dne jej překvapil nápis, který varoval: „Jehovův lide, nevstupuj bez povolení!“ Mnoho takových skličujících okamžiků však nezchladilo jeho horlivost, za kterou obdržel požehnání v podobě vzrušující zkušenosti. Vypráví: „V jedné vesnici jsem přišel k velkému domu. Majiteli domu patřila kokosovníková plantáž a dobytek a zjevně byl mnohem bohatší než jeho sousedé. Proto jsem ten dům minul s myšlenkou, že jeho majitel asi nebude mít na pravdu čas. Potom jsem však začal odsuzovat své bojácné jednání. Přísně jsem se zeptal: ‚Proč vlastně odtud odcházím?‘ a odvážně jsem si odpověděl: ‚Jehova mě sem poslal a možná, že jsem tu naposled. Musím jít a promluvit s tím mužem!‘“

Když došel k domu, setkal se s majiteli Oswaldem a Rachel Oliovými. James nadšeně zahájil rozhovor a poukázal na to, že Bůh má jméno a že má předsevzetí se zemí. Manželé byli radostně naladěni, když se dozvěděli, že Bůh obnoví na zemi ráj. Při druhé návštěvě bylo zahájeno biblické studium. Oswald a Rachel začali rychle přizpůsobovat svůj život Jehovovým spravedlivým zásadám. Oswald hodně přispíval na církev, a tak nebylo divu, že se proti němu obrátil zuřivý odpor anglikánů. Tou dobou sem byli přiděleni také zvláštní průkopníci, aby rozšířili obvod, a to zvětšilo hněv místních pastorů natolik, že dokonce naváděli své členy, aby průkopníky umlčovali násilím.

 Ani průkopníci ani Oswald s rodinou se odstrašit nedali. Například když zvláštní průkopník Hankton Salatalau vydával svědectví zájemci, jeden člen anglikánské církve začal Hanktonovi hlučně nadávat. Když Hankton uctivě odešel, muž ho zlostně napadl zezadu, srazil na ostré korálové skály a nemilosrdně do něj čtvrt hodiny kopal. Vesničané byli otřeseni, když tomu s hrůzou přihlíželi. Velký strach z pastorů jim však bránil, aby přišli na pomoc. Hankton bezmocně ležel na zemi a chránil si hlavu a tělo pažemi. Jeho zkrvavená záda vypadala jako kus syrového masa, tak byla pořezaná skalami. Nakonec nějací vesničané sebrali odvahu a zasáhli. Chytli útočníka a drželi ho, zatímco se zle potlučený Hankton odpotácel domů.

Mnoho ostrovanů naneštěstí dosud vězí v církevní pavučině strachu. Přesto někteří začínají vidět rozdíl mezi pravým křesťanstvím a křesťanstvem. Mezitím byla vytrvalost čtyř zvláštních průkopníků odměněna. Na San Cristobalu vyrostly dva pracovité, šťastné sbory. Také Oswald, Rachel a jejich děti jsou nyní nebojácnými zvěstovateli dobré zprávy.

Neobyčejné zvyky

V mnoha nepřístupných krajích Malaity, zejména v horách, a také na jiných ostrovech jsou kmeny, které dosud měly malý styk jak s křesťanstvem, tak s pravým křesťanstvím. Většinou uctívají předky, ale někteří jsou animisté.

Elson Site, dříve krajský dozorce a nyní zvláštní průkopník, který má osm dětí, vysvětluje, jaké panují poměry v některých těchto oblastech: „V kmenech je zvykem nosit jen málo oblečení, nebo vůbec žádné,  a každý oblečený, kdo takovou vesnici navštíví, je sledován s podezřením a často mu ani nedovolí vejít do vesnice.“

Jak se vypořádat s touto citlivou situací? Elson pokračuje: „Jednou přijela k vesnici kázat skupina z malého sboru, ale náčelník měl námitky proti tomu, že bratři nebo sestry nosí ve vesnici šaty. Bratři vysvětlovali, že chodit nahý není křesťanský zvyk. Protože cestovali takovou dálku, aby se podělili o důležité informace z Božího slova, velmi rádi by vyřešili tento malý problém, který jeho lidu brání vyslechnout dobrou zprávu. Náčelník se dlouho radil s vesnickými staršími a nakonec rozhodl, že toho dne bratři nebudou moci kázat vesničanům. Ale zařídilo se to tak, aby budoucí návštěvy byly úspěšnější. Vesničané slíbili, že hned za vsí postaví dům z listí, aby se tam zcela oblečení bratři a sestry mohli seznámit s každým z vesničanů, který by měl chuť přijít do domu a poslechnout si, o čem učí Bible. Tento způsob se velmi osvědčil, protože vesničané rádi hovoří o duchovních věcech.“

Kromě omezení ve vztahu k šatům musejí bratři v některých vesnicích respektovat i jiná omezení, která platí mezi těmito lidmi a vyplývají z jejich víry. Nynější krajský dozorce Arturo Villasin říká: „Bratři, kteří vedou nějakou skupinu do svědecké služby, respektují skutečnost, že vesničané jsou velice citliví na cokoli, co by urazilo duchy. V některých vesnicích je zcela zakázáno pronášet jistá slova nebo jména, například vyřknout osobní jméno zemřelého předka, o němž se věří, že má nad vesnicí moc. Také na některé stromy se pohlíží jako na posvátné a do jejich stínu se smějí posadit jen muži.  V jedné vesnici u moře je pohoršující nosit určité barvy; nesmí se nosit červené ani černé oblečení. Proto se při svědecké službě nepoužívá kniha nebo Bible s červeným nebo černým obalem.

Žena má ve vesnici přísně zakázán vstup do některých prostor. Muž si nesmí sednout na stejné sedátko se ženou, která není jeho manželkou. Poruší-li se některý z těchto zvyků, musí se ihned zaplatit odškodné. Proto je nezbytné, aby bratři a sestry znali všechna pravidla, zákony a omezení v každé jednotlivé vesnici, má-li se úspěšně vydat svědectví. Bratr, který skupinu vede, před vstupem do vesnice podrobně rozebere, co by členové skupiny ve vesnici měli a neměli dělat; to se týká zejména sester, které spíše mohou nevědomky porušit zvyklosti, jež jsou zaměřeny na muže. Všichni se ochotně přizpůsobují ve věcech, které nejsou kompromisem proti Jehovovým spravedlivým zásadám, aby měli vesničané co nejlepší příležitost slyšet  dobrou zprávu. Mnozí vesničané zareagovali a ochotně se zbavili zvyků, které se nelíbí pravému Bohu.“

Obklopeni démony

V horském okrese Kwaio na Malaitě leží vesnice Aiolo. Většinu rodin v ní tvoří svědkové Jehovovi.

Aiolo je pro Jehovův lid jako přístav obklíčený uctíváním démonů. Když vyhlédneš z vesnice, uvidíš mnoho míst, která jsou posvátnou půdou: husté křoviny na temeni kopců s úbočími upravenými tak, aby se rozlišila posvátná půda od obyčejného území. Kněz tam obětuje bohům vepře. Část obětí sní kněz a někdy i jiní muži. Žádná žena však pod trestem smrti nesmí jíst něco z oběti nebo se podílet na vlastním předkládání obětí, přestože má hlavní podíl na vykrmování vepřů. Než se kněz nebo jiní, kteří předkládají oběť, vrátí k rodině, musí po obětování zůstat po stanovený počet dní ve svatém domě v hranicích obce.

V Aiolu byl postaven ‚rychle stavěný‘ dům z bambusu a jiných přírodních materiálů. Tento nový dům opatřil jeden svědek pro takzvané uprchlíky. Jsou to zájemci, třeba i celé rodiny, kteří uprchli od uctívání démonů. Utekli ze své vesnice, kde se uctívají démoni, a našli útočiště v Aiolu. Jednou přišla rodina uprchlíků, muž, jeho manželka a někteří jeho bratři a sestry, protože se je vesničané pokoušeli zabít za to, že prý urazili jejich démona. Neobětovali mu vepře. Za to byla smrt!

Po několika dnech navštívil Aiolo cestující dozorce. Poslechněme si jeho slova: „Byli jsme s manželkou pozváni na jídlo k jednomu z bratrů. Mezi nimi seděla tato uprchlá rodina. Okamžitě jsme si je zamilovali, ale oni se báli a seděli k nám zády. Ale než jsme dojedli, usmívali se  a seděli k nám obličejem. Uvědomili si, že jsme úplně stejní jako ostatní bratři a sestry, kteří milují Jehovu, a které zase miluje on.“

Dlouhé kalhoty ne!

Vraťme se však k bratru Villasinovi a zeptejme se ho, proč teď nosí místo dlouhých kalhot šortky. Říká: „V jedné vesnici vydala naše skupina zvěstovatelů svědectví každému ve vsi. Jeden bratr však dlouze hovořil s náčelníkem. Nakonec vyšel z náčelníkova domu s ustaraným obličejem. Náčelník mu řekl, že chce mé dlouhé kalhoty. Teď jsem vypadal ustaraně já. Jiné jsem neměl, a neslušelo se, aby krajský dozorce chodil bez kalhot. Prosil jsem bratra, aby se rychle vrátil a vysvětlil náčelníkovi, že se on a jeho lid jistě mohou cítit pohodlně, když na sobě nic nemají, ale že já jsem člověk z jiné země s docela jinými zvyklostmi a jednou z nich je to, že za žádných okolností nevycházíme na veřejnost nazí. Náčelníkovi se ovšem zachtělo mých kalhot. Po dlouhém hovoru však bratr náčelníka přesvědčil, aby mi kalhoty nechal. Ulevilo se mi. Od té doby jsem do žádné vesnice nešel v dlouhých kalhotách. Nosím šortky jako ostatní bratři.“

Jiný cestující dozorce z ciziny měl zážitek, z něhož vstávají vlasy hrůzou na hlavě. V jedné vesnici nesmí člověk použít anglická slova „zlý“ a „válka“, protože jsou zakázaná. Tak se totiž jmenují jejich démoni. Vyslovit ta slova je urážkou a provinilec musí zaplatit vysoké odškodné. Když tam šli místní svědkové kázat, nový cestující dozorce bratrům řekl, že bude u každých dveří raději naslouchat. Bratři nesouhlasili; naléhali, aby cestující dozorce u dveří mluvil, protože byl v místních zvycích  důkladně proškolen. Cestující bratr nakonec souhlasil. Cestou vzhůru a dolů po horách si na pěšině v buši stále mumlal: „Neříkej VÁLKA, neříkej ZLÝ.“

Když konečně došli do obvodu, jeden muž pozval cestujícího dozorce a dva jiné bratry do svého domu. Bratři zahájili rozhovor a pak představili nervózního cestujícího dozorce. Ten pronesl krátký biblický výklad, a všechno šlo dobře. Zdálo se, že domácímu se líbí to, co slyší. Cestující dozorce měl ze sebe radost, otevřel knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji a začal ukazovat obrázky ráje. Ale tu ke svému zděšení dodal: „A Bůh odstraní válku.“

Muž vyvalil oči, a cestující dozorce se lekl. Rychle pohlédl na druhé dva bratry, aby mu pomohli, a zhluboka se nadechl. Ale ti se dívali na domácího, jako by chtěli říci: „Viďte, že neřekl slovo ‚válka‘?“ Domácí na ně pohlédl, jako by chtěl říci: „Ne, asi neřekl.“ A tak rozhovor skončil bez zaplacení odškodného. Ale cestující dozorce se nemohl dočkat, až bude zpátky v Aiolu.

Šalomounovy ostrovy se od Západu neliší jen zvyky a způsobem oblékání, ale liší se i stavebními postupy. Přesto pomohly dva velké stavební projekty mnoha místním lidem pochopit, že Jehovův duch spočívá na Božích ctitelích. V roce 1989 žasli lidé z Auki na Malaitě, když pozorovali, jak sbor o šedesáti zvěstovatelích staví sjezdový sál pro více než tisíc účastníků sjezdu. V červnu 1991 pak lidé v Honiaře zírali, když sjezdový sál s 1 200 místy k sezení jakoby vyskočil ze svých základů za pouhé dva týdny. Byl to první rychle postavený sál této velikosti v tichomořské oblasti. Nejdříve se zastavíme na staveništi na ostrově Malaita.

 „Sál, který postavil Jehova“

Začni dvěma kladivy a dvěma dláty jako nástroji. Přidej desítky ochotných pracovníků a všechno dříví, které se dá pokácet v okolním bažinatém lese. Teď máš všechno, co potřebuješ ke stavbě sjezdového sálu s 1 500 místy k sezení, aby to odpovídalo stylu Šalomounových ostrovů. Takový stavitelský zázrak vyvolal na Malaitě velké provolávání chvály Jehovovu jménu. Při stavbě budovy o rozloze 930 čtverečních metrů se muselo překonat tolik zdánlivě nepřekonatelných problémů, že se stala známou jako „sál, který postavil Jehova“.

V červnu 1982 se misionáři přidělení na Malaitu sešli v hlavním provinčním městě Auki a dospěli k závěru: místní sbor se 65 zvěstovateli naléhavě potřebuje nový sál království. Na schůzce byli Roger Allan a dva filipínští misionáři, Pepito Pagal a Arturo Villasin.

Starý sál království byl prolezlý termity. Stal se totiž tak chatrným, že jej ohrožoval i nejslabší závan větru. Původně byl postaven jako dočasné přístřeší před sluncem a deštěm pro 400 lidí, kteří se zúčastnili sjezdu v Auki před patnácti lety. Ale nyní byl na spadnutí.

Ve sboru v Auki byli jen dva bratři zaměstnaní na plný úvazek a každý měl příjem kolem stovky místních dolarů. Proto se členové sboru shodli na tom, že se nejprve soustředí na získání peněz nutných k zahájení stavby. Bratři Pagal a Villasin dostali za úkol zorganizovat sborový „svaz“ — skupinu dobrovolníků ze sboru, kteří budou pracovat na opatření nutných prostředků.

Sbor vypěstoval vlastní sladké brambory a zelí. Pak naložili úrodu do košů z kokosových listů a lodí je poslali do Honiary. Tam starší sestra průkopnice Cleopass Laubina prodávala zeleninu za co nejvýhodnější cenu a peníze  posílala zpátky sboru v Auki. Každé pondělí se také 40 až 50 bratrů a sester lopotilo, aby si v potu tváře vydělalo kopáním příkopů, čištěním kokosových plantáží od podrostu a ručním mícháním betonu. Tak nashromáždil sbor do roku 1985, po třech a půl letech práce, stavební fond obnášející 4 000 místních dolarů.

Rozšíření majetku

Mezitím se rozhodlo, že stavební projekt bude značně rozšířen, aby z něj mělo prospěch všech 23 sborů na Malaitě. „Proč bychom místo sálu království pro 70 zvěstovatelů nepostavili sjezdový sál pro 1 500 lidí?“ — tak uvažovali místní svědkové. Byla tedy naplánována stavba velké haly, kam by se vešlo 1 500 lidí a která by chránila nejen před prudkým rovníkovým sluncem, ale i před častými lijáky, které jsou pro Šalomounovy ostrovy příznačné.

Byl načrtnut hrubý plán sálu o rozměrech 30 krát 32 metrů se střechou šikmo vzhůru, aby mohl podél stropu odcházet stoupající horký vzduch. Sál neměl střední opěrné sloupy, aby obecenstvo dobře vidělo. Měl stát na dvouhektarové sborové parcele.

V roce 1985 získal sborový stavební výbor půjčku na nízký úrok. Krátce nato poslali svědkové ze Švédska velký dar, a tak měl fond na stavbu sjezdového sálu do začátku celkem 27 000 místních dolarů.

Ředitel jedné pily v Honiaře také slíbil, že dodá všech 300 opracovaných klád na hlavní opěrné sloupy a na sloupky verandy a předsálí, stejně jako střešní vazníky, nosníky a trámy. Krovy se měly sestavit v Honiaře, pak rozebrané přepravit lodí do Auki, aby tam byly znovu sestaveny a vyzdviženy na hlavní opěrné sloupy.

 Stavební četa byla připravená a dychtivá začít. Na celou práci však měli pouze dvě kladiva a dvě dláta. Byla tam ovšem spousta ochotných pomocníků připravených přispět na pomoc dílu. Ale žádný svědek na Malaitě neměl profesionální stavitelské zkušenosti. „Bratři a sestry ode mne očekávali, že budu dohlížet na stavební práce, ale já nikdy nepostavil ani kurník!“ prohlásil bratr Allan.

Jak dostanou svědkové krovy — z nichž každý se skládá z osmi velkých spojených trámů a váží dvě až pět tun — ze země na šestimetrové opěrné sloupy? A jak zvednou vrchol střechy do výše dvanácti metrů bez použití těžkých stavebních jeřábů?

„Já nevím,“ přiznal tehdy bratr Allan. „Prostě se budeme muset spolehnout na Jehovu, že nám pomůže.“

Vítaná pomoc

Odborná pomoc přišla zdaleka ze zámoří v říjnu 1986. Jon a Margaret Clarkeovi, kteří se podíleli na stavbě kanceláře novozélandské odbočky, se doslechli o těžkostech sboru v Auki a podařilo se jim získat tříměsíční vízum k návštěvě Malaity.

Za pomoci darované míchačky zbudoval sbor velkou plošinu a betonovou zeď s bočními křídly za plošinou. Holýma rukama namísto lopat hloubili jámy a plnili je betonem, a do nich pak zasadili osmnáct hlavních opěrných sloupů pro zeď, střechu a verandu.

Domorodí bratři, vyškolení bratrem Clarkem, sami složili krovy přednáškového sálu a tři krovy pro verandu. Ale ještě měli problém, jak dostanou tyto těžké krovy na místo. Byl to skutečný technický výkon, protože krovy tvořilo osm trámů spojených do obrovského trojúhelníku. Odhodlanost a vynalézavost bratrů byla nepopsatelná.

 Tanec klád

Jediným zařízením pro takové mamutí zvedání byl kladkostroj na jeřábu vlastní výroby. Jeřáb sám byl vytvořen z osmi klád. První dvoutunový vazník se musel zvednout nad nově postavenou betonovou zeď a nasadit na dva opěrné sloupy za ní. Když jeřáb zvedl vazník ve svislé poloze do svého nejvyššího bodu, bratři si s úlekem uvědomili, že jeřáb nezvedne vazník až nad zeď. Chyběl metr! Vazník zůstal dva dny viset na jeřábu — zespodu podepřený kládami —, zatímco bratři naříkali a dumali, co s tím.

Lidé chodili okolo a posmívali se: „To vám Jehova nemůže zvednout ten vazník?“

„Výborně!“ zvolali bratři. „Teď nám Jehova jistě pomůže!“

Pracovníky náhle zachvátilo tvůrčí nadšení. Pod jeden konec vazníku zasunuli zvedák z nákladního auta. Konec vazníku o kousek zvedli a podložili. Zvedák pak posunuli na druhý konec. Pak pozvedli i druhou stranu vazníku a podložili. To stále opakovali, až po čtyřech dnech vysloveného žonglování vysunuli první vazník přes betonovou zeď a postavili na opěrné pilíře. Tento obrovský výkon vyvolal takové pohnutí, že se bratři dali do kolového tance okolo staveniště, tleskali a zpívali radostné písničky.

Teprve když byla stavba dokončena a zvedák úspěšně posloužil ke zdvižení tří vazníků — z nichž jeden vážil celých pět tun — bratři zjistili, že špatně čitelný údaj vyražený na boku zvedáku a označující nosnost neznamená „15 tun“, jak se domnívali, ale pouze „1,5 tuny“.

„Když se člověk nad tím zamyslí, tak to, co bratři  a sestry dokázali, odporuje logice,“ říká bratr Allan. „Dívat se, jak se ty obrovské vazníky zvedají do vzduchu, bylo jako sledovat tanec klád!“

„Nemůže snad Jehova postavit sál?“

V lednu 1987 navštívili Auki dva domorodí bratři ze stavebního podniku v Honiaře, a když prohlédli krovy, řekli, že pila dodala nevědomky nevhodné trámy z ovocných stromů a že tyto trámy mají sklon zevnitř skrytě hnít. Domnívali se, že rozklad v jádrech už začal a že všechny trámy se budou muset vyměnit. Za čtyři měsíce se zdrcující diagnóza potvrdila — většina dodaných trámů trouchnivěla a větší část těžké stavební práce, jež byla vykonána, se bude muset dělat znovu.

V červenci se do Auki vrátili bratr a sestra Clarkeovi a s nimi Steven a Allan Brownovi z Aucklandu. Přivezli s sebou zařízení darované z dokončené stavby novozélandské odbočky. Novozélanďané měli v plánu při své návštěvě dokončit stavbu střechy sálu, ale místo toho museli bourat většinu loňské stavby.

Nejtěžší však pro bratry bylo snášet neustálé posměšky těch, kteří projížděli kolem staveniště v otevřených nákladních autech, a pokořující poznámky lidí na tržišti nebo na ulicích v Auki.

„Nemůže snad Jehova postavit sál?“ pošklebovali se. „Z toho je vidět, že máte falešné náboženství,“ posmívali se. „Jen blázni postaví sál, a potom jej zboří.“ Když lidé z jiných náboženství chodili kolem staveniště, tančili a zpívali před skleslými pracovníky — radovali se z jejich neštěstí. Místní bratři byli tak sklíčení, že se čtyřem misionářům svěřili, že by „od toho sálu hned odešli, kdyby na něm nebylo Jehovovo jméno“.

 Posměch má krátký život

Někdy měl posměch zlomyslných krátký život. Například skupina zpěváků v nákladním autě mířící na zvláštní církevní slavnost, vzdálenou 16 kilometrů, cestou kolem staveniště pokřikovala na stavební dělníky, urážela je a smála se jim. Půl druhého kilometru za staveništěm se jim auto porouchalo a oni zůstali bez dopravy, takže k cíli nedorazili.

Když se o poruše dozvěděli na staveništi, byla dána rada ‚neoplácet zlé zlým‘. (Řím. 12:17) Ale když někteří bratři po chvíli na korbě stavebního nákladního vozu míjeli uvízlé zpěváky, neodolali, aby si trochu nezatancovali.

Pomáhá vesnice Kona

Jen 38 trámů z pily nebylo nahnilých, takže bylo zapotřebí někde opatřit asi 300 trámů. Ale kde? Svědkové z vesnice Kona, vzdálené 5 kilometrů od staveniště, přišli za stavbaři a nabídli jim, že darují zvláštní stromy s tvrdým dřevem z vlastní půdy. Dřevo nahradí hlavní opěrné sloupy, sloupky verandy a předsálí a krovy přednáškového sálu. Byla to od svědků z vesnice Kona velká oběť, protože Malaita byla zpustošena cyklónem Namu a tyto stromy byly zvlášť vyhrazeny pro obnovu jejich pobořených domů.

Sestry ze sboru v Auki vybudovaly kvůli kládám 6 metrů širokou cestu tak, že prosekaly hustou džungli v délce přes tři čtvrtě kilometru od místa, kde bylo dřevo, k hlavní silnici. Sebraly všechny síly a kácely stromy, stavěly můstky přes příkopy a odstraňovaly překážky z nové cesty. Pak se mohly vybrané stromy pokácet, osekat a motorovou pilou seříznout do tvaru hranolu.

„Jsme jako mravenci“

Nové klády byly nařezány na hranoly 36 krát 36 centimetrů  o délce 6,4 metru. Ale jak dostat ty velké trámy na hlavní silnici vzdálenou tři čtvrtě kilometru?

Členové sboru odpověděli: „Jsme jako mravenci! Když bude dost rukou, pohneme se vším.“ (Srovnej Přísloví 6:6.) Když bylo k nošení trámů třeba dalších bratrů a sester, rozlehlo se na mýtině volání: „Mravenci! Mravenci! Mravenci!“ Bratři a sestry se sbíhali ze všech stran a pomáhali. Čtyřicet bratrů a sester zvedlo ručně půltunový trám a odneslo jej po cestě k hlavní silnici, aby ho nákladní auto dopravilo na staveniště.

Zakotvování sloupů a sloupků byla riskantní operace. Domorodý způsob práce se opět prokázal jako nejúspěšnější. Když se dostali na staveniště, položili každý sloup asi tři  metry od hluboké jámy, do níž měl být spuštěn a pak zabetonován.

Třicet bratrů a sester zvedlo horní konec sloupu na rám ze zkřížených břeven. Pak rychle tlačili sloup po zemi, takže jeho dolní konec klouzal k určené jámě. Dva nejodvážnější bratři drželi na druhé straně jámy silná prkna. Když klouzající trám narazil na prkna, zprudka se zastavil, takže se sloup setrvačností postavil a zapadl do základové jámy.

Chyba se mění v požehnání

Pak se měla na sál nasadit střecha. Tou dobou však již byl zcela vyčerpán stavební fond a sbor si nemohl dovolit ocelovou střešní krytinu. Když se ale o potížích bratrů dozvěděl vedoucí sbor svědků Jehovových, poskytl darem 10 000 dolarů a to stačilo nejen na střešní krytinu, ale i na dokončení přednáškové síně sjezdového sálu.

Společnosti obchodující s plechem byla složena záloha 6 000 dolarů na nějakou ocelovou krytinu natřenou světlou šedí. Byla to sice nežádoucí barva, a plech neměl tloušťku ani jakost požadovanou výborem, ale víc si nemohli dovolit. K údivu stavební čety však byla potřebná ocelová krytina mezitím prodána jiné náboženské skupině v Honiaře na stavbu nového kostela. Dodavatelská společnost se omlouvala za způsobený zmatek, ale neměla na skladě další krytinu toho druhu.

Za týden informovala společnost svědky, že přišla dodávka vyšší jakosti, krytina z tlustého plechu. S ohledem na předcházející omyl ji však firma sboru odprodá za velmi sníženou cenu — kterou si mohli ze stavebního fondu dovolit. Ještě pozoruhodnější bylo, že nová ocelová krytina byla natřena hezčí, tmavozelenou barvou, kterou bratři původně chtěli, ale neměli na ni.

 V prosinci 1987 přijel bratr Henry Donaldson, pokrývač z Nového Zélandu. Stavba byla korunována krásnou střechou o ploše 1 100 metrů čtverečních. Když nyní projížděla nákladní auta s jejich bývalými trýzniteli, bratři a sestry mohli konečně zpívat a tančit — a vzrušeně ukazovat téměř dokončenou stavbu.

Představ si, jakou měli radost, když byl sál za několik dní poprvé použit. Viv Mouritz z australské odbočky, který sloužil jako zónový dozorce, promluvil při té příležitosti k 593 posluchačům. Pochválil všechny dobrovolné pracovníky, kteří se tak namáhali na tomto mohutném projektu, za jejich obětavého ducha a vytrvalost.

Umět si poradit

Tento sjezdový sál na Malaitě slouží jako příklad toho, jak velké věci lze vykonat bez moderního stavebního vybavení a zakoupených materiálů. Stojí jako svědectví toho, že Jehova žehná snahám těch, kteří v něj vkládají plnou důvěru. Práce často postupovala i bez nejzákladnějších nástrojů, jako rýčů nebo lopat, které by se v bohatších zemích považovaly za naprosto nezbytné.

Když bylo třeba nakopat korálovou zeminu a naložit ji do pytlů pro odvoz na staveniště, sestry kopaly korálový štěrk v lomu špičatými klacíky a pak nabíraly ostrý štěrk do pytlů holýma rukama. Za jediný den sestry nakopaly a naložily třináct třítunových nákladních aut korálové zeminy!

Jiným příkladem toho, jak si lze poradit s tím, co je po ruce, byla situace, kdy se jediné kolečko na staveništi beznadějně poškodilo a nikde na Šalomounových ostrovech se nedala sehnat náhrada. Svědky to vůbec nevyvedlo z míry. Když naplnili kolečko betonem, prostě je zvedli  a nesli na místo, a tak to dělali, dokud za pět neděl nepřišlo z Nového Zélandu náhradní.

A tak nakonec, ještě po mnoha dalších pracích, posloužil sjezdový sál pro oblastní sjezd „Božské právo“, který se konal v říjnu roku 1988.

Naše další zastávka je na staveništi v Honiaře na ostrově Guadalcanalu.

„Jenom dva týden“

„Jenom dva týden!“ Ta slova se brzy rozletěla po celém městě Honiaře. Vyvolalo to zvědavost, překvapení a nedůvěru. Jak se dá velká stavba, kde může sedět 1 200 lidí, postavit za dva týdny? Jak se to může podařit na ostrově vzdáleném od technických vymožeností celého světa?

Klíčem k úspěchu tohoto projektu nebyla moderní technika a dovednost jednotlivců. Přesto byl v této zemi, kde se dopravní a pozemní stavby plánují na měsíce a roky, ne na dny a týdny, zoufale potřebný sjezdový sál zabezpečený proti cyklónu, a přitom pohodlný, s pódiem a zvukovou aparaturou.

Jak základy nabývaly tvaru, zájem okolí rostl. Mnozí ovšem přihlíželi s rostoucí nedůvěrou, když začali podle základů chápat, jak má být budova veliká. Ptali se: „Jak vy postavit taková budova za dva týden?“

Brzy přišly kontejnery plné velkých ocelových dílců, a byly vyloženy z lodí. Vládní úředníci v Honiaře velmi vycházeli vstříc, byli rozumní a namáhali se s vysvětlováním postupu při dovozu. Úřady na Šalomounových ostrovech také daly povolení, aby do Honiary přijelo 60 dobrovolných pracovníků, svědků z Austrálie, a spolupracovalo s místními svědky dva týdny na vlastní stavební  činnosti. Bratři si velice vážili laskavé péče a pomoci úředních činitelů.

Stavební četu přivítali 7. června 1991 na letišti v Honiaře bratři se zářivě bílými zuby, zasazenými jako drahokamy v snědých tvářích, s věnci jasmínu a s láskou, která činí toto mezinárodní bratrství jedinečným. Všechen počáteční ostych se brzy rozplynul, když pracovníci začali hned druhý den stavět veliký dům pro uctívání Jehovy. Každý řemeslník s radostí předával své zkušenosti těm, kteří k němu byli přiděleni na spolupráci. Jeden místní dodavatel vzhlédl k ocelové konstrukci a v úžasu řekl: „Jednou  jsem měl podle projektu postavit konstrukci z 25 tun oceli, a trvalo mi to tři měsíce. A vy jste 30 tun zpracovali za pouhé dva a půl dne!“

Přesně patnáct dní potom, co začala práce na rychle budovaném sjezdovém sále, se konalo první shromáždění. Bratři a sestry, kteří tu hostovali, odjížděli — a bylo to až příliš brzy. Výjev na letišti se velmi podobal výjevu při příjezdu — věnce jasmínu a všichni zemdlení podáváním rukou a objímáním — jenže tentokrát zůstalo málokteré oko suché.

„Šťastné ostrovy“ dnes

Ačkoli uplynulo více než 35 let od doby, kdy dobrá zpráva šťastného Boha poprvé přišla na Šalomounovy ostrovy, existují ještě celé ostrovy, jako Santa Isabel, Shortland, Rennell, Bellona, Tikopia, Sikaiana a Ulawa, kde se organizovaně nekázala dobrá zpráva o Království. Čas rozhodně uzrál k tomu, aby bylo vydáno rozsáhlé svědectví. Ačkoli obyvatelé Šalomounových ostrovů říkají své vlasti „Šťastné ostrovy“, stále tu jsou tísnivé problémy. Pro mnohé ostrovany jsou dnes skutečně ‚kritické časy, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Tim. 3:1) Lidé jsou pod velkým ekonomickým tlakem. Přechod od vesnického způsobu života k městskému působí společenský stres. Lidé hledají odpověď na své problémy a ti, kteří mají upřímné srdce, shledávají, že svědkové Jehovovi umějí v Božím slově, jediném zdroji moudrosti a útěchy, najít správné, uklidňující odpovědi.

Mnoho místních lidí vidí, jak Jehovův duch působí mezi jeho lidem. V Auki na Malaitě s úžasem pozorovali, jak sbor šedesáti zvěstovatelů s velice malým hmotným bohatstvím staví krásný sjezdový sál pro 1 500 osob a dostává láskyplnou pomoc od svých duchovních bratrů  z Nového Zélandu a Austrálie a finanční pomoc ze Spojených států a Švédska. Díky tomu se tam s Jehovovým lidem shromažďuje mnoho zájemců.

Ti, kdo slyšeli příběhy o tichomořských ostrovech nebo viděli jejich obrázky, mají často mylný dojem. Myslí si, že ty ostrovy jsou ráj, kde se žije bez lopoty a průkopnická služba je ničím nezkalená radost. Fotografie však neukazují moskyty, komáry, cyklóny ani otřesy půdy. Neodhalují stoprocentní vlhkost, která způsobuje, že plesnivějí šaty, knihy a jiné věci, ani nezdůrazňují tropické choroby, hady a krokodýly. Poklady Šalomounových ostrovů tedy nejsou hmotné. Nalézají se v lidech, kteří zaujali postoj pro uctívání Jehovy. To jsou ty žádoucí věci národů — lidé, kteří milují Jehovu a kteří přizpůsobili svůj život konání jeho vůle. (Ag. 2:7) Jejich laskavost, jejich ochota naučit  se Jehovovým zákonům a uplatňovat je a jejich věrná oddanost Božímu království, to činí obyvatele Šalomounových ostrovů žádoucími v Jehovových očích.

Kéž Jehova dál bohatě žehná práci svých pokorných, šťastných služebníků na dalekých „Šťastných ostrovech“, když usilují o jediné skutečné a trvalé štěstí tím, že kladou na první místo v životě duchovní zájmy. — Mat. 5:3; 6:33.

[Poznámka pod čarou]

[Tabulky na straně 252]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Šalomounovy ostrovy

1,200

1954 1

1960 135

1970 553

1980 497

1991 851

Vrcholný počet zvěstovatelů

100

1954

1960 3

1970 57

1980 69

1991 70

Průměrný počet průkopníků

 [Rámeček a mapy na straně 208]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŠALOMOUNOVY OSTROVY

ATOL ONTONG JAVA

Jih Tichého oceánu

CHOISEUL

OSTROVY SHORTLAND

GIZO

OSTROVY NOVÁ GEORGIE

Munda

SANTA ISABEL

MALAITA

Malu’u

Auki

GUADALCANAL

Honiara

Provincie Makira

ULAWA

SAN CRISTOBAL (MAKIRA)

Provincie Temotu

ÚTESOVÉ OSTROVY

OSTROVY SANTA CRUZ

Lata

[Mapa]

ROVNÍK

PAPUA-NOVÁ GUINEA

AUSTRÁLIE

[Rámeček]

ŠALOMOUNOVY OSTROVY

Hlavní město: Honiara, Guadalcanal

Úřední jazyk: jazyk Šalomounových ostrovů a angličtina

Převládající náboženství: anglikánské

Počet obyvatel: 328 723

Kancelář odbočky: Honiara

[Obrázky na straně 210]

Přístav Honiara na severním pobřeží Guadalcanalu

Děti ze Šalomounových ostrovů

[Obrázek na straně 212]

Kancelář odbočky v Honiaře na ostrově Guadalcanalu

[Obrázek na straně 213]

Joan a Bob Seccombeovi před první kanceláří odbočky

[Obrázek na straně 217]

Dobrá zpráva se mocně káže po celých šesti hlavních ostrovech i na desítkách menších ostrovů

[Obrázek na straně 218]

Sál království v Gizo, v Západní provincii. Na stavbu některých sálů se používá dřevo keřů a spletené a sešité palmové listy

[Obrázek na straně 227]

Listy stromu taro se používají jako deštníky. Na tyto listy se také může napsat poselství

[Obrázek na straně 233]

Zvláštní průkopník Elson Site a jeho rodina

 [Obrázky na straně 243]

Klády byly odneseny z bažin, seříznuty na tvar hranolu a naloženy na nákladní auto. Seříznutý hranol (sloupek zdi) se vkládá do jámy základu sjezdového sálu v Auki

 [Obrázky na straně 244]

Mohutné krovy o váze až pět tun jsou vytvořené spojením osmi trámů. Vazníky jsou umístěny na šestimetrových opěrných sloupech bez pomoci těžkých stavebních strojů

[Obrázek na straně 245]

Dokončený sjezdový sál v Auki na Malaitě s 1 500 místy k sezení

[Obrázky na straně 249]

Nosná konstrukce zabezpečená proti cyklónu a zemětřesení nabývá tvaru

Budova postavená za dva týdny s 1 200 místy k sezení v Honiaře na Guadalcanalu

[Obrázek na straně 251]

Výbor odbočky. Zleva do prava: James Ronomaelana, Josef Neuhardt a Rodney Fraser